Ottův slovník naučný/Jidáš

Ottův slovník naučný
Jičínský	Jidáš	Jidášky

Údaje o textu
Titulek:	Jidáš
Autor:	Josef Hanuš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha: J. Otto, 1898. S. 352. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Ottův slovník naučný/Ježíš Kristus
Heslo ve Wikipedii: Jidáš Iškariotský

Jidáš z Karjótu v území Júdově, odtud Íš-karjót, Ἰσκαριώτης zvaný, syn Simonův, jeden z 12 apoštolů Ježíšových. Z hrabivosti přidružil se k Ježíšovi doufaje, že tento dle přání Židů založí světské království a stoupence své obohatí. Ježíš svěřoval mu peníze, jež zámožnější přátelé mu přinášeli, by z nich obstarával koupě i almužny chudým udílel. J. pak z peněz těch nejen se obohacoval, ale na konec ze ziskuchtivosti i mistra svého židovské radě za 30 sékelů polibkem (J-ův polibek) zradil. Výstrahy a upozorňování se osvědčily marnými. Pozdě lituje svého činu a marně se pokusiv jej napraviti, sám se oběsil. Viz Ježíš a Hakeldámá. Zradou svojí stal se J. obrazem prodajného a zrádného člověka, jenž mrzkému zisku dovede vše v oběť přinésti. Vypravování o J-ovi obsahují evangelia (Matouš, 10; 26 a 27; Marek, 3; 14; Lukáš, 6; 22; Jan, 6; 12; 13; 18; Skutky apoštolské 1).

J. v legendové literatuře. Skrovné zprávy knih kanonických o J-ovi, osobnosti pro Krista i křesťanství tak osudné, nestačily nábožné zvědavosti křesťanů a proto záhy doplňovány, až povstal úplný životopis jeho. Prameny byly tu rozmanité: antické pověsti o Hekubě, Oidipovi, židovské o Mojžíšovi. Také středověké pověsti o nepřirozeném manželství (o sv. Rehořovi a j.) upomínají silně na pověst o J-ovi. Z pramenů takových, pak rozvedením kanon. zpráv a smyšlením nových vyrostla již před XIII. stol. obsáhlá tradice, obrážející se jednak ve známém sborníku (Legenda aurea) Jacoba de Voragine a jednak v rozmanitých skladbách básnických i prosaických, v epických i dramatických, ba i v uměních výtvarných a obyčejích (pálení Jidáše atd.). Latinská literatura, jak to ve středověku obyčejně bývalo, byla také tu zřídlem, z něhož čerpaly ostatní literatury západoevropské. Avšak ani národům východoevropským a jihoevropským, ba ani orientálským muhammedánům nebyly pověsti o J-ovi neznámé a u Židů daly již v I. stol. spolu s pověstmi o Kainovi vznik zvláštní sektě kainiků, jež na rozdíl od tendence pověstí křesťanských ctila J-e téměř jako světce, rozvíjejíce se i později ve středověku v tomto směru Kristovi nepřátelském.

Na základě rozsáhlé leg. tradice latinské vznikla také česká legenda o J-ovi, jedna z nejstarších v naší literatuře, ježto zřejmá narážka zbytku Musejního na zavraždění posledního Přemyslovce, krále Václava III., nepochybně stanoví její vznik brzo po r. 1306. Zachována ve dvou zlomcích, Drkolenském a Musejním (celkem asi 300 veršů z části necelých), vypravujících o životě J-ově na ostrově Škariotis, o zavraždění kralevice škariotského, útěku do Jerusalema, službě u Piláta, zavraždění otce, pojetí Ciboree, vlastní matky, v manželství, projevení těchto zločinů a pokání u Krista, jehož posléze z lakoty zradí. Avšak nejen stářím, také cenou básnickou po stránce obsahu i formy patří zlomky tyto k nejvýznamnějším toho druhu památkám naší literatury, srovnávajíce se v tom s legendami o Pilátovi, sv. Duchu, pak také s leg. o Apoštolích a P. Marii, s nimiž tvořily nejen formálně, nýbrž pravděpodobně také ideou celek větší epické básně duchovní (odtud zvány bývají »Zlomky dějepravnými«). Tiskem vydán zlomek Musejní v Čas. Mus. 1829 V. Hankou, v »Listech fil.« 1878 J. Gebaurem, zl. Drkolenský v Čas. Mus. 1886 A. Paterou. Z liter.-hist. rozborů nejlepší jest rozprava J. Gebaurova, posud netištěná. Hš.