Ottův slovník naučný/Díl

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Díl
Autor: Karel Kadlec, Heřman Šikl
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 535–539. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Díl: 1) Ve starém českém právu nazývá se d., rozdíl, podíl, konečné vespolné oddělení osob spojených dotud nedílně jakýmkoli jměním, ať nemovitým či movitým, ať hotovým či v pohledávkách. Osoby dosud v nedílnosti (ve společenství jmění) žijící mohly se o jmění rozděliti různým způsobem: buď každý ze súčastněných obdržel pozemky, movitosti nebo platy, nebo se pozemky resp. movitosti dostaly jen jednomu, a druhý odbyt byl hotovými penězi nebo úpisy. O rozdílu platila jiná pravidla dle práva zemského a jiná dle práva městského, ba ani zemské právo české a zemské právo moravské nemělo původně o d-u totožná ustanovení. Rozdíl měl důležitý význam nejen v majetkovém právu vůbec nýbrž i v dědickém a kromě toho i v právu processuálním a původně i v právu rodinném. Jakmile se jeden člen rodiny od ostatních členů jměním oddělil, odcizoval se tím rodině i příbuzenstvu. Zemřel-li bez dědiců, nespadala zůstalost na příbuzné, s nimiž dříve žil v nedílnosti, nýbrž na krále. Tak aspoň bylo v Čechách. (Všehrd, VI. 6.) Na Moravě naproti tomu přecházelo jmění bratra dílného, který zemřel bez dědiců, na druhého bratra dílného nebo jeho syna. (Kniha Tovačovská, 152.) – Co se týče práva processuálního, nesměli dle zřízení zem. z r. 1549 (S. 10.) a zříz. zem. z r. 1564 (P. 23.) synové svědčiti otci, ani otec synům, ani bratří bratrům nebo sestry sestrám jen do té doby, dokud byli v nedílnosti. Jakmile se od sebe oddělili, mohli sobě vespolek i proti sobě svědčiti. – Dle zemského práva mohl d. proveden býti deskami; časem, když desky nešly, též listinami nebo přáteli neb i jednostrannou disposicí osoby nedílné, když druhá osoba nedílná nečinila odpor. Do desk zemských vkládán byl rozdíl ve formě přiznání (A a B přiznali se před úředníky, že o dědictví, které jsou spolu po předcích svých až do této chvíle drželi, takový mezi sebou jsou učinili rozdíl .. atd.). – D. byl povinen dáti nejen otec synu, nýbrž i syn otci nedílnému, byl-li zaň požádán. Dcery a sestry neměly práva na d., nýbrž na »spravedlivé opatření« (věno). Za d. nemohl žádný syn, bratr ani strýc žádati před lety spravedlivými (před zletilostí). Za d. povinen byl otec synu, syn otci, bratr bratru, strýc strýci dáti pravou polovici všeho jmění. Tak bylo v Čechách dle práva zemského. Dle zemského práva na Moravě byl sice otec rovněž povinen synu, který jej požádal dáti d., avšak ne takový, jaký by obdržel jeden z bratrů, kdyby otec byl mrtev, nýbrž takový, jaký uznal otec, poradiv se s přáteli; »nebo otec na se proti němu dva d-y vzíti muž, co by se dvěma dostati mělo. Neb on toho všeho statku jim jest zachoval, protož napřed béře.« (Kniha Tovačovská, 151.) Dle Tovačovské knihy platila na Moravě i ta zvláštnost, že otec neměl syna proti jeho vůli od sebe a ostatních synův odděliti. Byl-li syn přes to nucen po vůli otcově d. vzíti, platila dílnost jen do otcovy smrti, po níž mohl se oddělený odvolati na to, že nechtěl otce hněvati a d. že musil vzíti. – Syn, bratr, strýc ztrácel d., když zabil nebo zmrzačil otce, bratra nebo strýce, leč že by se to bylo stalo v nutné sebeobraně. D. ztracený připadl jiným bratřím, sestrám nebo strýcům nedílným, a byli-li dílní, nebo jich nebylo, spadl d. ten na