Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy/X. Papeži Alexandru VI.

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic listy Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
IX. Kapitule Olomucké	X. Papeži Alexandru VI.	XI. Janovi z Domaslavic

Údaje o textu
Titulek:	X. Papeži Alexandru VI.
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 15–17. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Žádost Kapituly Olomucké o potvrzení Bohuslava za biskupa.

(E. A. 1.)

Již dávno, Otče svatý, pozorna učinili jsme Nejjasnějšího krále a pána svého na nehody církve naší, o čemž i Jeho Milost král zpraviti ráčil Svatost Tvou: a předce dosavád se nestalo, čím bychom proti hrozící nám škodě opatřeni byli. Bloudímeť jako ovce bez pastýře, odevzdáni všelikým vlků dravých útokům.

I lítotě nám velice, čeho jsme se dočekali; líto a žalostnotě nám, že více na neslušné vnukání jiných, nežli na prosby naše spravedlivé ohledu bráno, a že spíše vyslyšení docházejí, kdož se po vlně shánějí, nežli kteří vyhledávají prospěchu ovcí. Neb čeho medle jiného se domejšleti zbývá? — Kapitola Olomucká za biskupa zvolila Bohuslava z Lobkovic a na Hasištejně; zvolení jeho ochotně uznati ráčil Jeho Milost král; urozenstvo i lid jiného sobě nežádají: a předce Svatost Tvá nepotvrdivši jej, jinému zadala toto biskupství. Však ještě více věcí přimlouvá se za nás. Věříme sice rádi, že jest pan kardinál Montreálský muž výborný a slavný: než předce není, jaký by se nám za biskupa podati měl. Neb k jakému asi nám bude užitku a prospěchu? Zdaliž seděti bude v čele rady naší, a souditi právo stranám, an přebývaje v Římě snad nikdá nespatří biskupství svého? Zdaliž moci bude zamezovati a potlačovati vznikající mezi námi bludy u víře, doví-li se toliko dle pověsti o pramenech a původech jejich? — Než Bohuslav mezi námi zrozen a vychován jest, a jestli za kterou, tedy zvláště za tou příčinou a tím jistěji u vážnosti se zachová co biskup, čím ochotněji a vděčněji byl přijat od lidu, a čímž raději i my poneseme břemen, vedlé ouřadu jeho nám uložených. A což? přišlo-li před časy tak mnoho statků zádušních násilně do rukou cizích: má-li při novém vypuknutí různic aneboli války, což u nás nic neobyčejného, ostatek přijíti také ku ztracení? Tak se posléze stane, že bude-li jediné stran šetřeno, celé to biskupství zahyne k veliké naší i stolice římské škodě. Či bude nás moci chrániti pan kardinál Montreálský, nemaje zde sluh, ani přátel, ani jednotníkův? A snad vylučovati a vyvrhovati bude násilníky z lůna církve? jakoby častou již nebylo známo zkušeností, že onen druh lidí střel takových málo si všímá.

Bezděky to píšeme, Otče svatý, aniž pak se zpouzeti chceme, aneb vinu dávati Svatosti Tvé, vědouce, jakou na zemi moc má náměstník Páně: než toužíme jediné na ty, kdož namluvili Svatosti Tvé, co se právu i slušnosti zprotivuje; kteří více milují zlato, než víru Kristovu; kteří, ukojena-li jen jejich po cti a zlatě lakota, svou i jiných duši zahynouti bez rozmyslu dopouštějí; těch a takových v ošklivosti a nenávisti máme, i netoliko my, ale tuším i Bůh sám neskonalý.

Pročež, Otče svatý, nemohouce osobně, v duchu alespoň padáme u posvátných nohou Tvých, úpěnlivě prosíce, abys jmenovaného Bohuslava milostivě nám za biskupa potvrditi ráčil. K tomu pohni Svatost Tvou zpomenutí na slavného císaře Fridricha, který muže toho písemně Tobě poroučel; pohni Tebe nejjasnější král a pán náš, nejupřímnější syn církve svaté, jenž dávno již toho srdečně sobě žádá; pohni Tebe spravedlivá prosba naše, ješto jsme mezi tolikerými nátisky vždy stálí setrvali v poslušenství stolice římské. I račiž povážiti Svatost Tvá, jak nebezpečno každé prodlení. Bezpráví se veřejně páše; svobody církve se utiskují; mravy se porušují; duchovní i světští prostopášně si počínají; nesčíslní bludové se rozmáhají a nesmírný počet duší hrne se ku propasti, an není, kdožby ouřad pastýrský opatrně a vážně zastával. Vyslyšením ale žádosti naší nejlépe opatří Svatost Tvá spasení duší našich: setrvá-li ale na zámyslu svém, žádáme alespoň, aby, cokoliv z toho pojde, nebylo přičteno nám. —