Píseň o výpravě Igorově, Igora syna Svjatoslavova, vnuka Olegova

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Píseň o výpravě Igorově, Igora syna Svjatoslavova, vnuka Olegova
Autor: neznámý
Zdroj: PAPÁČEK, Pavel. Píseň o výpravě Igorově, Igora syna Svjatoslavova, vnuka Olegova. V Praze: J. Otto, 1926
Národní knihovna České republiky
Licence: PD anon 70
Překlad: Pavel Papáček
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Neslušelo-li by se nám, bratří, abychom starodávnými slovy počali smutné vypravování o výpravě Igorově, Igora Svjatoslaviče? Jest však počíti tuto píseň podle skutečných událostí této doby a ne podle způsobu Bojanova.[1] Věští Bojan zajisté, když chtěl složití na někoho píseň, tu rozbíhal se jako veveřice po lese, jako šerý vlk po zemi, jako sivý orel pod oblaky. Vzpomínalť totiž na rozbroje prvních časů. Tehdy pouštěl deset sokolův na stádo labutí: kterou sokol dohonil, ta první zazpívala píseň o starém Jaroslavu,[2] chrabrém Mstislavu,[3] který zabil Rededju před vojsky kasožskými, o krásném Romanu Svjatoslavičovi.[4] Ale Bojan, bratří, nepouštěl deset sokolů na stádo labutí, nýbrž přikládal svoje věští prsty k živým strunám, které pak samy knížatům slávu rokotaly. Počněmež tedy, bratří, tuto pověst od starého Vladimira[5] do nynějšího Igora, který sepial rozum svou křepkostí[6] a zostřil jej statečností svého srdce. Naplniv se bojovným duchem, zavedl svoje chrabré pluky na zemi poloveckou[7] za zemi ruskou.

Tehdáž pohlédl Igor na jasné slunce a viděl všecka svá vojska od něho pokrytá tmou.[8] I řekl Igor své družině: „Bratří a družino,[9] lépe zajisté jest, budeme-li pobiti než zajati: nuže, sedneme, bratří, na své rychlé koně, ať se podíváme na modrý Don.“ Hrdinská touha ovládla rozum knížete a žádost okusiti velikého Donu zastínila mu znamení: „Chci“ povídá, „kopí přelomiti konec pole poloveckého; s vámi, synové ruští, chci složitá svou hlavu nebo z přílby napiti se Donu.“ Ó, Bojane, slavíku starých časů, ty bys měl klokotem svým oslaviti tyto výpravy skáče, slavíku, po lese myšlenek, létaje umem pod oblaky, svíjeje obě strany slávy toho Času.[10] Žena se po stopě Bojanově[11] přes pole na hory, měl by vnuk jeho zazpívali Igorovi: „Nezanesla bouře sokoly přes široká pole, neběží to hejna kavek k velikému Donu.“ Či snad měl by, věští Bojane, Velesův[12] vnuku, zapěti: „Koně řehtají za Sulou,[13] slávou ozývá se Kyjev, trouby troubí v Novgorodě,[14] stojí prapory v Putivli;[15] Igor čeká milého bratra Vsevoloda.“ I řekl jemu bujný tur Vsevolod: „Jediný bratře, jediné světlo, světlý Igore, oba jsme synové Svjatoslavovi. Sedlej, bratře, svoje rychlé koně, vsakte moji jsou jiz pohotové napřed osedlaní u Kurska. A moji Kurjané[16] jsou věru zkušení bojovníci: pod troubami povití, pod přílbami ukolébaní, koncem kopí krmeni; cesty jsou jim povědomý, úžlabiny známy; luky mají napiaté, toulce otevřené, šavle nabroušené; sami skácí jako šeří vlci v poli, hledajíce sobe cti a knížeti slávy.“

Tehdy vstoupil kníže Igor v zlatý třemen a jel po čistém poli. Slunce mu zaclonilo cestu tmou; noc stenajíc hrůzou vzbudila mu ptactvo, svištění sehnalo zvěř v stáda.[17] Div[18] volá na vrcholku stromu: velí poslouchati zemi neznámé, Volze, i Pomoří, i Posuli, i Suroži, i Korsuni,[19] i tobě, tmutarakaňský balvane.[20] Polovci však pospíchali nehotovými cestami k velikému Donu; skřípají vozy o půlnoci; řekneš: rozplašené labuti. Igor vede vojska k Donu. Už zajisté ptactvo po dubech tuší neštěstí; v úžlabinách budí hrůzu vlci; orlové skřekem zvou zvěř na kosti; lišky štěkají na červené štíty, ó, ruská zemi, už jsi daleko za kurhanem.[21]

Noci pomalu ubývá. Zora zažehla světlo, mlha pokryla pole; klokot slavičí usnul, hovor kavek se probudil. Synové ruští přehradili široká pole červenými štíty, hledajíce sobě cti a knížeti slávy. V pátek zrána podupali pohanské pluky polovecké a rozsypali se po poli jako střely, uchvátili krásné dívky polovecké a s nimi zlato, i pokrývky, i drahé tkaniny. Ze závojů, plášťů a kožichů, i ze všelikých vzácných věcí poloveckých počali dělati mosty[22] na blatech a místech močálovitých. Červený prapor, bílá korouhev, červená čolka,[23] stříbrné kopí chrabrému Svjatoslavičovi.[24]

Dříme v poli chrabré hnízdo Olegovo.[25] Daleko zaletělo. Nenarodilo se, aby křivdu sneslo ani od sokola ani od supa ani od tebe, černý havrane, pohanský Polovče. Gzak běží jako šerý vlk. Končak[26] v jeho stopě míří k velikému Donu.