krále. Vdala-li se panna bez otcovy, bez bratra, bez strýce nebo poručníka svého vůle, ztrácela rovněž věno. – Jiné poněkud bylo právo městské. Za života otcova nemohli ani synové ani dcery žádati na otci svých d-ů. Oženil-li se však syn, nebo vdala-li se dcera s vědomím a vůlí otcovou, měl je otec »slušně, vedle své možnosti a živnosti opatřiti«. Teprve po smrti otcově měly děti právo k d-ům, a to nejen bratří, nýbrž i sestry. D. svůj obdržely však sestry buď jen v hotových penězích nebo v movitém jmění. Jen v tom případě, že movitosti na jejich d. nestačily, nebo byly chatrné, obdržely sestry d. ve statcích nemovitých. (Koldín, F. LIV. a násl.) Při vyměřování podílů hleděno bylo též k tomu, co který z bratří nebo která ze sester dříve již (před dělením) obdrželi. Jmění takové bylo při dělení k ostatnímu majetku připočteno, a d. pak vyměřen z veškerého jmění. Běželo-li o věci, které bez porušení rozděliti se nedaly, byly odhadnuty a losem přiřčeny jednomu, který podíly ostatních vyplatil hotově. I dle práva městského stvrzovány byly rozdíly veřejnými (městskými) knihami. Byl-li rozdíl vykonán smlouvou, a nebyl-li do dne a do roka knihami městskými stvrzen, neměl platnosti. – Jak dle práva zemského tak i dle práva městského dělil vždycky starší »jakožto rozumnější, aby se sám nezklamal«, a volil mladší, »aby nemohl býti oklamán«. (Všehrd, VI. 9, Kniha Tovačovská 147., Obnov. zříz. zem. P. XII. a XIV., Koldín, F. LIV.) – Celý pochod při dělení vypsán jest v českém Obnoveném zřízení zemském (z r. 1627, P IV.–XX.) jakož i v Obnoveném zřízení moravském (z r. 1628, LXXXIV, 469–485). Obyčejně provádělo se dělení t. zv. dílčími listy čili cedulemi. Cedulí sepsáno bylo tolik, kolik bylo d-ů. Pro každý d. byla cedule zvláštní. Aby rozdíl nabyl moci, musily dílčí cedule býti zpečetěny a deskami zemskými utvrzeny, a sice tím způsobem, že se v nich každá osoba přiznává, že d. svůj přijala a že statky druhé osoby nebude více naříkati. Zemřel-li otec, zanechav zletilé syny, ujal se statku nejstarší. Chtěl-li některý z jeho bratří obdržeti svůj d., a nejstarší bratr dáti mu jej prodléval, mohl si žadatel vymoci na menších úřednících desk zemských upomínací list, dle něhož bratr měl mu d. ve 12 nedělích vydati, pokud se týče cedule dílčí k deskám zemským složiti, aby si žadatel mohl jednu ceduli vybrati. Neměl-li upomínací list účinku, vydán byl žadateli od úřadu desk zemských list obranní, kterým se mohl uvázati ve bratrův statek a držeti jej tak dlouho, dokud mu spravedlivý d. nebyl vydán. Běželo-li o dělení movitostí, hotových peněz neb úpisů, byl žadateli po marném uplynutí lhůty 12 neděl vydán místo listu obranního list zatykací, dle něhož byl bratr tak dlouho zatčen, dokud nevydal d-u. Uposlechl-li starší bratr upomínacího listu a dal-li mladšímu bratru cedule nebo položil-li je k deskám, měl mladší bratr ve 4 nedělích od jich dodání nebo vyzdvižení jednu ceduli si vzíti a d. v ní naznačený si vybrati. Ostatní cedule měl staršímu bratru vrátiti. Neučinil-li toho, vydán byl staršímu bratru list obranní. Chtěl-li se starší bratr od mladšího odděliti, měl rovněž dílčí cedule klásti, a bratr mladší měl jednu z nich si vybrati. Nechtěl-li mladší tak učiniti, mohl ke 4 nedělím od vyzdvižení cedulí býti obeslán a listem obranním ku přijetí d-u býti donucen. Bylo-li dělení cedulemi již provedeno, a někdo z bratří rozdíl deskami nechtěl stvrditi, mohl ten, kdo d-y chtěl míti stvrzeny, druhého