Ottův slovník naučný/Islám

Ottův slovník naučný
Isla Christina	Islám	Islámábád

Údaje o textu
Titulek:	Islám
Autor:	Rudolf Dvořák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 776–785. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Islám

Islám (arab.), odevzdání, název, jejž dal Muhammed náboženství, jež založil. Theologové i-u podávají různé výklady. Dle jedněch znamená i. buď odevzdání se do vůle boží, výklad nejrozšířenější, podepřený i Koránem samým, dle jiných značí i. zjednání si pokoje, výklad spíše politický. Korán užívá slova i. v súře III. v. 78—79; tam je i řeč o muslimech v nejširším smyslu slova jako těch, již bohu se odevzdali. Dle Kor. III. 17. jest i. pravé náboženství před bohem.

Jako náboženství spočívá i. na Koránu jako slovu božím (kelám-ul-láhí), na hadísu (v. t.), tradici o výrocích a skutcích prorokových, na t. zv. idžmá (náš consensus ecclesiae) a konečně kijásu (analogii, jak by totiž Muhammed v daném případě asi byl jednal dle toho, co odjinud víme). Nejdůležitějším jest ovšem Korán sám jako zjevené slovo boží. Víru (ímán) definuje i. jako víru srdce a vyznávání úst. Obsahuje pak víra tato šest hlavních článků: 1. Víru v jednoho boha, 2. víru v anděly, 3. v knihy, 4. v proroky, 5. v soudný den, 6. v předurčení.

1. Jméno svého boha, alláh (v. t.), nalezl Muhammed již v ústech Arabů i náleží Muhammedovi jediné bližší jeho vymezení. Muhammed uznává boha jediného známým výrokem lá iláha illa-l-láhu, t. j. není boha mimo Alláha. Na tuto absolutní jedinost a jednotu boží, zdálo se Muhammedovi, že musí zvláštní důraz položiti a ji co nejostřeji vymeziti, ježto křesťanství po názoru muslimů, třeba jednotu tu nepopírá, tož nicméně dogmatem o nejsv. Trojici činí ji pochybnou. Alláh jest bytostné jméno boží (ismuz-zát). I. mluví i o ism-ul-azam, t. j. jménu největším, ale, jak dí, jest toto lidem neznámo. Ku jménu alláh pojí se 99 attributů (srv. Kor. VII. 179), vymezujících blíže pojem boha, t. zv. jmen přívlastkových (ismus-sifát), též jména krásná (asmá-ul-husná) zvaných. Recitace jmen těchto tvoří nejobyčejnější formu muslimské pobožnosti, t. zv. zikr, při čemž modlící se používá zvláštního růžence o 99 zrníčkách (tasbíh). Alláh i-u jest jeden, bez druha i kohokoliv sobě podobného, v sobě jednotný, věčný, bez počátku a předchůdce i bez konce a nástupce; nepodléhaje smrti, neobmezen časem ni místem ani jakýmkoli jiným určením, jest vždy týž, bez jakéhokoli nedostatku — výslovně se konstatuje, že nedřímá ni nespí —, úpadku a změny. Sám nezrozen a nikoho nezrodiv nemá hmoty ni tvaru, aniž čemu existujícímu jest podoben. Sedě na immateriálním trůnu vznáší se nad světem, nekonečně dalek a přece všemu blízek a svědkem všeho, co se děje. Jsa všemohoucím stvořil nebe a zemi a vše na nich a mezi nimi, ne že by toho byl potřeboval, stačíť sobě sám, ale že chtěl. Proto jest i celý svět jeho královstvím a on neobmezeným pánem nad ním. Stvoření stalo se bez jakékoli hmoty i nástroje, pouhým pokynem vůle jeho: Staň se a stalo se. Stvořil vše ve své nevyzpytatelné moudrosti a zařídil vše způsobem nejlepším, vyměřiv všemu dobu i dosah působnosti. Jsa dárcem života, jest i dárcem denního chleba, ovšem na druhé straně i původcem smrti všeho. Nebo nebesa jsou svinuta v jeho pravici a všickni tvorové krčí se v jeho dlani, tak že nic nemůže uniknouti dosahu jeho moci; a i zde odpovídá vše nejen jeho moudrosti, ale i jeho spravedlnosti. Vědění jeho objímá nejen vše od nejzazších končin země po nejzazší končiny nebes, tak že rozeznává i atomy ve vzduchu a černého mravence v noci, ale i veškeru přítomnost, minulost a budoucnost. Ono vztahuje se i na věci tajné, ba i nejvnitřnější hnutí srdce a myšlénky. Jest to vědění k bytosti boží náležející, věčné a nic mimo bytost boží stojícího, získaného v čase, jako jest tomu u vědění lidského. Nemaje sluchu ani zraku, jako těla vůbec, slyší a vidí nicméně vše, neobmezován v tom překážkou nijakou, vzdáleností ni temnotou. Rovněž mluví, poroučí, zakazuje, slibuje a hrozí, i to věčným slovem, ležícím rovněž v jeho bytosti a nikoli hlasem a způsobem lidským. Bůh i-u jest laskavý, dobrotivý a zvláště milosrdný. I když odměňuje dle svého slibu ty, již jsou jeho poslušni, stává se to, ne pro jejich zásluhu nebo z nutnosti nějaké — nemůžeť býti nijak vázán, aniž má ohled nějaký —, nýbrž proto, že jest milosrdný. Při tom nechať jest odměna nebo trest jakýkoli, nemůže nikdy býti o nespravedlnosti nějaké řeči. Ovšem platí všecko to jen pro muslimy, kteří těší se zvláštní jeho přízni. Třeba může ve své neobmezenosti dělati a dělá, co chce, a ve svém nevyzpytatelném úradku vše předurčil, tož jest vedení věrných sluhů na cestu a po cestě přímé a k poslušnosti proroka a jeho druhů jeden z předních důkazů jeho lásky a uchování těch, kdo vydali jednou svědectví, „že není boha mimo boha“, prvý článek víry i-u, pochyb a nejistoty ve věcech víry, tedy dobré, vynikajícím oborem jeho činnosti. Vůbec jest dokonalost nevyžadující nijakého doplňku předním jeho attributem. Ona vymáhá mu také kult již sama sebou, pouhým diktátem rozumu, nehledě k tomu, že ústy proroků sám vyjádřil, že je tvorstvo povinno jemu sloužiti. Tvorové poznávají ho rozumem, jemu patřiti tváří v tvář dovoleno z jeho milosti a přízně jediné nebešťanům. Patření to jest dovršením jejich ostatních radostí (viz Ráj). Pojem i-u o bohu nevykazuje nic nového, nijaké vyšší pojímání boha, jsa složen v celku z prvků židovských a křesťanských, z části i pohanských; na druhé straně sluší však konstatovati, že jest prost všeho nedůstojného.

2. Víru v anděly přejal i., jak i jména hlavních svědčí, ze židovství, třeba ne zcela věrně. Dle víry i-u jsou andělé (mal’ak t. j. posel) skutečné bytosti, stvořené z ohně, vynikající naprostou čistotou, bez rozdílu pohlaví. Popírati to nebo nenáviděti andělů stačí, by muslim prohlášen byl nevěrcem. V popředí andělů jsou čtyři archandělé (al-maláikatu-l-kirámu): Isráfíl, Mikáíl (Michael), Džibráil (Gabriel) a Azráil. Gabriel jest vlastní posel boží, Michael funguje v i-u jako patron židů, Isráfíl jest andělem trouby v den vstání z mrtvých, Azráíl andělem smrti. Stvořil je bůh, jenž svěřil jim záležitosti tvorstva, vykonávání osudu mezi nimi a jich řízení, jakož i řízení světa vůbec. Nejrozsáhlejší obor působnosti má Isráfíl, jenž svým působením obsahuje skutečně téměř celý svět (sedmero nebes, sedmero zemí, větry, genie, lidi ano i divoká zvířata). Nad nebem bdí Rizván, nad peklem Málik. Vedle těchto všeobecných andělů existují andělé vlastní každému člověku. Jeden bdí nad potravou, druhý nad nápojem, třetí nad dechem, čtvrtý nad životem (jeho trváním a koncem). Zvláště veliký význam mají ctní písaři (kirám-ul-kátibín), též zvaní nohsledové (muakkibát t. j. jdoucí v patách), z nichž jeden stojí stále po pravici, druhý po levici každého člověka, každý skutek jeho zapisujíce, prvý dobré na bílý list, druhý zlé na černý. Andělové Munkar a Nakír, černí s modrýma očima a s drápy, jimiž zemi rozrývají, navštěvují dle víry i-u člověka v hrobě po jeho pohřbení a posadivše jej vyšetřují jeho víru v boha a proroka. Jsou-li spokojeni s odpovědí, nechají nebožtíka klidně spáti, otevřevše mu po straně u hlavy jeho okno, jímž dívá se na místo v ráji pro něj určené; v opačném případě tlukou nebožtíka kyjem železným a otevrou mu okénko s vyhlídkou do pekla. Muhammed sám tvrdil, že procházeje se hřbitovem slyšel řev trýzněných nevěrců, jímž i jeho velbloud se poděsil. Padlým andělem (Korán II, 33) jest i ďábel, zvaný iblís (v. t.) nebo šaitán, mající rovněž svou družinu. Mezi anděly a ďábly jsou džinnové, o nichž viz článek Džinn.

