Ottův slovník naučný/Půst

Ottův slovník naučný
Püspök-Ladány	Půst	Pusta

Údaje o textu
Titulek:	Půst
Autor:	František Vacek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 1011–1012. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Půst
Související články ve Wikipedii: Postní doba

Půst jest zdržení se na čas od pokrmů. Příčinou může býti nemoc, zármutek, trestání; pohnutkou bývá ohled zdravotní, askése nebo příkaz náboženský. P. pokládán jsa za vítězství ducha nad choutkou tělesnou, za výbornou disposici k pochopení věcí božských, za skutek bohumilý a záslužný, má místo téměř v každé soustavě náboženské. Zvláštním druhem postu jest nepožívání potravy živočišné a věcí opojných. Askése toho způsobu shledává se v náboženství bráhmanském a buddhistickém jako podmínka vyšší dokonalosti a prostředek ke zpodobnění se božstvu. U Isráélitů t. zv. nazirejci (v. t.) zavazovali se slibem, že nebudou požívati opojného nápoje. Zákonem Mojžíšovým uložen byl Isráélitům úplný p. v den smíření (od večera 9. dne až do večera 10. dne měsíce Tišrí; dlouhý den). Jiné, však menší posty zavedeny teprve po zajetí na pamět nešťastných příhod národních, jako dobytí Jerusalema, shoření chrámu, zavraždění Godolia a dne, kdy počalo se obležení Jerusalema. Fariseové postili se nad to dvakráte do téhodne. O šetření předpisů postních se strany kněží egyptských vypravuje Hérodotos. V době hellénistické také u Řeků a Římanů naskýtají se příklady postní observance ke cti božstva, zvláště před slavnostmi a obětmi, před dotazy činěnými ve věštírnách, při zasvěcování se mysteriím a j. Křesťané od počátku postili se ve výroční den smrti Páně (Veliký pátek) a prodlužovali p. ten až do památky z mrtvých vstání čili do jitra hodu božího velikonočního. K podobenství postu Ježíšova na poušti zaveden byl nejspíše již v době apoštolské 40denní p. před velikonocemi (quadragesima). Osoby zvláště zbožné a později řeholníci počínali jej v neděli Devítník (septuagesima), světští duchovní v druhou neděli po Devítníku (quinquagesima), ostatní věřící v popeleční středu. O dnech 40denního postu vyjímaje neděle bylo spokojiti se jedním nasycením, a to teprve na sklonku dne, při čemž pojídáno ovoce, zelenina, chléb, ale ne maso, vejce, mléko ani sýr. Obyčej prve jen římský postiti se s počátku každého čtvrtletí v jednom témdni ve středu, v pátek a v sobotu (quatuor tempora; čtvero suchých dnů, kvatembr) rozšířil se časem po celé církvi západní. Dni postu toho připadají po sv. Lucii (13. pros.), po prvé neděli postní, po hodu božím svatodušním a po Povýšení sv. Kříže (14. září). Po starobylém zvyku postní dni v každém témdni jsou středa a pátek, v církvi západní také sobota. Za příčinu uvádějí se památné události, že ve středu stala se úrada o usmrcení J. Krista, v pátek Kristus Pán zemřel a v sobotu odpočíval v hrobě. Nejstarší svatvečerní posty jsou na Štědrý den (24. pros.), o vigilii Zjevení Páně (5. ledna), v bílou sobotu a v sobotu před hodem božím svatodušním. Podle nynější praxe p. církevní záleží buď v újmě nebo v zdrženlivosti nebo v zdrženlivosti a újmě. Při újmě dovoleno jest jednou za den, avšak ne před polednem, do syta se najísti a ráno i večer pro občerstvení něco málo požiti. O nápojích žízeň hasících platí pravidlo, že neruší postu (liquidum non frangit ieiunium). Újmou povinni jsou věřící, kteří překročili 21. rok věku svého a 60. roku ještě nedosáhli. K době újmy počítá se 40denní p. vyjma neděle, soboty čtvera suchých dnů, svatvečery svátků Petra a Pavla (29. čna), Nanebevzetí P. Marie a Všech svatých (1. listop.) a středy času adventního. Zdrženlivostí míněna jest abstinence od masitých pokrmů. Maso ryb, ústřic, rakův a jiných vodních živočichů, jsouc méně živno, se nezapovídá. Ke zdrženlivosti zavázáni jsou věřící, kteří dospěli let rozeznávacích, v pátky celého roku. Zdrženlivost s újmou čili t. zv. přísný p. uložen jest v popeleční středu, v pátky 40denního postu, ve středy a pátky čtvera suchých dnů, ve tři poslední dni svatého téhodne, ve svatvečery hodu božího vánočního a svatodušního a v pátky času adventního. Příkaz újmy nevztahuje se na nemocné, chudobné a těžce pracující; od zdrženlivosti osvobozuje fysická nebo morální nemožnost. K polevení kázně postní papež dává biskupům plnou moc, aby pro své diécése neb pro jednotlivé věřící z vážných příčin přikázání o postu zmírnili. Odtud značných úlev dopřává se zvláště pocestným, lázeňským hostům, horníkům, továrním dělníkům a těm, kdo žádost za dispens biskupovi přednesli. Mimořádný p. bývá ukládán při svěcení na biskupství (svěcenci a světiteli), při konsekraci chrámu (světiteli a věřícím), při korunovaci (panovníkovi) a při pobožnostech konaných na odvrácení obecných pohrom. Druhem postu jest lačnost, t. nepožívání pokrmu a nápoje od půl noci až do některé hodiny příštího dne, kdy ukončeno jest přijímání sv. svátostí. Tak mají lačni býti dospělí křtěnci, i křtitel jejich, biřmovanci, věřící přijímající Tělo Páně (vyjímaje nemocné), klerikové v den svěcení, kněz celebrující mši sv. V církvi východní p. zachovávaný namnoze podle starého způsobu, tudíž s větší přísností a ve větším počtě dní do roka, pokládá se za prostředek k uchování pravé víry (orthodoxie), a přestoupení příkazů postních jmíno jest hříchem téměř neprominutelným. O postech u vyznavačů islámu viz Islám, str. 780—781. Vac.