Ottův slovník naučný/Švábsko

Ottův slovník naučný
Švábské zrcadlo	Švábsko	Švábský Jura

Údaje o textu
Titulek:	Švábsko
Autor:	Josef Růžička
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 846–847. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Švábsko

Švábsko čili Š. a Neuburg, dříve Horní kraj dunajský, vládní obvod král. Bavorského, obsahuje 11 měst samosprávných a 20 okresních úřadů, celkem s 9824 km² a 713.681 obyv. (97.953 evang., 609.250 katol. a 3904 židy) v 1018 obcích o 115.648 obydlích a 152.420 domácnostech; 72 obyv. na 1 km². Obsahuje stará říšská města Donauwörth, Kaufbeuren, Kempten, Memmingen, Nordlinky, Lindau a Augšpurk, knížetství Mindelheim, části území Ulmského a vévodství Neuburského, markrabství Burgau, opatství Augšpurské a několik klášterních a rytířských území. Sousedí na záp. s Virtemberskem, na j. s Bodamským jez., Vorarlberském a Tyrolskem. Severní čásť jest úrodná rovina a krabatá pahorkatina s Lešským polem, jižní čásť zaujímají Algavské Alpy, hlavní řekou jest Dunaj s pravými přítoky Illerou a Lechem. Doluje se na kam. uhlí, železo, mramor; průmysl textilní, výroba strojů, papíru, skla, zboži kovového, chemikálií a piva. Hl. m. jest Augšpurk. — Srv. Hübler, Bayerisch Schwaben und Neuburg. Eine Landes- und Volkskunde (Štutgart, 1901).

Dějiny. Nejstarší známé obyvatelstvo Š-ka bylo většinou keltské (Helvetiové, Vindelikové), z části (na jv.) též rhaetské. V pozdním starověku Keltové i Rhaetové ustupovali jednak Římanům, kteří do krajin těch šířili svou moc z Gallie a přes Alpy z Italie, jednak Germanům, kteří se rozpínali od severu a sv. přes Mohan a podél Rýna. Země mezi Mohanem a horním Dunajem byla již v I. stol. př. Kr. od Keltův opuštěna a zaujata kmeny germanskými. Římský výboj počal se za císaře Augusta a dovršen byl v II. stol. po Kr.; dobyté území přivtěleno většinou k provinciím Rhaetii a Horní Germanii, z části zřízeny t. zv. Agri decumates a hranice jeho opevněny (limes germanicus). Ve III. stol. po Kr. různí drobní kmenové germanští, kteří tu s římským územím sousedili, slili se v národ Alamanů (tak byli zváni od svých sousedů) čili Švábů (odvozeno ze Suebi, Suevi) a začali činiti mocné vpády za limes; ve IV. stol. konečně Alamani zabrali celou sz. Rhaetii a střední Porýní vůbec na západ až k Vogesám, na s. až po Taunus, jenž je dělil od Franků. Král francký Chlodvík pokořil r. 496 Alamany a odňal jim území mezi dolním Mohanem a Nekarem, v němž záhy nabylo převahy nářečí a právo francké nad alamanským. Ostatní Alamanie podržela vlastní vévody až do století VIII., kdy na jejich místo dosazeni frančtí úředníci královští (nuntii camerae); v té době také mizí starý název Alamannia a ujímá se jméno Suevia (Schwaben). S rozvojem moci francké souvisel též postup křestanství. Missionářskou činnost zahájil ve Š-ku irský mnich Columban († 615) a žák jeho sv. Havel; pevná církevní organisace dokončena teprve za sv. Bonifáce v VIII. stol. Smlouvou Verdunskou r. 843 Š. připadlo Ludvíkovi Němci. Když koncem IX. stol. moc Karlovců klesala, dály se pokusy obnoviti samostatnost Š-ka. Na poč. X. stol. prohlásil se samostatným vévodou Erchanger a po něm Burkhard; tento musil sice poddati se králi Jindřichovi I. r. 919, ale zůstal vévodou. Po Burkhardovi († 926) vládli ve Š-ku vévodové z různých rodů domácích i cizích; nejdůležitější z nich byli: Heřman† I. (926—949), Ludolf (949—954), Burkhard II. (954—973), Otto I. (973—982), Heřman II. (997—1015), Arnošt II. (1015—30), Jindřichnbsp;I. (1038—45) a Rudolf Rheinsfeldský (1057—80), jenž padl jako protikrál Jindřicha IV. v bitvě u Mölsenu nad Halštrovkou r. 1080. Po něm válčily o Š. rody Staufovců a Zähringů; posléze shodly se tak, že Staufové obdrželi moc vévodskou, kdežto Berthold Zährinský jen titul vévody a dolní Š. ke správě. Zähringové vymřeli r. 1218, poslední Staufovec Konrád V. (Conradino) zahynul v Italii r. 1268 a tím moc vévodská ve Š-ku zanikla. Práva vévod vykonávali pak t. zv. zemští fojtové, kteří bývali ustanovováni z čelných domácích rodů knížecích. Nejmocnější mezi nimi byli Habsburkové ve Š-ku jižním a hrabata z Virtemberka v severním. Rozvoj moci Habsburské zadržen byl utvořením se Jednoty švýcarské (koncem XIII. stol.); proti vzrůstající moci hrabat Virtemberských a jiných knížat stavěla se zase říšská města (Ulm, Augšpurk, Basilej, Reutlingen, Štrasburk a j.). Z toho vznikaly stálé rozbroje, proti nimž moc ústřední marně zakročovala. Teprve r. 1488 podařilo se králi Maximiliánovi přiměti všechny řišské stavy švábské k tomu, aby utvořily „Švábský spolek“ v Esslinkách za účelem udržování míru v zemi; ale spolek ten potrval jen do r. 1534. Zatím následkem reformace, jež ve Š-ku rychlé činila pokroky, přibyly k půtkám stavovským též spory a války náboženské mezi protestanty a katolíky; tito měli oporu v rodě Habsburském, kdežto protestantům stáli v čele vévodové Virtemberští. Západní Š. bylo též stále ohroženo od Francie, která v mírech Vestfálském (1648) a Ryswyckém (1697) zabrala většinu Elsaska. Za válek napoleonských politická rozdrobenost Š-ka značně byla zmírněna saekularisací duchovenských statkův a mediatisací říšských měst i malých knížetství, tak že nyní zbývají mimo části náležející k Bavorsku, Elsasku, Švýcarsku, Prusku a Rakousku (Vorarlberg) jen tři samostatná území státní: král. Virtemberské, velkovév. Badenské a knížetství Liechtensteinské. — Srv. Pfister, Pragmatische Geschichte von Schwaben, 5 sv. (Heilbronn a Štutgart, 1803—1827); Leichtlen, Schwaben unter den Römern (Freiburg, 1825); Keim, Schwäbische Reformationsgeschichte (Tubinky, 1855). Viz též Virtembersko. Rž.