Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk a spisy vybrané/Sv. Václavu

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk a spisy vybrané
Žalozpěv o smrti královny Anny	Sv. Václavu	Trest porušených mravů

Údaje o textu
Titulek:	Sv. Václavu
Podtitulek:	(Mit. str. 57.)
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 189–190. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.
Související články ve Wikipedii: Svatý Václav

Aj co děláš, jediný ty štíte a podporo vlasti,
    Nadhvězdných co děláš, světlo a slávo nebes?
Zdažli na nás v řece Lethejské pochoval jsi památku?
    Již-li nevíš, že jsme tvé my potomstvo a lid?
Proč nás, otče milý, u prostřed bouře opouštíš,
    A mdlým obvyklou záchranu odvracuješ?
Viz, jak nesčíslných samovládce propasti pekelné
    Tvému teď ukládá národu léček a ran!
Pohleď, jak daleko větrná rozmohla se pejcha,
    Jak zpupným vůkol všecko měří pohledem!
Závistí chudina s bohatým zesinavěla panstvem,
    A v žluči ještěrčí zmáčeny šípy nosí.
Zarputilé záští lid opoutalo; po mstě planoucí
    Ňádra praví povahou býti mužů velikých,
Z loupeže lid se živí, svornost mezi bratroma žádná;
    Vážným a vzácným blouda peníze činí.
Na mládence jaré i na děvčata šípy horoucí
    Bůžek lásky metá, a z luku vystřeluje.
Oulisné řeči vésť, a splítati věnce paničkám
    Obstaralý to ani kmet za hanebno nemá.
Rozmařilé jediné pohodlí a zahálka se líbí;
    Obtížným břemenem býti se práce vidí.
Krměmi břich přecpávať, a hrdlo prolévati vínem,
    Nejvyšší je mnohým na světě rozkoš a cíl.
Ač mnoho vína Chios, a pahorná Kréta rodívá,
    Obžernosti jejich ledva to dostačuje.
Víra u nich žádná; nebe, bůh jim smyšlena bájka,
    Pekla malý pacholík již nebojí se u nás.
Tím zmítáme se teď vlnobytným proudem a vírem,
    Kam, ni nevíme, jaký náš nese vítr koráb.
Ku příkrým se ženem skalinám bez správce a vesla,
    Typhys aniž Palinur loď naši nespravuje.
Těch-li nehod nedbal bys, a své bysi plémě opustil,
    Ačkoli sám jediný štít jsi a čáka naše?
Ďábelským raněné šípem naše oudy se více
    Lékařovou pomocí zléčiti již nedají.
Na bronu tys, vyvolenče boží, se ukázaje někdy,
    Jak pověst líčí, préč cizozemce pudil;
Aj, bylo-liž tehdá lze ti zahnati vojsko pozemské,
    Zhoubnější vrahy teď z vlasti, prosíme, zažeň!
Odkryj nastražené rájskéhoto ještěra léče,
    Odkryj zhoubce toho zámysl, úklad a lest!
Důvěra pohni tebou lidu tvého a prosba pokorná,
    Opět uchyl se k nám, kníže a vojvodo náš!
Mír stálý a blahý, poklidné nám časy jednej,
    Trub zvukové i divé vzdáleny buďte boje!
Vzdálena buď všeliká vada mysli, a hlíza tělesná,
    Vzdálen i jed, lidské jenž duše náhle moří;
I zjednej, by se páni ujímali vlasti, a větší
    Král by nabyl moci, jenž dlí v Podunajsku nyní.
Lid jeho žezlu se koř, a správců příkazy šetři
    Královských, nikomu k ouhoně více nebuď.
Blud pak u víře, nedostojné Boha služby pomiňtež,
    A svatý věrné znej zase ovce Otec!
Různice přestaňtež, hubivé též v národu bouřky;
    Neb takovými celá otčiny sláva hyne!
Pak my potomci budem tě slavívati po věky, otče,
    Pak tebe zváti budem vlasti naší dědicem!