Ottův slovník naučný/Aiginské památky

Ottův slovník naučný
Aiginion	Aiginské památky	Aiginské umění

Údaje o textu
Titulek:	Aiginské památky
Autor:	Hynek Vysoký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 525–529. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Č. 114. Západní štít aiginský (dle rekonstrukce K. Langovy).

Č. 115. Západní štít aiginský.

Aiginské památky. Aiginskými památkami nazývají se vzácné zbytky archaiského umění řeckého, které byly roku 1811 od společnosti anglické a německé (baron Haller z Hallersteinu, Cockerell, Forster a Linkh) nalezeny na východní straně ostrova Aigiuy ve zříceninách starého jednoho chrámu, bohyni Athéně zasvěceného. Chrám sám byl dórský hypaethrální peripteros hexastylos (se 6 sloupy v šířce, 12 sloupy v délce), vystavěný ze žlutého pískovce, střecha a sloupoví byly z mramoru; břevnoví jeho jest těžké, abacus u sloupů jest poměrně malý, echinus silně do výšky se rozšiřující. Památky umělecké ve chrámě Athénině nalezené odkoupeny byly společností svrchu zmíněnou za 800 piastrů (asi 85 zl. r. č.) od obyvatelstva domácího. Roku 1812 dal je tehdejší korunní princ bavorský Ludvík (potomní král Ludvík I.) prostřednictvím sochaře Martina Wagnera zakoupiti za cenu 10.000 zechinů (asi 60.000 zl. r. č.). Roku 1816 dopraveny zlomky soch na Aigině nalezených do atelieru Thorwaldsena v Římě, jenž o restauraci soch těch v modelu pracoval až do r. 1818. Restaurace Thorwaldsenova jest přes některé notorické omyly jedna z nejznamenitějších restaurací antických soch vůbec. Geniální tento sochař vžil se tak hluboko ve stil těchto památek, že na př. jeho socha Naděje, zdobící hrob rodiny Humboldtů v parku zámku Teglu (u Berlína), jeví velikou podobnost s Athénou ze západního štítu aiginského. Na základě modelu Thorwaldsenova provedli pod vedením Wagnerovým restauraci soch těch ve mramoru Kaufmann, Franzoni, Pulini a Pinciani, a v této podobě jsou sochy ty postaveny v mnichovské glyptothéce.

Památky umělecké na Aigině nalezené skládají se ze 17 více méně úplně zachovaných soch, z nichž 15 připadá na dva štíty, 2 pak mnohem menší ženské sochy tvořily akrótéria a jsou jako Hóry nebo Spes restaurovány. Z 15 soch, jež ze skupení štítových se zachovaly, připadá 10 soch na štít západní, 5 na štít východní. Štít západní podán jest pod č. 115. tak, jak jest postaven v glyptothéce, s tou pouze změnou, že přidán zde ze štítu východního bojovník shýbající se pro padlého; s tímto bojovníkem má tedy štít západní 11 osob. Že v skutku původně na štítu západním byl také bojovník úplně odpovídající příslušné figuře štítu východního, to dokazují četné fragmenty z bojovníka onoho dosud zachované. Ze štítu východního zachovalo se celkem 5 soch, které stojí v glyptothéce na zvláštním stylobatu proti štítu západnímu. Až do r. 1870 bylo všeobecné mínění, že oba dva štíty aiginské měly po 11 figurách: v každém rohu padlý, tři páry bojovníků, uprostřed Athéna, u její nohou padlý, a konečně bojovník, který pro padlého se shýbá. R. 1870 dokázal však ruský architekt H. Prachov ze zachovaných zlomků, že nutno též na druhé straně štítu doplniti bojovníka, který se pro padlého shýbá, tak že pak vypadne pro každý štít 12 osob. (Zápisky petrohradské akademie věd, 1870, svazek XVIII., str. 57. nn.; Annali dell' Instituto. 1873, str. 140–162.; Monumenti dell' Instit., díl IX., tav. LVII. a tav. d'agg. O, P, Q). Toto mínění Prachovovo, podporované nezvratnými důvody, potkalo se právem se všeobecným souhlasem. Za nejnovější doby konečně pronesl prof. Konrad Lange domněnku, že oba štíty aiginské měly po 14 figurách, že totiž musíme na každé straně štítové připojiti. ještě jednoho postupujícího oštěpníka (viz vyobrazení č. 114.). Domněnku svou pronesl Lange nejprve v Berichte der sächs. Gesellsch. der Wiss. zu Leipzig, 1878, str. 1–94., potom v »Archäologische Zeitung«. 1880, str. 121–129. uváděje za důkaz svého mínění hojné zlomky soch chované v glyptothéce, které, jak Lange soudí, náležejí k sochám druhého páru oštěpníků. Avšak mínění Langovo jest zajisté nesprávné, třebas L. Schwabe dosti pochvalně se o něm vyslovil (Neue Jahrb. für Philologie, 1879, str. 616–620.), a Overbeck pro ně rozhodně vystoupil (Gesch. der griech. Plastik, 3. vyd., I., str. 129.). Proti mínění Langovu svědčí mimo jiné vážné momenty důvod symmetrie, které řečtí umělci vůbec a při skupinách štítových zvláště dbali, jak Welcker duchaplnými svými vývody dokázal. Máme-li od každého druhu bojovníků vždy jeden pár, bylo by to nesymmetrické, aby byly postupujících oštěpníků dva páry. Mimo to připojením jednoho oštěpníka na každé straně štítové stává se štít přeplněným. (Srov. L. Julius: Neue Jahrb. f. Phil., 1880. str. 1–22; Brunn: Beschreib. der Glyptothek, 4. vyd., str. 75.)

