Píseň vzdoruje noci/Dubnová vzpomínka

Píseň vzdoruje noci Hanuš Fantl
…a mám vás rád	Dubnová vzpomínka	Podzim

Údaje o textu
Titulek:	Dubnová vzpomínka
Autor:	Hanuš Fantl
Zdroj:	FANTL, Hanuš. Píseň vzdoruje noci. Praha : Mladá fronta, 1955. s. 51–54.
Licence:	PD old 70

V dubnu je všecko nové
a průzračné jak sklo.
Tak se mi po vás,
dnové mých toulek, zastesklo.

To vítr jara zavál
a větve ševelí.
Na nebi pluje sláva
svátků a nedělí,

těch s fialkovou chutí,
s pažitkou na oknech…
To není zastesknutí.
To je jen lehký vzdech

po těch dnech, které žily
jenom svou pohodou,
když jarem zavířily
jak mušky nad vodou,

bez strachu z uhasnutí
(Strach měla maminka.)
To není zastesknutí.
To je jen vzpomínka.

Kdy že nám slunce zhasne?
Eh, nač to věděti!
Jaro je vždycky krásné,
však nejvíc pro děti.

Ty mají po čem touží,
ať je to, co je to,
déšť nadělá jim louží,
však tím se nespletou.

A třeba zničí šaty
a boty promáčí,
však dokud loďka plave,
to nikdy nepláčí

a štěbetají z jitra
dokonce bez vína.
I když je třeba zítra
přepadne angina.

 * 

Jaro je vždycky bílé
a voní pupenci.
Mám tak rád volné chvíle!
(Jak všichni mládenci.)

Když cigarety hřály
kytičkou oharků,
kouřit jsme chodívali
k Botiči do parku,

kde bylo sic míň kytek,
však zato jasmíny
— a vždycky bez výčitek
pro pětku z latiny.

 * 

Ne, nebyla to kráska —
Nač tyhle starosti?
Nejhezčí byla láska
z těch jarních radostí.

Ó, jak jsme byli hodní
a celí změnění.
Půjčoval jsem si od ní
měřická cvičení.

A pro budoucí slávu
společných potomků
vyhrál jsem toho jara
mistrovství v ping-pongu.

Nu, abych to řek’ kuse,
byl jsem kus nešiky:
Jen jednou došlo k puse.
Pak jsem psal veršíky.

A když byl všemu konec,
vrhla je do světa.
Pak se mi všichni smáli,
že prý jsem — poeta.

 * 

Ach, dubny, dubny chladné,
pěnivé životem!
Kdopak že v dubnu vadne
zavřený za plotem?

Sviť slunce, hřměte větry,
trhejte povodně!
V dubnu mám vždycky touhu
chovat se nevhodně

a všechny boty světa
v kalužích rozmočit.
Však běda! Přešla léta
a něco do očí

nám nasypala lehce,
tichounce, rozvážně,
že člověk, i když nechce,
chová se převážně.

Na čele pečeť hosta,
co světem klopýtá.
Včerejší radost prostá
kdypak k nám zavítá?

To jenom bozi vědí,
kdy vás jí pohostí.
Dneska se život cedí
životní moudrostí.

IV. 1940