Ottův slovník naučný/Wagner

Ottův slovník naučný
Wagmüller	Wagner	Wagnern

Údaje o textu
Titulek:	Wagner
Autor:	neuveden, Zdeněk Nejedlý, Josef Václav Rozmara, Michal Navrátil, Jan Voborník
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 96–113. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Wagner
Související články ve Wikipedii: 1) Hans von Kulmbach, 2) Heinrich Leopold Wagner, 3) Johann Ernst Wagner, 4) Johann Martin von Wagner, 5) Vincenz August Wagner, 6) Rudolf Wagner, 7) Richard Wagner, 8)Moritz Wagner, 9) Johanna Jachmann-Wagner, 10) Ernst Leberecht Wagner, 12) Antonín Pavel Wagner, 13) Adolph Wagner, 15) Sándor Wagner, 16) Hermann Wagner, 17) Otto Wagner, 18) Paul Wagner, 20) Stanisław Wegner, 22) Julius Wagner-Jauregg, 23) Siegfried Wagner

Wagner: 1) Hans viz von Kulmbach H.

2) W. Heinrich Leopold, básník něm. (* 1747 v Štrasburce — † 1779 ve Frankfurtě). Studoval práva a r. 1874 seznámil se ve Frankfurtě s Goethem. R. 1776 stal se tamže advokátem. Napsal Konfiskable Erzählungen (Giessen, 1774): Briefe über die Seylerische Gesellschaft und ihre Vorstellungen in Frankfurt a. M. (t., 1775); Prometheus, Deukalion und seine Rezensenten (Lip., 1775, pozd. v Sauerových »Stürmer und Dränger« sv. 2), frašku namířenou proti odpůrcům Goethova »Werthera«, jež způsobila značný rozruch byvši připisována Goethovi samotnému; dram. satiru Voltaire am Abend seiner Apotheose (anon. Frankf., 1778. nově Heilbr., 1881); drama Die Reue nach der That (Frankf., 1775) a tragédii Die Kindesmörderin (Lip., 1776, Heilbr., 1883), již později přepracoval v drama se šťastným koncem Evchen Humbrecht, oder ihr Mütter merkt's euch! (Frankf., 1779). Srv. Erich Schmidt, Heinr. Leop. W., Goethes Jugendgenosse (2. vyd. Jena, 1879); Froitzheim, Goethe und Heinr. Leop. W. (Štrasb., 1889).

3) W. Ernst, spis. něm. (* 1769 — † 1812). Studoval práva v Jeně, byl aktuárem, pak tajemníkem barona z Wechmaru v Rossdorfě, r. 1804 kabinetním sekretářem v Meininkách. Napsal řadu románů, z nichž nejlepší jsou: Wilibalds Ansichten des Lebens (Meining., 1801, 2 sv.); Die reisenden Maler (Lip., 1806, 2 sv.); Ferd. Miller (Tubinky, 1809); Isidore (t., 1814). Sebrané jeho spisy vyšly v Lipsku 1824—28 ve 12 sv.

4) W. Johann Martin, sochař něm. (* 1777 ve Vircpurce — † 1858 v Římě). Byl synem dv. sochaře Jana Petra Alexandra W-a (1730–1809), studoval na akademii vídeňské, kde se mu dostalo r. 1800 první ceny za histor. kresbu, r. 1804 první ceny výmarské za komposici Odysseus opíjí Polyféma. T. r. zdržoval se v Paříži, pak r. 1805 v Římě. Tam maloval obraz Rada řeckých hrdinů před Trojou (Nová pinakotheka v Mnichově) a Orfeus v podsvětí. R. 1810 vyslal jej bavorský kor. princ Ludvík do Řecka nakoupit antik a W-ovi se podařilo r. 1812 získati proslulé aiginské památky (v. t.) pro Mnichov, jež pak Thorwaldsen restauroval. Když W. r. 1821 podal svůj návrh vlysu podle Schillerovy »Eleusinké slavnosti«, kor. princ objednal u něho Zápas Kentaurů a Lapithů jako relief pro mnichovskou jízdárnu. Potom r. 1822 následoval vlys pro Valhallu (92 m dlouhý) dokončený až r. 1839, pak návrhy na plastickou výzdobu mnichovské Vítězné brány, štít glyptothéky, skupina Minerva ochrankyně výtv. umění (provedl Schwanthaler) a j. W. napsal: Ueber die Nirbidengruppe a Ueber die Dioskuren auf dem Quirinal. Srv. Urlichs, Johann M. von W. (Vircp., 1866), jakož i téhož Die Glyptothek Ludvigs I. nach ihrer Geschichte und ihrem Bestande, (Mnichov, 1867).

