Ottův slovník naučný/Čelakovský

Ottův slovník naučný
Čelakovice	Čelakovský	Čelákovy

Údaje o textu
Titulek:	Čelakovský
Autor:	František Bílý, Antonín Štolc, Vojtěch Jaromír Nováček, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 578–583. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Ladislav Čelakovský, Autor:Ladislav Josef Čelakovský, Autor:Jaromír Čelakovský, Autor:Ladislav František Čelakovský
Související články ve Wikipedii: František Ladislav Čelakovský, Ladislav Josef Čelakovský, Jaromír Čelakovský, Ladislav František Čelakovský

Čelakovský: 1) Č. František Ladislav, básník a učenec (* 7. bř. 1799 ve Strakonicích — † 5. srpna 1852 v Praze). Pocházeje z otce tesaře, vstoupil na gymnasium hlavně po vůli matčině r. 1812 a studoval nižší oddělení s mnohými obětmi rodičů v Budějovicích, kde zralejší už jinoch vzplanul větší láskou k německé poesii nežli ku předmětům školním, kteráž záliba jej spoutala se soubydlícím spolužákem Jos. Kamarýtem v přátelský svazek tak vroucí, že nabyl významu pro všechen další život a literární rozvoj obou. Na vyšší gymn. přestoupil do Písku, a tam zejména prof. Al. Uhl v něm probudil všecky dřímající síly duševní, pevným podkladem vědomostí je opatřil a srdce roznítil pro jazyk český. Uhlem hlavně vypěstována v Č-ském uvědomělá obliba poesie a filologie. Teď ustoupili klassikové němečtí, z nichž vévodili Goethe, Schiller a Herder, skromným plodům českých spisovatelů. Také péro německé, z něhož vycházely rozličné pokusy veršovnické, zaměněno s českým. Č-ského zvýšená touha po českých knihách docházela hlavního ukojení ve Strakonicích u truhlářského mistra Jana Plánka, muže prostého, ale náruživého milovníka českého čtení staršího i nového. Tomuto příteli studentů a nadšenému šiřiteli národního hnutí Č., jenž si teď na důkaz své vlastenecké metamorfosy přikládal jméno Ladislava, věnoval svou první ódu českou. Na filosofii odebral se do Prahy, kde se opět setkal s Kamarýtem. a kde spolu bydleli. Tato obnova osobního styku. procházky Prahou, novota studijních předmětů, pak poznání dvou mužů dokonalosti přímo ideální: univers. professora Bolzana, »božského učitele«, »slunce, jehož nelze zkaliti ani schladiti«, a Jos. Jungmanna, »baťušky a zákonníka« jeho, jakož i pološero tehdejšího ruchu národního způsobily, že Č. rok ten čítal vždy mezi nejkrásnější ve svém životě. Ale této rozkoše bylo mu souzeno na krátko. Hmotné okolnosti velely oběma přátelům konati další studia filosofická na lyceu v Budějovicích. Tam si Č. z knihovny jistého kanovníka, ale bez jeho vědomí skrze sluhu vypůjčoval staročeské knihy; než byv přistižen právě při Husově Postille, odpykal to propuštěním z ústavu. Cestoval tedy ostatek roku po Čechách a jal se sbírati národní písně, na něž již i v Čechách obracela se pozornost, a které se byl naučil oceňovati také ze spisů Herderových. Potom šel opakovat »fysiku« do Lince, kde zvláště v knihovně tamějšího lékaře Klicpery, bratra básníkova, našel bohatý pramen vzdělanostní, a jím také k studiu ruštiny byl přiveden, k níž se pak přidružila slovinština, polština a srbština. Poesie a slavistika stávaly se vůdčími hvězdami jeho života.