3. O knihách viz násl. oddíl Proroci a článek Korán.

4. Proroci. Z velkého počtu proroků, jichž dle tradice muslimské bylo 124.000 nebo dokonce 224.000, pověřeno bylo prý 313 obrácením lidstva od nevěry a pověry. Z těch šesti dostalo se nových zákonů, z nichž následujícími odvolány předchozí. Těchto šest proroků, pro jichž poměr k bohu má i. vlastní attributy, jsou v pořadu: Adam zvaný safijjulláhi t. j. vyvolenec boží, Noe (Núh), zvaný nabbiulláhi t. j. kazatel boží, Abráhám (Ibráhím), zvaný chalíl-ul-láhi t. j. přítel boží, Mojžíš (Músá), zvaný Kalím-ul-láhí t. j. s nímž bůh rozmlouval, Ježíš (Isá), zvaný Rúh-ul-láhí, duch boží, konečně Muhammed zvaný Rasúl-ul-láhí t. j. posel boží. Z těch obdržel Abráhám deset knih, Mojžíš Tóru, Ježíš Evangelium (Indžíl) a Muhammed Korán. Knih prorockých vůbec uznává i. 104, z nichž 100 (Adamových 10, Sethových [Síš] 50, Henochových [Idrís] 30 a Abráhámových 10) slovou sahífa; k nim pojí se 4 knihy (kitáb): Tóra, Žalmy Davidovy (Zábúr), Evangelium a Korán. Přívrženci těchto nauk slovou ahl-ul-kitábi t. j. lidé knih. Muslimu stačí pouhá znalost Koránu, jenž obsahuje, jak odpovídá skutečnosti, vše z ostatních knih, co a jak právě zdálo se Muhammedovi nutným pro muslima. Muhammed sám zove se i v tomto ohledu pečetí proroků (chátam-ul-anbijái) na znamení, že jím náboženská evoluce definitivně je uzavřena. To jest důležito i se stanoviska moderního potud, že muslim, považuje i. za konec tohoto processu, pokládá přijetí na př, křesťanství za návrat do stavu nižšího než i. a z toho důvodu je odmítá. Stejné chová se muslim i k jakékoli nové činnosti reformátorské ani jí nepřijímaje, poněvadž pevně věří, že Muhammedem řada proroků neodvolatelně je uzavřena. I. má sice své sekty a v oboru jich různé novoty, ale zde jde z pravidla jen o osobu a politiku, nikdy však o změnu systému. To jest velmi důležité pro posuzování sektářství v i-u.

5. Soudný den, po arabsku kijámat t. j. vstání. Doba jeho jest dle souhlasného úsudku muslimů známa jediné bohu. Svět bude moci jen tušiti jeho blížení se dle určitých známek, jichž uvádí se 25 a jež všecky značí zvrácenost poměrů stávajících (úpadek víry, návrat k modlářství, zničení svatyně mecké, nepokoje a vzpoury, velká bída, spousty Gógu a Mágógu [v. t.], válka s Řeky, Turky a Židy, vystoupení Antikristovo [dadždžál], objevení se Ježíšovo, příchod imáma Mahdího [v. Imám a j.). Vlastním předchůdcem bude vyjití slunce na západu, zatmění měsíce, mohutný vichr atd. Na zatroubení Isráfílovo, a sice druhé (prvé jest jen zatroubení hrůzy, při němž se hory budou hýbati, země kolísati jako loď na vodě, nebe se posune se svého místa, tělesa nebeská se zatmí a hvězdy budou padati atd.), svalí se dle Koránu (39, 68) mrtvo k zemi vše, co je na nebi i na zemi, vyjma ty, jež bůh chce; dle výkladu zůstane na zemi pouze Iblís, na nebi čtyři archandělově, jako poslední anděl smrti; i ti však později zhynou. Dle víry lidu nastane zkáza světa tím, že anděl smrti položí jednu ruku pod sedmou zemi a druhou nad sedmé nebe a srazí je dohromady. Když vše bude mrtvo, vzbudí bůh opět vše a sice v obráceném pořádku, napřed Isráfíla, pak ostatní archanděly atd.; po názoru i-u oživí bůh i zvířata, mezi nimi jako prvé koně al-Buráka (v. t.), s kterým odeberou se pak k hrobu Muhammedovu. Duše lidí vejdou chrupavkou nosu do svých těl, jež obživnou. Lidé shromáždí se na pekelném mostě, zatím co bůh tuto zemi, poněvadž na ní hříchy byly páchány, změní v peklo, kdežto na nové zemi z běloskvoucího kovu, již přinese, zřídí ráj. Dle jiné tradice učiní tak Gabriel, umístě ráj po pravici a peklo po levici trůnu božího, načež napne přes peklo most a postaví váhy. Most pekelný jest tenčí vlasu, ostřejší meče, tmavější noci. Dle Koránu (78, 18) budou se ubírati lidé k soudu v houfech; dle tradice bude jich dvanáct, různých dle povahy lidí. Toliko jedna třída (12.) bude zářiti jako měsíc v úplňku a přejde rychlostí blesku přes pekelný most, ostatní vstanou s příznaky svých neřestí tohoto světa (na př. kdož jedli zapovězené jako svině, nespravedliví soudci slepí a kol hmatajíce, lidé ješitní jako hluší a němí atd.). Nevěrci půjdou pěšky, věřící pojedou na vozech nebo statných velbloudech. Po té obdrží každý knihu svých skutků, dobrých i zlých. Knihy ty budou poletovati jako vločky sněhu vzduchem a každý zachytí svou, bohabojní pravicí, bezbožní levicí, nevěrci ponesou je na svých zádech. Skutky dobré i zlé každého jednotlivce se odvažují a dle toho, je-li převaha dobrých, přijde člověk z milosti boží do nebe (ráje), nebo do pekla. Nevěrci (nemuslimové) dostanou se do pekla již cestou, ježto nedovedou přejíti most pekelný a pro jeho kluzkost do ohně spadnou.