od úředníků desk zemských ke 4 nedělím obeslati, a jej ke stvrzení napomenouti. Bylo-li napomenutí bezvýsledné, vydán byl žadateli obranní list, pokud se týče list zatykací. Zanechal-li otec kromě synu zletilých též syny nezletilé, měl nejstarší bratr komorníkem desk zemských jmění dáti zinventovati, pozůstalost rozděliti, dílčí cedule k deskám položiti a od krále, resp. místodržitele nebo od zemského soudu kommiissaře k vybrání d-ů mladším bratřím vyžádati. – Co se týče sester, mohly se tyto dle obnov. zřízení zemsk. s bratry svými o d. svůj dobrovolně smluviti. Smlouva taková byla však jen tehdy platná, když sestry před králem nebo před zemským soudem vyznaly, že smlouvu s bratřími bez donucení »s dobrou a svobodnou vůlí svou« učinily. Chtěl-li se bratr se sestrou o výbyt smluviti, a ona na slušném podání přestati nechtěla, mohl věc tu na krále resp. na místodržitele nebo na zemský soud vznésti, kterýž pak pravoplatně věc rozhodl. Srv. Bratr 592. a Dědické právo. -dlc-

2) D. tolik co úděl knížecí (paragium).

D. povinný (portio legitima, Pflichttheil). Zůstavitel jest v příčině jinak volného nakládání se svým jměním podle práva téměř všech států obmezen nárokem jistých osob, dědiců nepominutelných (Notherben), na zůstavení jistého d-u pozůstalosti, d-u povinného. Právo samo zove se nepominutelným, povinným právem dědickým (Notherbrecht).

Ve starém právu římském byl testator obmezen pouze formálně, neboť mohli i sui heredes libovolně vyděděni býti, pokud jen bylo šetřeno formy exheredace. Podle práva civilního musili totiž sui heredes buď dědici jmenováni, anebo výslovně vyděděni býti (formálně nepominutelné právo dědické). Nestalo-li se tak, byl testament neplatným. Podle práva praetorského mohly ony osoby, jimž praetor ab intestato udílel bonorum possessio ex edicto unde liberi (srv. Dědické právo), dosíci této contra tabulas (proti testamentu), nebyly-li dědici ustanoveny, anebo výslovně vyděděny. Materiálně nepominutelné právo dědické přivoděno bylo teprve praxí soudu centumvirátního, jenž tu byl kompetentním (querela inofficiosi testamenti) na základě fikce, že testator, jenž takto officium pietatis bezdůvodně porušil, neovládal úplně své vůle (videatur ille quasi non sanae mentis fuisse, quum testamentum iniquum ordinaret), až konečně Justinián v nov. 115. povinné právo dědické upravil. Mají totiž podle této nepominutelné právo dědické: I. descendenti a ascendenti, II. sourozenci, III. nemajetná vdova, IV. nezletilý arrogatus. Ad I. Děti a rodiče mají předkem formálný nárok, aby byli v testamentu (třeba jen ex certa re) dědici ustanoveni, pokud by v konkrétním případě ze zákona dědili a pokud tu není výslovně uvedeného zákonného důvodu, jenž by je z dědictví vylučoval. Nestalo-li se tak, mohou projevem své vůle, že nastupují jako dědicové ze zákona, způsobiti, že přes testamentární ustanovení dědiců nastupuje posloupnost ab intestato, a sice pro veškery osoby z důvodu toho k dědictví povolané. Rovněž mohou vystoupiti jakožto dědicové ze zákona proti dědicům testamentárním řádnou, ve 30 létech se promlčující, i na jejich dědice přecházející žalobou dědickou (hereditatis petitio ab intestato). V druhé řadě (materiálné právo) musí jim zanechán býti povinný d. Tento obnáší třetinu nebo polovici podílu, který by na oprávněného ab intestato připadl (portio portionis ab intestato debitae) a sice dle toho, rozpadá-li se dědictví ab intestato nejvýše