Ottův slovník naučný/Valdenští

Ottův slovník naučný
Valdemar	Valdenští	Valdepeñas

Údaje o textu
Titulek:	Valdenští
Autor:	Jaroslav Buchar
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 331-333. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Valdenští

Valdenští zovou se přívrženci lidového hnutí náboženského, směřovavšího k reformě pokleslého života křesťanského. Jméno mají po svém zakladateli Petru Valdovi (Valdus, Valdez, Valdesius a j.), bohatém kupci lyonském. Ten veden jsa asi náladou své doby, dal si ode dvou kněží za peníze přeložili některé části Písma sv. a Otců církevních. Nahodilou pohnutkou byla náhlá smrť přítelova, jež v něm vzbudila bázeň o vlastní spaseni. Uslyšev od těkavého zpěváka legendu o sv. Alexiovi, jenž odřeknuv se všeho vrátil se po letech jako žebrák do domu otcovského, kde umřel, viděl v tom ideál života křesťanského a utvrzen byv ve svém domnění učeným theologem, rozdal jmění své, zajistiv dříve budoucnost svých dvou dcerušek i manželky. Našed brzy následovníky jal se kázali v Lyoně i v okolí, na ulicích i v chrámech a napomínali lid k pokání (ok. r. 1177). Vzorem byli jim sv. apoštolové, jež napodobovali v zevnějšku nosíce sandály (odtud se zovou sabattati a pro chudobu pauperes de Lugduno — chudí Lyonští). Brzy však arcibiskup lyonský Jan zakázal Petrovi kázání, k němuž ho nebyl povolal, a dokonce vypudil jej i s jeho přívrženci z města. Tu Petr odvolal se k papeži a dostavil se r. 1179 sám do Říma, kde právě se konal koncil Lateránský. Papež Alexandr III. schválil jeho život, ale kázati mu zapověděl potud, pokud mu to církev nedovolí. — Celé hnutí toto i příčinami, z nichž vzniká, i obsahem svým a průběhem v prvních letech podobá se hnutí vyvolanému o málo později sv. Františkem z Assisi, s tím však rozdílem, že sv. František dal se vésti nejvyšší církevní autoritou, kdežto Petr dostává se do sporu s kurií. Když se mu nedostalo svolení církevního ke kázání, tu řídě se slovy Písma, že »více třeba poslouchati Boha než lidí«, počíná kázati. Proto r. 1184 papež Lucius III. vynesl nad ním na synodě Veronské a Innocenc III. r. 1218 na koncilu Lateránském klatbu. — Přes to valdenství rychle se šíří v Provenci, v Dauphiné, v Aragonii, v hor. Itálii (tu se zovou pauperes Italici a vznikli z příbuzné sekty humiliátů) a průběhem dalších století se rozšířili porůznu v celé střední Evropě. Mezi francouzskými a italskými V-nskými dochází brzy ke sporům a k úplné shodě nevedlo ani jednání obou stran v Bergamu r. 1218. Ač obě strany věřily v transsubstanciaci, přece italští V. na rozdíl od církve se přidržovali mínění, že nehodný kněz nemůže proměniti chléb a víno v tělo a krev Páně, a poněvadž církev od dob Konstantinových jest zkažena, upírali kněžím církevním moc kněžskou a měli kněží své. Pro tyto rozdíly však nepřátelství mezi oběma stranami není; obě strany na rozdíl od církve věřily, že není očistce (tudíž odpadají přímluvy za mrtvé a úcta svatých), zavrhují přísahu i trest smrti. Mezi V-nskými lze rozeznávati dvě vrstvy: dokonalé (perfecti, fratres) a věřící (credentes, amici); oni (muži i ženy) odřekše se jmění i manželství a kážíce slovo boží vybízejí k pokání a dobrému životu. Žijí jen z pohostinství nebo i (u lombardských V-nských) z práce rukou svých. Věřící žijí v manželství, mají jmění, vyznačují se mravným životem a pilnou prací. V. mají i svou hierarchickou organisaci podobnou církevní. Podle Písma sv. volí si své biskupy (maiores), kněží a jáhny. Maior světí skládáním rukou, kněz káže a zpovídá a jáhen přisluhuje ostatním. Jeden z »maiores« spravuje celou společnost, ale nejvyšší moc mají jakési »generální kapitoly« scházející se 1—2krát do roka. Tu se přijímají noví bratři, ukládají a rozdílejí peněžité příspěvky, volí jacísi »visitátoři«, kteří mají navštíviti věřící v určitých krajinách. Ježto franc. V. v učení o svátosti oltářní srovnávali se s církví, věřící jejich přijímali tělo Páně i z rukou kněží církve, z níž ostatně sami se nevylučují. V 2. poi. XIV. stol. táž praxe se vyskytuje i u lomb. V-nských. Jen jednou do roka na Zelený čtvrtek prý V. slavili svou mši, při níž maior posvětiv nekvašený chléb a víno, podával podobojí. Tak kněží v. obmezují se hlavně na kázání a zpověď.