Touha zavedla jej však po roce opět do Prahy, kde se nyní věnoval úplně spisovatelství, zjednávaje si výživu soukromým vyucováním a vychovatelováním (zejm. v domě rady Ledvinky rytíře z Adlerfelsu od r. 1822—28). Po svědomité přípravě uspořádal r. 1822 první sbírku Slovanských národních písní a věnoval ji V. Hankovi. Tu poprvé dal zavzněti prostonárodním písním všech kmenů slovanských v harmonickém akkordu. Napřed vyšly česko, moravské a slovenské písně, potom ruské, srbské a lužické, vždy původní píseň a překlad vedlé sebe; poslední díl byl jaksi přídavkem. Sílu původního tvoření básnického zkusil ponejprv ve Smíšených básních, rovněž r. 1822, ale s účinem nestejným. Ovšem scházel jim žár Kollárův, ostří časové, a také břitký vtip Č-ského ještě jaksi nedosti směle vystupoval; příroda a láska byly hlavní struny této poesie. Ale jaká se tu objevila vytříbenost formální, jaká rozmanitost i novota motivů, jaké ovládání časomíry! Zvláště šťastně zachycen byl tón národní písně. Bylo patrno, že studium její vykonalo naň mocný vliv, rovněž jako studium Goetha a Schillera zůstavilo své stopy. Č. ocitl se po boku Kollárově, a s ním v čele básnické družiny tehdejší. Rok co rok potom zasvěcoval novým dílem. Roku 1823 vydal mistrnou prosou přeložené Herderovy Listy z dávnověkosti, r. 1824 uveřejnil v »Čechoslavu« satiru na literární poměry domácí Krkonošskou literaturu pod jménem Marciana Hromotluka a vzbudil jí bouři odporu. R. 1825 vydal s Chmelou v Hradci Králové almanach Dennici a druhý díl Slovanských nár. písní, věnovaný pěvci Věslava Brodzińskému. Třetí jich díl vyšel r. 1827 a byl věnován Vuku St. Karadžići. Vedlé toho téhož roku Č. vydal Litevské nár. písně (překlad) a Goethovu Márinku (Die Geschwister), po čemž došlo r. 1828 na Jezerní pannu Waltera Scotta, za jejíž české ztlumočení dostalo se mu zvláštního uznání od samého autora. Také spadá do této doby vydání I. části knihy sv. Augustina O městě Božím, jejíž převod, jakož i spoluredakce a korrektura »Časopisu katolick. duchovenstva« Č-ského zbavily zprotivilého již vychovatelství. R. 1829 konečně následoval Ohlas písní ruských, věnovaný příteli K. Vinařickému, jímž vykonal Č. první nesmrtelný čin. Ohlas byl výronem záliby v prostonárodní poesii ruské a úcty k posvátné Rusi, která je pro dobu buditelskou tak charakteristickou. Jím původce odkryl nový pramen osvěžujících ideí a lepých forem, zejména epických. Bohatýrské báji staroruské odloudil nové stránky a vyzdobil ji všemi rysy ruské poesie národní: mythičností i naivností, rovněž jako vřelostí a samorostlostí dikce. Ale nejen car a jeho bohatýři dob minulých, nýbrž i význačné vlastnosti ruské povahy novodobé, ušlechtilost dívčí, její něha, radosti, žal a mravní velikost prostého mužíka jímají tu ve všech tóninách citových. Celé ovzduší Ohlasu je prosyceno neodolatelnou poetičností — a tak neváhal sám střízlivý Palacký vzdáti čest, komu náležela, a prof. Müller v aesth. přednáškách svých na univ. pražské nejednou Ohlasem se obíral. Projevy uznání se všech stran se hrnoucí byly zúrodňující vláhou tvořivosti Č-ského; v nich uzrál jeho úmysl, doplniti Ohlas ruský hned roku následujícího českým, a skutečně zjevily se v ČČM. mnohoslibné ukázky, vedlé nich pak také (1831) první vonné lístky nádherné Růže stolisté (Pomněnky Vatavské), jež zároveň věstily, že těkavé srdce Č-ského, které bylo i nevinným původcem milé literární idylly s vlasteneckou jeptiškou Marií Antonií, konečně bylo obepjato milostným poutem trvalým. Opěvaná v Pomněnkách Vatavských děva, něžná a vzdělaná dcera strakonického měšťana Marie Ventová, stala se po 3 letech chotí Č-ského. Úvazek ten přiměl jej hledati jistějšího postavení hmotného. Právě tenkrát volali jej již po druhé na Rus (nabídka se stala r. 1830 skrze ruského dvor. radu Köppena), aby v Petrohradě se