5) W. Vincenz August, právník rakouský (* 1790 v Thannhausenu ve Štýrsku — † 1833 v Badenu). Stal se r. 1811 professorem obchod. a směn. práva a soudního řízení na lyceu v Olomouci, r. 1815 pak tamtéž advokátem. R. 1819 povolán na univ. do Vídně. R. 1822 jmenován censorem pro odbor juridicko-politický a r. 1823 členem dv. kommisse pro záležitosti justičního zákonodárství; r. 1326 zvolen od konsistoře universitní za syndika. Napsal: Quellenverhältnis des allgem. bürgerl. Gesetzbuches zu den besonderen Zweigen des in den österr. Staaten geltenden Privatrechts (Víd., 1818); Handbuch des Wechselrechtes (1823—32, 3 sv.) a j. R. 1825 založil »Zeitschrift für österr. Rechtsgelehrsamkeit u. polit. Gesetzkunde«.

6) W. Rudolf, fysiolog něm. (* 1805 v Bayreuthě — † 1864 v Gotinkách). Na vědecké cestě r. 1827 v Paříži získán byl Cuvierem pro srovnávací anatomii, r. 1829 habilitoval se v Erlankách, stal se tu r. 1833 ř. prof. zoologie, a r. 1840 prof. fysiologie, srovn. anatomie a zoologie v Gotinkách. Se jménem jeho navždy spojeno jest vydání veliké encyklopaedie fysiologie: »Handwörterbuch der Physiologie mit Rücksicht auf physiologische Pathologie« (1842—53). Krom toho napsal sám Icones physiologicae (1839; 2. vyd. 1851—56 poř. A. Ecker); Lehrbuch der Physiologie (1839; 4. vyd. 1854—57 vyd. Funke); Neurologische Untersuchungen (1853 až 1854).

7) W. Richard, největší dramatický skladatel XIX. stol.

Autorsky chráněné dílo

Toto dílo bylo poprvé zveřejněno mimo území USA před 1. lednem 1929 a je tedy podle autorského zákona USA volným dílem. Podle zákonů jiných zemí, zejm. podle autorského zákona České republiky, však volným dílem není a nemůže proto být do konce roku 2032 v českých Wikizdrojích zveřejněno.

---

Po dobu ochrany autorským zákonem ČR jej však lze umístit na vícejazyčné Wikizdroje.

ZNjý.

8) W. Moritz, bratr W-a 6), cestovatel, geograf a přírodozpytec něm. (* 1813 v Bayreuthu, † 1887 v Mnichově). Jako kupec dostal se do Alžírska, potom studoval v l. 1833—36 v Mnichově a Erlankách přírodní vědy, v l. 1836—38 cestoval po Alžírsku a účastnil se jako člen vědecké kommisse druhé výpravy ke Konstantině. V l. 1842—45 procestoval pobřeží Černého moře, Kavkáz, Armensko, Kurdistán a Persii, v l. 1852—55 spolu se Scherzerem Severní a Střední Ameriku a Záp. Indii, posléze v l. 1857—60 Andy od Panamy po Ecuador. R. 1860 jmenován professorem zeměpisu a ethnologie v Mnichově a zabýval se studii darwinistickými. Proti selekční theorii Darwinově postavil zákon migrační, podle něho vznikají nové tvary toliko zvrhlostí individuí, od jedinců téhož druhu odloučených. W. napsal: Reisen in der Regentschaft Algier (Lip., 1841, 3 sv.); Der Kaukasus und das Land der Kosaken (t., 1848 2 sv.); Reise nach dem Ararat und dem Hochlande Armenien (Štutg., 1848); Reise nach Kolchis (Lip., 1850); Reise nach Persien und dem Lande der Kurden (t., 1852, 2 sv.); Reisen in Nord-Amerika (t., 1854, 3 sv.); Die Republik Costarica (t., 1856), obě poslední díla se Scherzerem); pak Die Darwinsche Theorie und das Migrationsgesetz (t., 1868); Ueber den Einfluss der geographischen Isolierung und Kolonienbildung auf die morphologischen Veränderungen der Organismen (Mnich., 1871); Naturwissenschaftliche Reisen im tropischen Amerika (Štutg., 1870) a j. Z jeho pozůstalosti vyšlo: Die Entstehung der Arten durch räumliche Absonderung (s biografií od Scherzera, který napsal jiný životopis W-ův v příloze k »Allgemeine Zeitung« 1888, č. 6—8 r.)

