Ottův slovník naučný/Moře

Ottův slovník naučný
More	Moře	Morea

Údaje o textu
Titulek:	Moře
Autor:	Cyrill Purkyně, Max Švagrovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 719–726. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Světový oceán
Související články ve Wikipedii: Moře

Moře, okeán, M. světové (lat. mare, Oceanus, angl. sea, fr. mer, něm. Meer), jest veškerá souvislá hmota vodní, jež pokrývá větší čásť povrchu zemského. Nenáležejí tedy v obor m. světového vnitrozemní nádrže slané vody, na př. m. Chvalinské a j., jež přičítáme kontinentům. Odečteme-li od celého povrchu země, jenž má 510 mill. km², části země dosud neznámé, při sev. točně asi 5 a při jižní asi 16 mill. km², připadá na souši 136 mill. km² a na m. světové 353 mill. km², což lze vyjádřiti poměrem 1:2^·59 či asi 28%:72%. Rozdělíme-li v tom poměru i oněch 21 mill. km² neznámých krajin, obdržíme konečně jako pravděpodobné hodnoty 142 mill. km² veškeré pevniny a 368 mill. km² m.

Pokud se týče rozdělení pevnin a moří na obou polokoulích, jest na sev. polokouli poměr ten asi 41%:59%, č. skoro 2:3, na jižní polokouli 15%:85% č. 1:5²/₃. Chceme-li rozděliti povrch země na dvě poloviny tak, aby na jedné relativně i absolutně nejvíce země, na druhé m. se nalézalo, zvolme s H. Beythienem za jeden pól přímořské místo Le Croisic v dep. Loire-Inférieure a objeví se nám na té straně zeměkoule poměr souše k moři asi 12:13 a na polokouli protivné 1:14^·4.

Pevninami jest naznačeno rozdělení m. světového ve tři hlavní okeány: Atlantský, Indický a Tichý. Zřetelnější jest to rozdělení jen na sev. polokouli, na jižní jen k 35° j. š.; co leží jižně této rovnoběžky, jest uzavřená vodní spousta, jež teprve kolem jižní točny zeměmi jest přerušena: mezi 55° a 60° j. š. jest celá země obklíčena kruhem vodním bez jakékoli části pevné země. Ale i v arktické části jest spojení mořské mezi sev. Atlantským a sev. Tichým okeánem, t. zv. »sev.-západní průjezd« zálivem Baffinovým a jižně Parryova souostroví, a »sev.východní průjezd« podél sev. pobřeží sibiřského. Z těch příčin a zvláště pro nepřetržitost kruhu vodního mezi 55° a 60° j. š. bylo nutno k hranicím přirozeným přibrati umělé, aby omezení okeánů bylo dokonalé. Dle návrhu kommisse svolané r. 1845 angl. společností zeměpisnou přijaty pak poledníky nejjižnějších hrotů zemědílů, tedy poledník jihoamerického mysu Hornského, č. 67° z. d. Gr., poledník mysu Střelkového (Kap Agulhas) v již. Africe, č. 20° v. d. Gr., a poledník Jižního mysu na Tasmanii u jihových. Australie, č. 146^·8° v. d. Gr., za délkové meze tří okeánů. Za sev. a jižní hranice okeánu Atlantského a Tichého přijat sev. a již. kruh polární; uvnitř kruhu sev. jest Severní m. ledové č. Arktické m., uvnitř již. kruhu pochybné Jižní m. polární č. Antarktické m. Vyjma toto m. odpovídá rozdělení umělé celkem i poměrům přirozeným, jevíť na př. velké tři okeány samostatné proudění povrchové, kdežto Sev. m. ledové v té příčině se jeví méně samostatným.

Přehlížíme-li tři hlavní okeány, shledáváme, že na okrajích neb úzkými průlivy jsouce s nimi spojena četná menší m. od nich se oddělují, při čemž patrné hranice tvořeny jsou polouostrovy okolních zemí neb řetězy ostrovů.

Nejvíce takových »vedlejších moří« jest v oboru Atlantského okeánu: Severní m., Baltické, Středozemní m., na záp. Karíbsko-mexické m. a Hudsonův záliv jsou vesměs poměrně úzkými průlivy s vlastním okeánem spojeny. V oboru Indického okeánu jsou to: Rudé m., Perský záliv, pak velké ostrovní m. Asijsko-australské a v oboru Tichého okeánu Japonské m., Ochotské m., Beringovo m., Vých. Čínské m.

M. ta zachovávají se jen spojením a neustálou výměnou vody s otevřenými okeány, jsou tedy zjevy nesamostatnými vedle tří pravých velkých okeánů. Ta nesamostatná m. mají četné význačné rozdíly, jež nám možnou činí další klassifikaci.

Jedním typem jest naše Středozemní m., jež vniká hluboko mezi 3 zemědíly, jsouc kol dokola plochami kontinentálními obklíčeno; jiné m. středozemní spatřujeme mezi Amerikou sev. a jižní, Karíbsko-mexické m., dále Asijsko-australské středomoří a konečně můžeme i Severní ledové m. považovati za středomoří, jež vloženo jest mezi nejsevernější břehy Asie, Evropy a Ameriky a rozměry svými spíše se druží k středomořím než k okeánům.

Rozloha	Středozemního moře	jest	2^·9	mill.	km²
	Amerického středomoří	»	4^·6	»	»
	Asijsko-australského středomoří	»	8^·1	»	»
	Sev. ledového m.	»	12^·8	»	»

Jest tedy Sev. ledové m. více než čtyřikrát větší než Středozemní m., ale přece mnohem menší než okeány, z nichž má Atlantský rozlohu 79^·8 mill. km², Indický 72^·5 mill. km² a Tichý 161^·1 mill. km². Ale i některé menší, nesamostatné plochy mořské mají s velkými středomoři společnou známku, rozkládajíce se mezi většími pevninami, a můžeme je proto nazývati středomoři 2. řádu: Východní m. č. Baltické středomoře, Rudé m., záliv Perský a Hudsonský.

