Ottův slovník naučný/Fideikommiss

Ottův slovník naučný
Fideicommissum	Fideikommiss	Fideikommissární substituce

Údaje o textu
Titulek:	Fideikommiss
Autor:	Karel Kadlec
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. s. 171–173. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Svěřenství

Fideikommiss něm. práva čili t. zv. rodinný f. (svěřenství) jest právní ústav, spočívající v tom, že majetkový předmět následkem ustanovení jisté osoby (zakladatele f-u) přecházeti má určitým řádem jen na členy jisté rodiny. Účelem f-u jest pojistiti určité rodině na věčné časy vynikající sociální postavení. Dle tohoto účelu mohou býti předmětem f-u jen takové předměty, které poskytují trvalý pramen důchodů, jako jsou především pozemky. Zakládání f-ů bylo reakcí proti šířícímu se volnému disponování s nemovitostmi. Starší německé (a podobně i slovanské) právo nepřipouštělo zcizování pozemků, zvláště dědičných statků, beze svolení dědiců (čekanců). Pozemek mohl zcizen býti jen tenkráte, když členové rodiny dali své svolení, nebo když do roka a do dne zcizení neodporovali. Od této zásady znenáhla se upouštělo a disposice s nemovitými věcmi stavěna víc a více na roveň disposici s movitostmi. Naproti těmto novým řádům vyvinuje se reakce zejména od XIII. stol. Nejdříve vyskytují se případy, že vlastníci nemovitostí soukromými disposicemi nařizují, že statek mezi více osob nikdy nemá býti dělen. Od XIV. stol. pokládají se za platné i takové testamentární disposice, dle nichž pozemek dle jistého řádu posloupnosti vždycky jen od jednoho člena (potomka) rodiny zůstavitelovy mohl býti děděn. Případy podobné setkávaly se sice na počátku s odporem, avšak znenáhla dobyly si obecného uznání. Zvláštní interess na zachování rodinného jmění v míře neztenčené, a to vždy v jedněch rukou, měla zvláště šlechta, vyšší i nižší, a pak i zámožné měšťanstvo. Když římské právo bylo recipováno, dosahovala vyšší šlechta účelu svého rodinnými smlouvami a domácími statuty, kdežto pro nižší šlechtu a stav měšťanský vytvořilo se zvláštní právo, jež jen vnějším, nahodilým způsobem navazováno na římskou fideikommissní substituci, vyslovenou ve 159. novelle Justiniánově a rozšířenou v pozdější italské praxi i doktrině. Poprvé byl tento názor hájen obšírným způsobem od Knipschildta v jeho »Tractatus de fideicommissis familiarum nobilium« (1654, a před tím již v dissertaci z r. 1626). Názoru o fideikommissní substituci římského práva dalo se však jen částečně užiti. Předmět se závazkem fideikommissní substituce v rodině mohl přecházeti jen do čtvrtého kolena, načež se v rukou posledního držitele stával co do disposice úplně volným. Proto záhy od srovnávání s římským právem upouštěno, a z někdejší romanistické doktriny zbyl jen pouhý název »rodinný f.«, který upomíná na právo římské. Ústav rodinného f-u rozšířil se pak všeobecně a spočívaje původně na právu obyčejovém a pak jsa vyvíjen doktrinou, uchoval se až na naše dny. V nových zákonnících jest dosti podrobně upraven. Zákony francouzské revoluce f-y zrušily, a Code civil ve čl. 896. zapověděl obmezování dědiců. Proto neměly za francouzského panství v Německu nové f-y býti zřizovány a dosavadní měly býti zrušeny. Avšak brzo byly tyto zákony opět zrušeny. R. 1848 byl ústav ten znova ohrožen. Základní práva německého národa (§ 38.) stanoví zrušení f-ů a žádají, aby zemská zákonodárství tuto zásadu provedla. Některé státy se dle toho zachovaly, ale v krátkosti byly zákony f-ům nepřátelské opět