9) W. Johanna, zpěvačka a herečka něm., neť W-a 7) (* 1828 v Hannoversku — † 1894 ve Vircpurce. Byla dcera režiséra Alberta W-a (1799—1874), vystupovala již r. 1833 na jevišti ve Vircpurce, pak r. 1844 byla zpěvačkou na dv. jevišti v Drážďanech, r. 1846 učila se u Garcie v Paříži a stala se posléze r. 1850 členem dv. divadla a komorní zpěvačkou v Berlíně. Vynikala v operách Glukkových, Wagnerových a zvl. Meyerbeerových. R. 1859 provdala se za prus. landrata Jachmanna, opustila operu r. 1862 a byla až do r. 1872 členem král. činohry. Posléze věnovala se výchově operních zpěvaček v Mnichově a Charlottenburce.

10) W. Ernst Leberecht, lékař něm. (* 1829 v Dehlitzi — † 1888 v Lipsku). Vystudovav lékařství v Lipsku, Praze a ve Vídni, habilitoval se r. 1855 v Lipsku pro obor pathologie a stal se po čtyřech letech prof., po Wunderlichově smrti však převzal r. 1877 klinickou professuru vnitřních nemocí. Z literární jeho činnosti sluší uvésti: Die Fettmetamorphose des Herzfleisches (1864); Das tuberkelähnliche Lymfadenom (1871); Handbuch der allgemeinen Pathologie (s Uhlem 1862; 7. sv. 1876); Morbus Brightii (1882); Krankheiten des chylopoetischen Apparats (s Voglem a Wendtem 2. vyd. 1878).

11) W. Alois, lesník čes. (* 22. čce 1831 v myslivně ve Vorlí u Nasevrk — † 2. ún. 1895), studoval na reálce v Praze a na lesnickém ústavě v Bělé, pak se stal lesním adjunktem na panstvích auersperských, později lesním inženýrem. R. 1866 jmenován byl lesmistrem na panství metropolitní kapitoly pražské ve Spáleném Poříčí, r. 1891 za zásluhy, jež si o lesy spáleno-poříčské získal, povýšen za ředitele téhož velkostatku. Za dobu 29 let svého působení vykonal velmi mnoho dobrého, tak na př. podle nejlepšího způsobu vzorně zařídil zanedbané dříve lesy metropolitní kapitoly pražské, vystavěl velikou sklárnu a pilu, čímž dosáhl vhodného zužitkování lesního výtěžku, mnohé důležité cesty v celém okrese vystavěl, přerušil škodlivou lesní pastvu a hrabáni steliva, provedl zcelení pozemků a j. v. Byl však ředitel Wagner nejen výborným lesníkem a hospodářem, také jako upřímný vlastenec a podporovatel chudiny znám byl každému. Veškeré jměni své, za celý život těžce nastřádané, t. j. 40.000 zlatých, odkázal účelům národním a dobročinným, z čehož třetinu určil pro »Ústřední Matici školskou«. V té příčině byl a jest až doposud jedincem mezi českými lesníky. Roz—a.