U ostatních moří shledáváme, že nejsou vložena do těla kontinentu, nýbrž se k nim pouze přikládají, jsouce řetězy ostrovů od okeánů odděleny. Jsou to m. okrajní, zvláště význačná v oblasti Tichého okeánu: Východočínské m., Japanské, Ochotské a Beringovo, k nimž přičísti možno ještě Andamanské m. okrajní. Jedinými neb nečetnými ostrovy jest odděleno Tasmanské m. a Sv.-Vavřinecké (Záliv sv. V.), Britské m. (Kanál, Irské m., Minches), Německé m. (Severní m.), kdežto Kalifornské m. okrajní jest odděleno od okeánu jen úzkým polouostrovem.

Plocha všech moří vedlejších rovná se asi polovině Atlantského okeánu: majíť dohromady 40^·2 mill. km²; středomoře převládají, jak patrno z přehledu na str. 721.

A) Samostatné plochy mořské, m. s vlastní soustavou proudů, okeány: 1. Atlantský, 2. Indický, 3. Tichý č. Velký okeán.

B) Nesamostatné plochy mořské; na okeánech závislá m. vedlejší: a) Mezi pevniny vložená středomoře: α) Středomoře I. řádu č. m. interkontinentální: 1. Romanské č. Středozemní m., 2. Americké, 3. Australsko-asijské (s Jižním čínským m-m, Celebeským a j.), 4. Arktické č. Sev. polární nebo ledové m. β) Středomoře II. řádu č. m. intrakontinentální: 5. Baltické, 6. Rudé, 7. Perský záliv, 8. Hudsonský záliv. b) Velkým massám zemním přidružená m. okrajní: α) Atlantská skupina: 1. Severní č. Německé okrajní m., 2. Britské, 3. Sv.-Vavřinecké. β) Západo-tichomořská skupina: 4. Vých. čínské, 5. Japanské, 6. Ochotské, 7. Beringovo. γ) Osamocená: 8. Kalifornské, 9. Tasmanské, 10. Andamanské.

M. vedlejší sama jsou rozčleněna. Středozemní m. má v Jaderském a Černém moři středomoře 2. stupně, v moři Azovském středomoře 3. stupně; Aegejské m. jest okrajní m. II. řádu; v Americkém středomoři jest Mexický záliv středomořem 2. stupně; Arktické středomoře má v Bílém moři druhotné středomoře, v Baffinově zálivu a Karském moři podřízená m. okrajní.

Hladina mořská není zjevem pravidelným a jednoduchým. Kdyby nebylo zemí, mělo by m. tvar pravidelného rotačního ellipsoidu, ale pevniny způsobují na povrchu m. velké změny. Poněvadž má země 2¹/₂krát větší hustotu než voda, přitahuje též vodu 2¹/₂krát více než tato zemi, a proto jest hladina moří kol dokola pevnin vyzdvižena a to tím výše, čím jest m. mělčí a čím jest pevnina vyšší a hmotnější. Olovnice, zavěšená nad vyvýšenou hladinou m., jsouc sama pevnou zemí přitahována, stojí vždy kolmo na povrchu vody. Z nestejnosti tvarů pevnin vyplývá, že jest tato kontinentální vlna plocha velmi nepravidelná a složitá, jež jest všeobecně při pobřeží více od středu země vzdálena než širý okeán, jehož povrch pak bývá pod normální hladinou. K stanovení rozdílu vlny kontinentální a vypočítané hladiny normální lze proto dobře užiti vteřinového kyvadla. Největší známé sníženi hladiny mořské pod hladinu normálního ellipsoidu, t. j. — 1407 m, bylo vypočteno při ostrovech Boninových, j.-vých. Japanska; při ostrově sv. Heleny — 850 m. Při březích pevnin a velkých ostrovů jest hladina m. nad normální hladinou: u Londýna +120 m, u Madrasu v Bengalském zálivu +450 m a při ústí Amazonky +570 m. Na různost výše hladiny mořské mají vliv i větry delší dobu v témže směru vanoucí a místy může i nerovnoměrnost výparu a přitékáni vody způsobiti dočasně malé rozdíly v niveau mořském.

Hloubka m. a tvar dna mořského. Abychom nabyli názoru o skutečném množství vody mořské, musíme k rozloze připojiti i hloubky moří. Teprve v druhé polovině XIX. stol. počala doba soustavného výzkumu hlubomořského. Před tím omezovalo se měření hloubek na pobřežní pasy moří, především vzhledem ku plavbě, a jaký pojem vládl o hloubkách okeánů, patrno ze zpráv, že velcí mořeplavci 16. věku měli lana hluboměrná, jichž délka nepřesahovala 400 m. Vlastní soustavné měření velkých hloubek začíná se teprve rokem 1850 a jsou to lodi Delphin, Porcupine, Challenger, Tuscarona a j., jež proslavily se výzkumem hlubomořským, především měřením hloubek (bathometrie), užívajíce při tom hloubkoměrů, jež poskytly výsledky velmi dokonalé (v. Bathometr).

O tvarech podmořské části povrchu zemského můžeme souditi jen z výsledků měření hloubek, spojujíce body stejných hloubek čarami, stejnohlubnicemi, isobathami. Relief dna mořského závisí především nikoliv na absolutní, nýbrž na relativní hloubce. Všeobecně jest dno mořské velmi jednotvárné tak, že by dno okeánů, obnaženo jsouc, představovalo krajiny neobyčejně zdlouhavé, se svahy sotva patrnými. Jen kde zjištěno tvrdé, skalnaté dno, bývá relief poněkud rozmanitější; svahy mívají sklonitost až 35 i více stupňů, jako ve vysokých horách neb na kuželech sopečných; ale případy takové jsou dosti vzácny.