Ráj (džannat), nebe, má osm (dle jiných sedm) různých oddělení, v tradici 8 bran zvaných, naproti 7 peklům, na znamení, že milosrdenství boží jest větší než jeho trestající spravedlnost. Jsou to: 1. džannat-ul-chuldi, zahrada věčnosti (Kor. 25, 16) ze žlutých perel ; 2. dár-us-salámí, dům pokoje (Kor. 6, 127) z červeného jákútu; 3. dár-ul-kárari, dům pobytu (Kor. 40, 42); 4. džannatu Adana, zahrada Edenská (Kor. 9, 72) z bílých perel; 5. džannat-ul-mavá, zahrada útulku (Kor. 32, 19) ze smaragdu; 6. džannat-un-na’ími, zahrada pohodlného života, rozkoše (Kor. 6, 70) ze stříbra; 7. džannatu Illijjína, zahrada Illijjúnská (Kor. 83, 18) z bílých korálů; 8. džannatu-l-Firdausi, zahrada rajská (Kor. 17, 107) ze zlata. Obyvateli jednotlivých rájů jsou: 1. proroci, poslanci, mučenníci a lidé štědří; 2. zbožní; 3. kdož rádi dávali almužnu a povinné dávky; 4. kdož nabádali k dobrému a odvraceli od zlého; 5. kdož krotili své choutky; 6. poutníci mečtí; 7. ti, kdož účastnili se svaté války (džihádu); 8. kdož odvraceli své zraky od zapovězeného, konali dobré, byli laskavi k příbuzným, milosrdní k bližnímu atd. Podrobnosti vylíčeny jsou v Koránu (súra 47, 55, 56, 76 a j.), hlavně pak v tradici, způsobem nejdobrodružnějším, hovícím co nejvíce smyslnosti. Vše zbudováno z nejskvostnějších drahokamů, při čemž jednotlivé brány i v jiném pořadu se uvádějí. Ráj 4. (zahrada edenská) ční nad ostatními, jež kolem něho jsou seskupeny, vynikaje nade všecky svou nádherou. Rájem protékají čtyři prameny: vody, mléka, vína a medu (Kor. 47, 16 a n.), sbíhající se do vodní nádržky Kausaru, řeky Muhammedovy, a vytékající ze čtyř úhlů kupole, každá z jednoho slova výroku: bismi-lláhirrahmáni-rrahímí t. j. jménem boha milosrdného slitovníka. Stromy rajské neusychají, listí jejich neopadá, plody nemizejí. Největším z nich jest Túbá sáhající až k podnoži trůnu božího, zatím co nejnižší jeho větve jsou v zemském nebi; proniká celý ráj, jemuž dává stín. Ovoce jeho jest předmětem touhy nebešťanů; při vánku nárazem listí povstává nejskvostnější hudba. Pod ním sídli ve skvostném stanu sám Muhammed. Obyvatelem ráje jsou húry (v. t.). Pozemšťanům, t. j. těm z lidí, již do ráje se dostanou, skýtá se všeho, čeho hrdlo ráčí. Jsou věčně mladí, oděni nejskvostnějšími vzdušnými šaty, prosti všeho lidského, slabostí a neřestí (plivání, smrkání atd.). Naopak jako na světě stáří a slabosti přibývá jim svěžesti a krásy. Toliko pro jídlo, pití a manželské obcování dostává se jim síly 100násobné jako na světě. Přívrženec i-u nalézá tam, čeho obyčejný syn pouště postrádá nebo po čem zvláště touží (stín, vodu), vše v jakosti nejlepší a v hojnosti. Patrně měl tento odstavec nauky býti největším lákadlem, jak se i ve skutečnosti osvědčuje. Obyvateli ráje stane se i 10 zvířat proslulých v i-u: oslice proroka Sáliha, tele Abráhámovo, skopec Ismáílův, kráva Mojžíšova, velryba Jonášova, osel Uzajrův (Ezrův), mravenec Šalamounův, dudek královny ze Sáby Bilkís, velbloudice Muhammedova a pes sedmi spáčů. Pobyt v ráji trvá věčně.

Peklo muslimské má sedm samostatných oddělení (Kor. 15, 44), jež jsou: 1. Džahannam (z hebr. géhinnóm), peklo určené pro muslimy; odpovídá spíše očistci, ježto dle Koránu (19, 44) není jediného muslima, který by nesestoupil do pekel, naproti tomu však dle víry i-u žádný muslim nezůstane v pekle, nýbrž vytrpěvše dle míry svých hříchů, vejdou do ráje. Jinak ovšem prohlašuje na př. Kor. 23, 109 a jinde pobyt v ohni za věčný; 2. Lazvá (Kor. 70, 15), dle výkladů peklo pro ďábla a jeho družinu, dále pro magy; 3. Hutama (Kor. 104, 4), dle výkladů peklo pro židy; 4. Sa’ír, peklo pro křesťany; 5. Sakar (Kor. 54, 58; 74, 43), peklo pro Sabejce; 6. Džahím, peklo pro modláře; 7. Hávija (Kor. 101, 8), pro pokrytce. Kdežto názvy pro 2.—6. peklo značí peklo jako říši ohně, stejně jako i hebr. géhinnóm, jež jest základem 1., jest peklo 7. bezednou propastí. O místě pekla není určitosti (pod sedmou zemí, ale srv. i 777). Uprostřed pekla na ohnivém trůnu sedí jeho strážce Málik. I peklo vystrojila fantasie Muhammedova způsobem nejdobrodružnějším. Hloubka jeho je nedostižitelná a jednotlivá pekla jako patra pod sebou umístěna se stupňovaným žárem. Oheň jeho neuhasíná, nesvítí, nýbrž jen pálí a žár jeho jest takový, že by musil se dvakráte hoditi do moře, by dalo se ho použiti ve světě. Jestiť oheň pozemský ¹/₇₀ ohně pekelného, dle tradice pouhý kouř ohně pekelného, z atomu tohoto, jejž vyžádal si Gabriel pro Adama k vaření a jenž 70krát pohroužený v proudech rajských ještě roztavil horu. Pekelníci stenají v ohni pekelném vydávajíce zvuky podobné hýkání oslů. Oděv jejich jest krátký šat z ohně, nápoj vroucí voda a hnis, pokrm ovoce pekelného stromu zakkúm, jež spaluje jich nitro. Jsou upoutáni řetězi jdoucími ústy a zadkem, levice připoutána ke krku, pravice vtlačena do srdce a vytažena mezi lopatkami. Každý obyvatel připoután jest řetězem k jednomu satanovi. Tvář jejich je černá, oči šedomodré, na ústech mají pečeť, biti jsou železnými kyji. Touží jen po smrti. Vedle ohně má peklo své hady jako krk baktrického velblouda a štíry velké jako mezkové. Ti vracejí do ohně pekelníky, snažící se uniknouti. O pekle muslimů to ovšem neplatí. Jeho obyvatelstvo složeno jest z bezbožných starců, odbojných mladíků a prostopášných žen. Do pekla dostali se hlavně, že zanedbávali modlitby, zdráhali se dávati almužnu, pili víno, lichvařili a v mešitách vedli světské řeči. Muži budou přivedeni za bradu, ženy za vlasy a offiny. Nebudou ani sami spoutáni ani se satany spřeženi, oči nebudou šedomodré, na ústa nevtlačí se pečeť a tvář jich nezčerná. Nebo oheň zachvátí je dle míry hříchů po pupek, jiné po hrdlo, ale nespálí ani jejich srdce, ježto postili se v Ramazánu, ani jejich tváře, ježto kořili se před alláhem. V ohni zůstanou, pokud bůh chce. Z jeho milosrdenství vyjdou na přímluvu Muhammedovu, který je osobně propustí, všickni ti, již vyřknou vyznání víry. Není boha mimo boha a Muhammed jest boží prorok. Ježto jsou ohněm na uhel ztráveni, dovede je Muhammed k proudu života, hajavánu, u brány rajské, v němž se umyvše vyjdou jako mladíci s hladkým obličejem do ráje, kde smaže jim bůh na jich prosbu i poslední stopu, nápis, dle něhož jako bývalí pekelníci od ostatního obyvatelstva ráje se rozeznávají. Ostatní pekelníci vidouce je vycházeti z ohně volají: Ó žel, kdybychom byli muslimy, vyšli bychom z ohně. Viz i Aráf.

6. Předurčení (takdír) obsahuje dle orthodoxního názoru i-u vše ve světě, ať se to již stalo nebo teprve stane, ať jest to dobré nebo zlé. Nic ve světě nemůže nastati, stav žádný ni úkon, dobrý ni zlý, poslušnost ni neposlušnost, víra ni nevěra, choroba ni zdraví, bohatství ni chudoba, život ni smrt, by nebylo od věčnosti bohem stanoveno. Vše pochodí úplně z vůle boží a neodvolatelně zaznamenáno na t. zv. al-lauhul mahfúz, t. j. desce uchované. Slovo toto vyskytuje se v Kor. 85, 22, kde se praví, že i Korán na ní byl napsán. Táž deska vyskytuje se v Kor. 36, 11 jako imámun mubinun, t. j. vůdce jasně mluvící. Nauka o praedestinaci jest původcem proslulého fanatismu muslimského, neobávajícího se pro sebe žádného nebezpečí, právě tak jako se strany druhé úplné indolence, vrcholící ve všem v odevzdanosti do vůle boží — jak bůh chce (má šálláh!). Orientálovi jest nejen útěchou v jakékoli zkoušce životní, ale i pláštíkem pro jakýkoli zločin, neboť „napsáno v jeho předurčení“. Se strany druhé stala se právě ona základem spekulace, nejprve náboženské, kde zavdala podnět ku vzniku různých sekt v i-u, a pak i filosofické, pokud pohybuje se na půdě domácí. I orthodoxní názor bylo třeba, ne-li doplniti, tož aspoň vyložiti v tom směru, že bůh, jsa původcem všeho, dobra i zla, dobro usoudil a je chce, k němu vede a v něm radost má, na druhé straně sice i zlo ustanovil, ale neporoučí ho, k němu nevede a v něm radosti nemá. Zlo jest výsledkem svedení člověka, bůh ho nenávidí a zakazuje. Popírati, že bůh nemá zlo a nevěru v ošklivosti, činí muslima nevěrcem.

