Ottův slovník naučný/Ježíš Kristus

Ottův slovník naučný
Ježinník	Ježíš Kristus	Ježíš Sirach

Údaje o textu
Titulek:	Ježíš Kristus
Autor:	Jan Ladislav Sýkora, Josef Hanuš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 326–334. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Ottův slovník naučný/Mesiáš
Heslo ve Wikipedii: Ježíš Kristus
Související články ve Wikipedii: Kristus

Ježíš Kristus, vtělený Syn Boží, Vykupitel světa, zakladatel křesťanství. Vlastní jméno jeho jest Ježíš (hebr. יְהוֹשֻׁעַ stažené v יֵשׁוּעַ = Hospodin je spása), kteréž bylo mu dáno dle rozkazu božího při obřízce. Slovo Kristus (Χριστός) jest řecký překlad hebr. מָשִׁיחַ (Pomazaný); jím označovali Židé budoucího Vykupitele z rodu Davidova. Obojího jména užil o sobě již Kristus sám (Jan 17, 3) a užívali ho o něm ti, kteří uznali v něm Vykupitele světa. Že J. K. jest osobou historickou, svědčí nejen všickni spisovatelé novozákonní, z nichž pět bylo očitými svědky veřejného života jeho, dva žáky a průvodci apoštolův, jeden zvláštním zjevením J-e K-ta poučen, nýbrž i Josef Flavius (Starož. 18, 3, 3), Tacit (Ann. 15, 44), Sueton (Vita Claudii c. 25, Vita Neronis c. 15), Plinius (list k Trajánovi), Talmúd (na různých místech), ano i křesťanství samo, ježto vznik jeho v době historické byl by nevysvětlitelným, kdyby J. K. nebyl osobou historickou. Bezpečným pramenem života jeho jsou čtyři evangelia kanonická. Ostatní spisy Nového Zákona předpokládají u svých čtenářů známost života J-e K-ta a přihlížejí pouze k narození jeho z rodu Davidova, k smrti na kříži a z mrtvých vstání, tu a tam však doplňují také nebo potvrzuji zprávy evangelní. Ale žádný z evangelistů neměl v úmyslu vylíčiti celý život J-e K-ta, nýbrž každý psal za jistým účelem zvláštním a zaznamenal proto ze života jeho pouze ty události a řeči a pořádal je tak, jak toho žádal účel, za kterým psali. Proto některé věci obsaženy jsou ve všech evangeliích, jiné pouze v některých neb jen v jednom, o jiných se vůbec nemluví. Pro tu příčinu nelze také o každém ději s určitostí říci, ve kterou dobu nebo po kterém ději se udál. Ale to platí jen o nemnohých. O většině lze srovnáním evangelních udání stanoviti, kterak následovaly po sobě. O tom však trvá nestejnost v náhledech, působil-li J. K. veřejně přes dva nebo přes tři roky. Záležíť na tom, který svátek jest rozuměti slavností, o níž mluví Jan v 5, 1. Poněvadž však důvody daleko pádnější svědčí, že slavností tou rozuměti se mají velikonoce, lze, ne-li s jistotou, aspoň s největší pravděpodobností tvrditi, že veřejný život Páně trval tři roky a tolik měsíců, kolik uplynulo od jeho křtu a pokušení do prvních svátků velikonočních ve veřejném jeho životě.

Mládí J-e K-ta vyličují pouze sv. Matouš a sv. Lukáš navzájem se doplňujíce. Oba uvádějí rodokmen jeho, ale značně liší se od sebe, zejména tím, že Matouš vede jej od Davida skrze Šalomouna, Lukáš pak skrze Nathana a že Mat. jmenuje Josefa synem Jakubovým, Lukáš však Héliovým. Proto domnívají se někteří, že rodokmen podaný od Matouše jest sv. Josefa a rodokmen podaný od Lukáše že jest Panny Marie. Jiní však, a to asi správněji, pokládají oba rodokmeny za Josefovy, tvrdíce, že Matouš uvádí jeho otce a praotce přirozené, Lukáš pak zákonné či ty, kteří na základě manželství levirátních platili před zákonem za otce, ač jimi vskutku nebyli. Pokud rodokmeny ty jsou Josefovy, jsou spíše právnickým než skutečným důkazem původu J-e K-ta z rodu Davidova, potud totiž, pokud J. K., ač nebyl přirozeným synem sv. Josefa, přece mu patřil jako syn jeho vlastní, a to právem manželským, jakožto syn narozený v manželství, kteréž bylo uzavřeno mezi ním a P. Marií, podobně, jako právem majetkovým patřila by majiteli pole úroda která by bez zasetí povstala na jeho poli přímým působením Božím. Narodil se pak z Marie pocházející z rodu Davidova (Luk. 1, 32) a to působením Ducha sv., t. j. tím, že Bůh pouhou vůlí svou učinil P. Marii matkou jeho způsobiv všemohoucností svou z těla jejího tělo J-e K-ta a spojiv s ním duši lidskou. Stalo se to sice mocí Boha trojjediného, tedy působením všech tří osob božských; poněvadž však vtělení se Syna Božího, kteréž při početí tohoto člověka, Ježíše, se uskutečnilo (ježto hned od prvního počátku jeho vešel s ním v trvalé spojení osobní Syn Boží, tak že v něm božství a člověčenství spojeno bylo v jedné a to božské osobě nerozlučně, nesmíšeně), jest činem lásky a milosti Boží, skutky takové však přičítají se Duchu sv., proto v Písmě sv. přičítá se početí J. K. působení Ducha sv. (Luk. 1, 37, Mat. 1, 18, 20). Narodil se za císaře Augusta nedlouho před smrtí Héróda Vel. v době, kdy Augustus dal popsati veškeré obyvatelstvo říše své. Který rok to bylo, o tom rozcházejí se mínění. Obyčejně kladou smrt Héródovu do r. 750 po založení Říma a oním sčítáním lidu rozumějí to, kteréž Augustus nařídil r. 746, a tvrdí, že J. K. narodil se v r. 747—749 včetně, pravíce, že letopočet náš, kterýž první rok po narození Páně začíná lednem r. 754 po zal. Ř., odchyluje se od skutečnosti o 4 a více roků. Jiní však, jak se zdá, správněji kladou smrt Héródovu do r. 753 po z. Ř. (do dubna) a popsáním lidu, o němž sv. Lukáš mluví (2, 1), rozumějí to, kteréž dle Orosia stalo se r. 752 po z. Ř., a tvrdí, že J. K. narodil se r. 752 a to dle podání dne 25. prosince. Tomu-li tak, neuchyluje se letopočet náš od skutečnosti více než o týden, ježto dle skutečnosti začínal by první rok po narození Páně dnem 25. prosince.

