Ottův slovník naučný/Jihoslované/Jazyk srbsko-chorvatský
Ottův slovník naučný/Jihoslované | ||
Jazyk slovinský | Jazyk srbsko-chorvatský | Dějiny slovinské literatury |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Jazyk srbsko-chorvatský |
Autor: | Jiří Polívka |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 397–403. Dostupné online |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Srbochorvatština |
Jazyk srbsko-chorvatský rozpadá se na několik dialektů, jichž hranice přesně určiti se nedají, neboť dialekt jeden znenáhla přechází v druhý. Celkem možno stanoviti dva hlavní dialekty, štokavský a čakavský, a dva dialekty přechodní či smíšené, dialekt kajkavský na severozápadě, přechodní k jazyku slovinskému, a dialekt svrljižský na východě, přechodní k jazyku bulharskému. Hlavní dva dialekty, štokavský, a čakavský vyvíjely se svým zvláštním životem od dob nejstarších jako dva jazyky čili dialekty ovšem velmi blízké. Dle některých učenců (Miklošiče, M. Rešetara) štokavština se kryje s národním jménem srbským a čakavština s národním jménem chorvatským. Proti tomu důvodně namítá se (V. Jagić), smíme-li celkem nepatrné rozdíly mezi těmi dialekty předpokládati již pro dobu nejstarší jako dokonané (t. j. hlavně štokavské ђ z dj: међа proti čakav. j z dj: meja), pro dobu, kdy dnešní kraje od Jaderského moře na východ byly osídleny kmeny srbskými i chorvatskými. Tito jihoslovanští kmenové zajisté od 2. pol. VI. stol. osídlili kraje přímořské na jih od Dunaje a Drávy, kraje balkánské; národní jméno srbské i chorvatské proniklo do historie ovšem teprve později v X. věku. Zpráva Konstantina Porfyrogenneta o pozdějším přistěhování Srbů i Chorvatů z nějakých blíže neurčitelných krajů severních (karpatských, sudetských) a o jejich rozsídlení v nové vlasti jest zajisté nespolehlivá, vybásněná, vykombinovaná, jak dokázala nejnověji kritika zpráv jmenovaného císařského dějepisce od V. Jagiće. Pozdější byzantští letopisci XI.–XII. stol. neuměli rozeznávati Srbů od Chorvatů; Jan Skylices píše »plémě Srbů, které také Chorvaty nazývají«, Zonaras naopak »plémě Chorvatů, jež někteří Srby nazývají«. Jména národně-politická »Srb«, »Hrvat« nabyla časem teprve svého významu, rozšířila se za někdejší své užší území, jméno »Srb« neobsahovalo nikdy celé území dialektu štokavského, ani jméno »Hrvat« celé území dialektu čakavského; na velké části území srb.-chorv. jazyka v Dalmacii, na severu v Slavonii a Chorvatsku nazýván jazyk (štokavština i čakavština i kajkavština) slovinským či slovenským. Jméno srbské rozšířilo se vlivem vzrůstající politické moci říše Srbské, jakož i vlivem pravoslavné církve srbské organisované zřízením srbského patriarchátu v Peći. Nelze nikterak tvrditi, že kmenové Srbů a Chorvatů, kteří z massy jihoslovanských kmenů v severozápadní polovici Balkánského poloostrova vynikli a politickým a kulturním centrům utvořeným vtiskli vlastni zdatností svou pečet, že tito kmenové byli jazykově od nejstarších dob rozdílni a mluvili jednak štokavsky, jednak čakavsky. Ještě méně možno oddělovati srbštinu a chorvatštinu dnes, kdy různé tyto dialekty po staletí na sebe působily, kde nejen dialekty, než i kmenové sami hojným stěhováním se promíchali. Proto dnes nejvíce s pravdou se srovnává, předpokládáme-li jednotnost jazyka srbsko-chorvatského a zachováváme úplnou rovnoprávnost obou národních jmen. Jazyk tento nazýval se od dávných dob »slověnský«, v lat. listině chorvatského a dalmatského krále Petra Krešimíra r. 1069 jmenuje se »vulgare sclavonicum«. Slovinským jmenovali svůj jazyk dalmatští básníci čakavští i štokavští od XVI. stol., tak nejstarší básník čakavec Marko Marulić ze Spljetu (1450–1524), Budinić ze Zadru (1582), básníci dubrovničtí, rovněž tak někteří spisovatelé bosenští XVII. stol., Divković (1611), Bandulović ze Skoplje (1682), Posilović (1682) a j., taktéž někteří spisovatelé kajkavští, baron Ratkaj ze Zagorje (1640), Jurjević z Varaždina (1675). Ale v tomto kraji byl dle místního dialektu obyčejnější tvar »slovenský«: v tomto jazyce napsal (1578) Vrameć svou kroniku, a biskup záhřebský Petr Petretić (1651) staral se, by evangelistář byl přeložen do slovenštiny pravé záhřebské (»na naše pravo slovensko zagrebečko slovo«).
Chorvatský jmenuje se jazyk památek do konce XV. st. psaných v území někdejšího státu chorvatského, v přímořských krajích i na ostrovech, zřídka dále na jih, tam se nazýval pravidelně slovenský, jen dubrovnický básník Dinko Zlataric († 1607) učinil »hrvatsku grkinju Elektru Sofoklovu« a r. 1597 vydal v Benátkách svoje díla »Elektra tragedija, Ljubmir, pripovijes pastirska, i Ljubav i smrt Pirama i Tizbe. Iz veće tudjijeh jezika u hrvacki izložene«. Ivan Vidali z Korčuly vynáší v jedné ódě dubrovnického básníka Nikolu Nalješkoviće jako hrdost i pýchu jazyka chorvatského (»česti izbrana i hvalo velika, hrvatskoga diko i slavo jezika«), město Dubrovník pak nazývá korunou všech měst chorvatských. Někteří spisovatelé XVII. a XVIII. stol. označují svůj jazyk dle užší krajiny, tak slavný Andrija Kačić napsal svou »Korabljicu« (1770) jazykem bosenským, Margitić z Jajce píše »bosanski aliti ilirički«, Radnić Bačanin (1683) »slovinski bosanski«, Dubrovničan Mavro Orbini vydává (1621) spis »Zrcalo duhovno« přeložený z jazyka italského do dubrovnického (»u dubrovački«).
