Ottův slovník naučný/Patrčka

Ottův slovník naučný
Patras	Patrčka	Patres

Údaje o textu
Titulek:	Patrčka
Autor:	Josef Hanuš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 324. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Michal Silorád Patrčka

Patrčka Michal Silorad, buditel a literát český (* 21. čce 1787 v Solnici v Hradecku – † 25. dub. 1838 v Jaroměři). Pocházel z rodiny kupecké a odbyv obecnou školu v rodišti a v něm. Králíkách, učil se kupectví v Kostelci n. Orl., načež pomáhal otci v obchodě. Ale když obchod tento r. 1812 vázl a P. marně hledal zaměstnání ve Vídni, pak v Praze, vstoupil do vojska. Propuštěn odtud pracoval nějaký čas při Hromádkových »Novinách« a potom stal se učitelem na vojenském ústavě vychovacím v Josefově. Avšak již r. 1823 vzdal se tohoto místa, oženil se a žil v Jaroměři ve značné bídě, z níž marně se snažil vyváznouti žádostmi o učitelské místo a rozmanitými nálezy mechanickými, hudebními, pyrotechnickými a posléze i mnemonikou. Literárně pokusil se P. již jako pomocník otcův v obchodě. Seznámiv se s mladšími vlastenci, Zieglerem, Krameriusem, Hankou a j., čítal pilně vše, co tehdy českého vycházelo, a zároveň jal se také sám veršovati po česku. Později, nemaje jiného zaměstnání, hledal v literární práci obživu, jmenovitě za trudných dob jaroměřských, a psával tudíž horlivě do všech časopisův, almanachův atd., jež vycházely ve Vídni, v Praze nebo v Král. Hradci (Hromádkových »Prvotin«, »Hyllosu«, »Čechoslava«, »Dobroslava«, »Milozora«, »Věrného raditele«, »Přítele Mládeže«, »Poutníka Slovanského«, »Novin Pražských«, »Jindy a Nyní«, »Květů« atd.). Četné ty básně, povídky, poučné příběhy, podobenství, epigrammy, bajky, články, životopisy, činohry atd., prohřáté nelíčeným vlastenectvím a obyčejně zabarvené tendencí poučnou (s počátku hlásí se i rokoková anakreontika) neb satirickou, bývaly své doby u skromného českého čtenářstva dosti oblíbeny a dobře působily při probouzení chuti ke čtení a národního vědomí. Vyšších nároků poetických a literárních však neměly, jmenovitě k opravdové poesii málokdy se povznášejí. Nejznámější byly: Písně vojenské (Praha, 1815; u českých pluků rozšířeny byly již r. 1813); satirická Míchanice; činohra Kaša a Bivoj (v »Dobroslavu«); Hrst šípkův (v »Hyllosu«) a jiné. Hš.