Druhého dne časně ráno krvavá zora hlásila svítání; černé mraky táhnou od moře — chtějí přikrýti čtyři slunce[27] — a v nich kmitají siné blesky. Bude hromobití veliké; přijde dešť jako střely od velikého Donu; bude kopím polámati se, bude šavlím otupiti se o přílby polovecké na řece Kajale[28] u velikého Donu. Ó, ruská zemi. už jsi za kurhanem.[29]

Hle, větry, Stribogovi vnuci,[30] vějí od moře, jako by letěly střely na chrabré pluky Igorovy; země duní, řeky zkaleně tekou, prach pokrývá pole, prapory šumí: Polovci jdou od Donu i od moře i od všech stran. Obstoupili ruské pluky. Děti běsovy[31] křikem ohradily pole, ale chrabří Rusové ohradili je červenými štíty. Bujný ture Vsevolode! stoje v přední řadě sršíš střely na vojska, hřmíš o přílby meči ocelovými. Kam jsi, ture, poskočil, blýskaje svojí zlatou přílbou, tam leží pohanské hlavy polovecké. Rozsekány jsou kalenými šavlemi přílby avarské od tebe, bujný ture Vsevolode. Jaká rána, bratří, jest drahá tomu, kdo zapomenul na pocty i statky, i na město Černigov, na otecký zlatý stolec a na přívětivost i obyčeje své milé choti, krásné Glěbovny?[32] Byly věky Trojanovy,[33][11] minula léta Jaroslavova;[34] byly výpravy Olegovy, Olega Svjatoslaviče.[35] Tento Oleg zajisté vzpoury mečem kovával a po zemi střely rozséval. Vstupuje on v zlatý třemen v městě Tmutarakani. Ten hlahol slyšel starý veliký Jaroslav, syn Vsevolodův, ale Vladimir každého rána zacpával si uši v Černigově.[36] Borisa vsak Vjaceslavičec sláva přivedla na soud[37] a potrestala: nivu zelenou postlala jako pohřební příkrov za křivdu na Olegovi, chrabrém a mladém knížeti.[38] A od téže řeky Kajaly Svjatopolk odhýčkal otce svého mezi uherskými mimochodníky k sv. Sofii v Kyjevě.[39] Tehdáž, za Olega Goreslaviče,[40] sely se a vzrůstaly různice; hynul život vnuků Dažbogových:[41] v knížecích sporech krátil se věk lidský. Tehdáž po zemi ruské zřídka oráči na sebe volali, ale často krákaly vrány dělíce se o mrtvoly, kavky však vedly svou řeč, chtějíce letěti na nedojedky. To bylo za oněch bojů a za oněch výprav, ale o takovémto boji neslýcháno: od rána do večera, od večera do světla létají kalené střely, hřmí šavle o přílby, praští ocelová kopí v poli neznámém uprostřed země polovecké. Černá země pod kopyty byla poseta kostmi a polita krví. Zármutek povstal z nich po ruské zemi. Co mi to šumí, co mi to hučí zdaleka ráno před svítáním? Igor obrací pluky, neboť jest mu líto milého bratra Vsevoloda. Bili se den, bili se druhý; třetího dne k poledni padly prapory Igorovy. Tu se oba bratři rozloučili na břehu bystré Kajaly: tu se nedostalo vína krvavého; tu dokončili hody chrabří synové ruští; svatebčany napojili a sami padli za zemi ruskou.[42] Vadne tráva od žalosti a stromy zármutkem sklonily se k zemi.

Neveselá zajisté, bratří, nastala doba, už pustina přikryla sílu.[43] Vznikla křivda v silách Dažhogova vnuka, vstoupila jako panna do země Bojanovy,[44] zapleskala labutími křídly na siném moři; u Donu pleskajíc probudila časy hojnosti.[45] Mezi knížaty spory a nám hynouti od pohanů, neboť řekl bratr bratru: „Tohle jest mé a ono — také mé!“ A počala knížata o malém říkali: „To jest veliké“ a sama na sebe vzpoury kovati. Pohané však se všech stran doráželi vítězně na ruskou zemi. Ach, daleko zaletěl sokol hubě ptactvo — k moři! Igorovo však vojsko nelze vzkřísiti a za ním vzkřikla Karna a Žlja[46] poskočila po zemi ruské roznášejíc pohřební popel v plamenném rohu. Ženy ruské zaplakaly řkouce: „Už nelze nám své milé muže ani myslí si přimysliti, ani vtipem se jich dovtípiti, ani očima je spatřiti a ještě méně zlatem a stříbrem[47] si pohráti.“ A zastenal, bratří, Kyjev hořem a Černigov neštěstím; stesk rozlil se po ruské zemi, smutek široce teče ruskou zemí. Ale knížata sama na sebe různice kovali; pohané pak sami vítězně najíždějíce do země ruské, brali daň po veverce[48] ze dvora.