Pokud se týče hlavních členů, rozeznáváme, vycházejíce z pevniny, kontinentální okraj a za ním vlastní dno mořské. Okraj kontinentální dělíme opět ve pláň kontinentální, ploché, nepatrně sklonité pokračování pobřeží, jež obyčejně dosahuje hloubky až 200 m, ale místy jen 50—80 m, jinde až 400 m, a pak náhle příkřejším svahem se končí a přechází ve svah kontinentální, jednoduchý nebo stupňovitý; hranice mezi ním a vlastním dnem mořským bývá dosti ostrá. Na dně rozeznáváme vyvýšeniny, vypnuliny a sníženiny, prolákliny, při nichž rozhoduje nejen výška a hloubka, nýbrž i sklonitost okrajů. Ploché vyvýšeniny zoveme prahy, příkřejší a rozsáhlejší planiny, a mají-li výslovnou lineární rozlohu, hřbety, nesou-li ostrovy, ostrovní hřbety nebo planiny. Vedle rozsáhlejších vyvýšenin jsou na dně mořském hory hlubinné, jež zůstávají ve hloubce ukryty; úskalí, jespy a útesy, jež jsou hladině nebezpečně přiblíženy, a hory ostrovní nad hladinu vodní vynikající. Nejrozsáhlejší tvar jest ploché dno, jež, převládá-li značně jeden rozměr, mívá tvar koryta, jinak obyčejně nepravidelné pánve. Jsou na dně mořském také náhlé prohlubně: strouhy, zvláště poblíže pobřeží, kde bývají i pokračováním údolí nadmořských, a příkopy, s velkými, prostými i poměrnými hloubkami a stěnami silně sklonitými. Střední hloubka Atlantského okeánu jest 3680 m, Indického 3340 m, Tichého 3890 m; širých okeánů vůbec 3700 m. V Severním moři ledovém zjistil Nansen hloubky 3000—4000 m. Středozemní moře má střední hloubku 1340 m, Americké středomoře 1830 m, Australsko-asijské 890 m a Severní ledové asi 1000 m; jest tedy střední hloubka interkontinentálních (mezipevninových) středomoří asi 1200 m. Ještě menší hloubky nalézáme v intrakontinentálních (nitrozemských) středomořích: v Baltickém 67 m, Rudém 444 (ač má depressi až 1930 m), v Perském 37 a Hudsonském 375 m, průměrem asi 300 m. Pro všechna středomoře máme průměrnou hloubku 1100 m a skoro totéž číslo (1085 m) obdržíme i u moří okrajních, jejichž střední hloubky jsou velice rozdílné: Severní m. 89 m, Britské 86 m, Východočínské 121 m, Sv.-Vavřinecké 290 m, Andamanské 690 m, Kalifornské 1120 m, Beringovo 1000 m, Ochotské 1260 a Japanské 1600 m.

Pokud se týče rozlohy, obsahu a středních hloubek, obdržíme dle O. Krümmela tento přehled:

		Rozloha mill. km²	Stř. hloubka m			Obsah mill. km³
Tři velké okeány	..	313^·39	.	3700	.	1161^·94
Středomoře	..	32^·11	.	1100	.	35^·01
M. okrajní	..	8^·08	.	1085	.	8^·60
		353^·58	.	3410	.	1205^·55

Přičteme-li ještě pochybnou plochu 14^·4 mill. km² a průměrnou hloubku 1100 m Již. ledového m., obdržíme příbližné hodnoty pro celé m. světové:

Střední hloubku	....	3320	m,
rozlohu	....	368	mill.	km²
obsah	....	1220	»	»

Poněvadž jest střední výška veškeré nadmořské pevniny 665 m, její rozloha 142 mill. km², jest její obsah asi 95 mill. km³ č. jen ¹/₁₃ obsahu m. světového. Ačkoliv jest množství vody v moři obrovské, přece jeví se m. světové vzhledem k celé zeměkouli jako nepatrná vrstva obsahu ¹/₈₈₈ a váhy ¹/₄₇₈₀ celé země.

Uloženiny dna mořského jsou čtvery: mechanické, sopečné, ústrojné a chemické. Zvětráváním a mechanickým drobením vzniklé malé částečky hornin dostávají se řekami a příbojem do m. a usazují se tu v menší větší vzdálenosti ode břehu jako jemný, měkký jíl, nebo písek a štěrk, dle složení hornin původních, jež mají vliv i na barvu uloženin těch. Vzdálenost uloženin původu pozemního ode břehu bývá do 300 km i větší, zvláště kde povstaly ze štěrku spadlého na dno z tajících hor ledových, a dosahují v okeánech hloubky až 1300 m; ve středomořích tvoří dno vůbec a dosahují tu tedy hloubky až 6000 m. Barva kontinentálního jílu bývá modrá, zelená, červená; tato barva převládá. Ledem říčním a zvláště plovoucími ledovci dostává se mnoho kamení z pevnin, i balvany značných rozměrů, daleko do moře a poněvadž jest rozšíření plujícího ledu závislé na teplotě vody mořské, shledáváme, že jest rozšířeni štěrku i balvanů na dně mořském též závislé na jistých isothermách hladiny mořské. Kde jsou balvany ty vně nynější meze plujících hor ledových, dokazují, že mez ta sahala dříve dále než nyní. Jest dále jisto, že i podmořské sopky a útesy korálové rozdrobenými hmotami svými přispívají k vytvořování uloženin dna mořského. I větrem zanášeno jest mnoho písku, na př. ze Sahary východními větry do Atlantského okeánu až skoro k 40° z. d., nejvíce do okolí ostrovů Kapverdských. Jest i známo, že za výbuchů sopečných zvláště velikých vniká rozprášená láva, zvláště částečky pemzové, do oboru svrchních proudů vzdušných a těmi že bývá zanášena daleko, i přes 1200 km od místa výbuchu, stávajíc se tak, spadla-li do moře, součástí uloženin dna jeho (Tambora na Sumbavě, Island, Krakatoa). Živočišstvo i rostlinstvo účastní se u velké míře tvoření uloženin dna mořského (v. Korálové ostrovy a útesy); vápenné schránky měkkýšů, ostnokožců, červů, korýšů, kosti ryb i mořských ssavců tvoří součástky dna ve všech hloubkách, ale zvláště jest památno, že nejvíce ke tvoření těch uloženin přispívají živočichové a rostlinky rozměrů nepatrných, drobnohledných. Milliardy mřížovců s ozdobnými schránkami křemičitými (Haliomma, Xiphacantha a j.), kořenonožců se schránkami vápenitými (Globigerina, Orbulina, Pulvinulina a j.) a řas rozsivek (Diatomaceae) a j. s pěknými schránkami křemitými, jež žijí vesměs při povrchu m., odumírají a klesají pomalu a stále na dno, kde z nich vznikají rozsáhlá a mocná bahna hlubomořská: vápenité bahno globigerinové, křemité bahno radiolariové a rozsivkové a j. Tato bahna pokrývají hlavně mírné vypnuliny ve středu okeánů do hloubky asi 4000 m; ve větších hloubkách také bývají, ale tam převládá pevnější t. zv. jíl hlubinný, obsahující skrovné schránky těch drobných ústrojenců, drobnohledné částečky hmot sopečných, zuby a kosti žraloků a j. ryb, kosti (zvláště sluchové) velryb a místy velice hojné hlízy složené z hydroxydu manganitého. Chemickými reakcemi vody mořské a setlívajících organismů na dně moří povstávají i nečetné a neveliké uloženiny chemické: některé vápence, zmíněné hlízy manganité, sirníky, nerost glaukonit a kde se nahromaďují mrtvé organismy u větším množství, mohou vznikati horniny fosfátové, bitumenové i petrolej. Za zvláštních podmínek mohou v uzavřených částech vznikati i vrstvy solné. Výzkum uloženin dna mořského vysvětlil mnohé otázky geologické.

