Oválná podobizna

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Oválná podobizna
Autor: Edgar Allan Poe
Původní titulek: The Oval Portrait
Zdroj: POE, Edgar Allan: Skokan a jiné novely. Praha: Arnošt Kvasnička 1919. s. 42–53.
Licence: PD old 70
Překlad: Adolf Gottwald
Licence překlad: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Medailon (povídka)

„Engli è vivo e parlerebbe, se non osservasse la rigola del silenzio.“[1]
(Jest živ a mluvil by, kdyby nezachovával pravidla mlčení.)

Horečka má byla velmi prudká a dlouho trvala. Všecky léky, jichž bylo lze dostati v pusté krajině appeninské, byly vystřídány bez účinku. Sluha můj a jediný průvodce v osamělém zámku byl příliš nervosní a neobratný, než aby se odvážil pustiti mně krev, které jsem ostatně pozbyl už příliš mnoho za střetnutí se zbojníky. Ani jsem nesměl bez nebezpečí svoliti k tomu, aby mne opustil, a zašel vyhledati pomoci.

Konečně vzpomněl jsem si na balíček opia, jejž jsem měl s tabákem ve skřínce s dýmkou; neboť v Cařihradě navykl jsem si kouřiti tabák s tímto lekvarem. Pedro mně podal skřínku. Hledal a našel jsem narkotický přípravek. Ale odděluje už dávku opia, uznal jsem za nutno uvažovati. Kouří-li se, je to věc málo významná, kolik se ho vezme. Zpravidla jsem naplnil do poloviny hlavičku dýmky opiem smíšeným se stejnou dávkou rozkrájeného tabáku. Mnohdy, když jsem vykouřil všecku tuto směs, nepocítil jsem zvláštních účinků; jindy zas, sotvaže jsem vykouřil dýmku tak asi ze dvou třetin, příznaky duševního rozrušení, jež byly někdy i znepokojivé, přiměly mne, abych přestal. Ale účinku přibývalo jen zvolným stoupáním, což zbavovalo obavy z nebezpečí.

Ale tu byl jinaký případ. Nikdy před tím jsem nepožil opia. Příležitě jsem užíval laudana[2] a morfia a při těch jsem neměl proč váhati. Ale neviděl jsem nikdy požíti tuhého léku. Pedro věděl pravě tolik, kolik já o množství léku, jehož se užívá, a tak jsem byl v tomto případě odkázán docela na dohad. Přece však necítil jsem zvláštního nepokoje; neboť jsem se odhodlal postupovati zvolna. Chtěl jsem vzíti nejprve velmi slabou dávku. Kdyby se ukázala bezúčinnou, chtěl jsem ji opětovati, a to potud, až poznám, že horečky ubývá, anebo, až podléhám spánku, jehož jsem tolik potřeboval, a jehož mé rozrušené smysly postrádaly skoro už po celý týden. Patrně, bylo to značné rozrušení smyslů, — bylo to otupující delirium, které mne už krušilo a mně zabránilo, že jsem nepostřehoval zmatku svých myšlenek, — které mne oslnilo, že jsem ztřeštěně považoval něco buď za velké nebo za malé, kdež jsem neměl napřed měřítka k srovnání.

Neměl jsem v onom okamžiku ani nejmenší tuchy, že to, co mám za velmi malou dávku tuhého opia, vskutku jest asi velmi velikou dávkou. Naopak, dobře se pamatuji, že jsem směle soudil, že třeba vzíti dávku úměrnou k celé zásobě léku, jejž jsem měl. Dávka, které jsem posléze požil a to beze všeho strachu, byla patrně velmi malým drobtem kusu, který jsem držel v ruce.

Zámek, do něhož se můj sluha odvážil násilně se dobýti, spíše než aby mně dovolil při mém zoufalém poranění prožíti noc na volném vzduchu, byl jednou z oněch budov, zároveň chmurných a nádherných, které tak dlouho se mračily v Appeninách neméně ve skutečnosti nežli v obrazotvornosti paní Radcliffeové. Podle vší patrnosti byl dočasně a teprve nedávno opuštěn.