Církev, vidouc ve V-nských kacíře, pátrá po nich svými inkvisicemi (hl. ve stol. XIV.), a když neodvolají, upalují je jako kacíře. Čas od času dochází i k pronásledování se strany světské; papež Sixtus IV. vyhlásil dokonce r. 1477 proti nim křížovou výpravu. Avšak již ediktem krále Ludvíka IX. z r. následujícího zapovídá se inkvisitorům pronásledovali obyvatele určitých údolí v Dauphiné, jestliže se přiznají jako dobří katolíci. Nařízení toto však přesně se nedodržuje. Reformace nezůstala bez vlivu na valdenství. V. navázali styky se švýcarskými reformátory Oekolampadiem a Butzerem; výsledek toho byla společná synoda v údolí Angrognském r. 1532. Tu franc. V. přijímají většinou reformaci švýcarskou: přísaha prohlášena za dovolenou, kněží mohou se ženiti a miti své jmění. Tyto články nepřijímají se ode všech V-nských hned; nejdéle se jim vzpírají italští V., ale konečně je přijímají také. Zjevné přidání se V-nských ku protestantismu způsobuje jim nová pronásledování, v nichž na franc, straně průběhem XVI. a XVII. stol. V. zanikají. — Neméně musí zakoušeli V. v Piemontě. Za krutého pronásledování r. 1655 obrátili na sebe pozornost celé protestantské Evropy, a Anglie (protector O. Cromwell) zakročuje v jejich prospěch a dovoluje pořádati pro ně peněžité sbírky. Ale přes to r. 1680 v novém povstání bylo jich od Francouzů a Vlachů na 3000 pobito, mnozí uvězněni a děti dány na vychování rodinám katolickým. Z té příčiny mnoho se jich vystěhovalo do již. Německa, Hollandska a Švýcar. Teprve r. 1848 přináší jim úplnou rovnoprávnost s katolíky italskými. Nyní žijí kompaktně v 15 obcích v údolích Val Angrogna, Val Martino a Val Lucerna počtem asi 20.000 duší; mimo to svými missiemi vzbudili obce náboženské po celé Itálii (as 44). Vyznačují se svou mravní bezúhonností a pílí, horlivě vzdělávajíce své role a vinice. Přidržují se usnesení synody angrognské z r. 1655; obřady jejich jsou jednoduché, podobné reformovaným. Zvláštní nářečí piemontské, jehož se kdysi užívalo při bohoslužbách, nahrazeno nyní francouzštinou. Obce voli si své duchovní, kteří musí býti studovaní; potvrzuje je synoda — zároveň nejvyšší zákonodárný sbor ve věcech náboženských — scházející se každého roku střídavě v řečených třech údolích. — V Římě si vystavěli r. 1883 kostel, v Torre Pellice mají své gymnasium a ve Florencii školu theologickou. Z časopisů jest přední »Rivista Cristiana«.