Všeobecné vlastnosti vody mořské. Známá hořkoslaná chuť vody mořské pochází od rozpuštěných látek nerostných, jichž jest na př. ve vodě Atlantského okeánu průměrně 3^·50%. Odpaříme-li vodu mořskou do sucha, obdržíme z 1000 g vody 34—36 g pevného zbytku a ten obsahuje ve 100 g:

soli kuchyňské, NaCl	..	78^·32 g
chloridu hořečn., MgCl₂	..	9^·44 »
hořké soli, MgSO₄	..	6^·40 »
síranu váp., CaSO₄	..	3^·94 »
chloridu dras., KCl	..	1^·69 »
		99^·79 g

Hořkou chuť vody mořské zaviňují soli hořečnaté. Zbytek, 0^·21 g, obsahuje bromid hořečnatý, fosforečnan vápenatý, dvojuhličitan vápenatý i železitý, kysličník křemičitý a j. sloučeniny; vůbec známe z vody mořské více než 30 různých prvků, z nichž uvádíme ještě jód, měď, zinek, stříbro, zlato, rubidium, bór, baryum.

Množství pevných součástek jest v širých mořích skoro stálé; v mořích, jež s okeány poměrně málo souvisí, bývá vyšší neb nižší. Středozemní a Rudé m. mají více solí, jsouť obě obklíčena teplými pevninami a vydána silnému výparu, jenž není vyrovnáván přítokem sladkých vod; ona udržují výšku svých hladin hlavně vodou přitékající z okeánů a tím se stávají slanějšími. Jaderské m. u Spljetu má solí 3^·64—4^·00%, Rudé m. 3^·90—4^·00%. Opak jeví se u moří, jež přijímají velké řeky: Černé m. má u Feodosie solí 1^·75%, Baltské m. u Karlskrony 1^·10% a v přístavě Kronštadtském jen 0^·06%. Taková voda málo slaná, zvláště při ústí řek, zove se braková.

Kdyby všechna voda m. světového byla odpařena, zbyla by vrstva soli 55 m mocná.

Soli ve vodě mořské rozpuštěné jsou příčinou její větší hutnoty; při 0° = 1^·028, při 17^·5 °C = 1^·026. Hustota mění se s množstvím rozpuštěných solí a teplotou. V místech vydatných tropických dešťů i kde velké řeky do m. se vlévají, bývá voda na povrchu méně hutná; kde jest velký výpar, na př. v krajích passátů, zhušťuje se voda na povrchu a klesá do hloubky. Nejmenším změnám podléhá hustota vody mořské ve velkých hloubkách, majíc v již. Atlantském okeánu a v celém Tichém okeánu 3^·45—3^·50, v sev. Atlantském okeánu 3^·53—3^·55. Mimo látky pevné obsahuje voda mořská i plyny pohlcené: kyslík a dusík (vzduch), kysličník uhličitý a místy i sírovodík. Kyslík a kysličník uhličitý jsou životní podmínkou živočišstva a rostlinstva mořského. Čím jest voda chladnější, tím více vzduchu (i ostatních plynů) může pohltiti, a poněvadž teploty s hloubkou ubývá, přibývá vzduchu s hloubkou a to velmi pravidelně tak, že voda ve kterékoli hloubce obsahuje tolik vzduchu, kolik by měla při téže teplotě při hladině. Avšak množství kyslíku a dusíku vodou pohlceného neodpovídá poměru těch plynů ve vzduchu (21:79 dle objemu); již lučebně čistá voda pohlcuje je v poměru 35:65 a i v moři jest vždy poměrně více kyslíku pohlceno než dusíku, o 13—14 objemů více než v atmosféře, což má veliký význam pro zvířenu mořskou, jejíž činností životní též množství kyslíku ve vodě často značným změnám podléhá. Kysličníku uhličitého shledáno v litru vody mořské asi 48 cm³; sírovodík nalezen jen poblíže pevnin v oboru rozkládajících se látek ústrojných, zvláště při ústí řek a podél bažin mangrovových na pobřežích tropických; na dně Černého m. jest plyn ten příčinou nedostatku zvířeny.

Slanost vody mořské jest též příčinou, že se pění, což je zvláště nápadno, vyjíždíme-li z řeky do moře.