Náboženských úkonů zná i. patero: 1. vyznání víry (kalima), t. j. recitování výroku Koránu: Lá iláha illa l-láhu ra Muhammadun rasúl-ul-láhi, t. j. není boha mimo boha a Muhammed jest prorok boží; 2. modlitbu (Salát, perské nemáz); 3. půst (Ruzá); 4. almužnu (Zakát); 5. pouť k posvátným místům do Mekky a Medíny (Hadždž). Korán zve těchto pět úkonů „pět sloupů či základů“ praxe i-u.

1. Vyznání víry uvedenými slovy Koránu jest prvým ze sloupů těch. Do i-u zdá se býti přejato již ze starého pohanského kultu arabského. Ono žádá se na těch, již k i-u se obracejí, jako symbol tohoto obratu, i od příslušníků i-u a sice po celý život. Výslovně stanoví se, že je musí každý muslim prosloviti hlasitě nejméně jednou za svého života, musí pilně si býti vědom jeho významu, musí v ně věřiti „srdcem“, musí vyznávati je do smrti, přednášeti je korrektně a znáti se k němu vždy a vyznati je bez váhání. Naproti tomu nepřipomíná se obřízka (chatna) ani jednou v Koránu ni tradici a není závaznou pro dospělé, jimž stačí pouhé vyznání víry. Přes to i ona jest institucí i-u, patrně na základě zvyklosti.

2. Pojem modlitby v i-u jest širší než pouhé „obrácení mysli k bohu“. Žádá se především, aby šat i tělo bylo čisté, právě tak jako i místo modlitby musí býti beze všeho, co je znečišťuje. Odtud povinná umývání v i-u před každou modlitbou a sice vuzu, t. j. obyčejné umývání tváře, rukou, nohou atd., a gusl (v. t.), mimořádné umývání celého těla po větším znečištění. Modlitba sama připouští se soukromá i veřejná (v mešitě), ojediněle i ve společnosti, při čemž bohoslužba v mešitách považuje se za záslužnější. Modlitba musí se absolutně konati po arabsku, z čehož plyne zákaz i-u, překládati Korán do jiných jazyků. Modlitba koná se povinně nejméně pětkrát denně, třeba jediné místo Koránu o modlitbě jednající (súra 30, 16 a 17) uvádí jen čtyři denní doby. Doby ty jsou večer (masá), ráno (subh), poledne (zuhr) a odpoledne (ašijj). Praxe i-u rozdělila ve shodě s předními autoritami pojem večera na pojem západu slunce a doby po západu slunce, čímž stanovena 5. doba modlitby. Modlitba, jejíž forma (rak’a) jest nezměnitelnou, počíná stoje s rukama po stranách, t. zv. nijja, t. j. úmysl, následuje takbír (slova Alláh akbar, bůh je veliký), při nichž palce dotýkají se laloků ušních, plochy rukou jsou otevřeny po stranách tváře, po té kijám, stání s očima pokorně sklopenýma a rukama na sebe složenýma (pravá na levé) nad pupkem; některé sekty kladou tu ruce na prsa, což jest i všeobecným zvykem žen bez rozdílu sekty, šiovci nechávají ruce po stranách; následuje ta’avvuz či aúzu billáhi, t. j. utíkání se k bohu před kletým satanem, a tasmijja, t. j. formule bismilláhi-r-rahmáni-rrahími, ve jménu boha slitovníka milostivého s fátihou (viz Fátiha). Potom následuje libovolná modlitba z Koránu, nejméně 1 delší neb dva kratší verše. Nejobyčejněji čte se súra 112. Následují takbíri rukú (t. j. proslovení formule bůh jest veliký s hlavou a tělem nakloněným a rukama s prsty poněkud roztaženými položenýma na kolena) a tasbíhi rukú (trojnásobné opakování formule: Velebím svatost svého pána velkého, v téže poloze). Po t. zv. kijámu sámí’ulláh či tasmí’a, t. j. stání s rukama po stranách, při níž modlící se ke slovům imámovým (modlí-li se sám, tož je i říká) „bůh slyší toho, kdo jej chválí“ odpovídá pokorným hlasem: O pane! tys veleben. Následují takbíri sidžda, proslovení slov: alláh akbar (bůh jest veliký) na kolenou, tasbíhi sidžda, t. j. slova velebím svatost svého pána nejvyššího, po třikráte v poloze, kde modlící se klečíce dotknou se nejprve nosem, pak čelem země, a takbíri džalsa, t. j. říkání slov alláh akbar sedmo, tak sice, že modlící se zvednuv hlavu a tělo z předešlé polohy sedne na lýtka, maje při tom ruce na stehnech, a opět takbíri sidžda a tasbíhi sidžda. Takbíri kijám, t. j. slova alláh akbar proslovená stoje, ukončuje celou rak’u, t. j. modlitbu, jak uvedena. Modlitba ta může se opakovati. Nová rak’a počíná prvou súrou Koránu (fátihou) a končí právě tak jako celá modlitba vůbec slovy alláh akbar sedmo, t. zv. takbír-ul-kuúd. Vždy po dvou rak’ách recituje modlící se kleče na zemi tak zv. tahijju, pozdrav svolávající pokoj a požehnání boží na proroka a dobré sluhy boží, a tašahhud, proslovení vyznání víry s pozdvižením ukazováčku pravé ruky. Konečné modlitby, proslovené jako tahijja kleče na zemi, tak sice, že sedí si modlící na levé noze a ruce má na kolenou, jsou prosba za smilování boží nad prorokem a jeho potomky (durúd) a prosba modlícího za požehnání v tomto i onom životě a uchování ohně pekelného (duá). Konec modlitby tvoří pozdrav (salám) „pokoj a milosrdenství boží s vámi“, proslovený s hlavou otočenou v levo i v pravo. Šiovci vykazují některé nepodstatné změny v uvedených modlitbách, buď je vynechávajíce celé (na př. tahijju), nebo z části (durúd) nebo je a gesta obměňujíce a něco přidávajíce.

Povinnou jest modlitba, jak bylo řečeno, pětkráte denně a sice: 1. ranní mezi úsvitem a východem slunce (salát-ul-fadžri, 2. rak’a); 2. polední (salát uz-zuhr), jak počne slunce klesati (4. r.), 4. večerní (salát-ul-magrib), krátce po západu slunce (3. r.), 3. {{Prostrkaně|odpolední (salát-ul-’asri), mezi oběma předchozími (4. r.) a 5. noční (salát-ul-išá), když noc nastala (4. r.). Těchto pět modliteb poručeno prý bohem a zovou se proto farz. K nim se druží t. zv. sunna (t. j. zvykové modlitby), jež konají muslimové, protože prý konal je Muhammed. Jsou to 2 rak’a před modlitbou ranní, 4 r. před a 2 po modlitbě polední, 4 libovolné v době odpolední, 2 po modlitbě po západu slunce a 2 po modlitbě noční, k tomu 4 libovolné v době vyhrazené 5. modlitbě. Tak zv. nafl (nadbytek) tvoří modlitby, jež se doporučují, jejichž vynechání však nepovažuje se za hřích. Jsou to vždy 2 nebo více rak’a po modlitbě polední, večerní a noční, dále 8 r. po východu slunce, 8 r. před polednem (o 11. hod. dop.) a 9 r. po půlnoci. Vitr zove se podobná nadbytečná modlitba o lichém počtu rak’a po modlitbě noční (5.). Jak viděti, stýkají se v pobožnosti muslimově tyto modlitby, jejich samostatnost jeví se tím, že počínají vždy znova uvedenou z počátku nijjou. Jest dovolena i přestávka mezi nimi, ale zakázáno jakékoli se obírání světskými věcmi v době přestávky. Modlitba muslimova končí tím, že rozpřáhnuv ruce tvář jimi přejede, symbolicky tak požehnání nebes na sebe přenášeje; po tomto obřadě modlí se ještě munádžát, modlitbu vzatou z Koránu nebo tradice. Modlitba koná se doma nebo v mešitě, jednotlivě nebo společně. Společná modlitba v mešitě počíná t. zv. ikáma, vybídnutí k modlitbě, když zaujali věřící svou posici. Formule její jest táž jako ezánu, t. j. volání k modlitbě, ohlašovanému zvláštním vyvolavačem (muezzin, v. t.) s minaretu (manáret) mešit, u menších mešit ze dveří, v uvedených pěti dobách denních. Vedle uvedených, takřka officielních modliteb, jsou i modlitby zvláštní. Takovou jest na př. páteční modlitba muslimů o 2 rak’ách po denní modlitbě polední (salát-ul-džum’a) spojená s kázáním (viz Chutba); jestiť pátek muslimu tolik co neděle světu křesťanskému (viz Džum’a); postní modlitby v měsíci Ramazánu a pod. V době války modlí se vojínové t. zv. selát-ul-chauf modlitbu strachu (2 rak’a), při zatmění slunce a měsíce recitují se modlitby selát-l-kusúf a selát-ul-chasúf. V životě muslimském jest obyčejnou i selát-ul-istichára (modlitba za vyprošení si dobra) před spaním (2 rak’a). Věřící doufá, že dostane se mu ve spánku vnuknutí, jak by podnik, který má před sebou, co nejzdárněji provedl. Každou modlitbu koná muslim obrácen ku Ka’bě, jež zove se v tom smyslu kiblou, t. j. směrem modlitby. Směrem k ní obráceny jsou proto všecky mešity. Zvláštní výklenky ve zdi mešit, zvané mihráby, naznačují směr tento. Před nimi koná i imám modlitbu.