Tito dva chrabří Svjatoslavičové, Igor a Vsevolod, už totiž probudili zlobu,[49] kterou uspal otec jejich, hrozný Svjatoslav,[50] veliký kníže kyjevský hrůzou: přiklepal ji svými silnými vojsky a ocelovými meči, vtrhl do země polovecké, podupal chlumy a úžlabiny, zkalil řeky a jezera, vysušil potoky a blata a vyrval jako vichr pohanského Kobjaka od zátoky mořské z železných velikých vojsk poloveckých. I ocítil se Kobjak v městě Kyjevěc v dvoraně Svjatoslavově.[51] Tu Němci i Benátčané, tu Řekové i Morava[52] pějí slávu Svjatoslavovu a odsuzují knížete Igora, že pohřížil bohatství na dno Kajaly, řeky polovecké, nasypav tam ruského zlata. Tam kníže Igor ze sedla zlatého vysedl do sedla kočovnického. Zesmutněla zajisté cimbuří měst a veselí potuchlo.

Svjatoslav pak v Kyjevě na horách viděl smutný sen: „Této noci od večera,“ povídá,[53] „oblékali jste mne na tisové posteli černým příkrovem, nalévali mi siné vino smíšené s jedem, sypali mi vystřílenými toulci pohanských kočovníků veliké perly[54] na lůno a mazlili se se mnou. Už jsou stropní prkna bez podpůrného břevna v mém paláci zlatovrchém, od večera celou noc Bosovy[55] vrány krákaly u Plěseňska na podhradí, usadily se v Kisanově debři a nesly se k sinému moři.“[56] I řekli bojaři knížeti: „Už kníže, žalost rozum opanovala; vždyť, hle, dva sokolové sletěli s oteckého zlatého stolce vyhledat města Tmutarakaně aneb napiti se přílbou z Donu. Už sokolům křídla podsečena šavlemi pohanskými a je samy spoutali železnými pouty. Byloť temno třetího dne: dvě slunce se zatměla, oba nachoví sloupové pohasli a s nimi dva mladí měsícové, Oleg a Svjatoslav, tmou se povlékli.[57] Na řece na Kaj ale tma pokryla světlo; po ruské zemi rozšířili se Polovci jako pardálovo hnízdo, dva pohřížili v moře a velkou smělost dodali chánovi.[58]) Už hanba snesla se na slávu, už třesklo násilí na svobodu, už Div vrhl se na zem — neboť, hle, krásné panny gótské[59] zazpívaly na břehu siného moře; zvoníce ruským zlatém pějí o časích Busových,[60] pochlebně oslavují pomstu Šarukanovu.[61] My však, družino, jsme žádostiví veselosti.