Na obou štítech aiginských zobrazena jest tatáž scéna: boj o mrtvolu padlého (ὁσμίνη περὶ θανόντος). Předmět tento, nám s dostatek již z básní Homérových známý, obsahuje v sobě důležitý moment ethický: chrániti mrtvolu padlého a nedopustiti, aby se jí nepřátelé zmocnili, káže druhům padlého povinnost piety k mrtvému soudruhu. Boj ten vede se za účastenství mejvětších rekův a za přítomnosti samé bohyně Athény. Ze bohatýrové v boji súčastnění a jmenovitě padlý, o jehož mrtvolu boj se vede musí míti jistý vztah k domácím bájím aiginským, to rozumí se samo sebou. A tu ovšem jest velmi pravděpodobný výklad, že na štítech aiginských zobrazeny jsou scény ze dvou válečných výprav proti Tróji, v nichž velikou úlohu hráli bohatýrové bájí aiginských: první výpravy účastnil se spolu s Hérakleem Telamón, syn Aiakův, vnuk Zevův a Aiginindruhé pod vedením Atreovcův účastnili se Aias Telamónský a Achilleus, pravnukové Zevovi a Aiginini. V bohatýru padlém na štítu západním větším zajisté právem shledává se Achilleus (tak soudí Thiersch, Welcker, Brunn a j.) než Patroklos (tak soudí Hirt, O. Müller a j.), jenž v bájích aiginských neměl místa tak vynikajícího jako Achilleus. Na štítu východním zobrazena jest scéna z boje Telamónova a Hérakleova proti trójskému králi Laomedontovi. Skupení jest na obou štítech skoro úplně stejně uspořádáno. Na obou štítech máme uprostřed bohyni Athénu; na štítu západním jest bohyně ozbrojena štítem a kopím, na štítu východním kopím a aigidou. Athéna stojí nepohnutě uprostřed obou stran zápasících, ale umělec přece jemným způsobem označil, že bohyně zdánlivě neutrální bere živé účastenství na boji a sympathisuje s vojskem řeckým, protože štít a kopí její jsou obráceny na pravou stranu (od diváka) jako na ochranu Reků bojujících na straně levé. U nohou bohyně leží na obou štítech padlý, o jehož mrtvolu vražedný boj se svádí. Na štítu západním klesl padlý bohatýr (Achilleus) na stranu levou (od diváka), na štítu východním klesl padlý (Oïklés?) na stranu pravou a sice na záda. Po obou stranách padlého jest (resp. byl) bojovník, který se pro mrtvého shýbá. Pak následuje na obou stranách postupující oštěpník (na štítu západním na straně Řeků snad Aias Telamónský, na straně Trojanů Hektór nebo Aineias), klečící oštěpník, klečící lukostřelec (na štítu západním jest lukostřelec na straně Řeků snad Teukros, na straně Trojanů jest to Paris, charakterisovaný asijským krojem, totiž těsně přiléhajícími zpodky, kazajkou a plstěnou frygickou čepicí, toulec nese po perském způsobu na levé straně těla; lukostřelec zachovaný ze štítu východního charakterisován jest jako Héraklés přílbou, jejížto přední čásť má podobu hlavy lví), a v každém rohu padlý bojovník (padlý bojovník v rohu štítu východního pokládán bývá obyčejně za krále trojského Laomedonta). Na obou vyobrazeních štítu západního v textu podaných jest ovšem postup poněkud jiný: tam umístěn jest lukostřelec mezi klečícím a postupujícím oštěpníkem, ne, jak svrchu vyloženo, za oštěpníkem klečícím. Poněvadž však na štítu východním musí býti lukostřelec um stěn hned za padlým, ležícím v rohu štítu, navrhl K. Friederichs, aby i na štítu západním z příčin symmetrie a z jiných ještě příčin byl lukostřelec umístěn na totéž místo jako na štítu východním, kteréžto mínění Friederichsovo právem skoro všeobecně bylo přijato. Konečně připomenouti jest, že ve štítu západním jsou Trójané na straně pravé, Řekové na straně levé (od diváka), na štítu východním jsou naopak Rekové na straně pravé a Trójané na straně levé.