Před narozením J. K. odebrali se Josef a Maria z Nazareta do Béthlehéma, by tam za příčinou nařízeného sčítání lidu dali zapsati jména svá. Nenalezše pro nával cizincův a zajisté i pro chudobu místa v Béthlehémě, uhostili se za městem v jeskyni, jíž pastýři užívali jako chléva. Tam narodil se o půlnoci J. K. Hned na to nastalo světlo jako denní a andělé oznámili jej pastýřům blíže Béthlehéma stáda hlídajícím jako Spasitele světa. Osmého dne po narození byl podle zákona obřezán a Ježíšem nazván. Čtyřicátého dne pak donesla jej Maria s Josefem do Jerusalema a podala předepsanou obět za něho i za sebe (Obětování Páně, Očisťování Panny Marie). Při tom byl uznán za Vykupitele od Simeona a Anny, kteří rozhlásili zprávu o něm po Jerusalemě. Také mudrcům od východu, vznešeným to pohanům, patřícím bezpochyby ke kastě kněžské a pocházejícím nejspíše z Persie, oznámil Bůh narození jeho a to hvězdou, která se jim ukázala, a zajisté též vnitřním vnuknutím, kterým je poučil, že hvězda ona znamená zaslíbeného »krále isráélského«. Nebyl to však povětroň, ani vlasatice, aniž které jiné obyčejné těleso nebeské, nýbrž, jak patrno ze směru, kterým se hvězda pohybovala, a vůbec z toho, co o ní sv. Matouš praví, světlo zvláštní, kteréž Bůh s hledem k mínění, jež mudrci při astrologických názorech svých byli si učinili na základě proroctví messiánských, tehdy po východě vůbec známých, zvláště stvořil k tomu, aby je upozornil na novorozeného Vykupitele. Ti vydavše se na cestu přišli do Béthlehéma přes Jerusalem, kde upozornili Héróda na dítko a dostali poučení o místě jeho narození; a vešedše tam do domu, do kterého se byli Josef a Maria zatím z jeskyně přestěhovali s dítkem, klaněli se J-i K-tu a obětovali mu zlato, kadidlo a myrrhu. Udál-li se příchod jejich před obětováním Páně, jak udává tradice, kladouc příchod jejich na den 6. ledna, nebo až po něm, snad až po roce, jak domnívají se mnozí za naší doby, nelze říci s jistotou. Po jejich odchodu dal Héródés zabiti všecky chlapce v Béthlehémě a v okolí do dvou roků stáří, mysle, že mezi nimi usmrcen bude i J. K. Ale sv. Josef, byv napomenut ve snách andělem, utekl s dítkem i s P. Marií do Egypta.

Po smrti Héródově vrátili se do Palestiny a chtěli usaditi se v Béthlehémě. Uslyševše pak, že po Héródovi nastoupil neméně ukrutný syn jeho Archelaus, odebrali se do Nazareta, který patřil pod vládu Héróda Antipy. Tam strávil J. K. veškeré mládí své, až, dospěv k roku (as) třicátému svého věku, vystoupil veřejně. Proto zván jest Nazaretským. Z celé doby této nezachovalo se o něm žádné zprávy bezpečné, leč že ve 12. roce věku svého šel s Josefem a matkou svojí do Jerusalema na slavnost velikonoční, kdež zůstal i po slavnosti, až třetí den byl nalezen ve chrámě mezi učiteli, projevuje takovou moudrost ve svých dotazech a odpovědech, že divili se všickni, kteří ho slyšeli. Potom odešel zase do Nazareta a, jak dí Lukáš (2, 52), prospíval moudrostí a věkem a milostí u Boha i u lidí, t. j. dával tím více na jevo svrchovanou moudrost svou, čím více přibývalo mu let, ukazuje zároveň víc a více, v jakém zalíbení jest u Boha. Poněvadž však u sv. Marka (6, 3) lid nazývá jej tesařem, vysvítá, že pomáhal pěstounu svému v jeho řemesle tesařském.

Prve než vystoupil veřejně, připravoval Jan Křtitel na příchod jeho vyzývaje lid ku pokání a křtě ty, kteří vyznávajíce hříchy své hotovi byli polepšiti život svůj. Křest jeho ovšem nebyl svátostný a nepůsobil milosti, nýbrž přípravný (pokud povzbuzoval k pokání), symbolický (pokud naznačoval čistotu duševní, k jejíž přijetí připravovati se měl člověk pokáním) a předobrazný (pokud předobrazoval křest svátostný). Také J. K. přišel k němu a dal se pokřtiti v Jordáně, ač neměl hříchu žádného; neboť chtěl dáti na jevo, že béře hříchy lidstva na sebe a chce za ně dostičiniti. Hned na to byl slavnostně uveden ve vykupitelský úřad svůj, tím totiž, že Duch svatý vstoupil naň v podobě holubice a Bůh Otec prohlásil o něm, že jest Synem jeho. Stalo se to nejspíše na počátku r. 783 po zal. Říma; neboť Jan Křt. vystoupil v 15. roce panování cís. Tiberia (Luk., 3, 1) a to, jak se zdá, na počátku toho roku, tedy na podzim r. 782, a nedlouho potom vystoupil J. K. (Počítámeť r. 15. panování Tiberiova od jeho samovlády či od smrti Augustovy, 19. srp. 767 po zal. Ř., a nikoliv od jeho spoluvladaření s Augustem, jak se činívá; neboť přijetím za spoluvládce v únoru 765 nabyl Tiberius moci pouze v provinciích císařských, nikoliv jinde; a od takového spoluvladaření nezačali zajisté nikde nové aery, zvláště ne tam, kde Tiberius žádné moci nedostal.) Byv pokřtěn, odebral se J. K. na poušť, dle podání na p. Kvarantanii (Džebel Kuruntel), a postil se tam 40 dní a nocí, zdržuje se po ten čas všelikého pokrmu i nápoje. Potom překonal troje pokušení, které způsobil mu ďábel zevně, přistoupiv k němu v podobě viditelné, a to proto, že chtěl jednak nabyti poznání o jeho osobě, jednak svésti jej k hříchu a překaziti dílu vykupitelskému. Nevědělť, že v osobě jeho spojena jest lidská přirozenost s božskou a proto že hřešiti nemůže. J. K. připustil pokušení to, poněvadž se mu jím naskytovala příležitost, utkati se s ďáblem, jej překonati, a tak všem zjednati naději ve vítězství a dáti příklad, kterak proti pokušení bojovati jest.

Veřejná činnost J-e K-ta. Z pouště Kvarantanské odebral se J. K. zase k Janovi, kterýž vyznal jej veřejně Beránkem Božím, který snímá hříchy světa. Pojav pak 5 učenníků (Ondřeje, Jana, Petra, Filipa, Nathánaéle), kteří uvěřili v něho jakožto v poslance Božího, jednak pro svědectví Janovo, jednak pro důkaz vševědoucnosti, který J. K. podal (Jan 1, 48, 49), odebral se s nimi do Galilee a započal veřejnou činnost svou. V ní lze rozeznávati trojí období: Činnost přípravnou, galilejskou a ostatní. Činnost přípravná trvala do uvěznění Jana Křtitele, t. j. do listopadu nebo začátku pros. prvního roku veřejného působení jeho (r. 783 p. z. Ř.). V ní čelil předem k tomu, by připravil lid ku přijetí učení svého. Proto i slovem i skutkem — zázraky — osvědčoval se jako poslanec Boží, jako zaslíbený Vykupitel. Nežádalť víry slepé, nýbrž rozumné; a proto přesvědčiti chtěl dříve o božském poslání svém a potom teprve zjevoval podrobně pravdy božské. Odebrav se tedy do Galilee s prvními učenníky svými, učinil na prosbu P. Marie první zázrak v Káni, proměniv vodu ve víno. Odtud odešel do Kafarnaa a brzy na to do Jerusalema na slavnost velikonoční. Tu vystoupil rozhodně jako Vykupitel, jenž vědom jsa sobě úřadu svého a moci své horlí pro čest a slávu nebeského Otce svého. Vyčistilť chrám od prodavačů, kteří v předsíni pohanů prodávali obětní zvířata, a od penězoměnců, kteří vyměňovali peníze běžné za posvátný peníz, jímž platila se daň chrámová. Tím byla uražena velerada, neboť s její svolením tam prodávali. Poněvadž však neučinili si dosud (členové velerady) o něm určitého úsudku a připouštěli, že by mohl býti prorokem, snad i vykupitelem, jakého si přáli (který by je vybavil z poddanství římského a obnovil pozemské království Davidovo), přestali na tom doptávajíce se, jakým znamením dokáže, že má právo tak vystupovati. J. K. odpověděl k tomu poukázáním ke své smrti a svému vzkříšení, řka: Zbořte chrám tento, a já jej ve třech dnech vzdělám (Jan 2, 19). Ačkoli však již tehdy zaujali se proti němu, uvěřili jiní v něho pro zázraky, které činil, mezi nimi i někteří členové velerady, zejména Nikodem, kterýž přišed k němu v noci dostal poučení o potřebě znovuzrození vodou a Duchem svatým (o potřebě křtu svatého), o vykoupení smrtí vtěleného Syna Božího, o nutnosti víry v Syna Božího (Jan, 3). Opustiv pak Jerusalem, zdržoval se po delší čas v Júdsku, zvláště u Jordánu, kde mnoho lidí pokřtil skrze učenníky své a to křtem, jak pravdě podobno, nikoli svátostným, nýbrž přípravným a symbolickým (Jan 3, 22, 4, 2). Když proto horšili se učenníci Janovi, těžce nesouce, že sláva mistra jejich tím se zastiňuje, vydal Jan nové svědectví o Kristu jako o Vykupiteli (Jan 3, 26). Asi v listopadu byl Jan uvězněn v Machéruntě od Héróda Ant., protože mu vytýkal nedovolený poměr, v kterém žil s manželkou nevlastního bratra svého Filipa, kterýž žil jako soukromník v Římě. Když došla o tom zpráva J-e K-ta, opustil Júdsko, zvláště proto, že fariseové těžce nesouce množení se učenníků jeho záviděli mu to, a jak se zdá, pomýšleli na to, by ho jako muže nebezpečného obžalovali u Piláta a tak podobným způsobem se ho zbavili, jako Héródés zbavil se nepříjemného mravokárce svého uvězněním. J. K. však nechtěl ještě ani trpěti ani dáti přítomností svou podnět k nepokojům mezi lidem; odešel proto do Galileje. Šel tam přes Samarsko, kdež u studnice Jakubovy v Sicharu (části to Sichému) v rozmluvě se Samaritánkou prohlásil se za zaslíbeného Vykupitele a pobyv dva dny v městě, pohnul i obyvatele toho města, že uvěřili v něho.