Tenkráte veliký Svjatoslav uronil zlaté slovo smíšené se slzami řka: „Ó, synovcové moji Igore a Vsevolode,[62] časně jste počali trápiti meči zemi poloveckou a sobě hledati slávy; ale neslavně jste odolali, neboť neslavně jste prolévali krev pohanskou. Vaše udatná srdce jsou ukována z tvrdého ocele a v bujnosti zakalena. A to jste učinili mým stříbrným šedinám! Vždyť nevyčkali jste silného, i bohatého, i mnoho vojska majícího mého bratra Jaroslava s černigovskými bojary, s Moguty, i s Tatrany, i s Šelbiry, i s Topčaky, i s Revugy, i s Olbery.[63] Ti zajisté bez štítů, s záholenními noži, křikem porážejí vojska hlásajíce slávu pradědů. Ale vy jste řekli: „Odvažme se sami; pnsti slávu sami pochytíme, o dřívější se sami podělíme!“ A což jest div, bratří, aby starý omládl? Když sokol pelichá, vysoko zahání ptactvo, nedá svému hnízdu ukřivditi. Ale to jest zlé, že mi knížata nepomohou. Časy obrátily se na ruby. Hle již v Rimě[64] bědují pod šavlemi poloveckými a Vladimir — pod ranami: hoře a smutek synu Glěbovu.[65] Veliký kníže Vsevolode,[66] nepomyslíš přiletěti zdaleka, abys chránil otecký zlatý stolec? Vždyť dovedeš Volhu vesly rozstříkati a Don přílbami vyčerpati; kdybys ty zde byl, byla by otrokyně po nogatě a kočovník po rezjani.[67] Vždyť ty dovedeš po suchu stříleti živými šereširy,[68] s chrabrými syny Glěbovými.[69] Ty bujný Ruríku a Davide![70] zdaž to neplavaly vaše zlaté přílby po krvi, zdaž to neřičela vaše družina jako tuři ranění kalenými šavlemi na neznámém poli! Vstupte, panstvo, v zlaté třemeny za křivdu tohoto času, za zemi ruskou, za rány Igora, bujného Svjatoslaviče. Haličský Osmomysle Jaroslave,[71] vysoko sedíš na svém ze zlata ukovaném stolci, podepřev hory uherské svými železnými pluky, zastoupiv králi[72] cestu, zavřev vrata dunajská, metaje břemeny přes oblaky[73] a konaje soudy po Dunaj. Hrůza z tebe rozšířila se po zemích; otvíráš bránu ke Kyjevu, střílíš s oteckého zlatého stolce sultány za zeměmi; zastřel, pane, Končaka, pohanského kočovníka, za zemi ruskou, za rány Igora, bujného Svjatoslaviče. A ty, bujný Romane a Mstislave[74], chrabrá mysl povznáší váš um k činu; vysoko plavete v bujnosti k činu, jako sokol vznáší se na větrech chtěje v bujnosti přemoci ptáka. Máte zajisté železná brnění pod latinskými přílbami; od nich zachvěla se země a mnohé kraje: chánský, Litva, Jatvjazi, Deremlja[75] i Polovci odhodili své sudlice a hlavy své sklonili pod ty meče ocelové. Ale pro knížete Igora už zhaslo světlo sluneční, a stromoví neštěstím shodilo listí. Města při Rosji a Sule[76] mezi sebe rozdělili. Ale Igorova chrabrého vojska nelze vzkřísiti. Don tě, kníže, volá a zve knížata k vítězství. Chrabrá knížata Olegovičijsou připravena k boji. Ingvare i Vsevolode, a všichni tři Mstislavičové,[77] šestikřídláci nešpatného hnízda, ne vítěznými losy rozchvátili jste si území. Nač jsou vaše zlaté přílby, polské sudlice a štíty! Zahraďte brány pole[78] svými ostrými střelami za zemi ruskou, za rány Igora, bujného Svjatoslaviče!

Však už neteče Sula stříbrnými proudy k městu Perejaslavi, a Dvina jako bláto teče k oněm hrozným Poločanům[79] za křiku pohanů.[80] Vždyť jediný jen Izjaslav, syn Vasilkův,[81] zazvonil svými ostrými meči o přílby litevské, pochroumal slávu děda svého Vseslava[82] a sám pod červenými štíty ubit byl na krvavé trávě meči litevskými, i sklonil se na postel[83] a řekl: „Družinu tvou, kníže, ptactvo křídly přiodělo a zvěř polízala krev.“ Nebylo tu bratra Brjačislava ani druhého: Vsevoloda; sám tudíž vy ronil perlovou duši zlatým náhrdelníkem z chrabrého těla. Zmlkly hlasy, přestalo veselí. Troubí trouby gorodenské.[84] Jaroslave a všichni vnukové Vseslavovi,[85] už skloňte své prapory, zastrčte své štěrbivé meče, neboť již jste se vymykli z dědovské slávy. Vždyť vy jste svými sváry počali přiváděti pohany na ruskou zemi, na majetek Vseslavův, neboť jaké násilí dělo se od země polovecké! V sedmém věku Trojanově[86] metal Vseslav los o milou sobě pannu.[87] Ten opřev se klikami[88] o koně vyjel k městu Kyjevu i dotkl se kopím zlatého stolce kyjevského. Odskočil potom jako lítá zvěř. O půlnoci zmizel z Bělgorodu[89] v siné mlze, ráno pak, zdvihnuv se, strikusy[90] otevřel vrata novgorodská, zničil slávu Jaroslavovu.[91] Skočil jako vlk z Dudutek k Nemize.[92] Na Nemize stelou místo snopů hlavy, mlátí ocelovými cepy, na mlat kladou život, odvívají duši od těla. Nebyly krvavé břehy Nemigy posety štěstím, byly posety kostmi ruských synů. Kníže Vseslav soudil lidi, knížatům rady udílel, ale sám v noci jako vlk těkával: z Kyjeva do kuropění doběhl do Tmutarakaně, velikého Chrsa jako vlk předběhl;[93] tomu v Polocku ráno zazvonili u sv. Sofie na jitřní: ale on v Kyjevě slyšel zvonění. Ačkoliv měl v statném těle i věští duši, přece často strádal nehodami. Tomu věští Bojan už dříve moudře pověděl přísloví: „Ani chytrému, ani obratnému, ani jako pták obratnému nelze se uhnouti soudu božímu.“ Ó, vzdychati jest ruské zemi, vzpomene-li na dřívější dobu, na dřívější knížata. Onoho starého Vladimira[94] nelze bylo přibíti k horám kyjevským. Jeho prapory teď zajisté dostaly se jednak Rurikovi, jednak Davidovi, ale cípy jejich na různé strany se třepetají.[95]