Co se týče provedení obou skupin štítových, zhotovených z mramoru parského, uznává se všeobecně neobyčejná anatomická znalost lidského těla a pravdivost, s jakou formy jeho zde podány. Jmenovitě v modelaci ramen, loktů, kolen a nohou jeví se technika vskutku mistrovská; méně dobře vydařila se modelace kyčlí. jež jsou nápadně úzky, a uší, jež jsou poněkud špičaty. Celkem však ukazují sochy ty vesměs neobyčejnou vyspělost stilistickou a jsou svědectvím neobyčejného pokroku, jaký učinilo umění za dob, z nichž sochy ty pocházejí. Daleko slabší než modelace těla jest podání výrazu, zračícího se v obličeji zápasících. Na hlavě bojovníků nejlépe vidíme, že umění řecké za doby tehdejší nevyspělo přece té výše, aby dovedlo obličeji výtvorů svých vdechnouti náležitý výraz. Obličeje jak bohyně tak bojovníků jeví vesměs týž výraz; ať již bojovníkové zápasí nebo umírají, tentýž stereotypní úsměv. Úsměv ten pokoušeli se archaeologové rozmanitým způsobem vyložiti; pravdě nejpodobnější jest asi ten výklad, že úsměv onen, s nímž na památkách archaického umění všude se setkáváme, jest známkou nedostatečné vyspělosti umění doby tehdejší, jež nedovedlo ještě výtvorům svým náležitý výraz dáti. – Veliké chvály zasluhuje u skupin štítových podání pohybu. Každý pohyb podán jest zde s neobyčejnou jistotou a správností. »Ovšem ale pozorovati jest přece jakousi strnulost, jež činí asi ten dojem, jako by bojovníci uprostřed nejkrutějšího zápasu byli zkameněli« (E. Curtius). Také pohřešujeme jakýsi postup, proud děje, každá figura tvoří jaksi pro sebe celek, jako kdyby byla sama pro sebe pracována. Typus figur se opakuje, což působí jaksi dojmem monotonním; za to však uspořádání figur jest úplně jasné, průzračné. Technika soch těch upomíná živě na techniku kovu; všechny totiž sochy zhotoveny jsou bez opor obvyklých u soch mramorových. Také ostrost a praegnantnost forem, drátovité kadeře atd. upomínají více na techniku bronzovou než na techniku mramorovou; viděti z toho zřejmě, že mistři, kteří skupiny ty zhotovili, vycvičili se hlavně prací v kovu. Na sochách obou štítů pozorovati jest některé části bronzové (na př. kopí, meče, šípy, kadeře atd.). Tato různost materiálu byla kryta polychrómií soch, jejíž zřejmé stopy dosud se zachovaly: přílby byly malovány modře, chocholy červeně, štíty uvnitř červeně, zevnitř modře atd. Dle stilu svého náležejí štíty tyto do doby mezi 75–80. olympiadou a jsou dílem domácí školy aiginské (viz Řecké umění). Provedení obou štítů jest celkem dosti různé, tak že se zdá, že oba štíty nebyly zhotoveny jedním umělcem. Štít východní jest daleko lépe proveden než štít západní jak ve příčině stilistické, tak také proto, že tvůrci štítu východního podařilo se již dáti náležitý výraz obličeji soch svých. Tak na př. velmi pěkně podán jest zkoumavý výraz obličeje Héraklea, šíp vystřeliti se chvstajícího; velmi dojemně podána jest bolesť a ochablost zračící se v obličeji tak zvaného umírajícího Laomedonta. – Domněnka, že by jeden štít aiginslý byl zhotovil Kallón, druhý Onatas, nedá se ovšem dokázati, ač ovšem jest velmi pravdě podobno, že aspoň Onatas, nejslavnější mistr aiginský, jeden ze štítů těch vytvořil. – H. Brunn: Beschreibung d. Glyptothek zu München, 4. vyd., str. 65–100; Overbeck: Geschichte der griech. Plastik, 3. vyd., I., str. 128–140.; Friederichs-Wolters: Gipsabgüsse antiker Bildwerke, str. 32–49.; L. Julius v Baumeisterových Denkmäler des klass. Altertums, str. 333–337. Vý.