Galilejská činnost J-e K-ta trvala 1³/₄ roku, až do podzimu třetího roku veřejného života jeho. Ji vyličují obšírně synoptikové; proto Jan toliko stručně zmiňuje se o ní. V době té přišel J. K. pouze jednou do Jerusalema, několikráte však zašel za Jordán, jednou i do Foinikie. Působil pak tam dle určitého plánu jako učitel, divotvorce a zakladatel království messiánského — církve, oddávaje se tím více svým učenníkům, čím více zmáhal se odpor proti němu u Židů. Byl pak v Galilei přijat s úctou a radostí, neboť mnozí viděli divy, kteréž byl činil v Jerusalemě. Nejprve vešel tam do Kány (již podruhé) a uzdravil tam v nepřítomnosti syna královského úředníka, kterýž nemocen ležel v Kafarnaum. Dovoliv pak as tu dobu dosavadním učenníkům svým, aby vrátili se k svému zaměstnání, chodil po různých městech galilejských, uče, že blízko jest zaslíbené království messiánské, a vyzývaje ku pokání a k víře v evangelium jakožto nutné podmínce ku přijetí do království jeho, dávaje tak zároveň na jevo, že království, které založí, není rázu světského, nýbrž královstvím nábožensko-mravního obnovení lidstva. Po nějakém čase přišel také do Nazaretu a prohlásil se tam veřejně za Vykupitele zaslíbeného (Luk. 4, 21); byv však zneuznán opustil město a odebral se do Kafarnaum, ale, jak se zdá, dříve ještě, než vstoupil do města, vyzval Petra, Ondřeje, Jakuba a Jana, aby se stali stálými jeho učenníky. Kafarnaum vyvolil si na to za nový domov svůj a za východiště galilejské činnosti své (město Ježíšovo). Uzdraviv pak tam v sobotu člověka posedlého, Petrovu tchyni a mnoho jiných nemocných a posedlých, odešel do měst okolních, uče a uzdravuje nemocné, mezi nimi též malomocného (Mar. 1, 40—45, Mat. 8, 2—4). Vrátiv se za nedlouho do Kafarnaum uzdravil šlakem poraženého, odpustiv mu hříchy a dav při tom na jevo svoji vševědoucnost. Zázraky ty způsobily tak mocný dojem v lidu, že mnozí uvěřili v něho, mimo jiné též celník Matouš, zvaný Lévi, kteréhož J. K. povolal za stálého učenníka. Z radosti nad tím upravil mu Matouš na počest hostinu a pozval k ní též jiné celníky a druhy své. J. K. přijal pozvání. Ale fariseové a zákonníci, kteří již seznali, že J. K. není vykupitelem podle jejich přání, použili příležitosti té, by jej osočovali. Těžce nesouce, že počet stoupenců jeho stoupá, a nemohouce popříti jeho zázraky, obviňovali jej nyní, že obcuje důvěrně s hříšníky, učenníky jeho pak, že se nepostí (neukládajíce si postů jiných mimo posty přikázané). Ale J. K. odmítnul útoky jejich. Zatím nastaly svátky velikonoční, druhé za veřejného života jeho (r. 784). Na ty odešel do Jerusalema a uzdravil tam v sobotu pouhým slovem člověka, který již 38 roků byl nemocen. I stíhali jej proto jako rušitele soboty, ano chtěli jej usmrtiti jako rouhače, když háje jednání svého nazval Boha Otcem svým (Jan 5, 18). Vrátiv se do Galileje, hájil apoštolů, když fariseové vinili je z porušování klidu sobotního, protože, používajíce dovolení zákona, trhali a mnuli v sobotu (první po 2. svátku velik.) klasy, by zahnali hlad. V sobotu na to uzdravil v Kafarnaum člověka s uschlou rukou a prohlásil se za Pána soboty. Tím byli fariseové popuzeni tak, že spojili se s Héródiány, stranou sobě nepřátelskou, by zahubili J-e K-ta. Tak rozdělili se již zjevně posluchači jeho ve dvě strany; jedni viděli v něm Vykupitele, byť ne ve smyslu dokonalém, a drželi se ho, jiní pojali nenávist proti němu, neb alespoň upírali mu víru. Zejména členové velerady, fariseové a vůbec představení a vůdcové lidu ukázali, že nehodni jsou býti vůdci lidu v království messiánském.