Mimo to ujal se nověji a užíval se od některých spisovatelů stol. XVII. a XVIII. ještě název illyrský; s počátku jmenovali tak svůj jazyk spisovatelé ovšem jen západních krajů píšíce jazykem latinským neb vlaským: Mikalja (1649) nápis svého slovníka »Blago jezika slovinskoga« přeložil »Thesaurus linguae illyricae«, Bosňák Posilović překládá (1647) Cviet od kriposti u jezik ilirički, pod. slavonský frater Tadijanović (1761), Zoričić (1764), bosenský frater Dobretić ukazuje (1782), že všickni jsou »slavnoga iliti ilirikoga jezika«. Nejčastěji užili toho jména spisovatelé slavonští, řídčeji bosenští, u dubrovnických a dalmatských spisovatelů se nenaskytuje. Nového významu nabyl tento termin za nového literárního a politického hnutí chorvatského národa od polovice našeho věku. Jméno srbské v těchto přimořských krajích a v zemi mezi Drávou a Sávou nebylo v uzívání. Pozoruhodno, že čakavský přepisovatel románu o Alexandru Velikém podržel jméno srbské ze své slověnské předlohy, píše ku př. нарече име ѥмꙋ драмь, иже по срьбьскому езыкоу наричетьсе потечїще, a jinde макари по сарбскомь езикꙋ блажени наричꙋсе; na jiném místě v témž románě v jednom rukopise čteme и нарекоше име ѥго ѡсиенось иже глаголѥтсе срьбьскыи единосрдьни сьстан'кь, to změněno v jiném rukopise а по нашем езыкꙋ наречесе, pisatel neoznačil tu svůj jazyk určitým jménem.
Úplnou paritu obou jmen národních zavedl znamenitý jazykozpytec srbský Gjuro Daničić, ustanoviv termin »srpski ili hrvatski jezik«. Termin tento pak přijala za svůj Jihoslovanská akademie věd a umění v Záhřebě. Kratčeji ještě a snad i lépe jest celistvost i jednotnost tohoto jazyka označiti terminem »srbsko-chorvatský«.
Pole jazyka srbsko-chorvatského ohraničeno jest celkem následující čarou: na západě v Istrii tvoří hranici řeka Dragonja až do moře a od pramenů řeky této čára klikatá celkem směrem severovýchodním se táhnoucí přes Podgrad k hranicím isterskokrajinským. Hraniční čára táhne se pak na jih obepínajíc ostrovy kvarnerské až do řeky Bojany. Odtud se obrací směrem severovýchodním nad Skadrem a pod Gusinjí, jižnim směrem až do Djakova, Prizrena, Starého Sela a Kačenika, pak směrem severním k hranicím srbským k Vranji, přes Leskovac, Niš severovýchodním směrem ke Kujaževci nad Timokem, pak severně podél této řeky, částečně ustupujíc jmenovitě u Zaječaru a pak poněkud před osadami rumunskými k Dunaji; řeku tu přestupuje pod Vel. Gradištem, béře se pak v Uhersku celkem kolem Bílé Crkve (Weisskirchen), Temešváru, Aradu, Segedina, pak směrem jihozáp. přes Zentu, Muhač, Sikloš a Pečuh až k Barči nad Drávou, dále pak západně podél Drávy a Mury až k hranicím štýrským, pak jižně podél hranic štýrských a krajinských, kolem německého ostrůvku Kočevského na západě až k Podgradu a k říčce Dragonji.
Tato hranice jazyka srbsko-chorvatského není ovšem zcela přesná, obepíná jmenovitě na západě v Istrii a na severu v Uhrách rovněž hojně živlů jinonárodních. Území jazyka srbskochorvatského touto hranicí obepjaté utvořeno následkem vývoje historického, násilných převratů politických. Před útiskem tureckým opouštěli Srbové hromadně jižní kraje starosrbské, kde v XIV. a XV. stol. žil květ Srbstva, utíkali pak i ze severnějších krajů z Hercegoviny a Bosny. Vystěhovalci těmito změněny poměry dialektické v Dalmacii, Slavonii a v Chorvatsku, rozšířeny hranice jazyka srb.-chorv. dále na sever do krajů jihouherských, zakládány četné osady i dále na severozápad v Krajině, na sever nejen v Uhrách, ale i Dolních Rakousích a na Moravě. Ve velkých zástupech začali se Srbové stěhovati na sever od osudné bitvy na Kosově poli (1390). Již na poč. XV. stol. (od r. 1404) nalézají se srbské osady na dunajském ostrově Čeplu, hojněji pak začali se Srbové stěhovati od polovice XV. stol., r. 1459 přistěhoval se Štěpán Branković, syn srbského despoty Jiřího Branković, s četným národem do Srěmu, nové zástupy několika tisíc rodin pod vedením Zmaja Vuka Brankoviće přistěhovaly se r. 1465 do župy báčské, torontálské a temešské; na 10.000 vojínů srbských přistěhovalo se do Uher r. 1525, jiné pak četné zástupy opět r. 1530 se přistěhovaly do Komárna, Rábu, Prešpurku a odtud na jih do Kamence. Nejvíce pak a sice 39.000 rodin usadilo se r. 1690 pod vedením Arsena Crnojeviće, srbského patriarchy pecského, ve Srěmu, v župě báčské a dále na sever. Krajiny staré Srbie, takřka zpustlé po odchodu těchto vystěhovalců, osazeny v XVIII. stol. většinou Albanci, tak že jsou nyní z valné části krajiny mezi Kosovým polem až k hranicím Hercegoviny obydleny Albanci (viz Albanie str. 697).
Mnoho jest chorvatských osad v stolici šoproňské, mošoňské, železné i zaladské, některé ještě v stolici prešpurské, v Dolních Rakousích i na Moravě okolo Mikulova udržely se osady chorvatské, osídlené r. 1584. Osady tyto byly osídleny nejspíše vystěhovalci z chorvatského přímoří a z Bosny, jak vypravuji tradice lidové. Z mladší doby pocházejí osady ve stolici šimešské a baraujské a zvláště osady Bunjevců a Šokců v Báčce mezi Dunajem a Tisou, první více v severní, druhé v jižní části této stolice. Kmenové tito i dialektem se liší.