zrušeny, tak že ve většině německých zemí existují dodnes rodinné f-y. Zřízení f-ů děje se písemným prohlášením vůle zakladatelovy, a to buď na případ smrti (poslední vůlí nebo dědickou smlouvou) anebo inter vivos (jednostranným nebo smluvním jednáním). Kromě toho vyžadují jednotlivá práva veřejného vyhlášení vůle zakladatelovy, po případě zápisu do veřejných knih a velmi zhusta různého způsobu státního účastenství (stvrzení moci zákonodárné, zeměpanské, soudního stvrzení), často i zřízení inventáře. Dle pruského práva třeba jest soudního vyhlášení a dle bavorského práva soudního potvrzení, které však nesmí býti odepřeno, jsou-li splněny zákonné požadavky. Většina novějších zákonů žádá zeměpanského potvrzení, jehož jest třeba dle pruského práva jen při velmi velikých f-ech (s čistým výnosem přes 30.000 marek), dle práva saského jen při f-ech, které ještě ve třetí ruce mají býti nezměnitelné. V Rakousku třeba jest dokonce svolení moci zákonodárné (zák. ze 13. čna 1868). – Způsobilým, zříditi f., jest každý, kdo může o jmění svém volně disponovati. Povinné díly nesmějí arci zřízením f-u býti zkráceny. Právo, zřizovati f-y, není žádnou stavovskou předností. Pravidelně mohou je tedy zakládati nejen rodiny šlechtické, nýbrž i měšťanské, ačkoli práva toho užívá více šlechta. Jen dle práva bavorského připouští se zřizování f-ů pouze ve prospěch rodin šlechtických. – Co může býti předmětem f-u, uvedeno již shora. Některá partikulární práva, zvláště pruské a bavorské, obmezují f-y jen na pozemky (domy jsou tudíž vyloučeny) a kapitály. Jednotlivé zákony žádají též minimální hodnoty f-u (na př. pruské právo u pozemků minimální čistý výnos 7500 marek, u peněžných f-ů kapitál aspoň 30.000 marek). – Co se týče poměru toho kterého držitele k f-u samému, panují v doktrině různá mínění. Dle jedněch spisovatelů jest fideikommissní jmění zvláštním účelným jměním, které náleží jako vlastnictví pouze rodině, kdežto ten který držitel f-u má pouze obsáhlé právo požívací. Se stanoviska obecného práva nedá se však mínění to zastávati, poněvadž rodina (nehledě k rodům vysoké šlechty) není právním subjektem. V minulých stoletích rozšířen byl nejvíce názor o t. zv. děleném vlastnictví, dle něhož vlastnictví vrchní náleželo rodině (čekancům) a t. zv. vlastnictví požitků držiteli fideikommissu. Názor tento projeven jest také v rak. obč. zák. (§ 629.). Vlastnictvím požitků rozuměla tu starší doktrina ona rozsáhlá práva požívací, která se od práva vlastnického lišila jen tím, že držitel f-u nesměl různým disponováním zkrátiti práva čekanců. Názory o děleném vlastnictví jsou dávno již překonány, a dnes uznává se takořka všeobecně, že držitel f-u jest pravým, arci (ve smyslu zakládací fideikommissní listiny) obmezeným, jeho vlastníkem. Právo vlastnické vykonávati může jen salva rei substantia, a odpadnou-li čekanci, nabývá vlastnictví úplného. Zciziti, zastaviti a věcně trvale obtížiti pozemek, není oprávněn. Zcizení, které přes to se stalo, jest neplatné a nenabývá se jím vlastnictví. Čekanci mohou vystoupiti proti nabyvateli s reivindikací, jakmile k nástupnictví jsou povoláni. Ani descendent zcizujícího držitele f-u není povinen zcizení uznati, poněvadž právo své neodvozuje od zcizujícího ascendenta, nýbrž přímo od zakladatele f-u. Co se týče nezcizitelnosti f-u, jde obecné právo tak daleko, že neuznává ani svolení žijících čekanců, jakož i kuratora zřízeného k hájení práv potomků, ani svolení soudního. I v těchto případech jest zcizení