12) W. Antonín, sochař čes. (* 3. čce 1834 ve Dvoře Král. n. L. — † 27. led. 1895 ve Vídni). R. 1851 přišed do Prahy vzdělával se u Josefa Maxa, od r. 1857 na akademii vídeňské a potom u prof. Baura a již tehdy při rozličných konkurrencích dobyl několika cen. Navštíviv r. 1868 Německo a Italii, usadil se trvale ve Vídni. Zde provedl několik znamenitých děl, zejména Pasačku hus nad Rahlovými schody, skupiny Asie a Afrika pro přírodopisné dvorní museum, některé sochy pro radnici, na votivním kostele, na parlamentě, na průčelích obou dvorních museí, při vstupu do Künstlerhausu (sochu MichelAngela), na dvorním divadle, na nové bráně dvorního hradu, »Engelsbrunnen« na Wiedener Hauptstrasse a j. Avšak největšího úspěchu a uznání dostalo se mu v Čechách. Zde při konkurrenci o plastickou výzdobu Národního divadla r. 1880 byla mu přiřčena cena a svěřeno provedení soch Lumíra a Záboje (v hlavním průčelí) a skupin Opera a Drama i s allegoriekými postavami Hudby, Tance, Historie a Poesie (na risalitě façady obrácené k Vltavě); na rampě Českého musea nad fontanou provedl sochu Čechia, v tympanonu nové budovy Čes. musea: Genius české země, Umění, Věda a Průmysl, reliefy v hlavním průčelí: Založení kostela Matky Boží na Zbraslavi králem Václavem II., Založení pražské university, Krasoumná doba Rudolfa II., sochy Bájesloví a Národopis, v pantheoně poprsí cís. Františka Josefa I. a císařovny Alžběty v carrarském mramoru. Ve všech jeho pracích slučuje se ideální ponětí a poetický vzlet se zdravým, jadrným realismem.

13) W. Adolf, nár. hospodář něm. (* 25. bř. 1835 v Erlankách), syn W-a 6) a bratr W-a 16). Studoval práva a státní vědy a stal se r. 1858 učitelem národního hospodářství na obchodní akademii ve Vídni, r. 1863 na obch. učelišti v Hamburce, načež byl r. 1865 povolán za professora statistiky na universitu v Jurjevě, pak r. 1868 do Freiburka a r. 1870 do Berlina. S počátku pracoval v oboru bankovnictví a měny a napsal: Beitrage zur Lehre von den Banken (Lip., 1857); Die Geld- und Kredittheorie der Peelschen Bankakte (Víd., 1862); Die österreichische Valuta (t., 1862); Die Ordnung des österr. Staatshaushalts (t., 1863); Die russische Papierwährung (Riga, 1868); System der deutschen Zettelbankgesetzgebung (Freiburg, 1870, 2. vyd. p. tit. System der Zettelbankpolitik (t. 1873) a Die Zettelbankreform im deutschen Reiche (Berl., 1874). Statistikou (zvl. statistikou sebevražd) zabývá se spis {{Cizojazyčně|de|Die Gesetzmässigkeit in den scheinbar willkürlichen menschl. Handlungen} (1864). Za vojny 1870—71 W. z prvních přimlouval se za annexi Elsaska a Lotrinska ve spise krátce v šesti vydáních vyšlém Elsass und Lothringen. R. 1871 začal vydávati Rauovu knihu »Lehrbuch der polit. Oekonomie«, později však podjal se společně s E. Nassem, Buchenbergerem, Bücherem, Dietzelem a j. samostatné práce vydávaje soubor učebnic národohospodářských, z nichž sám napsal: sv. 1.: Grundlegung (Lip., 1876, 3. vyd. ve 2 sv. 1892—93), sv. 5.: Finanzwissenschaft, díl I. (1877, 3. vyd.1883), sv. 6.: Finanzwissenschaft, díl II. (1880, 2. vyd. 1890), sv. 7: Finanzwissenschaft, díl III. (1889, doplněk 1896); sv.8.: Finanzwissenschaft, díl IV. (1899—1901). V tomto svém hlavním díle W. vypracoval svůj »sociálně právní« směr, ve kterém vědu finační činí prostředkem sociální politiky a hájí zejména plánů státněsociálnich, jako sestátnění železnic a pojišťoven. Své stanovisko objasnil nejřízněji v polemice s L. von Steinem v brošuře Mein Konflikt mit dem Freiherrn von Stumm-Halberg (Berl., 1895) a v některých rozpravách časopiseckých. Celkem W. shoduje se ve svých míněních s novějšími zástupci historického nár. hospodářství, zvl. se Schmollerem, ač nechce jako přívrženci školy historické, aby nár. hospodářství zaniklo v dějinách hospodářských, nýbrž stoji na stanovisku nár. hospodářství theoretického a jeho systematickém vybudování. Z novějších jeho prací ještě uvádíme: Die neuste Silberkrisis und unser Münzwesen 2 vyd. Berl., 1894), ve směru bimetallistickém; Grundriss zu Vorlesungen über Finanzwissenschaft (t., 1898); Allgemeine und theoretische Volkswirtschaftslehre oder Socialökonomik (3. vyd., t., 1001); Agrar- und Industriestaat (Jena, 1901, 2. vyd. 1902); Wohnungsnot und städtische Bodenfrage (Berl., 1901) a četné články v Schönbergově »Handbuch der polit. Oekonomie« (4. vyd. Tub. 1896—98, 3 sv. Od r. 1881 W. účastnil se také horlivě ruchu politického ve směru národohospodářském a křesťansko-sociálním. V l. 1882 až 1885 byl členem konservativní strany sněmovny poslanecké a zasazoval se o tabákový monopol jakožto základ dělnického pojišťování. Z pozůstálosti Karla Rodbertus-Jagetzowa vydal (s G. Schumacher-Zarchlinem a Theoph. Kozakem) »Briefe von Ferd. Lassalle an Karl Rodbertus-Jagetzow« (Berl., 1878), »Das Kapital« (t., 1884) a »Zur Beleuchtung der socíalen Frage« (t., 1885). W. působí posud na univ. v Berlíně jako professor státních věd.