Barva a průhlednost vody mořské. Voda mořská je v menším množství dokonale průhledná a bezbarvá. Průhlednosti ubývá s hloubkou na různých místech nestejně a měřena byla různými způsoby, zvl. spouštěním bílých zatížených ploch, i shledána za nejvyšší hranici viditelnosti té plochy hloubka 50^·5 m (Iónské m.) tak, že při výši slunce 68° paprsky sluneční přes 100 m ve vodě proběhly. Ale vnikání světla slunečního vůbec jest ještě větší, až do 400 m, jak bylo dokázáno citlivými reakcemi chemickými. Průhlednost vody zmenšuje se hlav. za bouře, zvláště kde je malá hloubka, což lze snadno vysvětliti vůbec pohybem vody a též zvedáním jemných součástek dna; jindy způsobuje menší průhlednost drobnohledná zvířena a květena.

Vlastní barva m. jest modrá; mělké dno pozměňuje barvu tu dle vlastni své barvy ve světlozelenou, modrozelenou, zelenošedou a j.; změny podobné způsobuje i vliv oblak a zvláště rozptýlené přejemné částečky nerostné, na př. kysličník železitý a ústrojenci neb rozpuštěný hydroxyd železitý n. ústrojné sloučeniny.

Teplota. Paprsky slunečními sděluje se nejen světlo, nýbrž i teplo, ale ne do velké hloubky, pro nepatrnou vodivost tepelnou vody. Více působí v té příčině pohyb, zvláště vln za bouřek. Celkem lze míti za to, že v tropických mořích, kde paprsky kolmo na hladinu dopadají, podléhá přímému vlivu tepla sluneč. vrstva vody asi 150 m mocná. Ale nepřímo vniká teplo slunečné hlouběji, kde je mocný výpar na povrchu, stává se voda slanější a tím těžší i klesá, berouc s sebou i teplotu, s povrchu do hloubky. V širém moři, zvláště v tropech, mění se teplota vody na povrchu mezi dnem málo, na př. v sev. Atlantském okeánu na 40° sev. š. asi o 0^·7° C; větši jsou rozdíly v mělčích mořích poblíže země. I roční kolísání jest menší než ve vzduchu: v širých mořích 3—5°; avšak v uzavřených, na př. v Skager Raku 17° C, u Kielu 23° (mezi −1° a +22^·5° C). Přijmeme-li tepl. 24° za známku tropicky teplé vody mořské, shledáme, že skoro ²/₅ povrchu m. světového nikdy pod stupeň ten neklesá. Nejvyšší teploty povrchové vody v širých okeánech přestupují zřídka 29—30°; v trop. středomořích i 33°.

Plošné rozšíření povrchových teplot vyplývá hlavně ze směrů proudů mořských. Systematický výzkum teploty hlubomořské, podnikaný vědeckými výpravami lodí Challenger, Gazella, Tuscarona a j. teploměry zvláštních soustav, poučuje nás, že v okeánech ubývá teploty od hladiny s počátku rychle, potom pomaleji a konečně velmi zvolna tak, že ve hloubkách přes 4000 m jest teplota 1° C i nižší. Vyobr. č. 2821. znázorňuje ubývání teploty do hloubky v různých místech okeánův i v různých dobách ročních, a to: čára a v rovníkovém Tichém okeánu (mezi 3° s. a 3° j. š.), b v Atlantském ok. (mezi 3° s. a 3° j. š.), c ve středním Atlantském ok. (na 36,5° s. š.) a d v již. Indickém ok. (35° j. š. a 83° v. d.).

Průměrná teplota m. světového jest velmi malá, sotva 4° C. V uzavřených mořích vedlejších jest zvrstvení tepelné složitější. Původ nízkých teplot vody mořské při dně jest v mořích polárních, odkud těžší studená voda zpodním proudem o rychlosti sotva měřitelné se pohybuje k rovníku. Důkazem jest i rozložení vrstev tepelných ve středomořích, jež jsou do jisté hloubky oproti okeánu uzavřeny. V nich snížení teploty nepřesahuje stupeň, jenž přísluší vrstvě hloubkové na vyvýšenině, oddělující středomoře od okeánu. Vyobr. č. 2822. znázorňuje rozdíly u rozděleni vertikálném teplot v Středozemním moři, jež tím nastává, že jest od Atlantského okeánu odděleno hřbetem podmořským, jenž průměrně jen asi 200 m pod hladinou leží. V té hloubce jest teplota vody 12^·7° C (stř. teplota zimních měsíců Středoz. m.) a nemění se ani do hloubky 4400 m; v Černém moři jest tato homothermická vrstva s vodou 21^·5° C od 100 až na dno, t. j. do 2000 m hloubky; v moři Karíbském jest od 1400 do 6200 m stále 4^·2° C. V Severním polárním moři, jehož povrch má lehčí studenou vodu z tajících ledů, jest pod hladinou vrstva teplejší, avšak slanější vody a pod tou vrstvou ubývá teploty až i po −2^·5° C. Ale tyto nízké teploty nepřestupují podmořské prahy mezi Skotskem, Islandem a Gronskem tak, že v celém sev. Atlantském ok. neklesá teplota vody při dně pod 1^·5° C, kdežto z Již. polárního m. vniká voda 0° až −1^·5° C do záp. Tichého ok. až blízko k rovníku. V Indickém a Tichém ok. je teplota vody na dně asi 0°.

Led. Bod mrznutí vody mořské jest tím nižší pod 0°, čím více soli voda obsahuje. Voda, jež obsahuje solí 0%, mrzne při 0° C a max. hustotu má při +4° C; při obsahu solí 1% mrzne při −0^·7° C, max. hustotu má při +1^·6° C; má-li solí 2% mrzne při −1^·4° C, max. hustotu má při −0^·8° C; při obsahu solí 3% mrzne při −2^·1° C, maxim. hustotu má při −3^·5° C; obsahuje-li solí 4% mrzne při −2^·6° C, maxim. hustotu má při −6^·1° C. Voda ve Východním moři mrzne při −1° C, voda okeánů při −2^·5° C, za bezvětří i při nižší teplotě. V polárních mořích vznikají tak spousty ledu, jenž tvoří s počátku jednotlivé volné jehlice, později plastické ohebné pletivo jehlic a konečně pevný celek. Při mrznutí vody mořské vylučuje se sůl, a to tím dokonaleji, čím pomaleji voda mrzne. Tím stává se voda pod ledem slanější a tedy méně snadno mrzne. Tím a špatnou vodivostí tepelnou ledu se vysvětluje, proč jest tlouštka ledu v polárních mořích omezena, nepřesahujíc 2¹/₂ m.