3. Postu vyhrazen jest devátý měsíc roku muslimského, Ramazán. Půst trvá tu po celý měsíc a sice celý den, od úsvitu do západu slunce. Půst počíná, jakmile některý z muslimů na okamžik ten čekajících může prohlásiti, že viděl nový měsíc. Nelze-li tak pro mračné nebe, béře se za počátek postu okamžik, kdy dokoná se třicátý den měsíce předchozího. Půst jest závazným pro dospělé muslimy vyjmouc nemocné a sesláblé, dále ženy těhotné a kojící. I cestující jsou vyjmuti, mají však právě tak jako nemocní nahraditi měsíc postu, jakmile jim to možno. Náhrada tato zove se kazá. Půst jest úplný, dotýkaje se nejen jídla ale i pití; ani když připadne Ramazán do doby největšího vedra, nepřipouští se napiti se ani kapky vody na uhašení žízně. Zásady, že pití neruší půst, i. nezná. Po dobu postu přistupují k obyčejné modlitbě i dodatečné modlitby (dvacet rak’at po večerní modlitbě, t. zv. taváríh). Po příkladu Muhammeda, který prý pro posledních deset dnů postního měsíce uzavíral se jakémukoli styku s ostatním světem, jest i nyní zvykem zbožných muslimů uzavírati se v mešitě na nějakou dobu, zdržovati se jakýchkoli styků se světem a obírati se toliko četbou Koránu. Jest to t. zv. ittikáf. Původ postu v měsíci Ramazánu není jasný. Dle Koránu (2, 181) počalo se v měsíci tom zjevení Koránu s nebe. Korán sestoupil tu dle výkladů v jednom svazku k nejnižšímu z osmi nebes, jež i. uznává, odkud pak byl dále zjevován po částech Muhammedovi archandělem Gabrielem, jak se právě hodilo. Noc, kdy Korán zjeven, slove noc moci (lailat-ul-kadri) a připadá na 27. den Ramazánu, ač dle jiných uvádějí se i dny jiné (21, 23, 25 a 29). Jsou-li dle víry muslimů po celý Ramazán brány rajské otevřeny (brána Rajján jedině v tento měsíc) a brány pekla zavřeny a čerti k řetězům přikováni, praví Korán o této noci, že vyniká nad 1000 měsíců, že v ní sestupují andělé a duch s dovolením božím do každé věci a vše jest mír až do svítání. Přednosti noci té jsou nesčetné a dle víry lidu říše živočichů a rostlinstva celá klaní se v pokorné úctě všemohoucnosti boží a vody mořské stávají se v okamžiku sladkými. Půst končí každého dne západem slunce, kdy může se muslim oddati a až do rána trvati v radovánkách a i hodování s přáteli, což je u bohatých muslimů i zvykem. Tím parallelisoval Muhammed sám přísný půst dne i mohl označiti jej jako lehký a ne těžký, naproti postu křesťanských asketů, jenž snad byl Muhammedovi vzorem, trvaje stejně dnem i nocí. Půst Ramazánu mění opravdu u části muslimů den v noc a noc v den.

4. Zakát (slovně: očista) jest terminus pro almužnu v i-u zákonem stanovenou na rozdíl od sadaky, dobrovolné almužny, hlavně o id-ul-fitr. Zakátem, který vybírá se v zemích pod správou muslimskou vládou, organisováno jest chudinství i-u způsobem, jakým snad nikde v Evropě. On jest příčinou, že veliká chudoba, s jakou v Evropě vedle nadbytku se setkáváme, je i-u cizí. Vlastními žebráky orientu jsou jen žebraví mniši, ovšem v orientu neobyčejně četní, dále, jako všude, žebráci z povolání. Zakát zapravuje se ročně a sice z paterého majetku, pokud byl plný rok v majetku držitelově: peněz, dobytka, obilí, ovoce a zboží. Zakát stanoven percenty a sice velmi podrobně Koránem, z části i zvykem. Poslednějším vysvětlují se při celkové jednotě některé různosti. Z peněz platí se tímto způsobem počínajíc obnosem 200 drachem (t. zv. nisáb) 2½ %. Z dobytka: z ovcí a koz, je-li jich nad čtyřicet, ze 120 kus 1, z 200 kusy 2, z 300 kusy 3 atd.; z velbloudů od 5—24 ovce nebo koza; 25—35 roční velbloudice; 36—45 jedna dvouroční velbloudice; 46—60 jedna tříroční velbloudice; 61—75 čtyřletá velbloudice; 76—90 dvě dvouleté velbloudice; 91—120 dvě tříleté velbloudice; nad 120 dvouletá velbloudice z každých 40 kusů nebo tříletá z každých 50 kusů. Pro koně existují podobné sazby jako pro velbloudy, ač možno zapravovati taxu i penězi dle ceny koně. Z krav a volů platí se z 30 jednoroční jalovice, z 40 dvouletá jalovice a z každých následujících 10 jednoletá jalovice. Zvířata, jichž užívá se k jízdě a k nošení nákladu, jsou vyjmuta. Z ovoce a obilí platí se desátek; bylo-li nutno je uměle zavlažovati, dvanáctina. Ze zboží platí se, a sice z kapitálu i zisku, při základě 200 drachem 2½ %, stejně ze zlata i stříbra. Z nálezů dolů platí se ¹/₅. Ze šatů, dále ze dříví a perel se neplatí. Ze zakátu podporují se chudí kromě potomků prorokových, již nesmějí se mezi nuzné počítati a jako tací nesmějí bráti zakát ni sadaku, dále duchovenstvo, jež se vydržuje z náboženských legátů (vakf), dále z darů o žních. Dle pravidel i-u náleží zakát 1. poutníkům meckým, již nemohou sami hraditi výdaje cesty, 2. žebravým mnichům, 3. dlužníkům, již nemohou zaplatiti své dluhy, 4. žebrákům, 5. chudým cestujícím, 6. proselytům.