14) W. Jan Eduard, kartograf čes. (* 1835 v Praze — † 1904 t.). Vyučiv se u firmy Mitag a Wildner v Praze lithografii byl po nějakou dobu zaměstnán při některých závodech jako lithograf, načež věnoval se úplně kartografii a vydal: Nejnovější cestovní mapu Rakousko-Uherska (Praha, 1889); Mapu oboru zemského dle průmětu Mercatorova (t., 1891); Cestovní mapu Moravy a Slezska s rozdělením dle soudních okresů (t., 1897); Cestovní mapu království Českého s rozdělením dle soudních okresů (t., 1900, 5. vyd.); Cestovní mapu Čech, Moravy, Slezska, Rakous Dolních a Horních a zemí pohraničních (t., 1899); Nejnovější cestovní mapu zemí alpských (t., 1900); Železniční a cestovní mapu střední Evropy a j.

15) W. Sándor, malíř uher. (* 1838 v Pešti). Studoval nejprve ve Vídni, pak na akademii mnichovské u Pilotyho vzdělávaje se na malíře genrového a historického. Prvých úspěchů dobyl r. 1859 obrazem z dějin uherských Isabella Zápolská loučí se se Sedmihradskem, načež maloval v bav. nár. museu v Mnichově fresky: Vjezd Gustava Adolfa do Aschaffenburku a Zasnoubení Otty II. Bavorského a v redutní budově v Pešti: Hostina Attilova a Turnaj krále Matyáše Korvína s rytířem Holubarem. Potom následovala řada obrazů z historie uherské, jako Smrť Tita Dugoviče a Matyáš Korvín s loveckou družinou (obé v nár. museu v Pešti). Později maloval genry, střídavě maďarské a španělské, zvláště živé scény koňské, jako: Čikošské dostihy v Debrecíně (1875); Pošta u Toleda (1879); Picador při býčích zápasech (1880); U městské brány v Cordově (1883); Koně na Hortobágyské pusztě (1886); Z dob maurských (1893); Návrat se senoseče v Uhrách (1902). Také illustroval Th. Simonsovo dílo o Španělsku a téhož »Aus altrömischer Zeit«. Jindy maloval scény klassické, jako Římské dostihy vozové (1876); Antické zápasy býčí (1877); zvl. pak panorama Starý Řím s triumfálním průvodem Konstantinovým, podle architektonického rozvrhu J. Bühlmanna (1887—88). R. 1866 W. byl jmenován pomocným učitelem, později pak professorem malířské techniky na akademii v Mnichově a vychoval tam veliký počet žactva.