Ubytovali jsme se v jednom z nejmenších a nejméně nádherně zařízených pokojů. Byl v odlehlé vížce budovy. Jeho ozdoby byly skvělé, ale ošumělé a starodávné. Jeho zdi byly ověšeny čalouny a zdobeny rozmanitými a různotvárnými znaky erbovními zároveň s neobyčejným množstvím velmi živých, moderních obrazů v rámech s bohatě zlacenými arabeskami.

V těchto obrazech, které visely na stěnách nejenom na jejich hlavních plochách, nýbrž i v mnoha koutech, jež podivná architektura zámku učinila nezbytnou, — v těchto obrazech nalézal jsem hluboký zájem, snad účinkem svého počínajícího deliria, takže jsem požádal Pedra, aby uzavřel těžké okenice pokoje, — protože byla už noc, — aby rozsvítil svíčky na vysokém svícnu, který stál u hlav mé postele, a aby naprosto rozhrnul řasnaté záclony z černého sametu, které zastíraly i lůžko. Přál jsem si, aby se to stalo, abych se mohl oddati, ne-li spánku, tož aspoň střídavě pozorování těchto obrazů a pročítání drobného svazku, který jsem nalezl na podušce a který obsahoval posudky a popisy obrazů.

Dlouho, dlouho jsem četl, — a oddaně, oddaně zíral. Rychle a slavně míjely hodiny a nastala hluboká půlnoc. Poloha svícnu se mi znelíbila, a raději napřáhnuv s potíží rámě, než abych vyrušil svého spícího sluhu, umístil jsem jej tak, aby jeho paprsky padaly plněji na knihu.

Ale věc způsobila účinek naprosto neočekávaný. Paprsky četných svíček (neboť bylo jich tam mnoho) dopadaly teď do výklenku pokoje, který až dosud byl zastřen v hlubokém stínu jednou z pelestí lůžka. Takto jsem spatřil živě osvětlený obraz, naprosto nepovšimnutý. Byla to podobizna dívky dozrávající v ženu.

Pohlédl jsem na obraz kvapně a pak jsem zavřel oči. Proč jsem to učinil, nebylo na první ráz patrno ani mému vlastnímu postřehu Ale zatím co víčka má zůstávala takto uzavřena, promýšlel jsem v mysli důvody, proč jsem je přimhouřil. Byl to impulsivní pohyb, abych získal času mysliti, — zjistiti, že můj zrak mne nezklamal, — uklidniti a podrobiti svou obraznost, abych střízlivěji a jistěji pozoroval. Za velmi málo okamžiků opět jsem pohlédl upřeně na obraz.

Že jsem teď viděl správně, nemohl jsem a nechtěl jsem pochybovati; neboť první záblesk svíček na toto plátno rozptýlil, jak se zdálo, ospalou ztrnulost, jež se plížila do mých smyslů, a vzrušil se naráz do bdělého života.

Jak jsem už pravil, byla to podobizna mladé dívky. Byla to pouze hlava a ramena, podaná způsobem technicky vignettových, silně ve slohu oblíbených hlav Sullyových. Paže, ňadra, ba i konce skvělých vlasů přecházely nepozorovatelně do neurčitého, ale hlubokého stínu, jejž tvořilo pozadí celku. Rámec byl oválný, skvostně vyzlacený a vyzdobený filigránským rázem maurským. Jako umělecké dílo nemohlo býti nic obdivnějšího než obraz sám. Ale ani provedení díla ani nesmrtelná krása tváře nebyla to, co mne tak náhle a tak prudce pohnulo. Nejméně však bylo tomu, že by má obraznost, vzrušená ze svého polospánku, pojala omylem hlavu za hlavu živé osoby. Spatřil jsem najednou, že zvláštnosti kresby, vignettování a zarámování musily rázem zahnati takovou myšlenku, — ba musily dokonce zameziti jejímu okamžitému udržení.