Šafaříkem a Hankou založili a spravovali slov. knihovnu a pracovali o všeslovanském slovníku. Č. nebyl tehdáž neochoten a připravoval se k tomu úřadu. Ale Palacký, aby jej zachoval vlasti, vyjednal mu u kníž. Rud. Kinského roční pensi, dokud by nebyl jinak opatřen, začež Č. projevil svou vděčnost šlechetnému a vlasti milovnému knížeti v několika ódách. Nedosáhnuv místa kustoda při knihovně olumúcké, převzal koncem r. 1833 redakci »Pražských novin« za výhodných výminek a opravil všecku správu listu, jednaje tím také po vůli purkrabího hr. Chotka. Zábavnou přílohu »Rozmanitosti« proměnil v týdenník »Českou Včelu« a získal jí nejlepší spolu. pracovníky, tak že brzy Včela zaujala místo předního belletristického časopisu českého. Při nedostatku vynikajících prací původních Č. přinášel a sám pořizoval hojně překladů, zejména z jazyků slovanských. Vůči mladší generaci básnické choval se upjatě. Ta tedy skupila se kol Tylových »Květů«, a soupeřnictví obou listů docházelo výrazu v častých půtkách, roztrpčujících celou tehdejší společnost českou, při čemž povaha Č-ského, vždy k satiře nakloněná, prudká a neustupná, nezůstala bez viny. Nepříznivá kritika jakési řeči ruského cara k šlechtické deputaci varšavské, podaná v Pražských novinách — ač byla censurou propuštěna — zbavila jej redakce i učitelství češtiny, které po smrti Jana Nejedlého (1834) zatímně zastával; i nastali mu nejkrušnější dnové života, v nichž nejvíce bolelo domnění, že osud ten mu způsoben denunciací odpůrcovou. Také příznivec kníže Kinský mu zemřel, právě když jej chtěl udělati svým knihovníkem. Jedinou útěchu nacházel v soustrasti přátel a v práci. Kromě překladu Trestního zákona o přestoupeních oupadkových psal četné posudky, vytiskl cennou rozpravu o slovanských příslovích stále bedlivě sbíraných, pracoval teď zase pilněji o etymologickém slovníku všeslovanském, jejž chystal již asi deset let a z něhož dohotovil toliko slovník polabský, na poli básnickém pak překládal, tu i tam nějaký původní příspěvek uveřejnil a do Musejníka dal významnou pro vnitřní rozháranost jeho i pro tehdejší poměry Padesátku z mé tobolky, pichlavé epigramy na osoby i věci současné, které však redakce již vytištěné potlačila. Posléze zasvitl Č-skému a rodině jeho opět paprsek utěšenější budoucnosti: přičiněním Chmelenského dostalo se mu r. 1838 bibliotekářství v kníž. rodině Kinských — ale za to vyrval mu nepříznivý osud tohoto nejobětovnějšího a po Kamarýtovi nejlepšího přítele. Ve dnech ponížení, domnělé opuštěnosti a vnitřní sklíčenosti nacházel duch Č-ského přece někdy křídla, aby se vynesl ze všech pozemských zmatků do výšin čisté poesie; r. 1839 a 1840 poskytly pak mu náhradu za všecko utrpení. Vydav tu napřed Ohlas písní českých a hned po něm Růži stolistou, stál tu zase v celé velikosti své, básnický talent svěží, silný, nepřestižený. Český národ slavil nové vítězství ducha, vůbec ochotně uznávané. V obou sbírkách předstupuje více lyrické nadání básníkovo, ale epické mu propůjčilo plastiku a klid a samo vytvořilo několik plodů krásy nehynoucí. Ohlasem písní českých poznána teprve nár. povaha česká a vlastní ráz našich písní lidových: něha, naivnost, žertovnost, satira a citová tůně, která ovšem raději již radost jeví v oku, kdy ještě slzy jsou na tváři. Jsouce lidu vzaty z duše, písně ty staly se namnoze zas majetkem jeho. Růže stolistá zase okouzlovala neskonalou lahodou a půvabností verše; její písně milostné byly zapěny s veškerým ohněm a ryzostí mužného srdce v tónech namnoze nových a vždy milovábných; forma slohová dle vzoru maďarského zvolená splývá v libou shodu s jednotlivými náladami milostného rozvoje. V oddíle filosofickém básník pokusil se přeliti tíhu vážného přemítání o původu a zřízení světa v lehčí a libější podobu slova poetického a propletl celek perlami didaktickými.