Žijí pak Srbové a Chorvaté více méně kompaktně v král. Srbském, v již. Uhrách, Slavonii, Chorvatsku, Mezimuří, v Istrii na jih od řeky Dragonje mimo města a pobřeží západní, v Dalmacii, Bosně, Hercegovině, na Černé Hoře a v Metochii (staré Srbii).
Dialekty srbsko-chorvatské, jak bylo řečeno, nelze přesnou určitou hranicí oddělovati, neboť jeden dialekt nepozorovaně takřka přechází do druhého. Nicméně možno přece zhruba určiti meze hlavních dialektů. Dialekt kajkavský, jmenovaný takto dle zájmena kaj = co, mnozí jazykozpytcové (Kopitar, Miklošič, M. Valjavec) oddělovali od srb.-chorv. jazyka a spojovali úže s jazykem slovinským, resp. se skupinou dialektů mluvených v jižním Štýrsku, v Krajině a dále na západ i jih, tvořící jazyk slovinský. Na to možno odpovídati s M. Rešetarem, že jest to právě tak zvrácené pojímati kajkavce za Slovince, jakoby kdo chtěl nazývati Katalonce Francouzi, proto že jejich dialekt jest bližší provençalskému než kastiliánskému dialektu. Hranice kajkavského dialektu od štokavštiny a čakavštiny táhne se od Drávy u Pitomače nad Viroviticí západním směrem mimo Belovár a Cirkvenu, podle Kapely do Lepoglavy, odtud mimo Ivanić Moslavinou do vsi Lonje a Jasenovce na Sávě, pak po Sávě až do Petrinje, odtud směrem západním po řece Kulpě do Karlovce, odtud pak směrem sev.–záp. přes Draganić, Krašić a Jastrebarsk, obchází pak Žumberk a přebíhá u Dragy do Krajiny. V Istrii tvoří hranici mezi čakavštinou a slovinštinou řeka Dragonja a od pramenů této klikatá čára severozápadním směrem k hranicím istersko-krajinským až k Podgradu se táhnoucí. Severozápad Istrie zaujímá slovinský kmen Šavrîni (též Brežani zvaný) a sever slovinský kmen zvaný Berkîni; jižně od nich sídlí chorvatský kmen Ćićové, ale tito od svých severních sousedů stále víc a více přijímají jejich dialekt slovinský; podél hranic mezi Slovinci a Chorvaty (čakavci) leží silný pruh, objímající řadu obcí, ve kterých se mluví dialekt smíšený, klonící se místy více k slovinštině, jinde k čakavštině. Slovinský dialekt proniká však ještě dále na jih za řeku Dragonju místy až po řeku Quieto až k sev. části obce Montony. Ve středu země v soudním okr. Buzetském (Pinguente) žijí tak řečení Fućkové, jmenují se tak dle svého dialektu sykavého, š, ž i s, z vyslovují stejně jako ś, ź, i krojem liší se od sousedů, na západ táhnou se až po ćićskou planinu; mluví dialektem slovinským. Na východ od ćićské planiny i od Učky (Monte Maggiore), jmenovitě v okolí Kastavském i dále na jih, ozývá se čistá čakavština. Jižní Istrie jest čistě cakavská v soudním okrese pazinském a labinském. V okrese pak matavunském mimo několik obcí, porečském, rovinjském, dignanském a puljském žije slovinské obyvatelstvo původně štokavské, od sousedů čakavských Vlasi nazvané, které se v dobách pozdějších (XVI.–XVII. stol.) přistěhovalo z Dalmacie a přijalo dalekou většinou nyní dialekt čakavský, zachovalo vedle toho dosud zvláštnosti štokavské (v Porečsku đ z dj, místy dokonce se vyvinulo ž z toho đ). Štokavský dialekt, jakož i pravoslaví zachovala dosud osada v Peroji blízko u Pulje, původem černohorská z r. 1657. Na ostrovech Kvarnerských, jmenovitě na Krku, mluví se nejčistší a nejstarobylejší dialekt čakavský. V Chorvatsku taktež ustupuje čakavština před kajkavštinou ze severu pronikající; tento dialekt pronikl částečně do bývalé Vojenské Hranice do Generálského Stola, Ogulina atd. a na jih pak až k předělu mezi Kulpou a Jaderským mořem (Rišňak-Velika Kapela). Ve Vojenské Hranici někdejší dělí čakavce od štokavců čára táhnoucí se od Generalského Stola přes Tržić, Plaški, Sinac, Lešće, Kuterevo do Senje, ale i severozápadně za touto čarou nalézají se štokavci pravoslavní (jekavci, je je za ѣ) i katolíci (ikavci: i = ѣ dite). Zde nejspíše ustoupila cakavština před štokavštinou, jmenovitě katoličtí štokavci (ikavci) mluvili asi kdysi čakavsky. Zaujímá tedy nyní čakavština v někdejší Vojenské Hranici velmi úzký pruh. V Dalmacii a na ostrovech dalmatských rozléhá se celkem čakavština na ostrovech na jih až k Lastovu a v pobřežních osadách až k říčce Cetině, ale ne veskrze a ne všude stejně čistě na tomto území. Čistě čakavsky mluví se vlastně již jen na severo- a středodalmatských ostrovech až po Hvar a Vis. Než i na těchto ostrovech mluví místy štokavsky obyvatelstvo později přistěhovalé z pevniny dalmatské, a sice místy na ostrově Pašmanu v okr. zaderském, na malých ostrovech Vrgadě a Krapani v okr. šibenickém, místy na ostrově Soltě, Brači a Hvaru. Jinou skupinu čakavců tvoří obyvatelé na ostrově Korčule a Lastovu, jakož i v záp. části poloostrova Stonského Rtu, zvláštní dialekt čakavský mluví se jmenovitě na Lastově. V Dalmacii samé čakavština téměř vymizela, nikde se již nemluví dialekt tento tak čistě jako na ostrovech, všude ustoupil více méně před štokavštinou. V okr. zaderském nelze vůbec již mluviti o čakavcích, jen místy zachovaly se dosti nepatrné sledy toho dialektu. V okr. šibenickém teprve počíná ča, ale nemluví se čakavština čistě, než silně promísená štokavštinou. Poměrně ještě nejlépe zachovala se čakavština v okr. spljetském, v městě Trogiru, Spljetu, v někdejší republice Poljické a některých vesnicích, ale tato místa jsou namnoze od sebe oddělena osadami štokavskými a čakavština všude ustupuje. V ostatní Dalmacii na jih až k řece Neretvě mluví se jen štokavsky, a sice katolíci mluví ikavsky, pravoslavní jekavsky (svit – svijet za svêt), možná, že většina katolického obyvatelstva toho kraje byla původně čakavská a časem byla štokavisována. Na jih pak od Neretvy a na jižních ostrovech poč. Mljetem mluví se štokavsky nejspíše již od dávných dob. Území čakavštiny bylo v starších dobách zajisté větší, zaujímalo v XV.–XVI. stol. celé přímoří nejen až po Kulpu a Koranu, ba sáhalo dále ještě ve směru severním a východním, zaujímalo asi celé poříčí Kulpy, v Dalmacii obsahovalo v téže době zajisté nejen celou severní než i střední čásť mezi Cetinou a Neretvou, v Bosně konečně severní čásť, »tureckým Chorvatskem« řečenou.