Pohybem m. láme se souvislá plocha ledová v kry a ty se šinou na sebe a přimrzajíce vytvořují spousty až 10 m mocné, na povrchu nerovné, o něž vítr se může opírati a je hnáti ku předu. Zvláště rozsáhlá nahlučení ker ledových bývají podél pobřeží. Spousty ledu mořského, pohybované větrem i proudy mořskými, vystupují z moří polárních a neseny jsou pak, zvláště od jara do léta, jako tříšť ledová na př. proudy Východogrónským a Labradorským a j. do teplejších šířek. K té tříšti ledové, skládající se z ker měkkého ledu mořského, připojují se i kry čirého tvrdého ledu z řek, zvláště sibiřských, a hory ledové, jichž původcem jest rovněž led sladkovodní. Skoro každé údolí fjordové v Grónsku, na Špicberkách a Zemi Frant. Josefa jest vyplněno splazy ledovcovými, jež živeny jsouce mocnou pokryvkou ledovcovou pevninnou neustále k moři se šinou a vniknuvše pod hladinu mořskou vztlakem vodním se po částech odtrhují, »se telí« v mluvě Eskymáků grónských, tvoříce tak plovoucí hory ledové. Těch hor, vynikajících jen asi ¹/₆ celé mocnosti své nad hladinu vodní, zmocňují se proudy a odnášejí je i se štěrkem a balvany, jimiž bývají zatíženy zvláště na zpodu, do vyšších šířek; na př. proud Labradorský odnáší je přes Novofoundlandské mělčiny do proudu Golfského, kdež obyčejně záhy zacházejí jeho teplou vodou a teplými větry a dešti. Hory ledové severní mívají podobu různě nepravidelnou, kdežto jižní mívají tvar hranolovitý, rovnými stěnami omezený, a bývají často rozměrův obrovských. Tvořívají kry o průměru 6—8 i více km, vynikajíce 50—80 m nad hladinu! Vnikají proudy mořskými též do značných šířek, až do blízkosti jižní Afriky a Ameriky.

Vlny mořské. Zřídka bývá hladina m. zcela klidná, skoro vždy je zvlněna. I za úplného bezvětří patrno je střídavé dmutí a klesání, vlnění hladiny mořské. Tlakem větru sebe slabšího mění se povrchové napjetí, nastává kmitání částeček vodných v kruhových neb ellipsových drahách tak, že na vrchu vlnovém děje se pohyb ku předu, v dolu vlnovém nazad a současně zvedání a klesání částeček vodných. Při tom vlna postupuje (jako zvlněné obilí), ač částečky vodní takřka místa svého nemění. Dalším tlakem větru na hřbety vln vzrůstá jich výška, a to tím více, čím rozsáhlejší jest plocha vodní a čím větši tlak větru. Rychlost pohybu vln mořských i za bouře jest 10—20 m ve vteřině. Délka vln, t. j. vzdálenost hřebenů, jest v oblastech passátů zřídka 60 m, v oblastech silných západních větrů přesahuje někdy 250 i více metrů. Výška vln, t. j. svislá odlehlost vrchu a dolu, přestupuje v passátech zřídka 4 m, v bouřlivých vyšších šířkách 8 m; vlny vyšší jsou velmi vzácné. V mořích severoevropských nebyly dosud pozorovány vlny vyšší 5^·5 m. Perioda vln, t. j. doba, jež uplyne do objevení se vždy následujícího hřebene vlnového, rovná se v našich mořích 2—3 vteř., v passátech 5—8, ve větších šířkách 10—20 vteřinám. Vlny mořské, blížíce se břehům, způsobují příboj, jenž činí mnohá plochá pobřeží skoro nepřístupnými. U břehů příkrých, skalnatých, bývají vlny vymršťovány až do výše 30 až 40 m. Nejen větrem, nýbrž i zemětřeseními a sopečnými výbuchy podmořskými vznikají vlny, jež někdy vykonávají obrovské dráhy a na pobřežích způsobují velké zpousty. Výbuchem sopky Krakatau v úžině Sundské (1883) vznikla vlna, jež zaplavila břehy Sumatry a Javy i přes 40 m, odplavila tisíce lidí a byla pozorována až v zálivu Viscayském. Vlny takové mívají v širém okeáně nepatrnou výšku, avšak rychlost až 700 km v hodině a periodu 20—30 minut.

Výčasí, příliv a odliv v. Dmutí moře.

Proudy mořské. Všeobecné proudění vody na povrchu okeánů vysvětlováno dle theorie gravitační silným oteplováním vody mořské na rovníku, čímž lehčí povrchová voda k pólu odtékala a nahrazována byla zpátečnými proudy studené vody pólové. Větrná theorie vysvětluje lépe proudy mořské passátními větry a vůbec převládajícími větry nad povrchem mořským. Změny teploty, hustoty, výpar a pohyb země jsou činiteli druhotnými. Ve všech okeánech pozorují se rovníkové proudy, směřující od východu k západu, jež na západě dle směru pobřeží můžeme sledovati na sever nebo na jih. Stále k rovníku vanoucí a k západu se odchylující větry passátní ženou zvlněnou svrchní vrstvu vodní ve směru západním a třením sděluje se pohyb ten i vrstvám hlubším. To stává se sice velmi zvolna, ale pohyb za to opět dlouho potrvá, i když vítr nahoře působiti přestal. Dočasná kratší změna větrů má vliv jen na nejsvrchnější vrstvu vodní, a střední směr větrů řídí všeobecně pohyb povrchové vody v oné oblasti mořské; v oblasti monsumů, střídajících směr půlletně, vznikají též proudy střídavé (Indický ok.). Tak nalézáme v oblasti větrů passátních nejpravidelnější proudy na záp. směřující, v oblasti převládajících větrů západních slabší proudy východní (dle směru, kam proudí). Kde proudy narážejí na pobřeží, rozvětvují se dle směru pobřeží, a kde se dva protivné proudy na pobřeží stýkají, splývají v jeden proud od pobřeží směřující. Vliv rotace zemské na proudy jeví se v odchylování těchto na pravo na severní, na levo na polokouli jižní, když přestala působiti příčina těch proudů, vítr. Ve vyšších šířkách vzrůstá vliv otáčení země; proudy, jež mají zemi po pravé straně (na sev. polokouli), přikládají se ku břehům, kdežto naopak proudy, jež mají zemi na straně levé, od břehů se odchylují.