Dostoupiv takto vrcholu slávy, Č. rozloučil se s básnictvím a oddal se suché filologii a literárně historickému badání, k čemuž as nejvíce přispělo, že byl povolán za professora na nově zřízenou stolici slavistiky ve Vratislavi (1841). Šel do ciziny nerad, jen jsa tím jako otec povinen své rodině, a tušil, že tam nebude šťasten. Tušení se mu splnilo.Počet posluchačů měl skrovný, knihovny k studiu soukromému tam nebylo, a podnebí nesvědčilo jemu ani rodině. První choť mu tu zemřela r. 1844, a druhá, proslulá vychovatelka a vlastenka Bohuslava Rajská (v. t.), jsouc vůbec útlejší bytosti, odnesla si odtud zárodek smrti v prsou. Ač se mu zde dostávalo hojných důkazů úcty a vážnosti, přece Č. pokládal povolání na universitu pražskou, které se stalo roku 1849, za osvobození z vyhnanství. Hned také všecky síly jeho se na domácí půdě vzpružily, a mysl se rozjařila. Kdežto za celého pobytu vratislavského nebyl vydal jednoho spisu, nýbrž jen své básn. spisy uspořádal k soubornému vydání, které se stalo Maticí Českou, a to poprvé s názvem Spisův básnických knihy šestery (1847), ač pilně se zanášel jazykozpytem, bájeslovím, národopisem, bibliografií a lexikografií slovanskou: v Praze kniha následovala za knihou. Po Všeslovanském čtení polském (1850) a ruském (1851), prakticky uspořádané anthologii z obou písemnictev se zřetelem k samocviku v těch jazycích (chystal ještě díl III., staroslovanský), uveřejnil Dodatky ke Slovníku Jos. Jungmanna (1851), složil na vyzvání ministra hr. Lva Thuna českým školám středním výborné čítanky (3 díly, první dva pro oddělení nižší, třetí pro vyšší) a širší potřebě Malý výbor z veškeré literatury české, a r. 1852 konečně péčí Matice České vydal své Mudrosloví národa slovanského v příslovích, k němuž sbíral látku ode dnů mladosti, a které poprvé čásť duševního bohatství všeho lidu slovanského vystavilo způsobem srovnávacím, v rozměrech větších, než kde jinde se stalo, a uspořádané dle vnitřní příbuznosti, lišíc rovněž poprvé ve všech literaturách přísloví od pořekadel. Pohříchu nepřidán ke knize ani rejstřík ani rozborný úvod, jaký vytiskl svého času v Musejníku. Při tom Č. účastnil se hojných prací národních, literárních a uměleckých, přednášel v Učené Společnosti, jejíž řádným členem jmenován r. 1849, byl zkušebním kommissařem kandidátů učitelství gymnasijního pro jazyk český, vůbec přijal na se tolikero pracovních úvazků, až jej počaly tísniti a ubližovaly jeho zdraví, obmezujíce jeho styky přátelské i zamilované procházky botanické, které zavdaly podnět k hojným novým epigramům květinovým, specialitě Č-ského. K tomu reakce po r. 1850 čím dál víc dusící volný dech národa, nestatečnost a ústup mnohých předních mužů, nejvíce vsak opětná choroba manželčina a konečně úmrtí vzácné ženy té způsobily, že Č. se pomalu úplně uzavřel v sebe a veřejnosti i přátel se stranil, až i tělo jeho podlehlo a on po krátké nemoci zemřel tři měsíce po Bohuslavě. Hojnými smutečními slavnostmi dán výraz žalu nad ztrátou tohoto spoluzakladatele i přední vedlé Kollára hvězdy vlastenecké školy básnické. Kromě nich svědčí výmluvně o významu Č-ského, že hned r. 1853 Matice Česká vydala jeho universitní Čtení o srovnávací mluvnici jazyků slovanských, kde na mnohých místech probleskuje bystrý a samostatný duch badatelský, zejm. u výkladech tvaroslovných, a památku 25letého úmrtí jeho že oživila publikací jeho podnes cenných Čteni o počátcích dějin vzdělanosti národů slovanských do stol. XI. Č. chystal se složiti celou historii literatury; hojné posudky zvl. z oboru staré a střední doby literatury to jaksi naznačovaly; ale nedospěl k tomu. Sebrané listy Č-ského vydány u Grégra už po druhé; jiné obsaženy jsou v korrespondenci Bohusl. Rajské vydané v Ženské bibliotéce, v ČČM. r. 1870—71 a j. Listy Č-ského vynikají slohovou i obsahovou stránkou a rozevírají vzácný pohled do celého probuzení národního i ovšem do nitra básníkova. Je-li však význam Č-ského jakožto filologa pomíjivý, básnická tvorba jeho nese pečeť nesmrtelnosti. Sebrané spisy jeho vyšly o 4 dílech se životopisným nástinem Fr. Bílého v Národní bibliotéce. Jednotlivé části Šesterých knih, zejména Ohlasy, opět znova a znova se vydávají. Růži stolistou s rozborem a výkladem vydal Fr. Bílý. J. I. Hanuš, přítel Č-ského, vydal jeho životopis nákladem Král. učené společnosti české. Jinak život i působení Č-ského jsou oblíbeným předmětem studia (viz práce Malého, Schulzovy, Kořínkovu, Bačkovského, Lešetického, Vlčkovu a j). Bý.