Štokavština rozléhá se na celém ostatním území srbsko-chorvatského jazyka, zaujímá tedy Srbsko, Bosnu, Hercegovinu, Černou Horu, severní a jižní kraje Dalmacie, částečně i střední kraje, čásť Chorvatska, Slavonii, bývalou Vojenskou Hranici, Srěm, Bačku, Banát i ostatní osady srbské v Uhrách. jakožto orgán literární, orgán státního, církevního a vůbec všeho veřejného života převládá pak i v krajích západních, kde prosty lid mluví dosud kajkavsky nebo čakavsky. Štokavština rozpadá se opět na několik dialektů, a sice podle střídnice za staroslovanské ѣ na tři hlavní dialekty: 1) jižní: jekavsky, hercegovský, 2) východní, ekavsky: srěmsky, resavsky, kosovopolsky a 3. západní, ikavsky: v Slavonii, Voj. Hranici a Dalmacii až na jih po Neretvu, v Bosně a sev. Hercegovině zvláště u katol. obyvatelstva a mluví jím též Bunjevci v Báčce. Dialektem jižním mluví se v jižní Dalmacii, na Černé Hoře, v Bosně, Hercegovině, částečně v Chorvatsku a Slavonii a v jihozápadní části Srbska v okr. užickém a čačacském. Dialektem východním, ekavským, mluví se ve Srěmu, Báčce, Banátu, ve větší části Srbska mimo jihozápadní kraj až k řece Timoku, do Negotina a Nise a v Starém Srbsku okolo Kosova pole. Dialekt o jekavský stal se spisovným jazykem obecně platným v krajích západních a jihozápadních, v král. Chorvatském, v Bosně, Hercegovině, Dalmacii a Černé Hoře; jak spisovatelstvo, tak učené literární společnosti v Záhřebě, Serajevě, v Dalmacii tento dialekt propagují. Na východě pak v království Srbském, v Srěmu, Báčce a Banátě ovládl v literatuře i ve veřejném životě dialekt ekavsky; přidržují se ho korporace literární i učené v Srb. Bělehradě i uherských Srbů (Srbská matice v Novém Sadě). Rozdíly mezi oběma dialekty jsou nepatrné, sáhají sotva nad různé střídnice za ѣ. Vedle těchto hlavních dialektů štokavskychjsoujestě různá podřecí, v oblasti jižního dialektu, podřečí dubrovnické, černohorské, v oblasti dialektu východního podřečí srěmské, šumadijské v sev.-záp. části Srbska, resavské čili moravské v staré Srbii a v Srbsku jižním a východním, kanovské střední mezi srěmskym a resavským podřečím v severní části Srbska od horní Kolubary až téměř do polovice okresu kragujevského.
Svrljižské nářečí, jmenované takto dle města Svrljiga u Aleksince, rozléhá se ve vých. Srbsku na východ od řeky Timoku. Jest to přechodní nářečí od srbštiny k bulharštině nebo smíšené nářečí srbsko-bulharské. Obyvatelé mluvící tímto nářečím nazývají se Torláci. Jest to dialekt ekavsky, blíží se pak bulharštině jmenovitě tím, že ztratilo flexi jmennou a ujal se t. ř. generální pád, obyčejně nominativ neb akkusativ zastupující všecky ostatní pády.
Charakteristika jazyka srbsko-chorvatského a jeho dialektů. Nástin historického vývoje. Polosamohlásky staroslovanské ъ, ь v dobách pradávných splynuly v jednu polosamohlásku, nejstarší památky cyrillské i hlaholské mají jen jeden znak (cyr., ь hlah. Ⱜ), v latinských listinách nalézáme psáno e, i: setnico (listina r. 1052), Debriz (list. r. 1078), Butina viso t. j. Butina vьsь (list. r. 1018), Suinimir t. j. Zvьnimir (1076–78), Cerneca (v listinách v Xl.–XII. stol.) t. j. črnьk, Uilkizo (v list. XI.–XII. v.) t. j. vlъkъcь, Prasizo (list. stol. XII) t. j. prasьcь, lusiz t. j. luźьc (list. XII. stol.) a j. V XI. až XII. stol. zněla tedy ještě jakási temněji zbarvená hláska. V cyrillských listinách jmenovitě dubrovnických z XIII. i ještě XIV. stol. nezřídka psáno е za ъ, ь: день, босеньски, градець, ке мнь a j., taktéž někdy ve východnějších listinách srbskych, ale velmi zřídka v listinách bosenskych. Později asi od 2. pol. XIV. stol. zbarvila se určitě střídnice za ъ, ь v hlásku stejnou s původním a a sice jmenovitě za polosamohlásku předcházející slabiku s ъ, ь: san, dan, dažd, lav, laž atd. sъnъ, dьnь, dъždь, lьvь, lъžь atd. V koncovce vymizela polosamohláska jakož i ve slově, ve kterém byla jen jedna slabika jerová: kost, sto, tma z kostь, sъto, tьma; gen. ssa z sъsa k nom. sg. sas u Maruliće a p. Ale vedle toho i jinde nalézáme a za ъ, ь bez nějakého určitěji stanoveného pravidla, v listinách z konce XIV. stol. již čteme ва лѣто, ва начетакь, ва истинꙋ jest tama vedle tma, cklo i staklo, uboštvo, neznaboštvo i božastvo. na-, sagnuti i uganuti, lažica vedle žlica z lžica a j. Toto a však neovládlo veskrze ani štokavštinou; na Černé Hoře i v Boce kotorské zní podnes jakási polosamohláska střední mezi a a e, jakési ā: dьn, a místy, jako v Dobrotě u Kotora, zní hláska ta ještě slaběji jakoby (???). V čakavštině pak zní vedle a za ъ, ь místy též e: na ostrově Krku i jiných ostrovech Kvarnerských: otec, pes, pekel, deneska a j.; místy vyvinulo se z a temněji znějícího i o: otoc, pos, gradoc, donos a j. V kajkavštině jest za ъ, ь obyčejně e: megla, steklo, test a vedle toho zvlástě v podřečí prigorském a: lav, lan, starac, oral, teman za tьmьnъ a j.
