| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Parthové |
| Autor: |
Justin Václav Prášek |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 278–279. Dostupné online |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Parthové |
Parthové, starověký národ v Iránu, poprvé připomínaný za Dareia I. v hornaté krajině mezi Médií, Hyrkánií a Karmánií, kteráž dle nich zvána Parthie, Parcava (Παρθυηνή). Původ jejich jest nejasný. Staří kladli je v protivu Aríům, ale důvodno jest domnění, že byli kočovným kmenem íránského původu. Světodějného významu nabyli teprve za úpadku moci hellénistické. Kolem r. 250 př. Kr. náčelník jejich Arsakés (v. t.) založil samostatné panství parthské. Bratr a nástupce jeho Tiridatés I. (248 až 214), nazvav se »králem králů«, jest pravým zakladatelem říše Parthské, která potrvala téměř 500 let v objemu neztenčeném. Porazil syrského krále Seleuka II., dobyl r. 237 př. Kr. Hyrkánie a zahájil dnem svého nastoupení 14. dubna 247 před Kr. aeru parthskou, která se přimyká k počítání makedonskému. Ustanoviv božskou poctu pro bratra svého Arsaka v boji za vlast padlého a dovolávaje se domnělého příbuzenství s Achaimenovci, založil hl. město Dáru (nyní snad Abíverd). Jeho nástupce Artabanos I. (214–196) dobyl Médie, ale byl nešťasten v boji se Seleukem IV., který opanoval i parthské sídelní město Hekatompylos. Konečně učiněn mír, v němž mlčky nezávislost P-thův uznána. Friapatés (± 196–181) panoval pokojně. Fraatés I. (181–174) opanoval opět Médii, bratr jeho Mithradatés (174–136), panovník vlastností znamenitých, učinil z říše Parthské velmoc předoasijskou. Uživ zmatků syrských, vzešlých po smrti Antiocha IV. (v. t.), Mithradatés udeřil na říši Bakterskou (viz Baktriána) a odňal jí Margiánu, přinutil k uznání své svrchovanosti krále elymajského v Susiáně a krále perského a porazil i zajal syrského krále Démétria II. Uvnitř byla vláda jeho blahodárna, Mithradatés pak podporoval i vzdělanost řeckou v zemích svých. Syn jeho Fraatés II. (136 až 127) zničil vojsko syrského krále Antiocha Sidéta v Médii, ale dal svého odpůrce pohřbiti s poctami královskými, padl však v boji se zaoxánskými Skythy. Týž osud stihl i nástupce jeho Artabana II. (127 až 124). Byliť tehdy Tocharové nebo Jueči, lid tibetského původu, vyvrátili říši Bakterskou, načež Skythové před nimi ustupujíce pronikli až do srdce Irána a tam usadili se v zemi, která podnes má jméno dle nich Sedžestán. Mithradatés II. (124–76) bojoval šťastně se Skythy, dobyl Armenie a na západě rozšířil panství své až k Eufrátu, čímž počaly styky P-thů s Římany, kteří tehdy bojovali s Pontem a Armenií. Po slavné vládě Mithradatově nastaly opět spory. Stařičký Sanatroikés (76–69) nebyl s to, aby zamezil rozšíření říše Armenské na škodu Parthie. Fraatés III. (69–60) získal Mesopotamii, Mithradatés III. (60–56) Gordyénu. Oba zahynuli úkladem nejbližších příbuzných. Za Oroda (56-37) poražen římský prokonsul M. Licinius Crassus (v. t. 3) u Karrh přispěním parthského lenníka osroénského krále Abgara II. a královské sídlo přeneseno do řeckého dvojměstí Seleukie-Ktésifonta, patrně pro větší blízkost říši Římské, s níž bylo odtud P-thům vésti stálé boje. Za druhé občanské války Orodés stál na straně Pompeiově; později podporoval republikány a přijal do své říše mladšího Labiena. Králevic Pakoros opanoval již Antiochii a Jerusalem, Labienus vpadl do M. Asie, než po příchodu M. Antonia věci se obrátily. U Gindara r. 38 př. Kr padl Pakoros, načež Orodés z hoře vydal vládu synu svému Fraatu IV. (37–2). Tento zahubil otce i bratry, ale přes to zápasil se stálým odbojem. Výprava Antoniova r. 36 do Atropatény nezdařila se spíše zásluhou poměrů přírodních než zbraní parthských, ale Fraatés jí užil výhodně a zajistil P-thům na 100 téměř let bezpečnost se strany Římanů. Fraatés V. Fraatakés vstoupil na trůn přes mrtvolu otcovu, ale byl svržen, načež vystřídali se rychle někteří králové bezvýznamní, až Artabanem III. (10 až 40 po Kr.) nastoupila větev Arsakovců vedlejší. Artabanos zápasil ustavičně se zapuzenými a z Říma podporovanými Arsakovci. Spory vnitřní opakovaly se i za Vardana (40–46) a Gotarza (46–51), jež uklidněny teprve Volagasem I. (51 po Kr.). Volagasés zahájil opět válku s Římany, získal svrchovanost v Atropaténě, Armenii a Georgii, kdež nabyla područího panství vedlejší větev Arsakovcův. Arsakovští panovníci vládli i ve východním Iránu, jakož nasvědčují některé mince. Volagasés II., Pakoros II. a Artabanos IV. vládli neslavně. Římský císař Traján opanoval Ktésifón a odňal P-thům Babylonii, Assyrii i Médii, Hadrian však r. 119 výboje tyto opět P-thům navrátil. Volagasés III. (148 až 191) válčil neslavně s Římany a toliko náhlý mor zabránil opětný pád Ktésifonta do rukou nepřátelských. Volagasés IV. (191–208) válčil nešťastně s císařem Septimiem Severem, který vzal útokem a spálil Ktésifón. Artabanos V. obnovil v boji s Římany válečnou slávu parthskou, ale padl r. 224 v boji s perským Sásánovcem Ardašírem (viz Persie). Tím zanikají i říše Parthská i jméno P-thů v dějinách. Za pětisetleté téměř vlády parthské udržováno zevně spojení řecké kultury s íránskou. Králové parthští přijímali řecké tituly, užívali vedle národního jazyka a písma parthského (= pahlavi) i jazyka řeckého v listinách a nápisích svých, přáli literatuře i umění řeckému, majíce v sídlech svých i divadla, v nichž provozovány řecké tragédie, avšak přáli i nauce Zoroastrově a oživovali vzpomínky Achaimenovské. Vadou říše Parthské bylo feudální zřízení její, neboť jednotlivé části spravovány vlastními králi, kteří v králi parthském měli uznávati svého velkokrále. P. sami rychle vymizeli po pádu své moci. – Vaillant, Arsacidarum imperium (Paříž, 1725); Lewis, History of the Parthian empire (Londýn, 1728); Longuerue, Annales Arsacidarum (Štrasburk, 1732); C. F. Richter, Histor.-krit. Versuch über die Arsaciden- und Sasaniden-Dynastie (Lip., 1804); G. Rawlinson, The sixth great oriental monarchy (Lond., 1873); Percy Gardner, The Parthian Coinage (Londýn, 1877); Gutschmid, Geschichte Irans (Tubinky, 1888). Pšk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Parthové