2) Č. Ladislav, syn před., botanik český (* 29. listop. 1834 v Praze), navštěvoval gymnasium ve Vratislavi, kde také vštípeni mu první základové botaniky, když v průvodu otcově konával pilně botanické vycházky do okolí. Po návratu otce svého do Prahy dostudoval na akademickém gymnasiu a nastoupil studia universitní horlivě při tom pěstuje vědy přírodní, zejména botaniku. Po smrti otcově dostalo se mu přijetí v domě šlechetného Purkyně, jenž důležitý měl vliv na nadaného ducha jeho. Ukončiv studia supploval krátký čas na gymnasiu v Chomútově, r. 1860 stal se kustodem botanického oddělení Musea českého, kterýž úřad dosud zastává, od roku 1864 jest pak členem komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech. R. 1866 habilitoval se na technice pražské a jmenován tam honorovaným docentem, r. 1871 jmenován mimořádným a r. 1880 řádným professorem botaniky na universitě pražské, po jejímžto rozdělení r. 1882 přihlásil se k universitě české. Od r. 1869 jest mimořádným, od r. 1877 řádným členem Král. české společnosti nauk, r. 1890 jmenován Jeho Veličenstvem řádným členem Akademie české pro vědu, slovesnost a umění. Mimo to jest členem mnohých učených společností v cizině. Vědecká činnost Č-ského, jevící se v pracích jeho, jest po většině trojí: morfologická, systematická a floristická. Nejdůležitější jsou práce morfologické, vnichž na základě srovnávacích method tvarozpytných, zejména methody teratologické, s úspěchem řeší některé nejtěžší otázky tvarozpytu rostlinného. Tak zejména přispěl k objasnění povahy tyčinek a vajíčka (vedlé jiných odnášejí se sem hlavně spisy: Teratologische Beiträge zur morpholog. Deutung des Staubgefässes, se 3 tab.,1877, a Neue Beiträge zur Foliartheorie des Ovulums, se 2 tab., 1884) podepřev novými fakty názor Alexandra Brauna. Sem náleží také veliká práce o rostlinách nahosemenných (Die Gymnospermen. Eine morphologisch - phylogenetische Studie, 1890), v níž s nevšedním důmyslem a rozhledem doplňuje i opravuje názory Braunovy, řeší s úspěchem spletité a dosud nejrozmanitěji vykládané tvarozpytné poměry pohlavních ústrojů rostlin nahosemenných a buduje pak na základě toho fylogenii rostlin nahosemenných ve vztahu k tajnosnubným rostlinám cevnatým. Dále sluší ještě sem připojiti důmyslný výklad číšky (cupula) u rostlin dubovitých (O morfologickém významu kupuly u pravých kupulifer, s 1 tab., v Rozpravách král. čes. uč. spol., 1886 Ueber die Cupula von Fagus und Castanea, s 1 tab 1889) jakožto složitého útvaru osního, pak obsáhlou nejnovější studii o květenství (Nauka o květenství na základě deduktivním, se 4 tab., v Rozpr. Akademie české 1892), v níž autor dosavadní třídění květenství na hroznovité a vidlanovité uznává za nedostatečné a stanoví s nového hlediska způsobem deduktivním a s ohledem ne fylogenetické poměry květenství trojí: latovité, hroznovité a vidlanovité, pokládaje zároveň latovité květenství za nejpovšechnější a nejpůvodnější. Úhrnem dlužno říci, že morfologické práce Č-ského soupeří s pracemi nejpřednějších morfologů současných a že pojistily autorovi jméno evropské. Jako systematik popsal Č. četné nové druhy, odrůdy a míšence rostlin domácích a cizích, jakož i podal rozbory rostlin nedokonale známých. Zásluhou prací jeho, jež charakterisuje přísně kritické oceňování morfologických fakt, odstraněny byly mnohé nesrovnalosti v systematice rostlin domácích i cizích. Konečně floristickými pracemi svými získal si Č. velké zásluhy o poznání květeny české. Svědčí