Písně kosmické/22

Písně kosmické Jan Neruda
21	22	23

Údaje o textu
Titulek:	Písně kosmické 22
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	Czech and Slovak Language Resources Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1878
Licence:	PD old 70

        Seděly žáby v kaluži,
    hleděly vzhůru k nebi,
    starý jim žabák učený
    odvíral tvrdé lebi.

        Vysvětloval jim oblohu,
    líčil ty světlé drtky,
    mluvil o pánech hvězdářích
    zove je „Světa krtky“.

        Pravil, že jejich hvězdný zkum
    zvláštní je mírou veden,
    dvacet že milionů mil
    teprv jim loket jeden.

        Tedy že, řekněm pro příklad
    - věříme-li v ty krtky -,
    k Neptunu třicet loket je,
    k Venuši jen tři čtvrtky.

        Rozmluvil se pak o Slunci
    - žáby jsou divem němy -,
    ze Slunce že by nastrouhal
    na tři sta tisíc Zemí.

        Slunce že velmi slouží nám,
    paprskovými klíny
    štípajíc věčnost na rok a
    směnkové na termíny.

        O kometách že těžká řeč,
    rozhodnout že to nechce,
    míní však, že by nemělo
    soudit se příliš lehce.

        Nejsou snad všecky nešťastny,
    nejsou snad zhoubny všecky,
    o jedné ale vypráví
    sám rytíř Luběněcki:

        sotva se její paprsky
    odněkud k nám sem vdraly,
    vskutku se v glinské hospodě
    hanebně ševci sprali.

        O hvězdách potom podotknul,
    po nebi co jich všude,
    skoro že samá slunce jsou,
    zelené, modré, rudé.

        Vezmem-li pak pod spektroskop
    paprslek jejich světla,
    že v něm naleznem kovy tyž,
    z nichž se i Země spletla.

        Umlknul. Kolem horlivě
    šuškají posluchači.
    Žabák se ptá, zdaž o světech
    ještě cos zvědít ráčí.

        „Jen bychom rády věděly,“
    vrch hlavy poulí zraky,
    „jsou-li tam tvoři jako my,
    jsou-li tam žáby taky!“