neplatné. Partikulární práva se od této přísné zásady uchýlila a dovolují v jistých případech zcizení. Pruské právo dovoluje změnu rodinného statutu jakož i zcizení a obtížení rodinného jmění jednohlasným a od fideikommissního úřadu schváleným usnesením rodiny. Při disposicích jistého druhu, jako při směně nebo zcizení jednotlivých parcell, umístění a vypovědění fideikommissních kapitálů, dále při kontrahování nutných zápůjček, stačí, když si držitel f-u opatří svolení dvou určitých čekanců. Z účelu f-u vyplývá, že držitel musí statek fideikommissní i s příslušenstvím udržovati v dobrém stavu a opatřovati nutné opravy. Pravidelné hospodářské náklady má nésti z výnosu mu připadajícího. Pro mimořádné požadavky může podstatu f-u učiněným nákladem jakožto fideikommissním dluhem obtížiti, pokud se týče, mohou jeho allodiální dědicové žádati od nástupce f-u náhradu. – Ostatní členové rodiny mají jen neodňatelné právo čekanecké. Jednak náleží jim totiž právo dozoru, právo na inventarisování, pojištění a kladení účtů, na účastenství v jistých jednáních, týkajících se správy f-u, jednak nároky na odbytné, na výživu nebo vyplácení určité renty z příjmů f-u a p. – Pro dluhy, které kontrahoval držitel f-u, nemohou věřitelé sáhnouti na podstatu f-u. Za dluhy takové zavazeny jsou jen plody (výtěžky) statku z vlastnického období dlužníkova, pokud arci nebylo jich užito na udržování f-u a na hrazení vlastních dluhů fideikommissních, kterými se rozumějí dluhy zakladatelovy, náklady podniknuté k očištění statku od věcných břemen a konečně dluhy učiněné k uhrazení mimořádných nákladů, jež byly nutny za tím účelem, aby hospodářská výnosnost statku byla udržena nebo zjednána.

Co se týče nástupnictví ve f-u, platí vůle zakladatelova. Každý jednotlivý čekanec nastupuje tedy dle principu sukcesse ex pacto et providentia majorum, z práva přímo od zakladatele mu poskytnutého a na právu předešlého držitele nijak nezávislého. Myšlénka tato provedena jest tu daleko přísněji než ve právu lenním, tak že i potomci posledního držitele zpupné dědictví mohou odmítnouti, statek fideikommissní však podržeti. Schopnost nástupnictví řídí se podmínkami, jež zakladatel ustanovil. Zhusta žádá se šlechtictví prosté nebo jistým počtem předků kvalifikované, původ z rovného manželství, určité náboženské vyznání atd. I kde takových zvláštních podmínek není, rozumí se v pochybnosti zrození z řádného manželství, mužské pohlaví a náležitost k mužskému kmenu. Není třeba podotýkati, že zakladatel může k nástupnictví povolati i ženy a ženské příbuzenstvo (t. zv. ženské f-y). Pravidelně stanoví zakladatel pro fideikommissní posloupnost zvláštní řád, který se od obecného řádu dědičného uchyluje. Dle toho nazývá se pak f. majorát (je-li povolán nejstarší z nejbližších zákonných dědiců posledního držitele), seniorát (je-li povolán nejstarší čekanec celého rodu), primogenitura (náleží-li přednost nejstaršímu čekanci z nejstarší linie), a podobným způsobem, hledí-li se k mladšímu věku, minorát (je-li povolán nejmladší z nejbližších zákonných dědiců), juniorát (je-li povolán nejmladší z celého rodu) a ultimogenitura (náleží-li přednost nejmladší linii). Béře-li se zřetel pouze k liniím, rozeznávají se primo-, secundo-, tertiogenitury. Nebyl-li ustanoven zvláštní řád posloupnosti, nastupuje posloupnost intestátní, arci s tou modifikací, že kmen mužský, jakožto nositel rodinného jména, vylučuje členy ženské. Vymřením kmene mužského obyčejně f. zaniká, fideikommissní