5. Pouť do Mekky (hadždž, v. t.). Dle výroku Muhammedova (Korán 22, 28) jest to instituce božská a jako taková povinnou pro všecky muže a ženy, kteří mají prostředky na cestu jakož i k současnému vydržování svých rodin doma po dobu nepřítomnosti. Kdo maje prostředky nečiní tak, dopouští se těžkého hříchu. Poskytnouti jinému prostředků na pouť, považuje se za zásluhu, o pouti v zastoupení však může býti řeči jen tam, kde někdo na smrtelné posteli odkáže potřebnou summu za tím účelem osobě druhé. Ve skutečnosti jest to jedna z pověr pohanských Arabů, již Muhammed, chtěje získati je pro svou víru, přejal a institucí svého náboženství učinil. Musí se nutně odbyti od 7.—10. dne měsíce Zul-hidždža, v jinou dobu nemá návštěva Mekky takové platnosti. Význam pouti jest takový, že každý krok směrem ke Ka’bě smazuje jeden hřich a zemře-li kdo cestou, považuje se to za mučennictví. Obřady, s nimiž pouť jest spojena, jsou celou svou povahou zbytkem tradic pohanských. Ve vzdálenosti 5—6 mil. angl. od Mekky v různých směrech nalézají se shromáždiště poutní (míkát el-hadždž) počtem 6. Sem dospěv poutník obleče ihrám (v. t.). Přišed do Mekky a vykonav obvyklá umývání béře se k mešitě mecké (masdžidul harámi) a políbí černý kámen (hadžar al asvad, v. t.), načež obejde (taváf) sedmkráte Ka’bu, t. j. kostku, budovu v podobě kostky uprostřed svatyně mecké, v jejíž jedné stěně jest právě kámen černý maje Ka’bu po levé straně. Obejití děje se třikráte během, čtyřikráte volnými kroky (dle výkladu muslimů jest to symbol pohybu planet). Odtud odebéře se k místu Ibráhímovu (Makámu Ibráhíma), kde se pomodliv dvě rak’at vrací se k černému kameni a jej políbí. Branou mešity vedoucí k pahorku Safá vyjde a na pahorek vystoupiv běží odtud k pahorku Marva a sice sedmkráte. Na temeni pahorku modli se s rukama k nebi pozvednutýma. Druhý den pouti (tarvíah) věnuje se společné bohoslužbě na hoře Mína. Poutníci ztráví zde i noc, načež z rána třetího dne, po ranní modlitbě, běží na horu Árifat, kde pomodlivše se s imámem dvě rak’at a vyslechnuvše chutbu zůstanou do západu slunce. Modlitbu při západu slunce a večerní vykoná poutník na Muzdalifě, kde zůstane i přes noc. Nejbližšího rána o velké slavnosti zv. ídul azhá jde na tři místa v Míně, označená tolikéž sloupy (džamra), u každého sebere sedm malých kaménků a pomodliv se nad každým a fouknuv naň, hází jej na jednu z hromad (t. zv. házení kaménků, ramjuldžamari). Odtud ubírá se na obětní místo v Míně, kde vykoná obyčejnou v den ten (ídul azhá) oběť. Teprve po této oběti dá si ostříhati vlasy a vousy a nehty a odloží ihrám. Tím jest pouť u konce, třeba má zůstati ještě další tři dny v Mekce (ajjám ut-tašrík) na odpočinutí. Před opuštěním Mekky opětuje se taváf a ramjuddžamari, načež jde se do Medíny k hrobu Muhammedovu.

Plniti uvedené úkony jest povinností nejen mužů ale i žen, třeba tyto z pravidla jich se zdržují, což zavdalo v i-u skutečně podnět k nesprávné domněnce, že nebudou ženy účastny odplat ni trestů života vezdejšího. Jakkoli jsou uvedené náboženské úkony všeobecným předpisem, připouští se v i-u nicméně možnost dispensu od všelikého úkonu vnějšího a sice, kdykoli muslim ohrožen jest proto smrtí, aniž by se se strany druhé s určitostí prospělo i-u samému. V ohledu tom křesťanský pojem mučennictví v i-u neexistuje, leda pro ty, již zemřeli ve svaté válce proti nevěrcům (džihádu v. Džihád a str. 783.). Vyjmouc tento příklad jest muslimu přímo zakázáno vyhledávati smrt mučennickou — snad z obavy před častým opakováním se toho, jak bylo lze se nadíti při exaltované povaze orientála, snad i k zamezení zbytečného chvastounství. Mučenníkem po názoru muslimů jest na př. nevinně zavražděný rukou cizí, oběť moru, kdo náhodou utonul, koho zabila sesuvší se zeď, kdo uhořel, kdo zemřel hladem nebo na mecké pouti; těch netřeba umývati před pohřbem, ježto umyli se svou krví.

Ze slavností i-u vzpomínáme slavností íd-ul-fitr a íd-ul-azhá (viz Bajrám), dále slavnosti Ašúrá (v. t.) v 10. den prvého měsíce roku muslimského Muharramu, po zvyku Muhammedově, který v ten den se postil. U šíovců jest prvých 10 dnů Muharramu dny pokání a smutku nad smrtí Huseinovou (viz Husein). Z jiných dnů památných uvádíme lailat-ul-mubáraka (noc požehnanou) 15. dne měsíce Ša’bánu (8. měsíce roku muslimského), v níž dle výroku Muhammedova zaznamenává bůh vše, co se po celý rok má díti. Muhammed doporučoval celou noc bdíti a se modliti a následujícího dne se postiti. Moderní orient slaví den ten zábavami a ohňostroji; poslední středa (arbaat-ul-áchirí) měsíce Šafáru (2. měsíce roku musl.) jest upomínkou na poslední zlepšení choroby a umytí se Muhammedovo, kdežto 12. den následujícího měsíce Rabí-ul-avvali jest výročním dnem smrti Muhammedovy. Jest, jako z pravidla i 11 dní předchozích, věnován modlitbě za proroka a četbě jeho výroků a spisů k jeho chvále složených. Naší neděli a židovské sobotě odpovídá u muslimů pátek, jako den útěku Muhammedova z Mekky (viz Džum’a a Chutba), ale bez svátečního rázu, jaký náleží naší neděli. V intencích Muhammedových nebyl nijak kult světců. Prvý počátek v tom směru učiněn v i-u kultem proroka, kult světců pak byl jen přirozeným důsledkem dalším; nyní jest častým a všeliký odpor orthodoxních vyznavačů i-u proti němu osvědčil se marným.

I. vymezil přívržencům svým netoliko jejich náboženské povinnosti, ale i život ostatní, soukromý i veřejný, jednotlivce i celé společnosti. Stalo se to tím způsobem, že nelze ani určiti hranici zákonodárství náboženského a civilního. Celý život muslima — bez rozdílu jakýchkoli kast — pohybuje se tu mezi dvěma extrémy, dovoleného a nedovoleného, při čemž možno shledávati, že neliší se morálka i-u nijak nápadně od názorů židovství i křesťanství, leda že je více přizpůsobena poměrům a potřebám života lidského. Obě kategorie stanoveny jsou buď přímo v Koránu a tudy bohem samým; v tomto případě mluví se o povinnosti (farz) muslimově, konati něco, opačně o nedovolenosti toho naprosté (harám). V jednotlivých případech může nastati pochyba o božském ustanovení i mluví se o věci jako žádoucí (vádžib), resp. makrúh, t. j. co se všeobecně zatracuje, třeba není přímo nedovolené. Jindy rozhoduje tu zvyk, příklad Muhammeda samého, který tak buď sám jednal, nebo prohlásil, že se tak má jednati, nebo proti jednání podobnému jsa jeho svědek ničeho nenamítal, opačně jednání za nebezpečné a zhoubné (mufsid) prohlásil. Stupeň dovolenosti nebo nedovolenosti podmiňuje v i-u i pojem hříchu, jenž je buď velký (kabíra), pro který muslim, není-li u něho lítosti, propadá peklu pro muslimy určenému, a malý (sagíra). K velkým hříchům počítají theologové muslimští nevěru, stálé konání malých hříchů, zoufání nad milosrdenstvím božím, ale opačně i domýšlení se, že je kdo bezpečen před hněvem božím, křivé svědectví, křivé obvinění muslima z cizoložství, křivou přísahu, kouzla, pití vína, osobováni si majetku sirotků, lichvu — přesné držení se slov Koránu ochromuje zde ovšem obchod — cizoložství, smilstvo, krádež, vraždu, útěk z boje před nevěrci, neposlušnost k rodičům. Na hříchy tyto stanoveny v Koránu resp. tradici i tělesné tresty (hadd): na odpadlictví od víry zabití, nevrátí-li se vinník do tři dnů v lůno i-u; opustí-li zemi, konfiskace majetku ve prospěch dědiců, již zůstali muslimy; na cizoložství ukamenování, na smilstvo 100 ran holí, na opilství 80 ran, na obvinění muslima z nevěry manželské 80 ran holí, na krádež useknutí ruky atd. Od trestů těchto lišiti jest případy, kde trest na skutek sice rovněž v Koránu jest stanoven, ale kde bližší jeho vymezení přenecháno jest rozhodnutí soudcovu (kádí). Vražda podléhá v i-u odvetě (kisás), jež náleží nejbližšímu příbuznému zavražděného, ač-li nechce spokojiti se s výkupem (dija), jehož výše Koránem rovněž stanovena. Stejně posuzují se i rány způsobené. V obor zákazů spadá vedle pití vína a v souvislosti s tím vůbec všeho, co opojuje, i nedovolenost různé potravy, hlavně požívání vepřového masa. I potravu dělí i. na dovolenou a nedovolenou; k prvější patří zvířata, jichž kopyta jsou rozpoltěna, jež žvýkají potravu a nejsou dravci, pak ptáci, již potravu svou zobají, z vody jediné ryby, též kobylky. Ale ani tato zvířata nejsou sama sebou ještě dovolenou potravou, nebyla-li zabita způsobem předepsaným a nebyla-li nad nimi vyřknuta slova: bismilláhi al-akbari, „ve jménu boha největšího“. Osoba zabíjejícího nepadá při tom nijak na váhu.

