Ottův slovník naučný/List

Ottův slovník naučný
List (botanika)	List	List (Friedrich)

Údaje o textu
Titulek:	List
Autor:	Josef Teige, František Storch, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 116–117. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: List

List (lat. charta, it. carta, fr. carte nebo feuille, angl. sheet), kus papíru nebo pergamenu rozličného formátu, na př. v knize nebo v sešitu. Dále znamená l. tolik co psaní, dopis, poslání (srv. Epištola), na př. l. pastýřský, který posílává biskup věřícím své diécése a p.

L. bezpečný viz Glejt.

L. bílý viz Carta bianca.

L. dílčí, v právu staročes., viz Díl 1).

L. domovský viz Domovský list.

L. držebnosti neb podstaty statkové viz A v rak. právě knihovním.

L. důhonní nazýval se v právu staroč. l., jímž úřad desk zemských vyzýval neposlušného pohnaného svědka, aby před soudem svědčil pod pokutou práva stanného.

L. fedrovní viz Fedrovní list.

L. hlavní slul v právu staročeském zápis dlužní ve spojení s rukojemstvim. V něm prohlašovali dlužník (jistec a první dlužník) a rukojmě dle formuláře desk zemských přijatého do Zřízení zemského z r. 1564 O 29, že dluhují určité osobě jistou summu peněz a slibují jednostejně rukou společnou a nerozdílnou, »tak aby žádný z rukojmí v tom slibu a dluhu jeden od druhých se nedělil, ani zaplacením svého dílu kterak koli děliti se k odbytí mohl«, zaplatiti v určitý čas neb dvě neděle potom summu i s úrokem pod závazkem ležení.

L. mocný. Ježto odúmrť na krále dle práva staročeského byla důchodem a právem jeho, mohl se libovolně jí zříci neb obdařiti jí kohokoliv. Snahou držitelů statků, kteří neměli zákonitých dědiců, bylo ovšem ujíti této kruté dani. I vyhledávali od pol. XIII. stol. od krále výsadu, ve které se jim dávala moc, aby o statku svém mohli učiniti pořízení pro případ své smrti, což se dělo ve formě l-u mocného. Nejstarší příklad máme z r. 1267. Obcházeti právo královské zápisem statku někomu pod výminkou, že by zemřel bez řádných dědicův, nebylo dovoleno. Sesílením moci stavovské přišlo se i k omezení práva královského v příčině l-ů mocných. Vznikloť tu pak v XV. stol. pravidlo, že l-u mocného jest potřebí jenom k ustanovení poručníkův a k nařízení o statku nemovitém, tak že statkem movitým bylo by nakládáni volné. R. 1465 jednota panská vytýkala králi Jiřímu jako proti starému právu, že do odúmrtí pojímá i movitosti. Od druhé polovice tohoto století bylo to však již všeobecně uznáno. Obdarováním krále Vladislava II. z r. 1497, aby statky svobodné v těch případech, ve kterých do těch dob připadaly komoře královské, budoucně připadaly dílným příbuzným zůstavitele, nezrušilo nijak potřebu l-u mocného, chtěl-li kdo pro případ smrti zříditi dětem poručníky aneb učiniti o statku svém pořízení odchylné od zákonného práva dědického. Tak bylo až do r. 1627, kdy Obnovené Zřízení zemské (O 3) potřebu l-u mocného zrušilo, »poněvadž to proti vlastní vůli a svobodě jest a v žádných věcech lidských víceji svobod požívati potřebí není, jako při kšattích«. – Jinak l-em mocným rozumí se též plnomocenství.

L. obranný. Nevyhověl-li odsouzený při soudu zemském rozsudku ani po úmluvě ani po zvodu, mohl žalující přikročiti k třetímu stupni exekuce, k panování. To dálo se tím, že vyžádal si od menších úředníků desk zemských l. obranný, o čemž napsal se protokoll v deskách a na základě tohoto ještě druhý l. od úřadu nejv. purkrabí pražského, který byl povinen žalobce dáti uvésti v užívání zvodem zabavené nemovitosti. Odpor proti l-u obrannému byl považován již za odboj, který opravňoval násilí. (Zřízení zem. Vlad. § 21.; z r. 1549, G29; z r. 1564 D 19, 49.) To vše platilo i v Obn. Zřízení (G 14 a 15). Taxovní řád císařovny Eleonory z r. 1711 propůjčuje l. obranný (Gewähr-Losbrief) při exekuci reálné, jedná-li se o nemovitosti, hned při zvodu. l-tu vydává purkrabství ještě druhý podobný list, s kterým žalobce zvítězivší v držení nemovitosti se uvádí, při hypotečním dluhu po šestinedělní lhůtě marně uplynulé k právnímu uvázání, při věně vdovském po 4 nedělích k prvnímu panování.