16) W. Hermann, bratr W-a 13), geograf a statistik něm. (* 23. čna 1840 v Erlankách). Studoval mathematiku a vědy přírodní a byl od r. 1864 gymn. professorem v Gothě, kdež účastnil se od r. 1868 prací v zeměpisném ústavě Just. Perthesa. Zejména redigoval statistickou čásť Gothajského almanachu a od r. 1872 do 1893 vydával s E. Behmem {{Cizojazyčně|de|Die Bevölkerung der Erde, statist. publikaci jakožto doplněk Petermannových »Mittheilungen«. R. 1876 W. jmenován professorem geografie v Královci, r. 1880 povolán do Gotink. R. 1874 W. vydal u Perthesa nástěnnou mapu Německa, jež vyšla pak v několika vydáních a r. 1388 Sydow-W-s methodischer Schulatlas (10. vyd. Gotha, 1902); od r. 1879 rediguje »Geographisches Jahrbuch« (Gotha), v němž podává zprávy o vývoji methodiky zeměpisu a nově přepracoval Gutheho »Lehrbuch d. Geographie« (5. vyd. Hannov., 1882 až 1883, 2 sv., sv. 1. ve vyd. 7., t., 1903). Mimo to napsal: Die Lage des geogr. Unterrichts an den höheren Schulen Preussens (Hannov., 1900).

17) W. Otto, architekt něm. (* 1841 ve Vídni). Studoval na polytechnice a uměl. akademii ve Vídni, později na stav. akademii v Berlíně, načež vrátil se do Vídně, kde dostalo se mu r. 1894 ceny za regulační plán města Vídně. Vídeňská »Künstlergenossenschaft« svěřila mu aesthetické propracování městských drah vídeňských a také v kommissi pro regulaci Dunaje zasedal jako umělecký rádce. Mimo veliké množství budov soukromých ve slohu moderním zbudoval: synagogu v Pešti (1872); palác Länderbanky (1890); budovy městské dráhy (1894—97, zejména císařský pavillon a několik budov staničních); kostel ve Währingu; Dianabad a j. Účastnil se také mnohých slavnostních dekorací města Vídně a za svůj návrh parlamentní budovy pro Budapešť obdržel malou zlatou medailli berlínské uměl. výstavy. W. jest od r. 1894 professorem akademie výtv. umění ve Vídni a vrch. stav. radou. Vydal: Einige Skizzen, Projekte und ausgeführte Bauten (Víd., 1891); Moderne Architektur (3. vyd. t., 1902).

18) W. Paul, agrikulturní chemik (* 1843 v Liebenau v Hannoversku). Studoval farmacii, později však věnoval se agrikultuře, byl assistentem při agrik. chemické laboratoři v Gotinkách, kde se habilitoval, r. 1872 jmenován přednostou hosp. výzkumné stanice v Darmstadtě a r. 1881 tamže professorem. Hlavni jeho práce týkají se nauky o hnojivech (srv. Hnojivo, str. 410 b). Napsal: Lehrbuch der Düngerfabrikation und Anleitung zur chemischen Untersuchung der Handelsdünger (Brunšv., 1877); Einige praktischwichtige Düngungsfragen (7. vyd. Berl., 1887); Der Düngerwert und die rationelle Verwendung der Thomasschlacke (Darmst., 1888); Die Steigerung der Bodenerträge durch rationelle Stickstoffdüngung (2. vyd. t., 1888); Zur Kali-Phosphatdüngung nach Schultz-Lupitz (2. vyd. t., 1889); Anleitung zu einer rationellen Düngung mit Phosphorsäure (t., 1889); Die Stickstoffdüngung der landwirtschaftlichen Kulturpflanzen (Berl., 1892); Düngungsfragen, unter Berücksichtigung neuer Forschungsergebnisse besprochen (Darmst., 1896).