Proto J. K., odešed na jednu horu nedaleko jezera Genezaretského, vyvolil tam po celonoční modlitbě 12 apoštolů, kteří by jako představení jeho království a vůdcové lidu učení jeho hlásali, věřící spravovali a jim milost Boží prostředkovali. Položiv tak první základy církve své podal v delší řeči horské soustavný zákonník pro své království. Na to uzdravil služebníka setníkova v Kafarnaum, vzkřísil syna vdovina v Naimě, přijal posly Janovy a prohlásil se před nimi za zaslíbeného Vykupitele a, pozván byv k fariseovi Šimonu na hostinu, odpustil hříchy kající hříšnici, která přišedši do večeřadla pomazala jej vonnou mastí. Konaje tak milosrdenství k lidem všelikého stavu ukazoval, že od království jeho není vyloučen nikdo, kdo jest dobré vůle. Chodě pak dále po Galilei s apoštoly připravoval je na první poslání jejich. Zejména u jezera Genezaretského učil v podobenstvích o povaze, rozvoji a ceně království svého a vykládal jim v soukromí podobenství, jimž nebyli porozuměli. Mezi vyučováním přišla jeho matka a tak zvaní bratři, t. j. příbuzní jeho (bratrů skutečných neměl J. K. žádných), a žádali s ním mluviti. Ale on nepřerušil vyučování svého, nýbrž prohlásil, že každý vchází s ním v poměr příbuzenství (duchovního), kdo zachovává vůli Otce nebeského; tak dal zároveň na jevo, že v konání úřadu svého řídí se vůlí nebeského Otce svého a nikoliv svazky příbuzenskými. Když na to vstoupil na loď, aby se přeplavil přes jezero, chtěl jeden zákonník státi se stálým jeho učenníkem; ale J. K. nepřipustil ho věda, že úmysly jeho nejsou čisty. Plavě se pak po jezeře utišil bouři a ukázal se tak Pánem přírody. Přišed na to do krajiny gerasenské, uzdravil dva posedlé a vrátiv se na břeh západní uzdravil ženu krvotokem trpící, vzkřísil dceru Jairovu, uzdravil dva slepce a němého posedlého. Utvrdiv tak víru apoštolů udělil jim moc činiti zázraky a dav jim přiměřená naučení rozeslal je po dvou do měst, aby zavedl je pod svým dozorem do apoštolského jejich úřadu. Tu dobu Héródés Ant., dav usmrtiti Jana Křt., přestěhoval se z Machéruntu do letního sídla svého v Sephoris severně od Nazaretu a uslyšev o J-i K-tu domníval se, že to jest Jan z mrtvých vstalý. Brzy na to vrátili se apoštolé ze svého poslání. Bylo tehdy již nedlouho před třetími svátky velikonočními ve veřejném životě Kristově (785). Na svátky ty nešel J. K., zůstal v Galilei a oddával se více učenníkům svým, aby je připravil na budoucí povolání jejich. K tomu konci hleděl přivésti je k náležitému poznání své osoby a varovati je před nepravými zásadami farisejskými. Odešed tedy s nimi za Jordán, aby popřál jim odpočinku, nasytil tam pěti chleby a dvěma rybičkami 5000 mužů (a tolikéž asi žen a dítek), kteří jdouce již na slavnost velikonoční, zašli za ním za Jordán; a přikázav apoštolům, aby vstoupíce na loď plavili se na západní břeh jezera, rozpustil lid a ušel na horu, když pohnuti zázrakem chtěli jej učiniti králem. V noci pak přišel za apoštoly, kráčeje po vodě, ano dovolil Petrovi, by šel také po vodě k němu, potom vstoupiv na loď utišil vítr, kterýž byl prudce vál. Tak ukázal se pánem přírody a pohnul apoštoly, že uznali a vyznali jej Synem Božím (Mat. 14, 33); a vyznání to opakovali druhého dne (po zázračném nasycení) v Kafarnaum, když tam v synagoze k nemalému pohoršení lidu i některých učenníků svých delší řečí slíbil, že dá své tělo za pokrm a svou krev za nápoj (v nejsv. svátosti oltářní). Potom chodil po krajích galilejských. Nedlouho po velikonocích přišli z Jerusalema fariseové a zákonníci, byvše bezpochyby posláni, aby jej pozorovali. Ti vinili apoštoly, že nemyjí si rukou před jídlem a tak přestupují starobylé tradice. Ale J. K., objeviv jejich pokrytectví, ukázal, že tradice jejich závazny nejsou, a poučil  tom, co skutečně poskvrňuje člověka. Odebrav se pak do Foinikie, uzdravil tam dceru jedné pohanky a poučil tak, že, ač poslán jest »k zahynulým ovcím domu isráélského«, přece jest spasitelem nejen Židů, nýbrž i pohanů. Přešed na severu na východní břeh Jordánu, učinil tam mnoho zázraků, uzdraviv mimo jiné hluchoněmého a nasytiv 4000 lidí sedmi chleby a několika rybičkami. Na to přeplavil se na západní břeh jezera Genezaretského a přišel do krajiny Magedanské. Tam žádali na něm fariseové, pokoušejíce jej, aby božské poslání své dokázal zvláštním znamením s nebes. Ale J. K. odepřel to; slíbil však, že jim dá znamení Jonáše proroka, poukazuje tak opětně ke své smrti a k svému vzkříšení. Plavě se pak do Bethsaidy zajordánské varoval apoštoly před kvasem fariseů či před nepravými zásadami jejich a uzdravil na to v Bethsaidě slepce. Ačkoli však apoštolé nedávno již vyznali, že J. K. jest Synem Božím, přece neměli dosud jasného vědomí o tom, ve kterém smysle Synem Božím jest. Aby tedy uvědomil je v té příčině, přivedl na to Petra v krajině Caesaree Filipovy otázkami k tomu, že osvícen byv Bohem samým veřejně vyznal jej soupodstatným Synem Božím a Vykupitelem světa. Vyznání to schválil a slíbil Petrovi, že mu dá v církvi primát cti i pravomoci. Aby pak zapudil pozemské naděje, které apoštolé činili si do Vykupitele, jakož i aby připravil je na svoji smrt, předpověděl hned na to (poprvé) zcela zřejmě svou smrt i své vzkříšení. Aby však předpovědí tou nebyli uvedeni ve zmatek, utvrdil víru tří z nich tím, že vzav je na horu proměnil se před nimi, ostatních pak tím, že sestoupiv s hory uzdravil posedlého náměsíčníka, jehož oni pro nedostatek víry pravé uzdraviti nemohli. Bera se potom do Kafarnaum, předpověděl podruhé svou smrt a své vzkříšení. V Kafarnaum dal Petrovi zaplatiti daň chrámovou za sebe i za něho penízem, který najde v ústech ryby, pobádal apoštoly ku pokoře, k péči o nedospělé a slabé, varoval před pohoršováním, učil, kterak pečovati o chybující, a vyzýval k smířlivosti (podobenství o nemilosrdném služebníku).