ve čtyři nebo ve více dílů. Při výpočtu bére se zřetel i k vyděděným a základem jest stav jmění zůstavitelova v čas smrti po srážce passiv a výloh pohřebních. Nehledíc k formálnému právu může tento povinný d. zůstaven, resp. doplněn býti nejen jako podíl dědičný, nýbrž i jako odkaz anebo dar na případ smrti; vše, co dědic na případ smrti zůstavitelovy z jeho vůle a jmění obdržel, vpočítá se mu, rovněž dar za živa s výslovným rozkazem vpočtení daný, konečně věno (dos) a donatio propter nuptias (se strany ascendenta), jež se arciť při určování podílu k jmění zůstavitelovu připočítávají. Povinný díl zůstaven býti musí beze všeho obmezení; každá podmínka, určení času, příkaz atd. jsou platny pouze v příčině toho, co oprávněnému přes díl povinný zůstaveno. Podle praxe obecnoprávní smí zustavitel, jenž více nežli povinný d. zůstavuje, platně ustanoviti, že nepominutelný dědic plus jen tehdáž obdrží, přijme-li obmezení k celku se vztahující (t. zv. cautela Socini; obhájce její Marianus Socinus zemř. v Sieně r. 1556). Byl-li d. p. porušen co do výše posledním pořízením, má skrácený žalobu o doplnění (actio ad supplendam legitimam) proti dědicům, resp. universálnímu fideikommissaři podle poměru jejich podílů, pokud oni neobdrželi pouze svůj povinný díl. Proti porušení právními činy mezi živými poskytuje se, když skrácení stalo se darem, querela inoffciosae donationis proti obdarovanému a jeho dědicům, směřující ku vrácení daru, pokud tento tolik obnášel, že nezbyl d. p., vypočtený podle stavu před učiněním daru a nepominutelný dědic neobdržel po smrti zůstavitelově tolik, kolik by byl obnášel d. povinný bez tohoto skrácení. Stalo-li se skrácení zřízením věna, stává quaerela inofficiosae dotis proti manželu za týchže podmínek. Ascendenti a descendenti mohou býti vyděděni (exheredatio), stává-li některý z důvodů v zákoně (Nov. 115. cap. 3., § 1–4, cap. 4., § 1–8) uvedených, které pravidlem v nepřístojném jednání dědicově proti zůstaviteli se zakládají (causae ingratitudinis). Vydědění musí se státi v testamentu s udáním důvodu způsobem jasným a srozumitelným; forma exheredace byla Nov. 115 odstraněna. Konečně přípustné jest vydědění nepominutelného dědice, u něhož lze se obávati promrhání jmění, ve prospěch jeho rodiny (exheredatio bona mente facta). Ad II. Sourozencům, kteří z týchž rodičů anebo aspoň z téhož otce pocházejí (consanguinei), přísluší – pokud by byli k dědictví ab intestato povoláni a není tu podle soudcovského uváženi důvodu vylučujícího je z dědictví – d. pov. jako asccndentům a descendentům, byla-li osoba bezectná jmenována dědicem. Okolnost tuto posoudí soudce podle volné úvahy. Vyloučení mají querelam inofficiosi testamenti proti dědicům bezectným anebo těm, kdož na místě jich pozůstalost obdrželi. Rozsudkem odsuzujícím ruší se testament; směřuje-li rozsudek jen proti některým dědicům, ruší testament dle poměru podílů na tyto připadajících. Na místě tom nastupuje pak posloupnost ab intestato. Bylo-li sourozencům ve prospěch osoby bezectné méně zůstaveno, nežli povinný díl obnáší, mají actio ad supplendam. Ad III. Nemajetné vdově musí zůstaven býti d. jí ab intestato náležející. V příčině poskytnutí nebo doplnění d-u tohoto přísluší jí osobní žaloba naproti dědicům. Ad IV. Kdož jako impubes byl přisvojen (arrogován), má osobní nárok na čtvrtinu pozůstalosti arrogatářovy, obdržel-li méně následkem testamentu anebo následkem soudem neschválené emancipace.