19) W. Vincenc, čes. právník a spis. (* 28. čce 1853 v N. Jáchymově u Berouna). Studoval na novom. gymnasiu v Praze. Absolvovav na pražské universitě práva, dosáhl hodnosti doktorské. Věnoval se pak studiu historie na filosofické fakultě a složil zkoušku pro gymn. professory. Krátký čas byl u místodržitelství jako konceptní praktikant. R. 1879 jmenován koncipistou u magistrátu pražského, kde r. 1903 stal se mag. radou. Konal mnohé studijní cesty a byl činný literárně. R. 1889 vydal Zdravotní zařízení v Paříži a v hlavních městech Belgie, Hollandska, Severního a Středního Německa, r. 1890 napsal Zařízení ku blahu dělnictva, r. 1893 Obrana poměrů zdravotních v Praze a spis Johanneum (pojednávající o otázce dělnické), r. 1894 Úleva v chudobě a Pamětní spis za příčinou stavby přístavu v Holešovicích, r. 1895 Pamětní spis za příčinou otevření ústředních jatek, jakož i Průvodce ústředními jatkami, r. 1896 Vývin průmyslu hospodářských strojů; O významu a výnosnosti splavnění Malého Labe, r. 1901 O významu a výnosnosti průplavu mezi Vídni a Terstem. R. 1897 udělena mu byla veliká zlatá záslužná medaille »viribus unitis« a r. 1898 obdržel ryt. kříž řádu císaře Frant. Josefa I. Dr. N.

20) W. Stanisław^{[red 1]}, spis. polský (* 1855 v Poznani). Studoval na universitě v Lipsku, r. 1877 usadil se v Poznani a jal se tam vydávati »Tygodnik powieści«. Sepsal; Złote myśli z dzieł J. I. Kraszewskiego (1879); Michał Glinka i jego utwory muzyczne; Władybój, pan na Inowrocławiu (histor. povídka pro lid, 1883); Iwan Turgeniew i jego dzieła (studium liter., 1883); Anna Memorata i Jan Głoskowski, nieznani poeci polsko-łacińscy XVI. w. (v »Ruchu«); Józef Struś, lekarz poznański (histor. obraz z XVI. stol., 1884) a j. V letech 1880—81 vydával »Wykłady popularnonaukowe« (7 seš.), od r. 1883 jest redaktorem »Wielkopolanina«.