Ostatní činnost J-e K-ta trvala ještě půl roku. V té době odešel třikráte do Jerusalema, na slavnost stánků, posvěcení chrámu a svátky velikonoční, o nichž zemřel. I v tomto čase oddával se hlavně učenníkům svým naváděje je ke ctnostem, jimiž vynikati mají jako hlasatelé jeho učení, spolu vždy více dával na jevo, že také pohané povoláni budou do církve. Chtěje jíti na slavnost stánků do Jerusalema nastoupil cestu Samarskem. Tam odepřeli mu pohostinství a proto Jakub a Jan chtěli na ně svolati oheň s nebe; ale J. K. napomenuv je k mírnosti vrátil se do Galilee a buď přes Peréi a Jericho nebo podél Jordánu přes Skythopolis a Jericho bral se do Jerusalema. Na cestě té as ještě v Galilei žádal jej zase nějaký zákonník, aby jej směl stále následovati; J. K. mu to odepřel, ale dva jiné muže povolal, ač s počátku ještě rozhodnuti nebyli. Taktéž ještě v Galilei vyvolil 72 učenníky a poslal je po dvou po městech, do kterých chtěl přijíti. Když se vrátili a s radostí vypravovali, kterak i duchové zlí jich poslouchají, napomenul je k pokoře. Nedaleko Jericha, ne-li v Jerichu samém, poučil zákonníka, kterýž ho pokoušeti chtěl, o přikázáních lásky jakožto přikázáních největších a podobenstvím o milosrdném Samaritánu ukázal, že každý člověk jest náš bližní. V Bethanii byl pohostěn od Marie a Marty, kterouž poučil o jednom potřebném. V polovici slavnosti stánků přibyv do Jerusalema učil v chrámě. Odkazoval k božskému poslání svému a nazval se pramenem života. Mnozí uvěřili v něho, jiní zůstali v pochybnostech, velerada pak bojíc se, aby lid všechen nepřidal se k němu, poslala zřízence, aby ho jali. Ale ti báli se vztáhnouti ruce na něj. Tu dobu as, ne-li již dříve, vyloučili jej z církve židovské. Druhého dne po svátcích odpustil cizoložnici vinu její a učil, že jest světlem světa a Synem Božím. Za to chtěli jej kamenovati, ba velerada usnesla se, že vyobcuje z církve každého, kdo J-e K-ta vyzná Vykupitelem. V sobotu nejspíše nejblíže příští uzdravil slepého od narození, kterýž zázrak velerada úředně vyšetřovala a, nemohouc jej popříti, aspoň z církve vyobcovala onoho slepce uzdraveného, když J-e K-ta nazval prorokem a svého smýšlení hájil. J. K. odsoudil jednání to podobenstvím o dobrém pastýři a nájemníku. Potom (dle podání na hoře Olivetské) učil modlitbě a proslovil podobenství o neodbytném příteli. Nedaleko Jerusalema také, ne-li v Jerusalemě samém, uzdravil posedlého a odsoudil ostře zatvrzelost fariseů jakožto hřích proti Duchu sv., když zázrak onen ze zloby přičítali Belzebubovi. Opustiv Jerusalem zdržoval se v Júdsku až do slavnosti posvěcení chrámu. V té době byv pozván od farisea káral pokrytectví fariseů, takže potom hledali příčiny, aby mohli jej obžalovati. Potom nabádal apoštoly k větší dokonalosti varuje je před pokrytectvím (Luk. 11, 37—52) a povzbuzuje k důvěře v Boha, k stálosti ve víře, k varování se lakomství (podobenství o boháči, jenž náhle smrtí zachvácen), k bdělosti, a vyzýval lid ku pokání podobenstvím o stromě fíkovém. Jda pak do Jerusalema na posvěcení chrámu uzdravil kdesi v synagoze v sobotu shrbenou ženu a obhájiv jednání svého poučil podobenstvím o zrnu horčičném a o kvasu, že církev jeho přes veškeren odpor protivníků jeho bude se rychle v ně i uvnitř rozvíjeti. O posvěcení chrámu (v prosinci 785) prohlásil se zjevně za Syna Božího, s Otcem soupodstatného. A když chtěli jej proto kamenovati, poukázal ke skutkům svým: těm ať věří, nechtějí-li věřiti slovům jeho. Na to odešel do Perée a byl tam as do polovice února. Héródés chtěl jej sice dostati odtud lstivě, nastrojiv, jak se zdá, farisey některé, by mu namluvili, že jej chce usmrtiti, ale J. K., předpověděv brzkou smrt svou a zkázu theokratie, zůstal. Tam stalo se pak nejspíše vše, co Lukáš vypravuje od 13, 23—17, 10: uzdravil v sobotu vodnatelného v domě náčelníka farisejského a podobenstvím o veliké hostině učil, že Židé sami připravují se o spásu v království messiánském, pohané pak že budou do ní přijati. Vyšed z domu vysvětloval, čeho žádá od svých následovníků, a když fariseové a zákonníci horšili se, že přijímá hříšníky, proslovil podobenství o ztracené ovci, ztraceném penízi a marnotratném synu, ukazuje, jak Bůh vyhledává spásy každé duše a jak ochotně přijímá na milost kajícího hříšníka. Na to v podobenství o nespravedlivém vladaři nabádal učenníky své, by, užívajíce statků pozemských ke konání dobrých skutků, hleděli si zjednati zásluhy u Boha. Když se tomu smáli fariseové oddaní lakomství, pověděl podobenství o boháči a Lazaru, poukazuje k věčné odplatě. Potom (asi v polovici února) odebral se k žádosti sester Lazarových do Bethanie a vzkřísil tam Lazara, který již 4 dny byl ve hrobě. Když proto mnozí uvěřili v něho, usnesla se velerada formálně na tom, že jej usmrtí, a dala rozkaz, aby, kdo zví, kde se J. K. zdržuje, jim to pověděl. J. K. nechtěje však dosud trpěti šel do Efremu, severových. od Jerusalema, a pobyv tam několik dní nastoupil poslední cestu do Jerusalema, ale ne přímo, nýbrž velikou oklikou, přes Samarsko a Galileí na sever, odtud přes Jordán na východ, Peréou na jih, opět přes Jordan na západ a přes Jericho a Bethanii do Jerusalema. Na této cestě, asi blíže hranic samarsko-galilejských, uzdravil deset malomocných a k otázce jakéhos farisea odpověděl, že království Boží jest již zde a druhý příchod jeho (k soudu) že nastane nenadále; podobenstvím o nespravedlivém soudci nabádal k modlitbě vytrvalé a podobenstvím o fariseovi a publikánovi k modlitbě pokorné. Přišed do Perée učil o nerozlučnosti manželství a o přednosti stavu panického, žehnal dítkám, mladému muži, toužícímu po dokonalosti, radil k dobrovolné chudobě a apoštolům, kteří vše opustivše následovali ho, i těm, kteří k vůli němu přinesou oběti, slíbiv zvláštní odměny vyložil podobenstvím o dělnících na vinici, že odměna nebeská záleží předem na milosti Boží; překročiv pak na jihu Jordán předpověděl na cestě do Jericha svou smrt na kříži a své vzkříšení, v Jerichu, zavítav k Zachéovi, přijal jej na milost a podobenstvím o 10 hřivnách učil, že blaženost nebeská bude rozličná podle přičinění člověka. Odcházeje z Jericha uzdravil dva slepce, z nichž jeden žádal ho za smilování již před vstoupením do města; 6 dní před velikonocemi (v pátek dne 8. nisanu) přišel do Bethanie a zůstav tam do neděle byl pohostěn od Šimona malomocného a pomazán drahou mastí od Marie, sestry Lazarovy. Když apoštolé k popudu Jidášovu horšili se nad tím jakožto zbytečným plýtváním penězi, jichž mohlo býti užito ve prospěch chudých, zastal se jí J. K. pravě, že ho pomazala již napřed ku pohřbu. Při té příležitosti, zdá se, že Jidáše poprvé napadla myšlénka, aby J-e K-ta zradil a tak nahradil si, co by byl nespravedlivě vyzískal, kdyby masť byla se prodala a výtěžek skrze něho, jakožto pokladníka apoštolského, dán byl chudým.

V neděli (10. nisanu) brzy po poledni šel J. K. do Bethfage a slavil odtud slavný vjezd svůj do Jerusalema, by podstoupil tam smrt za lidstvo. Přišed do chrámu uzdravil mnoho nemocných a byl pozdraven od dítek a za slyšení žádán od pohanů. Zdržev se tam krátkou dobu vrátil se do Bethanie. Neboť chýlilo se již  večeru. V pondělí na to jda do Jerusalema vyslovil kletbu nad fíkovým stromem, jakožto symbolem národa židovského, a vyčistil chrám od prodavačů a znesvěcovatelů jeho. Tím byli uraženi členové velerady, s jejichž dovolením obchod tam byl veden; a poněvadž již byli velice rozrušeni velikou oslavou, která v neděli mu byla učiněna a kterou on přijal, dotazovali se ho v úterý, jakou mocí to činí, a když J. K. odepřel jim odpověď, poněvadž oni neodpověděli k otázce jeho, předkládali mu velekněží, fariseové s héródiány a sadduceové různé otázky úskočné, myslíce, že buď přivedou jej v rozpaky a tak připraví o jméno věhlasného učitele, nebo z něho dostanou nějaký výrok, pro který ho budou moci buď obžalovati neb o lásku u lidu připraviti. Neboť přímo vystoupiti proti němu a jíti ho nechtěli, bojíce se, aby proto nenastal rozbroj v lidu. Ale J. K. rozřešiv otázky jejich s podivuhodnou snadností umlčel je a tak veřejně zahanbil ano i hrozbu strašnou proti nim vyslovil pro jejich nevěru a převrácenost, a to veřejně. Odešed pak na horu Olivetskou předpověděl zkázu Jerusalema a zkázu světa a napomenuv k bdělosti podobenstvím o věrném a nevěrném služebníku, o 10 pannách a o hřivnách, poučil o posledním soudě a věčné odplatě.