o tom největší jeho v tom směru dílo Prodromus květeny české (IV. díly v Archivu pro přírodovědecký výzkum Čech, 1868—83, totéž v jazvce něm., pak 10 ročníků dodavků ve Věstníku král. čes. spol. nauk 1881—90; na základě tom spracována též jeho Analytická květena česká, 1879, jež r. 1887 rozšířena na Analytickou květenu Čech, Moravy a Slezska). V díle tom na základě prací starších botaniků českých, pak na základě dlouholetého studia obrovského materiálu, jejž autora řada horlivých sběratelů pracně sebrali ze všech krajin českých, rozvinut jest obraz květeny české nejen úplný, ale i kriticky seřaděný vzhledem k moderním pokrokům vědy botanické, zejména pak vzhledem k výsledkům ostatní badatelské činnosti autorovy. Prodromus Č-ského, jevící stejně obrovskou píli i nevšedního ducha badatelského, sluší klásti mezi nejpřednější toho druhu díla botanická. K docelení obrazu vědecké činnosti Č-ského buď ještě vzpomenuto jeho studií z filosofie přírodní, z dějin botaniky (Adam Zalužanský ze Zalužan ve svém poměru k nauce o pohlaví rostlin, Osvěta,1876; Metamorfosa rostlin a její dějiny, t. 1884; slavnostní řeč o Janu Sv. Preslovi v Akademii české 1892 a j.) a statí populárně vědeckých, v nichž slohem snadno přístupným vykládá současné výsledky vědy botanické (v Riegrově a Ottově Slov. Nauč., v Živě, ve Vesmíru, ve Sbírce přednášek a rozprav a j.). Zásluhou Č-ského jest též, že byl u nás prvním přírodozpytcem, jenž kriticky pojednal o theorii Darwinově (Úvahy přírodovědecké o Darwinově theorii, Osvěta 1877). V mladých létech zabýval se Č. též krásným písemnictvím, a česká literatura vděčí mu za pěkné překlady některých dramat Shakespearových (Král Lear, Jindřich IV., Bouře). Veškerých prací Č-ského větších i menších, jež uveřejnil buď jako samostatné spisy nebo v různých časopisech a sbornících domácích i cizích (Živa, Čas mus. kr. Česk, Osvěta, Vesmír, Archiv pro přír. výzkum Čech, Rozpravy české Akademie, Věstník a Rozpravy Kr. české spol. nauk, Prinksheim's Jahrbücher für wissensch. Botanik, Bot. Zeitung, Bot. Centralblatt, Regensburger Flora, Österr. botan. Zeitschrift, Engler's Bot. Jahrbücher, Lotos a j.), jest více než 150. Vedlé již uvedených jmenujeme ještě: Vergrünungsgeschichte der Eichen von Alliaria officinalis, 1875; Vergrünungsgeschichte der Eichen von Trifolium repens 1877; Chloranthien der Reseda lutea, 1878; Vergrünungsgeschichte der Eichen von Aquilegia, 1882; Über vergrünte Blüthen von Hesperis matronalis, 1879; Über die morphol. Bedeutung der Samenknospen, 1874; Vergleichende Darstellung der Placenten in den Fruchtknoten der Phanerogamen, 1876; Zur Kritik der Ansichten von der Fruchtschuppe der Abietineen, 1882; Untersuchungen über die Homologien der generativen Produkte der Fruchtblätter bei den Phanerogamen und Gefässkryptogamen, 1880; O květenství rostlin brutnákovitých (v Archivu přírodovědeckém, s 1 tab., 1880); Über den Ährchenbau der brasilianischen Grasgattung Streptochaeta (Věstník kr. čes. uč. spol., 1889); Über die Blüthenstände der Cariceen, 1889; O fylogenetickém vývoji rostlin jehnědokvětých (Věstník kr. čes. uč. spol., 1889); Nové doklady sympodiálního složení kmene révovitých rostlin (Zprávy kr. čes. uč. spol. 1883); O variacích vzrůstu a rozvětveni rulíku (t., 1884). Z populárně vědeckých knih sluší ještě dodati: Jedlé a škodlivé houby (Praha, 1865); Přírodopisný atlas rostlinstva (t., 1866, nové vyd. 1889); Názorný přírodopis rostlinstva pro nižší třídy střed. škol. Šc.