Na Dunaji zpívají kopí.[96] Jest slyšeti Jaroslavnin[97] hlas; jako kukačka opuštěná ráno kuká. „Poletím,“ povídá, „jako kukačka po Dunaji, omočím bobrový rukáv v řece Kajale, otru knížeti krvavé rány na mohutném jeho tele.“ Jaroslavna pláče ráno v Putivli na cimbuří hradním řkouc: „ó, větře, větříčku! Proč, pane, úporně věješ? Proč metáš lehkými svými křídly chánské střely na voje mého milého? Což ses málo navál na hoře pod oblaky kolébaje koráby na siném moři? Proč, pane, rozvál jsi moje potěšení po kovylu — trávě?“ Jaroslavna pláče ráno v městě Putivli na cimbuří hradním řkouc: „ó, přeslavný Dněpře! Tys prorazil skalní hory skrze zemi poloveckou, tys kolébal na sobě Svjatoslavovy lodi ke Kobjakovu<refViz pozn. 67. na str. 37.</ref> stanu. Přikolébej ke mně, pane, mého milého, abych ráno neposílala slz svých k němu na moře!“ Jaroslavna pláče ráno v Putivli na cimbuří hradním řkouc: „Světlé a přesvětlé slunce! Všem jsi teplé a krásné; proč jsi, pane, prostřelo palčivé své paprsky na voje mého milého, luky spražilo jim žízní v bezvodném poli, toulce únavou zatkalo?“

Zčeřilo se moře o půlnoci; smrště ženou se mlhami. Knížeti Igoru ukazuje Bůh cestu ze země polovecké do země ruské k oteckému zlatému stolci. Zhasly večerní červánky. Igor spí, Igor bdí, Igor myslí měří pole od velikého Donu k malému Donci. Kůň je za řekou, O půlnoci Ovlur[98] hvízdl. „Nechť kníže pochopí!“ Knížete Igora není! Vzkřikla, zastenala země, zašuměla tráva, zakolísaly se stany polovecké. Ale Igor jako hranostaj ubíhal k rákosí a jako bílý hohol na vodu; vyskočil na rychlého koně a ujížděl na něm jako hladový vlk i pádil k luhům Donce i letěl jako sokol pod mlhami k snídani, k obědu i k večeři pobíjeje husy a labutě. Jestliže Igor letěl jako sokol, Ovlur uháněl jako vlk střásaje sebou studenou rosu. Přichvátili oba svoje rychlé koně. Donec praví: „Kníže Igore! nemálo se můžeš chlubiti, Končak pak zlobiti a země ruská veseliti!“ Igor řekl: „Ó, Donče! nemálo se můžeš chlubiti, že jsi přikolébal knížete na vlnách, stlal mu zelenou trávu na svých stříbrných březích, odíval jej teplými mlhami ve stínu zelených stromů, ostříhal jej jako hohola na vodě, jako racka[99] na proudech, jako černědi[100] na větrech. Řeka Stugna,“ povídá, „není taková. Má slabý proud; pohltivši cizí ručeje a potoky a rozprostřevši se po keřích, jinochu, knížeti Rostislavovi,[101] zavřela Dněpr“ U temného břehu pláče matka Rostislavova. Povadly květy žalostí a stromoví hořem sklonilo se k zemi.

A nezařehotaly straky: po stope Igorově jede Gzak s Končakem. Tehdy havrani nekrákali, kavky zmlkly, straky neřehotaly; jen datlové lezli po větvích: ťukotem ukazují cestu k řece; slavíci veselými písněmi zvěstují světlo. Praví Gzak Koncakovi: „Jestliže sokol uletí k hnízdu, sokolíka zastřelíme svými zlacenými střelami.“ Řekl Koněak Gzakovi: „A jestli sokol k hnízdu letí, tu opoutáme sokolíka[102] krásnou pannou.“ I praví Gzak Koncakovi: „Jestliže ho opoutáme krásnou pannou, nebudeme míti ani sokolíka ani krásné panny, ale počnou nás ptáci zabíjeti v poli poloveckém.“

Řekl Bojan — a slušelo to skladateli písní starého času Svjatoslavova, Jaroslavova a Olegova —: „Chagane,[103] těžkoť hlavě bez ramenou, běda i tělu bez hlavy.“ Tak ruské zemi bez Igora. Slunce svítí na nebesích. Kníže Igor jest v ruské zemi. Dívky zpívají na Dunaji, hlasy plazí se přes moře do Kyjeva. Igor jede po Boričevu[104] k svaté Bohorodičěce Pírogoščské.[105] Země se radují, města veselí.

Když jsme zazpívali píseň starým knížatům, jest zapěti i mladým: „Sláva Igorovi Svjatoslaviči, bujnému turu Vsevolodu, Vladimiru Igoroviči. Nechť jsou zdrávi knížata i družina hájící křesťany proti pohanským vojskům. Sláva knížatům i družině!“

Amen.