Nosovky znaly asi ještě srbsko-chorvatské dialekty v dobách nejstarších, snad až do X. stol.: i v listinách domácích latinských z IX. stol. i u cizích spisovatelů historických čte se tvar Muntimir, v listině z r. 1076 Mucimir, v starých latinských listinách domácích Centena, stejně u Konstantina Porfyrogenneta Zεντινα, Tζεντζηνα, v listině z r. 1066 Cetina. Na území kajkavském držely se nosovky poněkud déle; v listinách ještě XII. až XIII. stol. nalézají se tvary Dumbrova. Od dob historických jsou pak v jazyce srbsko-chorv. jmenovitě v stokavštině za staré nosovky samohlásky čisté: za ѫ jen u, sporadicky jen v Istrii a na Krku skrovničké sledy, tedy na území čakavském; dumboki, dumbrova, žumboriti vedle žuboriti. Za ѧ jest obyčejně e, sporadicky zachoval se jako zbytek nosovky na ostrově Čresu infinitiv zênt (starosl. вѣзѧти); vedle toho v čakavštině jest za ѧ též střídnice a a sice po j, č, ž: jati, jazik, počati, čado, žaja, tak ještě na Hvaru a Visu, ovšem vedle e, na Kurčole i Lastově opanovalo veskrze e mimo tvary slovesa jati (ꙗти); toto sloveso se střídnicí a za ѧ jest známo i některým dialektům štokavským, a sice dialektu dubrovnickému a bosenskému. V kajkavštině jest za nosovku ѫ v starším jazyce ô, rovněž tak v dnešních dialektech na severozápad od pohoří záhřebského, vedle toho u jihovýchodně od toho pohoří. Za ѧ jest rovněž e, ale někdy též a: infin. zat (vъzęti), zajac, žalac, mesac.
V nejstarších dobách asi do X. stol. zachoval srbsko-chorvatský jazyk staroslovanskou hlásku y; tomu nasvědčuje, že v domácích latinských listinách IX. stol. se píše u za y: Nemuslo, Cresamuslo a p. a že Konstantin Porfyrogenneta píše rovněž u Bουσεβούτζη (t. j. Вышевичь) nebo oi: Bοισέσθλαβος t. j. Вышеславъ. V lat. listinách XI.–XII. stol. píše se již i místo y: Uiseno, Pribislauo a p., nerozeznává se pak i od y ani v nejstarších hlaholsky a cyrillsky psaných památkách. Od XI. stol. patrně splynulo staroslovanské y s i v hlásku jednu.
Za staroslov. ѣ mají srb.-chorv. dialekty střídnice různé. V dialektech čakavských v Istrii, v Přímoří, v okolí rjeckém, na Kvarnerských ostrovech, též v osadách po záp. Uhrách roztroušených vedle sebe nalézáme i a e: snig i sneg, obid i obed, misec i mesec, lip i lep atd.; na ostrově Lastově pak jest v dlouhých i krátkých slabikách je: gńezdo, vjenac, mjesto, cjeli, djeca, zvjezda atd. Ve štokavštině a sice v jižním jejím dialektě (hercegovském) jekavském jest nyní za ѣ v slabikách dlouhých ije dvouslabičné nebo difthongické i͡e, v krátkých slabikách je: svȉjet, dijete, gen. djèteta, před samohláskami i: smijati se, před o z l: dio (dêlъ); dle novějších pozorovatelů zní dvouslabičně střídnice za jen pod ostrým přízvukem: svȉjet, tȉjelo, ale difthongicky pod slabým přízvukem loc. sg. svi͡etu, ri͡eka (svijètu, rijèka). Toto znění ѣ vyvinulo se dle svědectví starých památek v dobách mladších; až do pol. XIV. stol. drží se v památkách psaných na území dnes jekavském ekavština, t. j. psalo i vyslovovalo se za ѣ e zavřené, možná že s lehce předraženým i. V dialektě západním ikavském vyslovuje se veskrze i za ѣ: gnizdo, cma, dite, grih atd. V dialektě východním konečně opanovalo veskrze e za ѣ: gnezdo, cena, dete, greh atd.; v resavském dialektě drzí se e za ѣ i v koncovkách: po glave, na ńive, kde v ostatních dialektech štokavských proniklo i: po glavi, snad pod vlivem měkkých i̯o- i i̯a-kmenů. V kajkavštině jest veskrze téměř e: telo, drevo, déte atd., zřídka i: gen. ditèta, divójka, dilìti a j., v severní kajkavštině jest é úzké až ej: sléjp, dejte a j. Za ṛ jest v srb.-chorv. veskrze téměř ṛ samohlasné: smrť, držati, brdo, vrh atd. V čakavských dialektech jmenovitě na ostrovech Kvarnerských zní místo ṛ a vedle ṛ též ar i er: parst, varh, barzo i berzo, vert, tern, zerno a j., podobně na Hvaru a Visu jest ar, v dlouhých slabikách år za ṛ; v rjeckém dialektu er: mertav, verh, pervi atd. Místy slyší se takové r s předraženou hláskou i ve štokavštině u Kotora v Prčanji: párst, někdy v dialektu hercegovském. Ve starých památkách, jmenovitě v těch, které psány byly v krajích přímořských, nalézáme ar i er, není ovšem jisto, pokud písařové podléhali grafice latinské a pokud označovali skutečnou výslovnost.