Podle práva rakouského přísluší d. p. pouze descendentům a není-li jich, ascendentům, však rovněž jen potud, pokud by v konkrétním případě dědili ze zákona (portio portionis ab intestato). Tento d. obnáší u descendentů polovici, u ascendentů třetinu zákonného podílu, při čemž důsledně veškeří dědicové ze zákona, třeba neměli nároku na d. p., počítati se musí (§§ 762–766 obč. zák.). Na koho by nepřišla řada děditi ze zákona (na př. potomci žijících dětí zůstavitelových), nemá také nároku na díl povinný. Zůstavitel může dědice zbaviti povinného dílu pouze z důvodů v zákoně uvedených, totiž (§ 768 obč. zák.) když byl zůstavitele v nouzi bez pomoci opustil (§ 768 ad 2; případ odpadnutí od křesťanství (ad 1.) byl zrušen zákonem ze dne 25. květ. 1868 č. 49 ř. z. čl. 7.), když odsouzen byl k žaláři dvacítiletému nebo na čas života (§ 768 ad 3, podle § 6. zákona z 15. listopadu 1867 č. 131 přestávají ovšem veškery následky odsouzením uplynutím nejvýše desíti roků po odbytí trestu) anebo když vede život veřejné mravnosti se příčící (§ 768 ad 4). Důvody nezpůsobilosti (nehodnosti) k dědictví (viz Dědic) platí tu zároveň jako důvody vydědění. (Srv. §§ 540–542 obč. z.). Rodiče mohou mimo to vyděděni býti, když výchovu dítěte zúplna zanedbali (§ 769 o. z.). Konečně může povinný d. místo zadluženému anebo marnotratnému nepominutelnému dědici zůstaven býti jeho descendentům (§ 773 o. z.). Vydědění – předpokládaje platný a zůstaviteli známý důvod – musí se státi platným posledním pořízením a sice buď výslovně (exheredatio expressa), anebo tím, že zůstavitel pořídil o celém svém jmění, pominuv při tom dědice nepominutelného, o němž v čas pořízení věděl (praeteritio). Důvod vydědění, ať jej byl zůstavitel uvedl čili nic, musí povždy dědicem prokázán býti (§ 771 o. z). Podotknouti ovšem sluší, že i důvodně vyděděný nepominutelný dědic má nárok na potřebnou výživu (§ 795 o. z). Vydědění zrušuje se jen odvoláním v zákonné formě, t. j. týmž způsobem, jakým se platné poslední pořízení zrušuje (§ 772 o. z.).