21) W. Jan, spis. čes. (* 1856 v Rábu u Pardubic — † 1905 v Praze). Studoval filosofii v Praze, byl professorem v Plovdivě v Bulharsku, odtud se odebral do Petrohradu, potom do Ameriky, kde byl redaktorem několika časopisů. Vrátiv se do Čech r. 1885 redigoval v Rychnově n. Kn. »Posla z Podhoří«, ale zadychtiv při svém vzdělání a znalosti jazyků po intensivnější práci literární odebral se do Prahy, kdež si, touže v duchu americky vychovaném po nezávislosti osobní, zakoupil ve Vršovicích domek. Literární činnost jeho byla tichá, vydatná, mnohostraná, ale i krušná a vysilující. Pracoval bez oddechu nedbaje ani těžké nemoci. Práce původní jsou: Krátká mluvnice jazyka bulharského (Pr., 1879); Mluvnice jazyka bulharského (t., 1883); Čeští osadníci v Sev. Americe (t., 1887); Na evropském Východě, črty z cest po Bulharsku, Turecku, Řecku, Německu a Rusi (Třebíč, 1889); Za Atlantským oceánem, obrázky z cest po Sev. Am. (»Mat. lidu«, 1890); Bulharsky snadno a rychle (Pr., 1895); Vzpomínky z Bulharska a jiné črty (t., 1897); Zámořské klepy (v »Modré knih.« 1899); Ze světa podivínů (t., 1901); Král Dollar a jeho ctitelé (t.); Bulharsko v plenkách (pseud. Theodor Lehký, v »Mat. l.« 1903). — Překladů jeho je řada nepřehledná. Z ruštiny: G. P. Danilevského Prababička a jiné nov. (Praha, 1883), Mirovič (Ml. Boleslav, 1886), Uprchlíci na Nové Rusi (Pr., 1887), Ruský Robinson (Brno, 1894); A. Michajlova román Nad propasti (Pr., 1884); od Ostrovského a Solovjeva činohra Divoška (t., 1838); V. I. Němiroviče-Dančenka román Ku předu (t., 1888); téhož nádherné dílo Po stopách Maurů (1904); Historické povídky (od různých autorů, 1890), od Vl. Korolenka Sibiřské povídky (1890), od A. Strětenského V dolech sibiřských (1891, pseud. Albín Straka); D. L. Mordovceva: Sahajdačný (1892), Socialista minulého století (t. r., pseud. A. Straka), Juras, hetman kozáků ukrajinských (1893)' Morová rána (1894); od D. Sibirjaka-Mamina: Tuláci (1893); od různých autorů Ruské fantastické povídky (t.); od N. N. Karazina Dvounohý vlk (1895); román knížete Meščerského Nihilisté (»Nár. L.«); od S. Lomnického Redžepa, obrázky ze života Peršanů, Neznámá země (pseud. A. Straka, 1902); dr. V. V. Veresajeva Zápisky praktického lékaře (pseud. V. Kudrna, 1902); V. D. Kozlova V týle Žaponců (1905); A. P. Čechova Drobné povídky (t.); Dostojevského román Běsi (1900); J. P. Juvačeva Osm let na Sachalině (1902); V. V. Korsakova spisy: Pekinské události (1901) a Pět let v Pekině (1902); od A. K. Bulatoviče S armádou černých křesťanů (»Mat. l.«, 1903); spis, jejž napsal Věščij Oleg: Bulharsko a Macedonie (1903); od D. Vollana Žaponsko, země a lid (1904); od Krasnova Kozáci v Habeši (1901) a Z potulek po Mandžursku (1904); spisy Max. Gorkého: Foma Gordějev, Ztracení lidé, Tři a Žalář (1902—05) a j. v. — Z bulharštiny: Nešťastná rodina, pov. V. Drumeva (Pr., 1883) a Zpěvy thráckých Bulharů (Pardubice, 1886). — Z polštiny: Dvě povídky Jordana Wieniawského (Brno, 1895). — Z franc.: Germinal od Em. Zoly (Nový York, 1885); od Jul. Vernea: Ocelové město, Plující ostrov, Do středu země, Vynález zkázy, Tajuplný ostrov (1895 až 1897); od G. Ohneta rom. Pařížský král; Edm. Lepelletiera Syn Napoleonův (»Mat. l.«, 1900) a j. — Z angl.: z V. Lie povídku Přízrak; J. Kennanovy spisy Ruské politické vězeni (1892) a Život ruských nihilistů ve vězení (1893); z Marka Twaina Panna Orleanská (»Mat. l.«, 1902); z W. Scotta Bludný rytíř (1896); od Marryata Příšerná loď a j. — Z dánštiny román A. Schjöringové Dcera moře (1888). — Časopisy, do nichž přispíval, byly: »Koleda«, »Slavia«, »Květy«, »Květy Americké«, »Světozor«, »Izvěstija« Slavj. blag. obščestva v Petrohradě, »Národní Listy«, »Pokrok«, »Čes. Politika«, »Hlas Národa«, »Svornost« v Chicagu, »Pokrok Západu« (Nebraska), »Naší mládeži«, »Český myslivec«, »Myslivec«, »Dělník Americký« (New York), »Duch Času« (Chicago), »Studentské listy« (Bačkov.), »Slovanský Obzor« (Pardubice), »České Granáty«, »Zábavné Listy«, »Zlatá Praha« a j. — Pseudonymů měl šest: Albín Straka, Ant. Koudelka, J. Sluka, Jos. Rychnovský, Theodor Lehký a Václ. Kudrna. Vbk.

22) W. Julius ryt. z Jaureggu, lékař něm. (* 1857). Vystudovav lékařství ve Vídni, habilitoval se tu a r. 1891 stal se po Krafft-Ebingovi prof. psychiatrie ve Št. Hradci; odtud po dvou letech povolán do Vídně, kdež působí posud. Napsal řadu odborných prací o následcích vynětí štítné žlázy, o paralysách, neurosách i psychosách a pak o anatomických i fysiologických poměrech ústřední soustavy nervové.

23) W. Siegfried, hud. skladatel (* 6. čna 1869 v Triebschen u Lucernu, kde otec jeho Richard W. a matka Cosima, dcera Frant. Liszta, žili v ústrani).

Autorsky chráněné dílo

Toto dílo bylo poprvé zveřejněno mimo území USA před 1. lednem 1929 a je tedy podle autorského zákona USA volným dílem. Podle zákonů jiných zemí, zejm. podle autorského zákona České republiky, však volným dílem není a nemůže proto být do konce roku 2032 v českých Wikizdrojích zveřejněno.

---

Po dobu ochrany autorským zákonem ČR jej však lze umístit na vícejazyčné Wikizdroje.

ZNjý.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Stanisław Wegner, chybně zařazen jako Wagner