Za ḷ psáno v starých hlaholských listinách l: pln dlg, někdy s dodaným značkem, a dosud drží se místy v čakavských dialektech, jmenovitě na Krku ḷ: dlg, pln, vlna, ale vedle toho a častěji al: valna, paln, dalgo, i též el: velna, peln, delgo, a vedle toho též o: vona, dog, pon, i u: dug, put atd. jako v Přímoří a u daleké většiny čakavců. Jen na Lastově jest veskrze o: pon, sonce, žoto, dog, dožan a j., u jen ve slovese mučat. Ve štokavštině jest veskrze u; vyvinulo se poměrně dosti pozdě, na východě snad již od pol. XIII. st, v Bosně ovládlo ke konci XIV. stol., v Dubrovnice konečně až koncem XV. století. V kajkavštině starší ke konci XVI. st. zněla za ḷ hláska o: dogo, poni, sonce a j., od XVII. st. ovládlo u: vuna, vuk a. j.
Z tj, kt (gt), cht jest v srb.-chorv. jazyce hláska ć v různých odstínech znějící mezi ť až č místy, na př. u Slavonců, v serajevském podřečí, až s č splývající. – Z dj jest v štokavštině gj, hláska označená v pravopise jihoslov. akademie đ, cyr. ђ, ve starých cyrill. listinách г: мєгє, порогєниꙗ, грагꙗнина, též д:, мєдє, граданина; jest to hláska. ve které splývají měkké d i ž, jako ďž. V čakavštině i v kajkavštině jest za to j: meja, rojen. Vedle toho nalézá se v čakavských dialektech đ, na Lastově, též na Hvaru i na Visu, místy na Stonském Rtu (v Trpňu). među, arđav, usuđen a j., a opět v štokavských dialektech, jmenovitě v dubrovnickém j: meju. V kajkavštině jest rovněž vedle meja: rogjen (téměř rodžen), vogjen a j., v dialektě mezimurském rođak, vođa, potvrđeni, hrđa vedle mā́ja, prā́ja, tuji, pogajati a j. Ze stj, zdj, sk, zg před měkkou samohláskou jest v severových. dialektech št, žd, v severozápad. šć, žj neb žd: pušten-pušćen; 1. sg. ištem-išćem; moždani-možđani-možjani. Skupina šć jest rozšířena hluboko do jiného podřečí štokavského, nejen v Dalmacii, než i Hercegovině; v Serajevě katolíci i muhammedáni, někdy též pravoslavní, říkají oprošćeńe, išćem. – Hláska l na konci slov a slabik v štokavštině, též v kajkavštině přešla v samohlásku o: moba, soko, dao, mogao z molba, sokol, dal, mogal. Přechod ten doložen jest v listinách bosenských z konce XIV. stol., v dubrovnických listinách ne před 1. pol. XV. stol. V čakavských dialektech se l jednak a to většinou zachovává nepozměněně: stol, osel-osal, rekal-rekel, ale místy l zaslovné odpadlo, po případě splynulo s předcházející samohláskou, tak místy na ostrově Krku a některých jiných menších ostrovech, na Silbi a j.: sto, prȍdā. čuvâ ušê, šô (šьlъ), nosî, učinî, vȅsē (vesel) a j. Podobně na Lastově; vo, go, vese, part. reka, umre, vidje a j. Po retnicích před samohláskami praejotovanými ujala se přechodní hláska l: zemlja, impf. ljubljah, kupljah, part. ljubljen, kupljen, kompar. skuplji, dublji, življi, rimljanin atd. Hláska lj, ļ, љ, zní někdy v dialektech čakavských i štokavských tak měkce, že slyšeti místo něho pouhé j: kraj, poje, judi m. kráľ, poľe, ľudi, taktéž zemja m. zemlja, oslabjen m. oslabljen, jubjen m. ljubljen a j., a sice v podřečí rjeckém, místy na Kvarnerských ostrovech i dále na jih v Dalmacii i na dalmatských ostrovech, na poloostrově Stonski Rt až do Dubrovníka a pod., vyslovuje se též v Serajevě jmenovitě muhammedány: jepota, hjeb, zemjišće a j. V kajkavštině přešlo ve střední l.
Vedle uvedených hlavních hláskoslovných zvláštností dialektů srb.-chorv. jest veliká řada jiných drobnějších, méně významných. Některé z nich uvedeme: h v jižním (mimo Dubrovník, Boku a Černou Horu) i východním dialektě štokavském zní velmi slabě a jemně, někdy vymizelo nejen před souhláskami (lad, rom) než i před a mezi samohláskami a na konci slov a slabik (oću, itar, snaa, uo, govorau, aor. 1. sg. reko a j.), vznikající pak hiat odstraněn hláskami v, j: suv,-a,-o, uvo, streja. Zřídka místo h jest g nebo k, jmenovitě v Hercegovině, ale jen v zásloví: orag, grag, smijeg, impf. 1. sg. govorag, ale gen. oraa, smija, impf. 3. pl. govorau. Též v čakavštině zní místy h velmi slabě a bývá místo něho v, j: oću, griota, saraniti, grijota, ruvo a j. v Istrii. – V jižním dialektě štokavském, jmenovitě v Hercegovině i na Černé Hoře, splývá t, d s následujícím. j v ć, đ, ćerati, lećeti, braća, piće, đevojka, viđeti, milosrđe. – Za vъ jest čak. va, štok. u: vazeti-uzeti, vapiti-upiti, va pakal-u pakao, vaš-uš. Za záslovné m jest n ve všech čakavských dialektech i v štokavských v jižní Dalmacii až do Baru. – Sykavky c, s, z vytlačily v některých čakavských dialektech, jako v rjeckém, zcela podnebné č, š, ž, jinde, na Kvarnerských ostrovech i na pevnině dalmatské, užívá se č, š, ž místo c, s, z i naopak, na Čresu na př. vecer, ža vaš, místy na Krku: cujes a pedešet, šol a j. Na Černé Hoře pod. hlavně na západě v nahiji katunské i rjecké se ujalo č, š, ž místo c, s, z: čašni krst, šnaha, žli čas, žnam, bež nas a j.