  1. ↑ Bojan byl ruský pěvec. Jména knížat, o nichž podle Slova pěl, ukazují, že žil v druhé polovici XI. století. Někteří badatelé ovšem soudí, že Bojana vůbec nebylo, že běží o pouhý mýtus. Náš pěvec vytýká mu přílišnou fantasii; sám chce se držeti více historie.
  2. ↑ Jaroslav Vladimirovič byl Igorův prapraděd. Vydal pode jménem Ruská pravda známé zákony; zemřel 1054.
  3. ↑ Mstislav Vladimirovič byl bratr Jaroslavův. Rededja, Mslislavem v souboji zabitý, byl bohatýr z čerkeského kmene Kasogů. Mstislav zemřel r. 1036.
  4. ↑ Roman, vnuk Jaroslavův (syn Svjatoslava Jaroslaviče) byl r. 1079 zabit Polovci, jimž vyčítal zradu.
  5. ↑ Dříve se soudilo, že tímto Vladimirem jest známý z bylin Vladimir Svjatoslavič, „Krásné slunečko“ († 1015). Dnes myslí se spíše na Vladimira Monomacha († 1126).
  6. ↑ T. j. pevně se rozhodl, pevně si umínil.
  7. ↑ Viz poznámku 1. na str. 5
  8. ↑ Když Igor vypravil se proti Polovcům, nastalo (ve středu 1. května 1185) zatmění slunce.
  9. ↑ Družinu knížecí tvořili vybraní bojovníci, vydržovaní jednak z příjmů, které měl kníže ze svého údělu, jednak z kořisti válečné.
  10. ↑ Pěvec chce snad říci, že Bojan by spojil starší slavnou dobu (Vladimirovu) s novou slavnou dobou (Igorovou).
  11. ↑ a b V 1. vydání Slova stojí Trojanově, patrně omylem původního opisovače aneb chybným čtením vydavatelů.
  12. ↑ Veles, pohanský bůh, byl ochráncem stád a bohem pěvců.
  13. ↑ Sula jest levá pobočka Dněpru, do něhož ústí asi 50 km nad Kremenčukem.
  14. ↑ Míněn Novgorod Sěverský v černigovské gubernii na dněprovské pobočce Desně.
  15. ↑ Putivl, město v kurské gubernii na řece Sejmě, i Novgorod byla sídla knížecí.
  16. ↑ Bojovníci Vsevolodovi z knížetství kurského. Město Kursko jest dnes hlavou gubernie.
  17. ↑ Věta tato jest v původním tekstu nesrozumitelná. Proto se všelijak upravuje. Jedné takové úpravy přidržuje se i překlad.
  18. ↑ Snad nějaký lesní démon (potomní lěšij?); ale možná, že jest to jméno jakéhosi ptáka, který starým Husům prorokoval. (Srovnej našeho kulíška.)
  19. ↑ Surož a Korsuň jsou města na Krymu. Ono jest dnešní Sudak, toto stávalo nedaleko dnešního Sevastopole a slulo Chersones. Tam přijal křesťanství kníže Vladimir Svjatoslavic (Svatý).
  20. ↑ Tmutarakaň (též Tmutorokaň) bylo hlavní město rus. knížetství tmutarakaňského na jv. pobřeží Azovského moře. V době Igorově bylo již v moci Polovců. Balvanem míněna tu nějaká modla nebo vůbec jakýsi starý památník; snad mohlo by se překládati také: „I tobě, pohanské Tmutarakaňsko“.
  21. ↑ a b T. j. za hraničnou mohylou neb kurhanem. Vojsko Igorovo jest již daleko v zemi nepřátelské.
  22. ↑ Spíše jen nějaké přechody, hatě.
  23. ↑ Čolka byla praporová stuha (snad i koňský ohon).
  24. ↑ Nej vzácnější válečnou kořisť dostal Igor Svjatoslavič.
  25. ↑ Igor a druhá knížata jsou vnuci a pravnuci knížete tmutarakaňského a muromského, nepokojného Olega Svjatoslaviče († 1115).
  26. ↑ Gzak i Končak byli chánové polovečtí a hlavní vůdcové v boji proti Igorovi.
  27. ↑ Mraky jsou Polovci, slunci čtyři knížata ruská (viz Úvod str. 4.).
  28. ↑ Neznámá řeka. Karamzin a jiní myslili na Kagalnik, vlévající se do Azovského moře.
  29. ↑ Viz výše pozn. 37. na str. 31[21]. Věty mají ráz refrénu, jehož stopu viděti jest i v jiných frázích Slova.
  30. ↑ Stribog byl bůh větrů.
  31. ↑ Děti zlého boha, běsa, jsou ovšem Polovci.
  32. ↑ Choť Vsevolodova byla dcera knížete perejaslavského Glěba Jurjeviče.
  33. ↑ Záhadné jméno Trojana i zde nahrazuje se Bojanem; náhražka nezdá se mi tu tak oprávněna jako výše (viz pozn. 27. na str. 29.), proto ponechávám znění originálu. Kdo míněn tímto Trojanem, dosud nerozhodnuto. Ale na římského císaře Trajana jest přece jen asi těžko zde mysliti.