Kdežto takto velký oběh proudů v okeánech vysvětliti lze společnými příčinami, mají v uzavřených pánvích mořských druhotní činitelé větší vliv. Rozdíl hustot působí výměnu vody mezi okeány a vnitrozemskými moři. Nad zpodním proudem hutnější vody pohybuje se ve směru opačném svrchní proud lehčí vody méně slané. Tak proudí zředěná voda z Baltického m. na povrchu nad vnikajícím slanějším proudem zpodním; naopak do Středozemního m. vniká silný svrchní proud v úžině Gibraltarské a slanější zpodní v opačném směru do Atlantského okeánu. Vertikální poměrně pomalé kroužení vody mořské vzniká, jak již praveno, následkem rozdílu hustoty vody nestejně teplé, neb nestejně slané, a třetí příčinou kroužení bývá tlak větru, zvl. v mělčích a uzavřených mořích vedlejších; kde vane vítr od m., zvyšuje hladinu při pobřeží, kde vane od země, snižuje ji. V tom případě dere se pak voda z hloubi nahoru, v onom s povrchu do hloubky, a tím vzniká vertikální kroužení, jímž snadno dostává se na povrch voda studenější, někdy teplejší.

Rychlost proudů mořských nepřesahuje v okeánech 80 námoř. mil ve 24 hod. (1^·7 m ve vteř.), nedosahuje tedy střední rychlosti Rýnu u Koblence (1^·9 m). V úžinách mořských, kde výčasí neb velké větry spolupůsobí, může býti rychlost i 3—4 m ve vteř. Velké rovníkové proudy mají průměrnou rychlost 10—20 mil námoř. ve 24 hod.

Pohled na mapku (Proudy mořské) poučuje nás o podobnosti proudů v Atlantském a Tichém okeáně; v obou panují v oblastech passátů sev. a jižní příhony passátové k západu proudící; mezi oběma jsou protiproudy rovníkové (Guinejský pr.), částečně vyrovnávající úbytek vody oběma příhony způsobený. Dále spatřujeme v oblasti západních větrův odchylovati se proud k východu: v sever. Atlantském ok. odnáší pověstný Golfový proud tropickou vodu západoindickou k Evropě, v sev. Tichém ok. Kuro Sivo odnáší teplou vodu od Filipin k Sev. Americe. Ve velkých jižních šířkách panuje skoro nepřetržité proudění kolem země od západu k východu, jež odnáší studenou vodu antarktickou z Tichého okeánu do Atlantského i Indického a z toho jižně Australie a Nov. Zealandu opět do Tichého okeánu. Podobně vniká studená voda arktická ze Sever. ledového m. proudem Grónským, Labradorským a úžinou Beringovou do jižnějších šířek. Vůbec jsou proudy mořské velmi důležitými činiteli v klimatických poměrech země. Na připojené mapce vyjádřeno jest zvláštními čarami, isanomálami, ve kterých částech moří a oč zvyšuje se neb snižuje normální vypočítaná teplota povrchové vody (anomalie tepelné) účinkem proudů mořských. Současně vyplývá z těch čísel, že pojem proudů teplých neb studených jest relativný.

Materiálu pro posuzování směru a rychlosti proudův mořských poskytuji plody a dřeva různých rostlin, drobnohledné řasy na krách ledových a zvláště uzavřené láhve za tím účelem do vody vrhané, jež obsahují zápis o místě a době vržení do m.

Květenu mořskou rozděliti můžeme ve tři oblasti dle hloubky: svrchní oblast pobřežní mezi krajními mezerami přílivu a odlivu, střední oblast pobřežní do hloubky 20—30 m pod nejnižší odliv, zpodní oblast pobřežní od 30 m do 100—200 m hloubky; mimo to možno ještě uvésti květenu největších hloubek a zvlášť důležitou květenu pelagickou. Některé rostliny jevnosnubné, tak zvané mořské trávy (Zostera marina a nana v našich mořích), a četné chaluhy zelené, hnědé i červené jsou pevně narostlé na pevném dně mělčin a na skalách; chaluhy dosahují vůbec hloubky nejvýše 200 m, v severních mořích jen 50 m; kde jest dno bahnité, nebývají vůbec.

V širém moři nalézají se jen odtržené kusy chaluh, jež proudy mořskými nahromaděny bývají v místech bezproudných, na př. v t. zv. moři sargassovém, na jehož povrchu plují kusy chaluhy Sargassum bacciferum od pobřeží západoindických ostrovů. Mořské trávy jsou ku pracím čalounickým, mnohé chaluhy za potravu lidem i dobytku, místy za hnojivo, jinde z popela vyrábějí jód; v lékařství upotřebuje se Chondrus a Laminaria. Mnohem důležitější jsou drobnohledné jednobuněčné řasy, rozsivky a j. (Diatomaceae a j.), jež vegetují v milliardách v nejsvrchnějších částech moří (v. [[Ottův slovník naučný/Plankton|Plankton); jsou neseny proudy mořskými a místy se objevují v množství tak velikém, že způsobují i barvu m. Na př. Limnochlide flos aquae zbarvuje zeleně vodu límánů sev. Německa, Trichodesmium erythraeum v Rudém moři zbarvuje m. až krvavě. Teplejší m., na př. Středozemské, jsou proti mořím studenějším nápadně chuda rostlinkami planktonovými. Hloubka, do které vnikají, nepřesahuje 400 m. Rostlinky ty, schopny jsouce přeměňovati látky neústrojné ve hmotu ústrojnou, jsou velmi důležitým činitelem v hospodářství přírody, jsou nezbytnou podmínkou života mořských zvířat. I na dně nejhlubších moří nalezeny skrovné řasy jednobuněčné.