Dialekty čakavský a štokavský liší se dále značně přízvukem, ale přízvuk není ani v čakavských ani v štokavských dialektech ve skrze stejný, než jsou dialekty čakavské přízvukem svým bližší štokavštině a naopak štokavské dialekty bližší čakavštině. Rozdíl mezi čakavštinou a štokavštinou jest tu hlavně historický, čakavština jest i tu starobylejší než štokavština. V štokavštině rozeznávají se 4 přízvuky: 1. ostrý krátký: brȁt, glȅdati, kńȉga, 2. slabý krátký: vòda, žèna, mòlitva, govòriti, 3. klesající dlouhý: bôg, zûb, mêso, prâvda, 4. stoupající dlouhý: gláva, rúka, hváliti. Mimo to označují se ještě slabiky dlouhé: pȍjâs, rázbôj, râdnîk, bolèsnîk, hláska ˆ označená není přízvukována, než pouze dlouhá, v obecné mluvě zní namnoze krátce; Vuk St. Karadžić vyslovil se jednou, že slova jako jùnâk mohou se spíše pokládati za trocheje než za jamby, a slova jako tȕđînka, pòigrâj za daktyly. Z těchto přízvuků jsou staré ostrý krátký ˵ a dlouhý klesající ˆ; přízvuky pak ` a ´ jsou sekundární, mladší, ujaly se na slabikách ve starších dobách nepřízvukovaných z vodȁ, ženȁ, molȉtva, govorȉti, glāvȁ, rūkȁ, hvālȉti atd. Tento starší přízvuk zachovaly skutečně některé dialekty štokavské, a sice v království Srbském v okresu jagodinském, ćuprijském, kněževackém, krajinském a aleksinackém, po celém údolí moravském, též v čačackém okr. Akcentuace není v štokavštině zcela volná, na poslední slabice nemůže býti nikdy přízvuk, a přízvuky staré ˵ a ˆ nemohou býti na slabice jiné kromě první. Čakavština má podle jedněch jen dva přízvuky: ostrý krátký ˵ a klesající dlouhý ˆ, dle jiných má přízvuky tři, t. j. dva dlouhé. Ale místy nalézáme i v území čakavského dialektu (na př. na ostrově Krku) týž zjev, který opanoval v daleké většině dialektů štokavských, že přízvuk ustoupil o slabiku zpět: vedle srēdȁ, trāvȁ, stēnȁ, črēdȁ, strēlȁ, a p. říká se místy sréda, tráva, sténa, čréda, stréla a j., vedle čelȁ, četȁ, gorȁ, kozȁ, tetȁ, zemljȁ místy čȅla, čȅta, gȍra, kȍza, tȅta, zȅmlja atd. vedle rešetȍ, vretenȍ též řešȅto, vretȅno. Dokonce byly někdy dlouhé slabiky zkráceny: místy říká se rȕka, slȕga, srȅda, sȑna, strȅla, trȁva, vȍjska, dȕša, svȉnja a j. místo rūkȁ, slūgȁ, dūšȁ atd.
Co do tvaroslovné stránky jest čakavština proti štokavštině mnohem starobylejší: ve sklonění jmen statných zachovaly se staré tvary gen. pl.: jezik, golub, otac, siromah, sinov, vòlov, dle nich grehov, mužov a j., aneb dle i-km.: golubi, vlasi a j. Instrumentál sg. žen. a-km. zachoval místy (na ostrově Silbě) koncovku -ov: rukov, mojov; obyčejně připojeno ke starému instr. sg. žen. km. -u ještě m dle analogie jmen r. muž. i stř.: ženum, stejně v kajkavštině; v štokavštině končí na -om. V dativu, lokále a instrumentále plur. zachovány veskrze téměř staré tvary, jen na některých jižních ostrovech, na Hvaru, na Lastově, přijaly dativ a lokál pl. koncovku instr. pl. podobně jako v štokavštině. Ve sklonění zájmenném a složeném jest koncovka gen. sg. -ega, dat. sg. -emu: tega, temu, dobrego, dobremu, místy na ostr. Krku udržely se u zájmena staré tvary a v složené deklinaci dle zájmena dobroga, dobromu jako ve štokavštině i v kajkavštině. Infinitiv končí se veskrze na t, jen na ostrově Silbě udržela se koncovka ti. Aorist v čak. veskrze vyhynul, imperfektum se zachovalo jen místy na Krku. Futurum označovalo se v starším jazyce čakavském, jakož i podnes, též v kajkavštině praes. tvary sloves dokonaných; podobně u starších spisovatelů dubrovnických. Obyčejně se opisuje jako v štok. praes. tvarem slovesa chъtêti; hoću a infin., taktéž v kajkavštině; mimo to opisuje se i praes. budu (-em) a part. praet. act. II. v čakavštině jakož i v kajkavštině; praes. budem s infin. opisovalo se futurum často ve staré čakavštině, u starých spisovatelů dubrovnických, ale zřídka v dnešní čakavštině a jen v některých případech v již. dialektu štokavském.
V lexikálním ohledu třeba poznamenati především, že v čakavštině v Istrii i na ostrovech Kvarnerských zachovala se předložka vy, za kterou jest v jihoslov. jazycích obyčejně iz: vikopati, viorati, vibrati, vilaz, sunce je vilezlo a j. Zachovány i jiné zvláštnosti lexikální v čakavštině, na př. golac, golica, české holec, holka a j. Dialekty srb.-chorv. liší se dále hlavně tím, že čakavština a rovněž i štokavština dalmatská přijala množství slov italských, kajkavština podlehla vlivu německému a jest přeplněna slovy německými, štokavština opět jest plnička slov tureckých; do kajkavštiny a částečně i štokavštiny proniklo i dosti slov maďarských (čopor, kip, korov, varoš a j.), i slova původně slovanská v rouchu maďarském, jako na př. akov, astal, čorda m. okov, stol, čreda, i přípona maď. -ov pronikla: bjelov, golov, mrkov, nitkov a j. Zvláště silný byl vliv turecký; není takřka jediné stránky života národního, která by byla bez nich, i přípony tur. převzaty a jimi tvořena nová slova: -li, -luk, -džija: zlatali (= zlatan), kostretli (vedle kostrijet z kozí vlny), bezobrazluk, pasjaluk (canina malitia); hvaldžija (kdo se vychvaluje), lovdžija (milovník lovu), vratardžija (= vratar) a j. Vliv řeckého jazyka byl méně silný, abstrahujeme-li od křesťanské terminologie: lipsati, mirisati dle aor. ἔλειψα, εμυρισα, a dle toho tvořena i slov. slovesa: saborisati, pokorisati, vragolisati vedle vragolati (petulantem esse) a j. V novější době přijato bylo do spisovného jazyka hojně slov českých, asi 70 (časopis, plin, tiskarna, željeznica a j.), i ruských asi 130 (bodar, poborník, točka, tronut, učtiv, vjerojatan a j.).