Pokud rodiny se týče, považuje i. manželství za smlouvu civilní, jejíž platnost závisí na dohodnutí se stran, dosvědčeném dvěma muži nebo jedním mužem a dvěma ženami jako svědky. Obřad církevní je vedlejší a není nijaké jednoty v praxi. Nutnou součástkou jest tu věno (mahr), jež platí manžel své choti a jehož nejmenší obnos stanoven 10 drachmami. Náleží ženě pro případ rozvodu, ač jestliže sama nežádala za rozvod. Manželství považuje se za povinnost a coelibát se odsuzuje; vyskytuje se i mezi členy řádů zcela pravidelně. Ženy dovoluje Korán 4 svobodné, ale výslovně stanoveno, aby, kdo se obává, že nedovede jednati k ženám spravedlivě, vzal si jen jednu (Kor. 4, 3). Existují i manželství na lhůtu (mut’a), aspoň u šiovců. Rozvod jest velmi usnadněn. Stanovíť Korán výslovně, že žena jest majetkem mužovým, s níž on může nakládati, jak chce, i stačí pro rozvod pouhé prohlášení mužovo: jsi propuštěna. To jest t. zv. talák ahsan čili rozvod nejkrásnější; opětování prohlášení tohoto po uplynutí měsíce tvoří talák hasan, rozvod krásný. Naproti tomu jest trojnásobné opakování slov těch při jedné příležitosti rozvodem nepravidelným (talák bidáí). Trojí pronesení slov těch činí nemožným jich odvolání a vrácení se k choti, leda by tato zatím pojala chotě nového a od něho se rozvedla. Jediné jich pronesení činí naproti tomu možným odvolání jich kdykoli, ovšem se svolením choti. Vedle uvedených čtyř žen dovoluje Korán každému muslimovi otrokyň, co mu libo. Tato praxe jest jednou z hlavních příčin, že se otroctví, byvši Muhammedem sankcionováno, v i-u trvale zahnízdilo, třeba nelze Muhammedovi upříti i zásluhu, že učinil osud otroků snesitelnějším vymezením práv i povinností pánových. Propuštění otroka vyskytuje se v Koránu stanoveno i jako trest na usmíření určitých vin. Otrokyně stavší se matkou přestává býti otrokyni. I smrt pánova zjednává z pravidla všem jeho otrokům svobodu.

V ohledu politickém jest přesvědčením i-u, že celý svět stane se jednou muslimským. Šiovci očekávají tu svého imáma, jehož zjevení bude toho známkou, ostatní muslimové čekají jen, až poměry se tak utváří, že bude vítězství i-u pravděpodobným. V souvislosti s tím rozdělil si i. celý svět na dva díly: dár-ul-i., území i-u a druhé dár-ul-harb, území války, t. j. území nemuslimské. Územím války jest zváno proto, že nejen dovoleno jest muslimům na ně útočiti, kdykoli jim libo, nýbrž i slušno. Korán doporučuje tu opětovně přímo ubíjení nemuslimů, kdekoli muslimové je napadnou; těm, kdo tak činí pro víru, nejen že se to nezapomene, ale oni budou míti přímo přednost přede všemi ostatními nebešťany v ráji. Osobám zemřelým v boji pro víru náleží v prvé řadě titul šahíd (mučenník). Více o povaze tohoto boje viz v hesle Džihád. O tom, do které kategorie některé území patří, není nyní v i-u shody; celkem převládá názor, že i území, jehož pány jsou nemuslimové, zůstává územím i-u, pokud i. v zemi převládá. Ovšem na druhé straně odporuje stanovisku i-u, by muslimové byli poddanými nebo poplatníky nemuslimův. Theorie stanoví v takovémto případě pro muslimy hidžru, vystěhování se (vystěhovavší se jest muhádžir), jež ovšem praxe většinou činí nemožným. Ovšem obmezen i džihád postupem času na závaznost boje proti těm, již nemají náboženství zjeveného (hlavně modlářům), proti ostatním, pokud ohrožují existenci i-u. Přijetím i-u stal se nevěrec svobodným občanem státu muslimského, kdežto placením daně z hlavy džizje (v. t.) stavěl se pod patronát i-u, tak že mohl vyznávati svou víru, ovšem bez jakékoli okázalosti a snahy ji šířiti. Stavění nových kostelů a synagog na území i-u vůbec zakázáno. Toliko modlářství bylo naprosto vyloučeno z území i-u a násilně potlačováno a modlárny bořeny.

Hlavou i-u jako víry i říše byl Muhammed a jeho oprávnění nástupci, chalífové (viz Chalífa); nyní jsou jím sultánové turečtí, z nichž Selím I., dobyv Egypta r. 1516, dal prý na se přenésti jedním z potomků chalífů bagdádských titul chalífy. Se stanoviska i-u, jenž zná volitelnost chalífů, žádaje dále, by chalífové byli z kmene Kuraiš, jest to vlastně usurpace, jíž legálnosti zjednala jen politická moc. Skutečně také vyskytuje se jméno sultánovo v chutbě (v. t.) jen na území tureckém; na ostatním území i-u jméno jeho muslimského vladaře, v Indii jméno královny anglické. Moc náčelníka v i-u vycházela původně od lidu, který volil chalífu svobodnou volbou, tak že tento byl, jak hovělo patriarchálnímu názoru Arabů, jen prvý mezi rovnými. Autorita jeho opírala se jen o Korán a tradici. Chalífové tito byli jaksi patriarchy Arabů. Později setkáváme se s dědičnými chalífy jako vladaři (málik), knězi (imám) a soudci (kádí). Při rozsáhlosti území svěřují správu provincií ámilům (slovně agens) jako svým zástupcům. Příjmy i-u tvořil 1. zakát muslimů, vybíraný původně ve třech kategoriích, z území ladem leževšího, jež muslimové vzdělali, z území těch, již dobrovolně přijali i., a z území odňatého nevěrcům jako válečná kořist; 2. chums, t. j. pětina válečné kořisti; 3. charádž, pozemková daň nemuslimských poddaných placená dle povahy a úrodnosti pozemků, jež přemožení drželi; a konečně 4. džizja jako daň z hlavy křesťanů a židů, obnášející u bohatých 4, u chudých 2 dináry ročně. I vydržování vojska připadalo ovšem na účet dobytého území. Kdežto náboženské povinnosti muslima zůstaly vždy a všude tytéž, jak stanovil je původní i., nastaly časem ve zřízeni ostatním i-u větší nebo menší úchylky, podmíněné poměry geografickými i politickými. Týká se to hlavně praxe právní a zřízení státního. V obou ohledech osvědčily se poměry a vlivy vnější mocnějšími, nežli písmena původního zákona, i jest to již jen čásť duchovenstva, která žehrá na to, že původní ustanovení i-u nejsou již všudy rozhodujícími. V nejpříznivějších případech možno konstatovati parallelní soudnictví náboženské a civilní, při němž ponechána muslimům volnost užiti toho neb onoho. V celku možno říci, že přestal býti i. mocí politickou a zůstal pouhým náboženstvím, jež ovšem časem i dnes dovede platně, platněji než tomu v Evropě, zasáhnouti v dynastické poměry jednotlivých říší i-u. Platí to zvláště o jednotlivých sektách, jimž ovšem bývá náboženství většinou jen pláštíkem zakrývajícím tendenci politickou.