Přemýšleje vážně o těchto věcech, setrval jsem asi hodinu polosedě, polonachýlen se zrakem upřeným na podobiznu. Konečně, uspokojen pravým tajemstvím jejího účinku, sklesl jsem nazpět do postele. Shledal jsem kouzlo obrazu v naprosté životnosti výrazu, který mne při prvém ohromení konečně zmátl, podrobil a zděsil. S hlubokým a posvátným ostychem umístil jsem svícen opět do jeho prvotní polohy. Odstraniv takto rozrušení z dohledu, vyhledal jsem dychtivě svazek, jenž vypisoval obrazy a jejich příhody. Připadnuv na číslo, které označovalo oválnou podobiznu, četl jsem tam tato slova neurčitá a podivná:

„Ona byla dívka nejvzácnější krásy, a právě tak rozmilá jako veselá. A zlá byla chvíle, kdy spatřila a zamilovala si malíře a pojala jej za muže.

On, vášnivý, hloubavý, přísný, a mající už nevěstu ve svém umění; ona, dívka nejvzácnější krásy, a právě tak rozmilá jako veselá; sama záře a úsměv, a bujará jako koloušek; milující a laskající všecky věci; nenávidící jedině Umění, které bylo její sokyní; obávající se pouze palety a štětců a jiných protivných nástrojů, které ji zbavovaly pohledu na jejího milence.

Byla to tedy strašná věc pro tuto paní, když slyšela malíře mluvit o jeho žádosti, že zobrazí i svou mladou nevěstu. Ale byla pokorná a poslušná a seděla oddaně po mnoho týdnů v tmavé vysoké komůrce ve věži, kdež světlo padalo na bledé plátno jenom z nadhlaví.

Ale on, malíř, hrdl z díla svého, jež postupovalo od hodiny k hodině a ode dne ke dni. A on byl vášnivý a divý a zádumčivý muž, který se zahloubával do snění; takže nechtěl viděti, že světlo, jež padalo tak příšerně do této osamělé věže, mořilo zdraví a ducha jeho nevěsty, jež uvadala, patrná všem, jenom ne jemu.

Přec však se usmívala pořád a napořád dále, protože viděla, že malíř, který měl velikou slávu, vžil se vroucí a horoucí rozkoší do svého díla, a pracoval dnem a nocí, aby vymaloval tu, jež ho tak milovala, která však stávala se den za dnem vyprchalejší a slabší.

A opravdu kdosi, kdo zřel tu podobiznu, mluvil o její podobnosti tichými slovy, jako o mocném divu a důkazu dovednosti malířovy, právě tak jako o jeho hluboké lásce k té, kterou tak nadmíru dobře maloval.

Ale posléze, když práce se blížila ke konci, nikdo nebyl do věže vpuštěn:; neboť malíř zdivousil vroucností svého díla, a zřídka odvracel oči své od díla, a to jen, aby pohlédl na tvář své ženy. A nechtěl viděti, že barvy, jež kladl na plátno, byly snímány s tváře té, která seděla vedle něho.

A když mnoho týdnů minulo, a zbývalo málo k dokonání díla, pouze jediný rys na ústech a jediný nádech na očích, duch paní opět vzplápolal jako plamen ve schráně lampy.

A pak rys byl dokonán a nádech byl nanesen; a na okamžik malíř stál vytržen před dílem, kleté vykonal; ale v nejbližší chvíli, co ještě zíral, začal se chvěti a velmi zbledl a zděsil se a volaje hlasitě: „Toť opravdu život sám!“, obrátil se náhle na svou milenku: — Byla mrtvá!“

  1. Nápis pod ital. obrazem sv. Bruna.
  2. Opiová tinktura.