Pravopis. V literatuře srb.-chorv. i ve veřejném životě národa srb.-chorv. užívá se dnes na západě u národa vyznání katolického písma latinského, u pravoslavných písma cyrillského (graždanky), u katolíků pak částečně ještě písma hlaholského, pokud jest jim od starodávna povoleno užívání jazyka mateřského při bohoslužbě. Ovládl nyní na západě v části latinské pravopis dle českého vzoru upravený, a sice přísně fonetický. Do reformy provedené L. Gajem a jeho vrstevníky uživalo se starého pravopisu spřežkového, a sice na jihozápadě (v Dalmacii) dle vzoru italského (gl, gn za ň, ľ, sc = š, ch = k, ch, k = ć, ci = č, x = ch, ž, z = c i z), na severozápadě (v Chorvatsku, Slavonii) dle vzoru německého nebo maďarského (ly, ny, dy za ľ ň, ď). V dobách novějších jmenovitě Gj. Daničićem zavedeny ještě některé nové litery: ń m. nj, ļ m. lj, đ m. dj neb gj, ģ za srb. џ. Místo starého Gajem zavedeného ě ujalo se dříve již je, ie neb ije dle výslovnosti. Cyrillský pravopis upravil Vuk. St. Karadžić, písma nepotřebná pro srb. vyloučil (щ, ъ, ь, ы, ѣ, ю, я, ѳ), nahradil je dílem pomocí z lat. písma přijatého j, místo ль, нь zavedl љ, њ hlásku z tj vzniklou označil ћ, kterouž znal ze starých památek, dle ní utvořil pro hlásku z dj vzniklou novou literu ђ, a konečně zavedl ještě z rumunského pravopisu literu џ za dž ve slovech tureckého původu jmenovitě se naskytující. Před tím užívali Srbové od XVIII. stol. ruské graždanky a zároveň s tím smíšeného jazyka srbského s církevním jazykem ruské recense. Z kyrillice staré vyvinulo se na jihozápadě zvláštní písmo, odchylné od staré kyrillice tvarem několika písmen (б, ꙋ, д, ч); užívali ho kat. v Bosně, Hercegovině a částečně v Chorvatsku v XIV. až XV. stol. a později; v ní také jako jmenovitě v Poljickém statutě nabylo ѣ významu j: ѣошћɛ, моѣꙋ, гаѣ t. j. jošće, moju, gaj, pomocí ѣ označeny i měkké hlásky ľ, ň: ѣлꙋди, ѣнԑгo t. j. ľudi, ńego, za đ (ђ) psáno ѣд. Podobně i v hlah. písmě nabylo téhož významu Ⱑ na př., ⰡⰑⰞⰛⰅ t. j. jošće. – Srbsko-chorvatský jazyk, jeho historii i dialekty prozkoumali mnozí učenci; z těch sluší zejména uvésti zakladatele srb.-chorv. filologie Vuka St. Karadžiće, jeho žáka Gj. Daničiće, V. Jagiće, P. Budmaniho, A. Paviće, St. Novakoviće, T. Maretiće, L. Zimu, z mladších pak Iv. Broza, J. Milčetiće, D. Nemaniće, V. Oblaka, M. Rešetara a j. Též slovanští filologové jiných národů účastnili se horlivě těchto studií; v první řadě budiž vzpomenut P. J. Šafařík, který učinil ve svých Serbische Lesekörner roku 1833 první náběh k historické mluvnici srb.-chorv. jazyka, pak Rusové P. Lavrovskij, A. Majkov, A. Sachmatov, Němci A. Leskien, L. Masing a j. Nejnověji nakreslil přehledný obraz histor. vývoje i dialektologie srb.-chorv. jazyka T. Florinskij Лекціи по славянскому языкознанію I. (1895); v tomto spise podán též úplný přehled všech dosavade vydaných spisů i studií tohoto odboru. jpa.
- Monitoring:NavigacePaP/TITUL/=vlastní
- Monitoring:NavigacePaP/ČÁST/=název podstránky
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR/=(nevyplněno)
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR2/=(nevyplněno)
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR/ nepřítomný
- Monitoring:NavigacePaP/AUTOR2/ nepřítomný
- Monitoring:NavigacePaP/DALŠÍ/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/PŘEDCHOZÍ/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/TITUL/ vyplněný
- Monitoring:NavigacePaP/TOP/ nepřítomný
- Monitoring:NavigacePaP/ČÁST/ vyplněný
- Monitoring:Wikidata:TITUL jiné
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/=název podstránky
- Jiří Polívka
- Monitoring:Textinfo automaticky kategorizující stránku neobsahující kategorii autora
- Licence:PD old 70
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/PD old 70
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/=odkaz Autor s textem (stejné)
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/=(nevyplněno)
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/=(nevyplněno)
- Monitoring:Textinfo/AUTOR/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/AUTOR-UVEDEN-JAKO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/EDICE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/IMAGE-PAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/INDEX/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ISBN/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/JINÉ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE-PŘEKLAD2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/LICENCE2/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ONLINE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ORIGINAL/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PODTITULEK/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/POPISEK-IMAGE/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/PŘELOŽIL/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/SOUVISEJÍCÍ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/TITULEK/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/VYDÁNO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-DALŠÍ/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/WIKIPEDIA-HESLO/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo/WIKISLOVNÍK-HESLO/ nepřítomný
- Monitoring:Textinfo/ZDROJ/ vyplněný
- Monitoring:Textinfo @ 301241-260558
- Monitoring:Forma/1/proza
- Údržba:Opravit chyby