Ottův slovník naučný/Padák

Ottův slovník naučný
Pád (řeka)	Padák	Padalica

Údaje o textu
Titulek:	Padák
Autor:	František Oldřich Vaněk (jako František Vaněk)
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 11. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Padák

Padák (angl. a franc. parachute, rus. парашють, ital. paracaduta, něm. Fallschirm) zove se lehký přístroj, jímž možno bez nebezpečí spustiti se se značnějších výší, ježto klade vzduchu mocný odpor. Leonardo da Vinci prvý na základě fysikálních studií r. 1514 soudil, že by bylo lze člověku opatřenému velikou plátěnou stanovou střechou (padiglione) »bez bázně před úrazem« spustiti se »s libovolné výše«. Jiného způsobu byl projekt benátského stavitele Fausta Veranzia r. 1617. Tento představoval si p. sestávající z plátěné, pruty ztužené čtvercové plochy, jejíž každá strana měřila by asi 15 stop (vyobr. č. 2987.). Myšlenky těchto učencův, ač mu o nich nic nebylo známo, provedl brzy po vynálezu ballonu Šebastian Lenormand z Montpellieru. Za to slyšel však o čínských a siamských kouzelnících, že spouštějí se s věží, a tak nerozmýšleje se dlouho vyskočil jednoho dne r. 1783 časně z rána, drže v každé ruce deštník před překlopením zabezpečený, na ulici a nikterak si neublížil. – Slávy chtivý Pierre Blanchard byl pak prvý, jenž sestrojiv si kuželovitý p., od r. 1784 činil své plavby vzduchem zajímavější tím, že dostoupiv určité výše, po svém p-u jal se spouštěti k zemi různé živočichy. Dne 22. října 1797 spatřeno v Paříži poprvé divadlo, že se spustil p-em člověk s výše 1000 m. Byl to smělý Jacques Garnerin. Jeho p. měl tvar polokoule o 7,8 m v průměru; svrchu opatřen malým otvorem, aby jím mohl unikati stlačený vzduch, vynález to slavného hvězdáře Jos. Jér. Lalanda.

P. klesá ve vzduchu po zákoně Galileiově (v = gt), t. j. rychlostí stále vzrůstající; ježto však čím níže padá, tím větší odpor jeví se ve sloupci vzduchovém, zrychlující síla tíže záhy se jím vyrovnává. Od té chvíle padá pak rychlostí menší a menší, až posléze naráží o povrch zemský. Minimální rychlost p-u, jenž pro 100 kg musí míti nejméně 5 m² plochy, lze páčiti na 2,55 m v 1 vteřině. Měnou polohy ellipsového p-u lze uchýliti jej ze směru kosmého a prudké zmítáni p-u vůbec bylo by lze po mínění našem velmi zmírniti čtyřmi v prav. úhlu se křižujícími plachtami (vyobr. č. 2988.). Theoreticky i prakticky zcela správným byl projekt, jejž Angličan George Cayley uveřejnil r. 1809 v Nicholsonově Journalu. (Obdobnou myšlenku proslovil Lorenz Hengler teprve r. 1843 v Dinglerově »Polyt. Journal«, sv. 43., 102.) Dle něho sestrojil r. 1837 Cocking svůj »parachute renversé«, podobající se velmi tupému, hrotem dolů postavenému kuželu o 12,19 m ve vrchním a 1,22 m v dolním průměru. (Takovou podobu mají také padáková semena brazilské tropické leguminosy Schizolobium, rostliny Pithecoctenium Aubletii, Oroxylon indicum z řádu Bignoniaceí a Zenonia macrocarpa z řádu Cucurbitaceí.) Cocking však snaže se učiniti tento p. co možná lehkým neudělil mu náležité pevnoty, čímž zavinil svou smrt (srv. Aéronautika, str. 282 b). – Srv. O. F. Vaněk, O p-u v »Naší mládeži«, 1889, 148 sl., v »Národních listech«, 1891, č. 273, a Theorie p-u v »Českém mechaniku«, 1889, 33 sl.. OFV.