Zvířena mořská jest nepoměrně bohatší než pozemní. Ze 36 tříd živočichův skoro všechny jsou též v moři; ze 150 řádů jest v moři 107, ve sladkých vodách 67, na souši 75. Velká jednotvárnost životních podmínek, jež panují na plochách mill. čtvereč. kilometrů, jest příčinou, že mnohé tvary živočišné, zvláště malé a nízce organisované, se objevují ve množstvích úžasných. Zvláště bohatá je zvířena na plochých mělčinách, ale neschází ani na dně moří nejhlubších. Jen na dně Černého m. nenalezena zvířena pro sírovodík vodou pohlcený. Sítěmi lapacími bylo zjištěno, že žádná hloubková vrstva vody mořské není beze zvířeny. K živočichům na dně pevně usedlým druží se tvary plující a vznášející se. Tuleni, delfíni, velryby, ryby, hlavonožci a j. pohybují se z vlastní vůle a do velkých vzdáleností. Převážná většina jest živočichů pelagických, kteří náležejí planktonu, t. j. jsou bezděčně proudy mořskými odnášeni s místa na místo. Z výsledků vědeckých výprav, zvláště planktonové výpravy r. 1889, vyplývá, že jest velká stejnoměrnost ve tvarech těch ve velkých oblastech okeánů a že jest bohatství forem všeobecně větší v mořích tropických než ve studených; tam však jest obrovská produkce jednotníkův. Zvířena planktonu mořského skládá se hlavně z nepatrných mřížovců, kořenonožců, nálevníků, korýšův a ploutvonožců. Naprostý nedostatek světla a obrovský tlak ve velkých hloubkách způsobuje přeměnu ústrojů zvláště vyšších živočichů na dně hlubomoří, ryb, hlavonožců, korýšů. Velké oči, svítící orgány, oči na stopkách a zatažitelné oči, tykadla neobyčejně dlouhá, chlupy a j. citové orgány umožňují živočichům těm unikati nepřátelům a zmocňovati se kořisti. Nižší fauna hlubin (prvoci a j.) živí se rostlinnými látkami setlívajícími, t. j. mrtvými zbytky, jež neustále padají s povrchu m. dolů; těmi prvoky a j. živí se drobní korýši a měkkýši a těmi opět hlavonožci, ryby, větší korýši.

Literatura o moři jednající jest velmi bohatá; jmenujeme jen spisy novější: Handbuch d. Oceanographie u. marit. Meteorologie, im Auftrage des k. k. Reichskriegsminist. verfasst von den Prof. der k. k. Marineakademie (Víd., 1883); Thoulet, Océanographie (Paříž, 1890); Krümmel, Versuch einer vergleichenden Morphologie der Meeresräume (Lipsko, 1879); týž, Der Ocean (Lipsko a Praha, 1886); Boguslawski u. Krümmel, Handbuch der Oceanographie (Štutg., 1887, 2 sv.); Krümmel, Geophysik. Beobacht. der Plankton-Expedition (Kiel, 1893); Natterer, Zur Chemie des Meeres (Jena, 1893); Schleiden, Das Meer (Brunšv., 1886); Hoffmann, Zur Mechanik d. Meeresströmungen (Berl.,1884); Walther, Allgemeine Meereskunde (Lipsko, 1893): týž, Bionomie d. Meeres (Jena, 1893); Haeckel, Das Leben in den grössten Meerestiefen (Berl., 1870); Möbius, Das Tierleben am Boden der deutschen Ost-und Nordsee (Berl., 1871); Marshall, Die Tiefsee und ihr Leben (Lips., 1888); Keller, Das Leben des Meeres (Berl., 1895); Hickson, The Fauna in the deep sea (Lond., 1894); Schmitz, Die Vegetation d. Meeres (Bonn, 1883); Ortmann, Grundzüge der maritimen Tiergeographie (Jena, 1895); Agassiz, General sketch of the expedition of the Albatros ... (Cambr., 1882); Chun, Beziehungen zu d. arkt. und antarkt. Plankton (Štutgart, 1897); týž, Die pelagische Tierwelt in grösseren Meerestiefen (Kassel, 1888); Haeckel, Plankton-Studien (Jena, 1890); Hensen, Reisebeschreibung d. Plankton-Expedition (Kiel, 1892); Murray, Summary of the scientific results of H. M. S. Challenger (Edinb., 1895); Ortman, Grundzüge der marinen Thiergeographie (Jena, 1896); Raffaele, La vita del mare (Milán, 1896); četné práce důležité jsou v »Petermann's Mittheilungen« a j. zeměpisných časopisech. Pě.

M. Antarktické v. Polární moře.

M. jižní v. Tichý okeán.

M. ledové jižní a severní v. Polární moře.

M. territoriální zovou se části m., nad kterými stát, který s nimi hraničí, jest oprávněn vykonávati právo vládní. Rozsah m. territoriálního, dosah moci vládní na čásť m., ohraničen těmito všeobecně uznanými pravidly: M. territ. sahá potud, 1. pokud skutečně a trvalou mocí brannou ze země může býti opanováno; 2. pokud toho bezpečnost hraničícího státu vyžaduje; 3. pokud jím újmy netrpí všeobecné obcování jiných národností a pokud se jím neporušuje zásada svobody m. (v. Mare liberum). Všeobecně pokládá se vzdálenost tří námořních mil od břehu za hranici m. territ. (ligne de respect). Přístavy, zálivy, úžiny mořské, m. zemí uzavřené, m. podél břehů různě vybíhajících nejsou m. territ., nýbrž podléhají pravomoci státu, v jehož dosahu leží. Šg.

M. uzavřená (mers enclavées) jsou ta, která územím států jsou cele obklopena. Jsou to m. territoriální, když obklopena jsou územím jednoho státu. Jsou-li obklopena územím několika států, stávají se svobodnými.