3) Č. Jaromír, bratr před, právní dějepisec český (* 21. břez. 1846 ve Vratislavi), studoval na akad. gymnasiu pražském a pak práva na universitě pražské (1865—69), v kterémžto čase vykonal také několik cest po střední Evropě a zejména r. 1867 cestoval delší čas po Německu, Belgii, Francii a Švýcarsku. Po odbytých studiích právnických zvolen Č. za starostu Akad. čtenářského spolku, jejž zorganisoval a k nemalému rozkvětu přivedl. Povýšen byv r. 1871 za doktora práv, vstoupil na kratší čas do praxe u zemského soudu, načež se stal téhož roku adjunktem při archivu města Prahy, ku kterémužto úřadu byl si získal způsobilost víceletými pracemi pro archiv zemský konanými vedlé studií v létech 1866—71 po rozličných archivech českých i cizích. V té době počal Čelakovský býti také literárně činným a uveřejnil mnoho pojednání z oboru dějin českých a hlavně práva českého, což vedlo ho k tomu, že r. 1883 habilitoval se jako docent pro dějiny práva v zemích českých a r. 1886 jmenován mimořádným professorem téhož předmětu jakož i členem zkušební kommisse jakožto examinátor pro německé dějiny říšské a právní. Vědecká činnost Č-ského došla uznání; roku 1887 jmenován mimoř. členem Král. české společnosti nauk, r. 1890 řádným členem České akademie císaře Františka Josefa, r. 1887 povolán do historické kommisse zemské a v témž roce a nově roku 1890 jmenován c. k. konservátorem III. sekce, od r. 1888 je členem vrchní redakce a redaktorem části právnické při Ottově Slovníku Naučném, od r. 1889 zasedá také ve výboru společnosti Musea království Českého, do něhož byl vyslán sněmem zemským. Vedlé rozsáhlé činnosti vědecké byl Č. po celou řadu let také politicky činným; byv r. 1878 poprvé zvolen za poslance sněmu zemského od venkovských obcí okresu kutnohorského a čáslavského, zastupoval tyto okresy až do r. 1890, kdy složil mandát sněmovní, zvláště pak působil v oboru školství obecného a pokračovacího a přičinil se o podporování evangel. škol; mezi tím v l. 1879—81 byl také poslancem říšským a měl tu přední účastenství v jednání, jehož výsledkem bylo rozdělení university pražské. R. 1891 zvolen Č. předsedou Ústřední Matice školské, v kteréžto hodnosti nově byv zvolen r. 1892 dosud trvá; r. 1892 vyznamenala ho obec král. hl. města Prahy, jmenovavši ho svým druhým archivářem. Vědecká činnost Č-ského jest neobyčejně obsáhlá. Mnoholetou pílí sebral po všech archivech českých a mnohých cizích ohromný materiál k dějinám práva českého, jejichž sepsání vytkl si za hlavní úkol životní. Mezi spisy jeho dosud vydanými přední místo zaujímá Sbírka pramenú práva městského království Českého, pro niž sebral okolo 800 privilegií král. městům v Čechách do r. 1419 udělených. V úvodě I. dílu (1886), jenž obsahuje všecka privilegia měst pražských, pojednává o městském právě a zřízení obecním měst pražských, a v úvodě II. dílu (1892), který obsahuje privilegia měst královských do r. 1378, o zakládání a vývoji zřízení městského v Čechách až do válek husitských. Vedlé této publikace, rozpočtené na velikou řadu objemných svazků, přední místo zaujímá důkladný spis O domácích a cizích registrech české a jiných rakouských dvorských kanceláří (Praha, 1890) poctěný cenou Šetkovou, první to objemný spis z oboru diplomatiky jazykem českým sepsaný. V Archivu českém (VII., 446 až 568.; VIlI. 396.-480; IX.455.