I. jest náboženství lehké, hovící měrou nejplnější lidským slabostem. Tato okolnost, působící hlavně na národy primitivní nebo jen poněkud pokročilé, se strany jedné a fanatismus prvých šířitelů i-u se strany druhé byly příčinou, že i. rozšířil se s rychlostí, jaká nemá příkladu v dějinách světových. Tím se stalo, že i., prvotní to náboženství Muhammeda a jeho družiny, stal se v krátce nejen vyznáním všech Arabů — třeba beduínové jako podnes nikdy oň se mnoho nestarali — nýbrž rozšířil se všude, kam vítězné zbraně Arabů pronikly. Tím způsobem opanoval nejen veškeru přední a střední Asii, ale mocně zasáhl i do Indie a Číny. Na straně druhé zanesen byl výboji muslimskými do Egypta, odkudž podnikl vítězné tažení po sev. a sev.-záp. Africe a i do jižní Evropy přešel. Zbraně turecké zjednaly mu později nadvládu i v části Evropy, do níž moc Turků zasáhla. V ohledu tom jsou dějiny i-u neodlučitelny s jedné strany od dějin výbojů arabských, se strany druhé úzce souvisejí s jednotlivými zeměmi, v nichž i. se rozšířil. Dnes čítá i. na celé zemi na 244 millionů vyznavačů, z nichž připadá 6—7 millionů na Evropu (Turecko evropské 3,850.000, evropské Rusko 2,830.000, ostatní státy jihoevropské 44.000), přes 146 mill. na Asii (asijské Turecko 12,750.000, Persie s Afgánistánem a Belúdžistánem 12,300.000, Arabie samostatná 3,690.000, Indie Přední 57,200.000, Zadní Indie 650.000, ostrovy východoindické 30 mill., Čína 20 mill., asijské Rusko 7,658.000, mimoruská střední Asie 2,650.000) a 90 mill. na Afriku. Rusko má 10,5 mill. muslimů, Anglie 49,6 mill., s vasallskými státy o 7,8 mill. více. V Africe je i. posud na postupu do vnitra, šíře se s arabským obchodem a jazykem. V Asii možno sledovali vzrůst jeho v Tatarsku. Celkem náleží i-u asi 14,6 % všeho lidstva. Malé ostrůvky existují i v Anglii (Liverpool a Manchester) a v Americe (N. York). Přes rozsáhlost a rozkouskovanost území, jež rozhodně i-u škodí, neliší se detaily kultu islámského v různých zemích měrou patrnou. Příkaz, aby jazykem kultu byla všude arabština, což se v celku skutečně zachovává, přispěl zajisté nejvíce k této jednotě. I. nahradil orientu skutečně chybící mu pojem vlasti, stav se páskou, jež poutá živly nejrůznější. Ani čásť dogmatická nejeví podstatné úchylky — leda v jednotlivostech —, třeba sektářství v i-u vždy kvetlo — již od počátku i-u — a muslimové celkem o 72 sektách mluví. Vedle nepopíratelných vlivů tradic jednotlivých území se strany jedné, novotářství se strany druhé, k nimž oběma přistoupila na konec snaha reformační, vrátiti i-u formu původní, byly to vesměs ohledy politické, jež vznik sektářství podporovaly. Sekty samy vyvolávaly i nové státy, ponejvíce malé. Více o sektách viz Islámská literatura a jednotlivá hesla. Vliv, jaký měl i. na civilisaci zemí, v nichž se rozšířil, byl velmi podstatný. Rozkvět zemí těch v ohledu hmotném i duševním, jaký sledovati možno po celá staletí hlavně v Sýrii, Egyptě, Sev. Africe a ve Španělsku, jest nejlepším toho dokladem. Hlavně pak padá na váhu, že rozkvět blahobytu týkal se nejen měst, v nichž již dříve byl a kde vlastně právě tak jako v horách nalézal i. největší odpůrce, ale i venkova, s nímž vcházeli prví šiřitelé i-u ve styk nejužší, jenž osvědčil se pak nejbezpečnější zárukou úplného vítězství i-u. Křižácké války, jež znamenají zadržení i-u, se své strany měly v zápětí i v Evropě vliv i-u, jehož instituce jednotlivé sem přenesly.

Náboženskou hlavou v i-u, třeba neprávem, jak řečeno, jest nynější sultán turecký. Zástupcem vladařovým ve věcech náboženství a tím skutečnou hlavou i-u jest jím jmenovaný šeich-ul-i. (šeich i-u) se sídlem v Cařihradě. Úkolem jeho jest vykládati zákon, mimo to jest hlavou veškeré hierarchie. Vlastními rozhodčími ve věcech zákona, náboženských, morálních, civilních i trestních jsou kází (rozhodčí, soudce) a parallelní s ním muftí, jenž zákon vykládá a v obtížných případech kázímu fetvy vydává. Skutečným duchovním ve smyslu našem jest imám (v. t.). Řada jiných titulů označuje členy hierarchie buď ve stadiu průpravném, nebo již hotové se zřetelem na menší nebo vyšší stupeň vědění, konečné i se zřetelem na zvláštní obor jejich studia. O všem tom viz jednotlivá hesla. I řádová duchovenstva vykazují své názvy, nejen vzhledem k své příslušnosti, ale i vzhledem k stupni dokonalosti, jehož kdo dostoupil. (Srv. Derviš, Fakír, Súfism.) Tituly vlastní náležejí i potomkům proroka jakož i světcům i-u.

O i-u jedná nepřehledná literatura v jazycích orientálních (srv. Islámská literatura). Z evropských prací uvádíme: Grimme, Muhammed II. System der koranischen Theologie (Münster, 1895) a starší G. de Tassy, L’Islamisme d’après le Coran (3. vyd. Paříž, 1874), dále o i-u v celém rozsahu jednající Hughes, Notes on Muhammedanism (3. vyd. Londýn, 1894) a týž, Dictionary of I. (t., 1885); Deutsch, der I. (Berl., 1873); Dozy, Het Islamisme (Haarlem, 2. vyd. 1880); R. B. Smith, Mohammed and Mohammedanism (3. vyd. Lond., 1889); o i-u v Indii G. de Tassy, Les particularités de la religion musulm. dans l’Inde d’après les ouvrages hindoustanes (2. vyd. Pař., 1869); W. Hunter, The Indian Musulmans (Lond., 1872); G. A. Herklots, Quanoone I. or the Musulmans of India (Madras, 1895); o I-u v Číně Dabry (v. Čína str. 712); v Alžíru L. Rinn, Marabouts et Khouan, étude sur l’I. en Algérie (Alžír, 1884). Pro dějiny vývoje i-u jest důležit R. Dozy, Die Israeliten zu Mekka, Beiträge zur Erforschung des Ursprunges des I-s, něm. překl. z holl. (Lipsko, 1864); dále Goldziher, Muhammedanische Studien, I. poměr arabství k Muhammedovu náboženství, II. tradice a kult svatých v i-u (Halle, 1890); John J. Pool, Studies in Mohammedanish historical and doctrinal (Westminster, 1892). Srv. i Oelsner, Des effets de la religion de Mohammed pendant les 3 premiers siècles de sa fondation (Paříž, 1810) a F. Siessl, Zur Entwickelungsgeschichte des I. (1878). Dějinami i-u jest dílo A. Müllera, Der I. im Morgen- und Abendlande (Berl., 1885—87, 2 sv.). Srv. i Mills, Histoire du Mahométisme (Paříž, 1825); Lüttke, der I. und seine Völker (Gütersloh, 1878). Vlivu i-u na národy jej vyznávající týká se Pischon, Der Einfluss des I. auf das häusliche, soziale und politische Leben seiner Bekenner (Lipsko, 1881) a zvláště Hauri, der I. in seinem Einfluss auf das Leben seiner Bekenner (Lejda, 1882), jakož i starší podobný spis Oelsnerův (Frankf., 1810, něm. překl.). Se stanoviska filosofického i-em se obírá Kremer, Geschichte der herrschenden Ideen des Islams (Lip., 1868); poměru ku křesťanství dotýká se J. M. Arnold, der I. nach Geschichte, Character und Beziehung zum Christenthum (Gütersloh, 1878), k ostatnímu náboženství H. Derenbourg, La science des religions et l’Islamisme (Pař., 1886). Srv. Ch. Forster, Mahometanism unveiled (Londýn, 1829) a Ch. R. J. Haines, I. as a missionary religion (Lond., 1889). Apologií i-u proti křesťanství jest Rahmet-ul-láh, Izhár-ul-hakk (Objevení pravdy, franc. překl. od Carlettiho, Paříž, 1880, 2 sv.). Eschatologii i-u náleží M. Wolff, Muham. Eschatologie (Lipsko, 1872) a J. B. Ruling, Beiträge zur Eschatologie des I. (t., 1895), novověkému i-u Vambéry, der I. des 19. Jhrh. (t., 1875) a A. le Chatelier, L’I. au XIX. siècle (Pař., 1888); budoucností i-u se obírá du Perron, L’Islamisme, son institution, son influence et son avenir (t., 1877) a W. Scawen Blunt, The future of I. (Londýn, 1882). Specielními otázkami se obírá Krehl, Beiträge zur Charakteristik der Lehre vom Glauben im I. (Lip., 1877). Srv. i Senúsí, Begriffsentwickelung des mohammed. Glaubensbekenntnisses, překl. Wolffův (t., 1848); Snouck Hurgronje, Het Mekaansche Feest (Lejda, 18S0) a podobně S. Soubhy, Pélerinage à la Mecque et à Medine (Káhira, 1894) a j. Srv. i hesla Muhammed a Korán. Dk.