Umučení, vzkříšení, nanebevstoupení J-e K-ta. Již několikráte činili Židé pokusy, aby J-e K-ta usmrtili, ale on zmařil je po každé neboť dosud nepřišla doba, ve které podle úradku Božího trpěti měl a chtěl. Nyní nadešla doba ta, proto nebránil více, by provedli svůj úmysl. A velerada pracovala k tomu usilovně. Vidouc, že všecky snahy její proti J-i K-tu jsou bez úspěchu a že lid vždy více kloní se k němu, a přece nechtíc uznati v něm poslance Božího, uznala, že nemůže již déle otáleti s vykonáním vražedného svého úmyslu, nechce-li přijíti o všechen vliv a všecku vážnost u lidu. Sešla se proto ve středu ráno k mimořádné poradě a ustanovila, že J-e K-ta ještě o svátcích zatkne, ale tajně, aby nebyl rozbroj v lidu, po svátcích pak že jej usmrtí. Sotva schůzi ukončili, přišel Jidáš, kterýž oddav se lakotě a vida, že časných výhod nedočká se u J-e K-ta, ztratil v něho veškeru víru, a nabízel, že jim ho zradí, jestli mu zaplatí. Nabídka ta zapudila v nich obavu, že by se lid bouřil, kdyby J-e K-ta usmrtili. Změnivše proto ihned usnesení své přijali Jidášovu nabídku, slíbivše mu dáti 30 stříbrných (asi 45 zl.), a ustanovili, že usmrtí J-e K-ta ještě o svátcích. Jidáš hledal na to příležitosti, by zradu vykonal. Ve čtvrtek (14. nisanu) slavil J. K. s apoštoly posledně velikonoční večeři a ustanovil při ní nejsv. svátost oltářní i oběť mše sv., dav spolu apoštolům moc kněžskou. Potom označil zrádce svého, a když Jidáš odešel, poučoval a těšil apoštoly a loučil se s nimi dojemnými řečmi, jež zakončil velekněžskou modlitbou. Odešed pak do zahrady Gethsemanské započal tam utrpení své úzkostí a zápasem smrtelným, který si dobrovolně jako pravý člověk připustil, jednak se zřením k tomu, co právě podstoupiti a trpěti měl, jednak pro hříchy všeho lidstva, jež na se vzal, aby za ně dosti činil. Při tom přijal potěchu od anděla. Dav se pak zatknouti od tlupy Jidášem přivedené, kterou byl dříve pouhým slovem k zemi porazil, aby ukázal, že by nic nezmohli proti němu, kdyby sám trpěti nechtěl, zakázal apoštolům brániti ho. Na to odvedli jej k Annášovi, kdež byl tázán na učenníky a učení a potupen od služebníka políčkem, potom ke Kaifášovi, u něhož se zatím sešla velerada, ač ne v plném počtu, kdež hledali dlouho příčiny, aby ho mohli odsouditi k smrti v naději, že vladař potvrdí rozsudek, až konečně odsoudili jej k smrti proto, že k otázce Kaifašově prohlásil se za Syna Božího. Mezitím zapřel jej Petr třikráte. Ráno pak po předchozím sezení vedli jej k vladaři Pilátovi, by potvrdil jejich rozsudek; k tomu konci vinili jej ze zločinů politických: že bouří lid, brání dávati daň císaři a praví se býti Kristem králem. Pilát seznal brzy jeho nevinu a chtěl ho propustiti. Když však Židé odporovali a on uslyšel, že J. K. jest z Galileje, kde vládne Héródés Ant., poslal jej k Héródovi (kterýž dlel právě v Jerusalemě), by se tak zbavil věci nepříjemné. Ale Héródés, nenaleznuv také žádné viny na něm, poslal jej zpět Pilátovi, učiniv dříve J-i K-tu posměch proto, že nevyhověl jeho zvědavosti. Pilát činil nové pokusy, aby mohl propustiti J-e K-ta se souhlasem Židů; i dal jej proti vší spravedlnosti bičovati, chtěje zbuditi soucit lidu. Když však lid, podněcován jsa od velekněží a členů velerady, odpor činil a se bouřil vždy více, když mu i vyhrožovali žalobou u císaře (že propouští člověka, který dělá se králem), povolil nátlaku a vydal J-e K-ta, aby byl ukřižován. Na to dovedli jej bez odkladu na Kalvárii a ukřižovali jej tam se dvěma lotry ještě dopoledne. Odpoledne ve 3 hod. zemřel přijav dříve na milost jednoho z lotrů ukřižovaných, kterýž byl uvěřil v něho jako ve Vykupitele a ho za smilování žádal. Bylo to v pátek dne 15. nisanu, a to, jak máme alespoň za pravděnejpodobnější, r. 786 po založ. Říma. Poněvadž dle zákona židovského nesměla těla odpravených zůstati bez pohřbu do druhého dne a lotři neumírali, vyžádala si velerada na Pilátovi, by zpřerážením nohou ukřižovaných směli urychliti smrt jejich. Vojínové k tomu konci poslaní zlámali sice nohy lotrů, ale nohou Kristových nezlámali, vidouce, že již mrtev jest. Aby však měli jistotu o smrti jeho, probodl jeden z nich bok jeho kopím, vraziv je až k srdci; na to vyšla krev a voda z boku jeho. Mezitím Josef z Arimathie, člen velerady a tajný stoupenec Kristův, žádal Piláta, aby směl J-e K-ta čestně pochovati, a Pilát dovolil, zjednav si dříve úřední zprávu o jeho smrti. Na to byl J. K. pohřben v hrobě, kterýž byl Josef z Arimathie pro sebe vytesal ve své zahradě nedaleko místa popravního. Druhého dne (v sobotu) kněží a fariseové, rozpomenuvše se, že J. K. mluvil o svém z mrtvých vstání třetího dne, dali s dovolením Pilátovým k hrobu stráž a zapečetili hrob. V neděli ráno však před východem slunce vstal J. K. z mrtvých a potvrdil tak, že jest tím, za koho se vydával, Synem Božím a Vykupitelem lidstva. O vzkříšení svém hleděl přesvědčiti své věrné, zvlášť apoštoly, co nejpevněji. Ukázal se jim proto několikráte na různých místech, ukázal jim své rány, jedl před nimi, ano k vůli Tomášovi, který nechtěl vypravování apoštolů věřiti, leč vloží-li prsty své do rukou jeho místo hřebů a spustí ruku svou v bok jeho, ukázal se jim zvláště, by Tomáše přesvědčil. Zůstal pak po svém vzkříšení ještě 40 dní na zemi. V době té učinil některá zařízení v příčině prostředků milosti a církve své: zejména ustanovil svátost pokání, dal apoštolům světové poslání a Petrovi primát ve své církvi. Čtyřicátého dne po svém z mrtvých vstání vstoupil na hoře Olivetské na nebesa. Vstalť z mrtvých s tělem oslaveným, jež není vázáno prostorem tou měrou, kterou bylo vázáno dříve, a proto, ať nehledíme ani k božské moci jeho, mohl vznésti se do výše, by zaujal nejpřednější místo v prostoru světovém.