L. odhadní slula v právu staročeském listina, kterou byl zvítězivší žalobce oprávněn přikročiti ke konečnému aktu reální exekuce, k odhádání. To mohlo se původně státi pouze po panování, a tu vypravil se místokomorník, kterému s komorníkem příslušelo odhádání, k držiteli dědin, které měly býti odhádány, s l-em odhadním oznamuje, že od dání l-u tohoto ve čtyřech nedělích statek odhadne; v této době mohl odsouzený podati odpor, a to buď osobně při úřadě purkrabství pražského nebo l-em pod pečetí a vyžádati si obeslání do dvou neděl. Nemohl-li by odpor svůj náležitě odůvodniti, byl třetím dílem summy, o kterou jde, pokutován (Zříz. zem. 1564 D 21, Obn. Zříz. G 18–20). Rozhodoval o tom soud purkrabský, který ve větších sporech vyžadoval si dobrozdání soudu zemského. Obnovené Zřízení zem. přijalo toto zařízení, zmírnilo však pokutu pro neprovedení odporu na jednu pětinu. (Srv. i deklarat. ze dne 21. říj. 1647. Na rozdíl od l-u obran. upozorňuje zvlášté reskript ze dne 27. říj. 1655.)

L. provolací byl v staročeském právu lenním písemní rozkaz nejvyššího sudího království Českého městu, kteréž bylo nejbližší statku odúmrtí na krále spadlého, aby dalo po tři dny trhové takovou odúmrť biřicem všeobecně oznámiti s vyzváním, aby se přihlásil, kdo by se domníval míti k statku na krále spadlému lepší právo než král. Formulář obsažen jest ve Vladislavově Zřízení zemském a z r. 1549, § 323.a (O 24). To zrušeno bylo Obn. Zříz. zemským.

L. zachovací slulo vysvědčení od příslušné vrchnosti o zrození z řádných manželů neb o poctivém živobytí, provozování živnosti atd. Nahraditi se mohlo takové vysvědčení vyznáním rodičův, svědectvím dvou sousedů zachovalých neb přijetím svědectví pro věčnou pamět.

L. zatýkací byla v právu staročeském, zemském i městském, otevřená listina opatřená pečetí příslušného úřadu, kterou zahajovala se exekuce osobní vyzváním dlužníka, aby do 14 dnů buď zaplatil, buď dostavil se do vězení, neb podal námitky, žádaje za obeslání věřitele (obeslání z neřádného zatčení). Nepřijetí l-u zat. neměnilo nic na povinnosti dlužníkově, odpor dokonce pokládán byl pak za odboj. O platnosti námitek rozhodoval soud městský neb purkrabí pražský, který ve věcech důležitějších bral radu u soudu zemského. Byly-li námitky zavrženy, pokutován dlužník obnosem jedné třetiny, dle Obnoveného Zřízení zem. jedné pětiny summy, o kterou šlo; nejednalo-li se o peníze, pokutou 10 kop gr. Nevyhověl-li odsouzený l-u zatýkacímu, žádal věřitel u města neb u soudu purkrabského za první právní napomenutí, po 14 dnech za druhé napomenutí, opětně po 14 dnech za »nepoctivý zatykač«, načež následovalo násilné uvěznění. (Srov. Zřízeni zem. 1564 D 30–36, Obnov. Zřízení zemské G 28–47, Práva městská C21, 22, N 17.) Srv. Díl 1. JTe.

L. zatýkací neboli stíhací, zatykač (§§ 416. až 418. rak. ř. tr. z r. 1873), vydává se nyní v řízení trestním k tomu konci, aby byl postižen obviněný, který jest naléhavě podezřelým ze zločinu a buďsi uprchl anebo mešká v místě soudu nepovědomém; anebo ten, kdož, jsa pro zločin zatčen, uprchl z vazby. L. zatýkací vydati může ten soud trestní (radní komora, výjimkou soudce vyšetřující). K obsahu jeho náleží označení zločinu, popis osoby obviněného a žádost ke všem soudům a úřadům bezpečnosti, aby jej prozatímně zatkly a žádajícímu soudu dodaly. Rozšíření zatykačů má se díti dle platných předpisů. rch.

L. železný viz Glejt.

L. v tkalcovství, čásť brda (v. t.), jež se skládá z hadlafů (v. t.).