| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Fideicommissum |
| Autor: |
Leopold Heyrovský |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. s. 171. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Svěřenství |
Fideicommissum (lat.) zove se u Římanů odkaz (v. t.), který byl na právní zřízení povýšen teprve od císařského práva, na rozdíl od starobylého, již v zákoně XII. tabulí uznaného, odkazu zvaného legatum (v. t.). Za republiky bylo po právu platným a žalovatelnym pouze legatum, jehož platnost závisela na zachování pevných formalit, jmenovitě na tom, že bylo nařízeno v testamentu a určitými slovy rozkazovacími. Přece se však již za republiky stávalo, že zůstavitel, nezachovávaje formy pro legata předepsané nebo chtěje něco odkázati osobě, které nebylo po právu lze zůstaviti něčeho na případ smrti, žádal na dědicovi nebo legatářovi, aby po jeho smrti plnil něco osobě třetí. Z takového pořízení vzcházela původně pouze mravní povinnost, jejíž splnění záviselo úplně na cti a věrnosti (fides) požádaného (fiduciarius). Proto slulo pořízení takové f., osoba pak, ve prospěch které se stalo, fideicommissarius. F. došlo jakési právní platnosti nejprve císařem Augustem, který v některých mimořádných případech přikazoval konsulům, aby splnění f-sů extra ordinem vynutili. Ale teprve, když císař Claudius zavedl trvalý a všeobecný soud pro f., stalo se řádným právním institutem. I potom nebyla pro f. od práva předepsána určitá forma a neplatily pro ně všecky předpisy omezující legatum. F. bylo lze platně sdělati netoliko v testamentu, nýbrž také mimo něj, kterýmkoli způsobem, jmenovitě též listem zůslavitelovým, vší formy prostým (codicillus viz Kodicil), a slovy vyjadřujícími pouze přání, ne rozkaz. Kdežto legatem mohl býti obtížen pouze dědic testamentární, mohlo f. býti uloženo každému, komu se smrtí zůstavitelovou dostalo majetkového prospěchu, jejž poslední vůle zůstavitelova jemu poskytla nebo neodňala, tedy jmenovitě nejen testumentárnímu, nýbrž i intestatnímu dědicovi, jakož i odkazovníkovi a pod. Též bylo lze skrze f. naříditi, aby odkaz, byv nabyt od odkazníka, byl po jisté době (jmenovitě po smrti odkazníkově) vydán jinému (substituce fideikommissarní). Zvláštním případem takovýmto jest f. rodinné, t. j. odkaz s ustanovením, že odkázaný předmět má zůstati vždycky v určité rodině. Po jiných stránkách bylo f. časem víc a více podrobováno omezujícím předpisům. Ba pro ně byla za křesťanských císařů zavedena i určitá forma, přibráni 5 svědků při zřízení jeho. Justinián konečně sloučil legatum a f. úplně. Každý odkaz měl býti pokládán zároveň za legatum i za f. a účasten všech výhod toho i onoho zřízení. Skrze f. mohlo býti nařízeno dědicovi, aby celé dědictví nebo zlomkový díl jeho zase vydal jinému (f. hereditatis). F. takové způsobovalo od polovice I. stol. po Kr. za jistých, podle Justiniána za všech okolností, že vydáním dědictví fideikommissarovi přešlo dědictví s dědice na fideikommissaře jako celek, uskutečnila se tedy nepřímá universální sukcesse ve jměni zůstavitelovo. Pořízení takové zove se tedy f. universální, odkaz universální. Hý.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Svěřenství