  34. ↑ Viz pozn. 18. na str. 27.
  35. ↑ Viz pozn. 41. na str. 32.
  36. ↑ Tak čte se v původním tekstu. Zdá se však; že Jaroslavem míněn tu nikoliv „starý veliký“ kníže, zemřelý r. 1054, nýbrž jeho vnuk Jaroslav Svjatoslavič a že slova „syn Vsevolodův“, náleží jako přívlastek k slovu „Vladimir“. Dle toho mělo by se čísti „… Jaroslav, ale syn Vsevolodův Vladimir…“ (t. j. Monomach).
  37. ↑ Totiž na soud boží. Padl v boji na Nežatině nivě u Černigova r. 1078.
  38. ↑ Tato věta náleží k temným místům Slova.
  39. ↑ Událost nezběhla se vsak na řece Kaj ale, nýbrž na Nežatině nivě a mrtvého otce nepřivezl (patrně na nosítkách nesených koni) k sv. Sofii Svjatopluk, nýbrž do Desjatinné církve Jaropluk.
  40. ↑ Goreslavič jest pouhý přívlastek Olega, jakožto původce mnoha hoře.
  41. ↑ T. j. Rusů. Dažbog byl bůh slunce.
  42. ↑ Pěvec srovnává bitvu se svatbou.
  43. ↑ Tam, kde před tím bylo ruské vojsko, teď je pusto.
  44. ↑ V původním tekstu: Trojanovy.
  45. ↑ T. j. vzpomínku na časy hojnosti.
  46. ↑ Co značí slova Karna a Žlja, dosud není rozhodnuto. Někteří viděli v nich jména vůdců poloveckých, jiní překládají je slovy svár' a zloba. Zdá se, že míněny tu plačnice neb naříkačky užívané při pohřebních obřadech. Celé místo jest velmi temné.
  47. ↑ T. j. zlatem a stříbrem ukořistěným nepřátelům.
  48. ↑ Jest rozuměti: po kožišině veverčí.
  49. ↑ Polovce.
  50. ↑ Igor a Vsevolod byli bratranci Svjatoslava, ale jmenují se tu jeho syny, poněvadž byl tehdy nejstarší z rodu.
  51. ↑ Toť vzpomínka na vítězné taženi Svjatoslavovo z r. 1184, které jest opakem smutné výpravy Igorovy. Viz Úvod str. 6.
  52. ↑ Míněni asi obyvatelé poříčí jižní Moravy (srbské).
  53. ↑ Doplň: družině.
  54. ↑ Perly znamenají slzy.
  55. ↑ Slova „Bosovy vrány“ znamenají snad Polovce vedené jakýmsi Bosem; ale vykladači nahrazují je také slovy běsovy nebo hladové vrány. Níže (na str. 39.) mluví se o „časích Busových“. Obě jména, Bos i Bus, značí asi totéž.
  56. ↑ Celé líčení snu náleží k velmi temným místům tekstu a bylo proto všelijak upravováno a dle toho pak i překládáno. Které místo rozuměti Plěseňskem a co znamená Kisanova debř, se neví.
  57. ↑ Sokoly, slunci a orly jsou míněrd Igor a Vsevolod. Místo Oleg má státi Vladimir (byl syn Igorův); Svjatoslav jest snad syn Igorova bratra Olega.
  58. ↑ V originále: Chinovi, ale opravuje se také v Hunům nebo pohanům
  59. ↑ Na Krymu udrželi prý se Gotové až do XVI. století.
  60. ↑ Viz pozn. 71. na str. 38.
  61. ↑ Vypravování tyče se asi vítězných nájezdů poloveckých po porážce učiněné jim r. 1107. Vůdcem Polovců byl Šarukan.
  62. ↑ Viz pozn. “. na str. 36.
  63. ↑ Družiny bojovníků nazvané po náčelnících.
  64. ↑ Dnešní město Romny v poltav. gubernii.
  65. ↑ Syn Glěbův jest právě vzpomenutý Vladimir, knize peřejaslavský, raněný po porážce Igorově v boji s Polovci († 1188).
  66. ↑ Vsevolod Jurjevič, kníže suzdalský a vladimirský. Vedl šťastné boje s Mordvou a Bulhary; zemřel 1212.
  67. ↑ Nogata a rezjaň byly drobné mince. Hřivna měla dvacet nogat neboli 50 rezjaní.
  68. ↑ Šereširy sluly nějaké dalekonosné praky nebo samostříly.
  69. ↑ Synové Glěba Rostislaviče, knížete rjazauského.
  70. ↑ Rurik, kníže novgorodský († 1214), a David, kníže smolenský († 1198), jsou synové Rostislava Mstislaviče, pravnukové Vladimira Monomacha.
  71. ↑ Jaroslav, řečený Osmomysl, byl syn Vladimirka, knížete haličského a otec Jefrosinie Jaroslavny, ženy Igorovy.
  72. ↑ T. j. králi uherskému.
  73. ↑ Slovy těmi snad míněno převážení nákladů přes nebetyčné hory. Viz také str. 15. Úvodu.