Učení valdenské přišlo záhy i do Čech. Ježto v okolních zemích s určitostí V. již v 2. pol. XIII. stol. jsou a v Čechách v téže době dějí se zmínky o kacířích, domnívá se Palacký s pravděpodobnosti, že to byli V. Za to ve XIV. stol. máme již o nich určité zprávy. Tak za Jana Lucemburského V. z Čech posílají peněžité sbírky svým souvěrcům do Lombardie i sami tam chodívají na vzdělání. V posledním 10letí stol. XIV. bylo prý v Čechách, na Moravě, v Durynsku a Braniborech obráceno jich asi 1000 na víru katol. Učení V-nských bylo vedle učení Wiklifova a jiných složek jedním z pramenů, ze kterých české husitství vzalo svůj původ. Pronikajíc k nám podle všeho z Rakous, ujalo se především v již. Čechách a napomáhá zde hnutí, jež se vyskytuje již v těch místech (kol Ústí n. Lužnicí, Kozího Hrádku) před válkami husitskými a souvisí s pozdějším povstáním strany a učení Táborských. Strana mírná i katolíci vytýkají Táborským tuto podobnost s V-nskými. Ovšem vše, co v učení táborském se kryje s valdenstvím, nemusilo právě přijití jenom od nich, mohouc vyplývati z praemiss odjinud přejatých. V. v cizině sledují se sympathií hnutí husitské a z Dauphiné posílají i peněžité sbírky do Čech. Učení táborské působí zase zpětně na literaturu a učeni V-nských. Tak konfesse tábor. z r. 1431 stala se předlohou několika spisů V-nských. V XV. stol. styky českovaldenské jdou hlavně na záp. a sever. Dějí se pokusy o jakousi synthesi husitství a valdenství. Tak Bedř. Reiser ze Švábska, z valdenské rodiny, pobyv po r. 1430 nějakou dobu v Čechách, byl vysvěcen od táb. biskupa Mik. z Pelhřimova na kněze a později, když jej jeho spoluvěrci v Basileji zvolili, i za biskupa. Pobyl pak ještě dvakrát v Čechách a tu dosáhl od Táborských peněžité podpory na jakousi česko-valdenskou propagandu. Podařilo se mu ziskati přívržence zejm. na Lanškrounsku a pak v záp. a sev. krajích Německa. Ale r. 1452 Tábor padl a teprve styk V-nských s protestantismem dokázal, seč nebyl Tábor. Vlivem učení V-nských dotčen byl bezpochyby i Petr Chelčický (v. t.), ač sám ve svých spisech přímo o V-nských nemluví. Hned na počátku válek husitských hájí proti mistru Jakoubkovi valdenské zásady o naprosté zápovědi prolévání krve. I v jiných věcech se držel učeni valdenského, ale nepoddával se mu zcela a utvořil si, jak dí Palacký, »svou zvláštní a ukončenou soustavu věroučhou«. Mezi zakladateli Jednoty bratrské (v. t.) nalézáme i »starého kněze valdenského«, prvního biskupa českobratrského vysvěcuje valdenský biskup Štěpán, jenž byl ve styku i s Roky canou i s Lupáčem. Tedy dříve než založena Jednota (kol. r. 1457), bratří znali valdenské učení a řády, ale nějakých nových věroučných pravd od nich nepřinášejí, nýbrž jenom srovnávají; stopy vlivu valdenského lze nalézti asi v sociálních řádech Jednoty, ovšem podle potřeby pozměněných (na př. příspěvky od věřících, závěti ve prospěch jednoty; rozdíl proti V-nským v tom, že v Jednotě nemají kněží vlivu na správu těchto peněz). Ač tedy i přímý vliv V-nských na Jednotu lze připustili, stojí tato brzy na vyšším stupni vývoje (zejm. svojí kněžskou organisaci) než V., tak že V. vstupují hned při založení do Jednoty. Tím, že Jednota na svých synodách r. 1490 a 1495 zřekla se rigorismu Chelčického, oddálila se ještě více od V-nských, ale přece styky mezi oběma nepřestávají. Bohatá literatura bratrská (Katechismus bratrský) působila na valdenskou a zdá se, jako by vliv český připravoval půdu pro pozdější reformaci V-nských. Ta část V-nských, jež nepřijímá hned švýcarské reformace (jakási »Menší stránka« u V-nských), obrací se k Jednotě o radu v otázce, jak smýšlejí o manželství kněžském. Spíše se tedy V. učili od Bratří než naopak. — Literatura. O novější literatuře V-nských viz: J. Goll, Nové spisy o V-nských (»Athenaeum«, roč. V.); t., Die Waldenser im Mittelalter und ihre Literatur (»Mitteil. d. Inst. f. österr. Geschichtsforschung«, roč. IX.); články t. o Jednotě bratrské v »ČČM.« ; Palacký, O stycích a poměru sekty V-nských k někdejším sektám v Čechách (Praha, 1868, čes. i něm.); A. W. Dieckhoff, Die Waldenser im Mittelalter (Gotinky, 1881); J. J. Herzog, Die romanischen Waldenser (Halle, 1853); K. Müller, Die Waldenser und ihre einzelnen Gruppen b. z. Ausgang d. XIV. Jhdts. (Gotha, 1856); Preger, Beiträge z. Geschichte der Wald, im Mittelalter (Mnich., 1875); t., Ueber das Verhältniss der Taboriten zu den Waldensern des XIV. Jhdts.; Tocco, L’eresia nel medio evo (Florencie, 1884); Comba, Histoire des Vaudois d’Italie depuis leur origine jusqu’à nos jours. I. partie (Pař., 1887); přehledné čl. viz v Herzogově Real-Encyklopädie f. protest. Theologie und Kirche a ve Wetzerově Kirchenlexicon (katol.); seznam lit. v Zibrtově Bibliografii. Bchr.