D. povinný může zanechán býti ve způsobě d-u dědičného anebo odkazu, ale vždy zcela volný a nestížený; každá podmínka nebo jiné obmezení jest v příčině jeho neplatno a platí jen ohledně toho, co nad povinný d. zůstaveno bylo. Naopak nemusí zůstavitel povinnému dědici více zůstaviti, nežli povinný d., nýbrž může jej na tento obmeziti a sice buď výslovně, anebo tím, že jej mlčením pomine. Také potomci dětí výslovně anebo mlčky na díl povinný obmezených obdrží pouze povinný d., když jich předek před zůstavitelem byl zemřel (§ 780 o. z.). Byl-li d. pov. porušen posledním pořízením, nepozbývá proto v žádném případě poslední pořízení platnosti, a nenastupuje tedy posloupnost ze zákona, nýbrž může nepominutelný dědic žádati vždy pouze pov. d., po případě jeho doplnění, a sice jsou dědicové a legatáři povinni poměrně k zaplaceni jeho přispívati (§ 783 o. z.). Žaloba promlčuje se ve třech létech (§ 1487 o. z.). Byl-li dědic nepominutelný mlčením opominut, může žádati taktéž pouze d. pov. (§ 779 o. z.). Rovněž mohou konečně i potomci dítěte výslovně nebo mlčky vyděděného, jež zemřelo před zůstavitelem, žádati jen d. pov. (§ 780 o. z ). Aby se pov. d. vypočetl, sepíšou a odhadnou se veškera aktiva pozůstalostní (§ 784 o. z.), a od nich se odečtou passiva a náklady pohřební, nikoliv však odkazy (§ 786 o. z.). V d. pov. vpočítá se však vše, co dědic nepominutelný odkazem anebo jiným způsobem z pozůstalosti obdržel (§ 787 o. z.), pak vše, co obdržel za živa zůstavitele, pokud se to vpočítává v d. dědičný (§§ 788–791 o. z.). D. povinný lze dle dvorního dekretu z 31. ledna 1844 č. 781 s. sb. zák. žádati pouze v penězích, jest tu tedy nárok obligační. Byl-li pov. d. potomků (descedentů) skrácen darem učiněným třetí osobě tím způsobem, že dar ten převyšoval polovici jmění zůstavitelova a mimo to pozůstalost jeho v čas úmrtí neobnáší ani polovici jmění, které tu bylo v čas daru (§ 951 o. z.), jest dar potud neplaten, pokud nastalo skrácení d-u pov. Descendenti musili tu však býti již v čas daru. Zcela jinak má se věc, když zůstavitel proto descendentu svému ničeho nezanechal, poněvadž o něm v čas posledního pořízení nevéděl, anebo ho tu ještě nebylo. Opomenul-li tímto způsobem následkem omylu zůstavitel jedno z více dětí, nemusí se toto spokojiti s pov. d-em, nýbrž může žádati dědičný d. rovnající se d-u nejméně obdařeného nepominutelného dědice, a je-li kromě něho jen jediný nepominutelný dědic aneb byli-li všichni ostatní stejně obdařeni, d. stejný (§ 777 o. z.). Opominul-li ale zůstavitel jediného anebo všechny descendenty omylem, jsou veškera ustanovení posledního pořízení až na odkazy veřejným ústavům, za odměnu služeb a k účelům náboženským, pokud tyto dohromady nepřesahují čtvrtinu Čisté pozůstalosti, neplatná (§ 778 o. z.). Opominutí rodičů omylem nemá těchto účinků, tito obdrží vždy toliko d. pov. (§ 784 o. z.). Kromě nároku příslušejícího ascendentům a descendentům má pozůstalý manžel ne sice právo na d. pov., avšak nárok na slušnou výživu, jíž se mu nedostává, pokud manželství nebylo ani rozloučeno, ani jeho vinou rozvedeno a pokud na případ smrti zaopatření jeho ustanoveno nebylo. Nárok ten pomíjí však uzavřením nového manželství. Nehodný manžel obdrží pouze nutnou výživu (§ 796 srv. s § 795 o. z). Moderní právo zná vůbec pouze materielní nepominutelné právo dědické, tedy nárok na povinný d., jenž buď nemůže býti odňat (Code civil), anebo jen z jistých důvodů (pr.: rak., saské, pruské). Rovněž rozeznávají i saské a pruské právo mezi úmyslnou a nevědomou praetericí. Ustanovení o kvótě jsou různá. Code civ. poskytuje, když portion disponible byla překročena, oprávněnému (heritier légitimaire) žalobu o snížení (querela inofficiosi). Právo anglické uznává volnost testamentu. Srov. Bluntschli, Entwickelung etc. (1829); Francké, Das Recht des Noterben etc. (1831); Schroder, Noterbenrecht (1877); Köppen, Erbrecht, Einl. (1862); Arndts, Civ. Schr. II. 55.; pro rakouské pr.: Unger, Erbr. § 78–87. a j. Šikl.