Učení J-e K-ta. Učení své, jímž zdokonalil a naplnil Starý zákon, přednášel J. K. obyčejně, ač ne vždy, v podobenstvích a parabolách a průpovídkách, aby je učinil srozumitelným všem stavům, učeným i neučeným. Učení to hlásali pak apoštolé ústně, z části však zaznamenali je též písemně. Pramenem jeho jsou tedy spisy apoštolské (knihy Nového zákona) a tradice apoštolská či ústní podání. Celé a neporušené zachovává a hlásá je církev katolická, chráněna jsouc zvláštní pomocí božskou, by při tom neuchýlila se od pravdy; ona předkládá k věření pouze to, co v Písmě sv. neb ústním podání jest obsazeno, vyjádřivši za různých příležitostí (prohlášením za články víry) přesně a jasně to, co v oněch pramenech řečeno jest mnohdy nedosti jasně. Jest pak souhrn učení J-e K-ta tento: Jest jeden pravý Bůh (Jan, 17, 3), jenž jest pouhý duch (Jan 4, 24), bytost nejvýše dokonalá (Mat. 19, 17; 5, 48), ve třech osobách, Otci, Synu a Duchu sv. (Mat. 28, 19). Sám jsa od věčnosti (1. Tim. 1, 17; Jan 17, 5) stvořil na počátku času svět z ničeho pouhou vůlí svou (ne najednou, nýbrž v několika obdobích — Skut. ap. 17, 24; Žid. 11, 3), a to i viditelný i neviditelný či duchovní (anděly, Kol. 1, 13). Co stvořil, bylo dobré (1. Tim. 4, 4). Stvořil pak všecko ke své slávě (Zjev. 4, 11 a 14, 7). Co stvořil, také zachovává a řídí (Mat. 6, 26—33). Člověk jest tvor Boží, složený z těla a duše nesmrtelné (Mat. 10, 28), určený k oslavě Boží a vlastní blaženosti (Jan 17, 3; Mat. 5, 16; I. Kor. 10, 31). Veškeré lidstvo povstalo od jedněch prarodičů (Mar. 10, 6), od jednoho praotce (Skut. ap. 17, 26). Jako někteří andělé zhřešivše připravili se o původní dokonalost a na věky byli zavrženi (Jud. 6.; 2. Pet. 2, 4), tak i lidstvo ztratilo hříchem naději ve věčnou blaženost, ježto první člověk (jakožto praotec a zástupce všeho lidstva) uvalil hříchem svým vinu, ztrátu naděje v život věčný, smrt a jiné zlo na všecky své potomky (Řím. 5, 12; 16; 17). Aby však lidé přece mohli dosíci věčné blaženosti, k níž byli stvořeni, poslal Bůh v lásce své Syna svého na svět, aby je vykoupil (Jan 3, 16). Vykupitelem tím jest J. K. (Jan 4, 26); onť vtělený Syn Boží (Mat. 26, 63; 64; Jan 1, 14; Luk. 1, 35), pravý Bůh (Jan 10, 30) a pravý člověk (Mat. 18, 11; 26, 38; I. Pet. 2, 24) v jedné osobě a to božské, v osobě Syna Božího. Dokonav trojím úřadem dílo vykupitelské (v. t. Christologie) vede jednotlivce ke spáse skrze církev svou, kterou k tomu založil, aby prostředkovala věřícím milosti, které on zasloužil nám, dav jí k tomu prostředky ke spáse vedoucí: neomylné učení své, oběť mše sv. a svátosti (počtem sedm) a duchovní moc. Kdo chce býti spasen, musí užívati prostředků těch, podřizuje se vedení církve, v jejíž čele stojí jedna viditelná hlava (Mat. 16, 18; 28, 19; 20; 18, 17; Mar. 16, 15; 16; Luk. 10, 16). K spasení nepostačí zajisté pouze věřiti v učení Kristovo, nýbrž třeba též konati vůli jeho, třeba skutků dobrých (Mat. 7, 21; 19, 17; Jan 14, 21; 23; Řím. 2, 13; Jak. 2, 14—22). Těm, kdo chtějí dospěti k vyšší dokonalosti a nabyti v nebi větší odměny, doporučuje ustavičnou čistotu (Mat. 19, 11; 12; I. Kor. 7, 25), dobrovolnou chudobu (Mat. 19, 21) a dokonalou poslušnost (srv. Jan 5, 30 a Mat. 16, 24). Aby však člověk mohl zákon Boží zachovat a činiti skutky pro nebe záslužné a tak dojíti blaha věčného, potřebuje nutně milosti Boží pomáhající i posvěcující (Jan 6, 44; 13, 4—6). Pomáhající dává Bůh každému tolik, kolik ke spasení třeba (2. Pet. 3, 9; I. Kor. 10, 12; 13), ač ne každému stejně (Rom. 12, 3); posvěcující uděluje tomu, kdo užívá prostředků k tomu ustanovených, svátostí (Jan 3, 5; 20, 23; Jak. 5, 14; 15). Hned po smrti bude J. K. souditi každého o sobě dle toho, jak přičinil se s milostí jeho o spasení, a rozhodne, bude-li duše k blaženosti věcné připuštěna nebo na věky zavržena (Žid. 9, 27; II. Kor. 5, 10). Na konci světa, kdy nynější podoba světa přestane a nová nastane (2. Pet. 3, 7—13), vstanou všickni lidé z mrtvých, přijdou na soud obecný (Jan 5, 28; 29), po němž spravedliví vejdou (i s tělem) do věčné blaženosti, nespravedliví do věčných muk (Mat. 25, 46). — Učením mravů hleděl zdokonaliti celého člověka; proto nespokojuje se s pouhou spravedlností vnější, nýbrž žádá, by i smýšlení a žádání člověka srovnávalo se s vůlí Boží (Mat. 15, 17—20; 9, 4; 22, 37). Vyniká tak učení J-e K-ta původností, jednoduchostí a vznešeností nade všecky nauky filosofův a reformátorů náboženských, poučujíc o nejdůležitějších věcech, jež každého se týkají: o Bohu a poměru tvorů k němu, o našem cíli, o cestě a prostředcích, kterými lze cíle toho dosíci. A cíl, který udává, jest na výsost vznešený, prostředky zcela dokonalé. Nežádaje však víry slepé potvrzoval učení své zázraky, čině vlastní mocí skutky, jež nemohou způsobeny býti žádnou silou stvořenou, nýbrž jedině mocí božskou, a to veřejně, před četnými svědky; ba některé z nich byly od samých nepřátel jeho vyšetřovány úředně a nemohly býti popřeny (Jan 9, 6 až 34; 11, 47). Také k mravnému životu naváděl nejen slovem, nýbrž i skutkem; neboť, jsa prost každého i nejmenšího dojmu nebo žádosti nezřízené, konal sám, k čemu jiné nabádal, a podal nejdokonalejší a nejkrásnější vzor všech ctností. Tak svatě a prostě žil, tak veliké a posvátné dílo vykonal, že i protivníci nevědí, mají-li se více diviti jeho osobě nebo jeho dílu. Bylť to život, bylo to dílo v skutku Bohočlověka.

V církvi řecké, pravoslavné, uznávajíce za pramen víry své i Písmo sv. i ústní podání, shodují se ve svém učení celkem s učením katolickým; neuznávají však nástupce sv. Petra, římského papeže, za hlavu církve. O Duchu sv. učí, že vychází od Otce skrze Syna.

Protestanté (věřící) uznávají pouze Písmo sv. za pramen víry. O Bohu, nejsv. Trojici, osobě J-e K-ta, vzkříšení a věčné odplatě učí ve shodě s církví katolickou; od konce předešlého století však tvrdí skoro všickni, že J. K. měl ještě bratry vlastní. Zavrhují primát církve i rozdíl mezi církví učící a slyšící, pravíce, že moc apoštolská dána jest všemu lidu, který ji přenáší, na koho chce. Zavrhli mši sv. a většinu svátostí, uznávajíce pouze křest a večeři Páně, jejichž působnost záleží pouze na víře člověka. Učí, že pouhou věrou bývá člověk ospravedlněn, ospravedlněním pak že neuděluje se člověku skutečného odpuštění a posvěcení, nýbrž že toliko prohlašován bývá za spravedlivého, a to tak, že dle reformovaných mohou míti jistotu o svém smíření s Bohem ti, kteří jsou předurčeni k životu věčnému — jevíť se to svatým životem; dle lutheránů však neudává se tím žádná změna ve mravním stavu člověka, nýbrž v tom, jak Bůh pohlíží na poměr jeho k sobě. Ostatně není mezi protestanty učení jednostejného. Povstaloť mezi nimi mnoho sekt, kteréž vykládajíce si Písmo sv. různým způsobem v rozličných věcech též od sebe se liší. Rationalisté pokládají J-e K-ta za pouhého člověka, Písmo sv. za knihy původu čistě lidského.