  74. ↑ První vydavatelé Slova měli Romana i Mstislava za syny Rostislavovy; ale ti zemřeli r. 1180. Proto jiní považují Romana († 1205) za syna Mstislava Izjaslaviče, knížete ve Vladimiru Volyůském, a Mstislava za syna Jaroslava, knížete luckého. Níže v tekstu vzpomenutá knížata Ingvar a Vsevolod jsou Mstislavovi bratři. Pěvec jmenuje všeckny Mstislaviči po jejich pradědu Mstislavu Velikém.
  75. ↑ Možná Drevljané. Jatvjazi (Jatvězi) byl národ původu dosti nejistého (snad větev litevská); žili ve východním sousedství Prusů a sáhali až do Polesí.
  76. ↑ Rosj ústí do Dněpru pod Kyjevem. O Sule viz pozn. 29. na str. 29.
  77. ↑ Viz pozn. 90. na str. 41. Pěvec klade tu proti hnízdu Olegovu hnízdo Mstislavovo.
  78. ↑ T. j. obyvatelům pole (stepi)— Polovcům.
  79. ↑ Obyvatelé města Polocka a knížetství podle něho nazvaného.
  80. ↑ Litvanů.
  81. ↑ Osoba neznámá. Karamzin se domníval, že má se místo Izjaslav čisti Vseslav. O tom je známo, že zahynul v boji s Litevci r. 1183.
  82. ↑ Vseslav, knížze polocký, pravnuk Vladimira Svatého. Zemřel 1101.
  83. ↑ T. j. na smrtelnou postel. Celé toto místo jest velmi nejasné.
  84. ↑ Goroden neb Gorodno, dnes malé městečko v mogilevské gubernii, bývalo sídlem údělných knížat.
  85. ↑ Při nedostatku a nejasnosti zpráv letopisných nelze určiti, které osoby pod posledně uvedenými jmény pěvec míní. Byloť potomstvo Vseslavovo velmi četné.
  86. ↑ K tomuto místu platí poznámka 49. na str. 33. Ovšem, co mínil pěvec slovy „V sedmém věku Trojanově“ (nebo „Bojanově“), zůstává vždy nevysvětleno.
  87. ↑ Roku 1067 činil Vseslav pokusy zmocniti se Kyjeva a založiti jedinovládu. Pannou míněn Kyjev.
  88. ↑ yýznam slova kliky jest dosud neznámý. Někteří myslili na chůdy, jiní na žerdě nosítek, jiní na křivé, prý, snad nohy Vseslavovy.
  89. ↑ Dnes vesnice Bělgorodka asi 22 km od Kyjeva vzdálená.
  90. ↑ Neznámé nástroje dobývací; snad nějaké sekery nebo berany.
  91. ↑ T. j. spálil město Novgorod, které Jaroslav byl zvelebil.
  92. ↑ Dudutky dle Karamzina bylo městečko u V. Novgorodu, jehož pamět zachoval klášter „Na Dudutkách“, Nemiga jest Němen. Tam byl Vseslav poražen od synů Jaroslavových.
  93. ↑ Chrs byl bůh slunce. Vseslav tedy doběhl na místo před jeho východem.
  94. ↑ Viz pozn. 21. na str. 28.
  95. ↑ O Rurikovi a Davidovi viz poznámku 86. na str. 40. Slovy „cípy jejich (praporu) na různé strany se třepetají“ naráží pěvec na nesvornost bratří, o níž však historické prameny ničeho nevědí.
  96. ↑ Kopí obrazně místo vojíni. Dunaj znamená tu asi velikou řeku vůbec.
  97. ↑ Viz pozn. 87. na str. 41.
  98. ↑ Pokřestěný Polovec, který pomáhal Igorovi utéci ze zajetí.
  99. ↑ V originále čajka, což značí našeho racka. Naše čejka sluje rusky pigalica.
  100. ↑ Černěď jest druh divoké kachny.
  101. ↑ Rostislav Vsevolodovic, bratr Vladimira Monomacha, utíkaje z boje s Polovci r. 1093 utonul u Tripolje (asi 50 km pod Kyjevem) v říčce Stugně, pravé pobočce Dněpru. Tato věta náleží k velmi nejasným místům originálu Slova.
  102. ↑ Sokolíkem míněn spolu s otcem zajatý syn Igorův Vladímir, který pak skutečně oženil se v zajetí s „krásnou pannou“, dcerou Končakovou, a r. 1187 se s ní a se strýcem Vsevolodem šťastně vrátil domů.
  103. ↑ Oslovení „Chagane“ (místo „kníže“) vztahuje se na některého z právě jmenovaných knížat. Ostatně celá tato věta jest velmi temná.
  104. ↑ Jméno výjezdu od přístavu kyjevského do Kyjeva.
  105. ↑ T. j. do chrámu založeného r. 1131 Mstislavem Izjaslavičem, kdež uložen byl obraz Bohorodičky, který přinesl z Řecka kupec Pirogošč,
Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Píseň_o_výpravě_Igorově,_Igora_syna_Svjatoslavova,_vnuka_Olegova&oldid=258075“