-460.; X. 441 až 560.) vydal Č. Registra soudu komorního z let 1492—1500, jež obsahují okolo 900 nálezů tohoto soudu. V úvodě této publikace pojednáno o dějinách soudu komorního a knihách při něm vedených. Tamtéž (VIII. a IX.) vydal Č. Výpisy z register kanceláře hrabat kladských z let 1472—1505 s úvodem o těchto registrech a kanceláři kladské. R. 1872 vyšly Zákony a nařízení o věcech obecného školství na ten čas platné v království Českém, jichž druhé vydání tištěno r. 1878, třetí r. 1886; roku 1874 Zákon o společnostech k napomáhání živnosti a hospodářství a hned na to Zákony a nařízení ve věcech obecní a okresní samosprávy na ten čas platné v království Českém (I. díl 1874, II. 1875). Kromě toho sepsal řadu větších pojednání. jež vydal v Aktech král. společnosti nauk, v Časopise Musea, Právníku, Osvětě a jinde, z nichž nejdůležitější buďte tu uvedena: Postavení vyslaných král. měst na sněmech českých a spor měst Plzně. Hory Kutné a Českých Budějovic o přednost místa a hlasu na sněmě (v Čas. Musea, 1869, 1870, též o sobě); Ze starých památek soudních (Právník, IX. X.); Sněm český r. 1601 (Čas. Musea, 1871); Vzájemné dopisy F. L. Čelakovského a Ladislava Stanka (t. 1871, 1872); Z let probuzení (Ženská bibliotéka, 1872); Návrat emigrace české r. 1631 (Osvěta, 1872, 1873); Několik listin Samuele Martina z Dražova (Čas. M. 1875); Některé listy z roků 1622 a 1623 (t., 1875) ; Dr. Josef Frič (Osvěta, 1876); Výzkum v archivech země České (Památky archaeol., 1876 a (877, též o sobě); Úřad podkomorský v Čechách (Čas.M. 1877, 1878, 1881, též o sobě); O vzniku patrimoniálního soudnictví na statcích zádušních v Čechách (Zpr. Kr. č. spol. nauk 1878 též o sobě); O soudní pravomocnosti panovníka a jeho úředníků nad církevními korporacemi a král. městy v Čechách (Právník, 1878, 1879); Obnovováni rad v král. městech v Čechách (Čas. M., 1879), O právních rukopisech města Litoměřic (t. 1879, 1880); Příspěvky k životopisu mistra Brikcího z Licska (t., 1880); Reorganisace zemské školní rady pro království České; příspěvek k rozřešení národnostní otázky v Čechách (Praha 1880, též německy); O právech městských mistra Brikcího z Licska a poměru jich k starším sbírkám právním. (Právník, 1880, 1881, též o sobě); Traktát podkomořího Vaňka Valečovského proti panováni kněžskému (ve Zpr. Kr. spol. nauk 1881, též o sobě); Právo odúmrtné k zpupným statkům v Čechách (Právník, 1882; též o sobě, také něm.); Právo obce Pražské k řece Vltavě (Samosprávný obzor, 1882, též o sobě); O právních rukopisech města Brna (Čas. M. 1882, též o sobě); Traktáty bratrské o večeři a krvi Páně z roku 1535 (t, 1883); Nová kapitola díla Všehrdova (Sborník dějep. prací bývalých žáků V. V. Tomka, 1888, též o sobě); Pichmanovské paměti Pelhřimovské z r. 1691 (Pam. arch., 1891) atd. Ottův Slovník Naučný obsahuje od něho velikou řadu článků z oboru právní historie české, zejména právní dějiny Čech. Nk.

4) Č. Ladislav, syn prof. Lad. Č-ského 2) (* 1864 v Praze), studoval gymnasium, pak vědy přírodní na universitě v Praze a v Lipsku, roku 1890 povýšen na doktora filosofie. Pěstuje studium botaniky, zejména fysiologie, zvláště pak zabýval se morfologií a fysiologií Myxomycetů, o čemž napsal spis České Myxomycety (Archiv pro přírodovědecký výzkum Čech, 1890). Jest též přispěvatelem Ottova Slovníku Naučného.