Literatura. O životě J-e K-ta buď celém nebo částech jeho jest značný počet knih českých v rukopise neb tištěných: Život K-ta Pána s předeslaným životem sv. Joachima, sv. Anny a P. Marie. Rukopis na perg. v 4° ze XIV. stol.; Pašije podle sv. Jana evangelisty, rozšířené uváděním sv. Otcův. Rkp. na perg. v 4° ze XIV. stol.; Umučení Pána našeho J-e, rkp. s obrázky; Spis o umučení našeho Spasitele, rkp.; Pašije ze všech čtyř evangelistů v 4°, 1544; Život Pána našeho J-e K-ta, kterýž Ammonius Alexanderský sepsal, přeložen od Sixta z Ottersdorfu (Praha, 1547, v 8°); O K-tu Nazaretském a jménu jeho (Prostějov, 1568); Vita Christi. Život a celá evangelická historia o Pánu J-i K-tu božím a Marie synu atd. složená od Jana Habermanna (Praha, tištěna u Michala Petrle 1579 v 12°, po druhé v Dobrovici 1614 v 16° u Ondřeje Mizery Jarovského); O útrpné smrti P. J-e K-ta, od Jana Straněnského (Praha, 1581, v 16°); Nového krále Emanuele J-e K-ta vtělení, početí a narození tajemství plné, od M. Vrbenského (t., u Dan. Sedlčanského 1609); Historia o umučení P. n. J-e K-ta, ze spisů 4 evangelistů v jeden pořádek uvedená, od M. V. Vrbenského (t., u Pavla Sessia); Knihy dvoje o skutcích P. n. J-e K-ta, od Havla Žalanského (t., u Dan. Karla z Karlsperku 1617, v 4°, 2 díly); O svatých ženách, kterým Pán K. nejprve své vzkříšení zvěstovati ráčil, od Havla Žalanského (t., 1606, v 4° a 1612); Cunae theanthropi mundo nati, spis kratičký a prostý o narození K-ta atd., od Jak. Akanthido Mitisa (t.); Historie P. n. J-e K-ta v některých artikulích sebraná (t., 1617); Život P. n. Jesu K-ta, když pro lidské pokolení na světě pracoval (t., 1630); Historie o umučení a smrti, pohřbu a vzkříšení P. Jesu K-ta ze 4 evangelistů sebraná, od J. A. Komenského (Lešno, 1631; Amsterdam, 1663; Berlín, 1757; Praha, 1832); Život Pána a Spasitele našeho J-e K-ta atd., podle sepsání sv. Bonaventury skrze Adama Walošera z něm. přeložil (1603, vydán v Praze 1625, 1647, 1754); Boha nesmrtelného v těle smrtelném trpícího historie mravným naučením vysvětlená od Wilhelma Stanihursta s. J. (Praha, v kolleji, 1708); Veliký život Pána a Spasitele našeho K-ta J-e z Písma sv. a hodnověrných spisovatelů pilně sebraný (t., vydán od Jana Grocha 1779); Život a učení P. J-e K-ta z vlastních slov všech 4 sv. evangelistů složený, přel. Leop. Jakobi (t., 1789); Život P. J-e pro dítky vydaný od J. Littingera (Olomúc, 1790); Život P. n. J-e K-ta a sv. učenníků jeho od J. Medlína (Praha, 1804); Život a řeči P. J-e K-ta Syna Božího jednorozeného, obě z Písem sv. novozákonních vytažené od Jos. P. Václ. Ditricha (t., 1809); Život a učení K-ta J-e Syna Božího a Vykupitele našeho ze 4 evang. složené (Levoč, 1813); Fedrsena Život P. J-e pro dítky, přeložil Jan Hybl (Praha, 1820); Život Pána a Spasitele našeho J-e K-ta, syna Božího, od P. Pantaleona Neumanna (t., 1860, I. a II. díl); P. Didona atd. J. K., přel. Jan Ev. Hulakovský; Umučení a oslavení P. n. J-e K-ta podle čtyř evangelií, napsal dr. J. L. Sýkora (t., 1897, ve vzdělavací knihovně katol.); Sepp, Das Leben Jesu Christi (2. vyd., Řezno, 1865); Schegg, Sechs Bücher des Lebens Jesu (Freiburg, 1874—75); Grimm, Das Leben Jesu (Řezno, 1876—94); Friedlieb, Das Leben Jesu Christi des Erlösers (Münster a Paderborn, 1887); E. Hofele, Leben Jesu Christi und Maria (Štutgart, 1893); Camus, La vie de N. S. Jésus Christ (Paříž, 1883, 2. vyd. 1887); Lesêtre, Notre Seigneur Jésus Christ dans son saint évangile (Paříž, 1893); Ollivier, La passion (t., 1892); H. Coleridge, Vita vitae nostrae (Londýn, 1869); týž, The Works and Words of our Saviour (t., 1883, 4 sv.). Protestantští: Neander, Das Leben Jesu Christi (1837, 7. vyd. 1873); Keim, Gesch. Jesu von Nazara (1867 až 1872); Hase, Gesch. Jesu (Lipsko, 1876, 2. vyd. 1891); Weiss, Leben Jesu (3. vyd. 1888); Beyschlag, Leben Jesu (2. vyd. 1888). Rationalističtí: Dav. Strauss, Das Leben Jesu (Tubinky, 1895, 4. vyd. 1840); Renan, Vie de Jésus (Paříž, 1863), vyšlo v 43 vydáních, přel. též do češtiny. Sa.

J. K. v legendové literatuře české. Střízlivé, stručné, mezerovité zprávy knih kanonických o životě a zvláště o mládí J-ově záhy nestačily vyznavačům učení jeho, jmenovitě těm, kteří znali bohaté a pestré vypravování antické mythologie. Proto již záhy (od II. stol.) povstávaly apokryfy je doplňující: Evangelium Jacobi (Protoevangelium), psané prvotně řecky  záhy přel. arabsky, syrsky atd., vypravovalo o rodičích P. Marie, jejím vychování atd., Evangelium Pseudo-Mathaei (Liber de ortu b. Mariae et infantia Salvatoris) líčilo dětství Kristovo do pátého roku, Ev. de nativitate Mariae o rodičích P. Marie atd., Ev. Thomae o příbězích a skutcích J-ových v Nazaretě, arabské Ev. infantiae, orientálskými báchorkami zabarvené a j. Církev sice záhy (od V. stol.) ohrazovala se proti těmto a podobným apokryfům, ale rozšíření a vždy rostoucí oblibu jejich nezastavila. Prostřednictvím latiny rozšířily se, zvl. prvé 4, záhy po celém křesťanstvu západoevropském a daly zde vznik nesčetným legendám o sv. Anně, P. Marii, Kristově mládí atd. S tímto shledáváme se v české literatuře již od 1. pol. XIV. stol. pod názvem (mladšího rukopisu) Knihy o božiem narození a o boží mladosti, a to ve dvojím spracování, v obsahu zcela rozdílném. Starší zachováno ve dvou zlomcích, z nichž prvý (perg. list) nalezen v Čes. Krumlově, druhý pak (2 listy necelé) v Budějovicích. Otištěny A. Paterou v Čes. Mus. 1885 a 1889. Pocházejí dle vydavatele z poč. XIV. stol. a popisují rýmovaným veršem útěk do Egypta a odporné hádání s mistrem, hlavně dle apokryf. evangelia Pseudomatoušova a Tomášova. Spracování mladší zachováno v rukop. Klementinském z konce XIV. stol. a pochází asi z pol. téhož věku. Vypravuje dle různých pramenů, hlavně uvedených apokryfů, o rodičích P. Marie, o P. Marii a jejím zasnoubení i žití s Josefem, o narození J-ově, vraždě nemluvňat, o útěku do Egypta, životě v Nazaretě a známém setkání J-e K-ta a učenců židovských ve chrámě. Kromě nemnohých opravdu poetických scén jest vypravování v celku velmi neobratné, neurovnané a nesvědčí ani o velké umělosti ani o velkém nadání skladatelově, a to po stránce formální i obsahové. Srv. Čas. Mus. 1847 I. 596 článek V. Nebeského. Hš.