statek pozbývá totiž povahy f-u a může kterékoli osobě byti odkázán. Někdy však povolána bývá po vymření mužských potomkův nejbližší ženská příbuzná posledního držitele f-u (ultimus familiae) a s ní i přiženěná linie kognatů. Od nástupnictví ve f. vyloučeni jsou adoptovaní, nemanželské děti a legitimovaní per rescriptum principis. Dle obecného práva zaniká f. jen vymřením rodu k nástupnictví oprávněného a zahynutím věci. Partikulární práva připouštějí i dobrovolné zrušení f-u, a sice usnesením rodiny, jednohlasným totiž prohlášením všech čekanců. Většina partikulárních práv dovoluje takové zrušení jen za takových kautel, které jsou předepsány pro změny ve fideikommissním předmětu. V Rakousku upraveny jsou poměry fideikommissní jednak v občanském zákonníku (§§ 618–646), jehož ustanovení, a sice §§ 627., 635.–637. doplněna, resp. modifikována byla zákonem ze 13. června 1868 čís. 61. ř. z. (o povolení ke zřízení a zadlužení f-ů), jednak cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208. ř. z. (§§ 220.–256.), jednak jurisdikční normou ze 20. listopadu 1852 č. 251. ř. z. (§ 38. a 89.). Dle § 1. zák. ze 13. čna 1868 č. 61. ř. z. může povolení ke zřízení f-u uděleno býti jen říšským zákonem, a dotyčný návrh zákona má jako vládní osnova předložen býti říšské radě. Dle předpisů obč. zák. i cit. cís. pat. musí pro každý f. zřízen býti zvláštní kurator, který má za povinnost bdíti nad tím, aby kmenové svěřenské jmění bylo zachováno a nezhoršeno. Kromě kuratora mají soudy z úřední povinnosti pečovati o to, aby f-y zachovány byly neztenčené (§ 627. obč. zák., § 223. a násl. cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208. ř. z.). Držitel f-u může třetinu fideikommissního statku zadlužiti, aniž potřebuje svolení čekanců nebo kuratora; stačí jen svolení fideikommissního soudu. Běží-li o zadlužení přes tuto míru, dává svolení c. k. nejvyšší soudní a kassační dvůr (vyslyšev kuratora i všechny známé čekance), avšak jen v tom případě, když kontrahování dluhů k udržení f-u nezbytně jest třeba (§ 3. cit. zák. ze 13. čna 1868). Soudní moc v záležitostech fideikommissních náleží v Čechách zemskému soudu (dekret dv. kanc. ze 23. srp. 1784 č. 326.). Před forum tohoto soudu spadají nejen nesporné záležitosti svěřenské, nýbrž i spory, týkající se poměrův fideikommissních, jako žaloby o posloupnost ve f., žaloby o prohlášení f-u za zaniklý a p.

Literatura: Betsius, De statutis, pactis et consuetudinibus familiarum illustrium et nobilium (1611); Knipschildt, De fideicommissis familiarum nobilium a Tractatus de fideicommissis (1654); J. H. Boehmer, Exerc. ad pandectas II, exerc. 31; v. Salza a Lichtenau, Die Lehre von Familien-, Stamm- und Geschlechts-Fideikommissen (1838); G. Beseler, Die Lehre von den Erbverträgen. II, 2 (1840); Eichhorn, Mittermaier, Walter, Gengler, Bluntschli, Stobbe a j. ve svých dílech o soukromém právu německém; Zimmerle, Das deutsche Stammgutssystem (1857); Wippermann, Kleine Schriften I. Gauerbschaften. III. Lehn- und Familienrechtliches (1873); v. Gerber, Beiträge zur Lehre vom deutschen Familienfideikommiss, ve svých Jahrb. I., str. 53–100 Gesammelte Abh., str. 100–143); Lewis, Das Recht des Familienfideikommisses (1868); Sally Meyer, Beiträge zur Gesch. der fideikom. Substitutionen (1878, dodatek v Zeitschrift für Rechtsgesch. XV., str. 131–137); Pfaff a Hoffmann, Kommentar zum österr. allg. bürg. Gesetzb., sv. II., str. 319–386 (1880 a 1883) a spis Zur Gesch. der Familienfideikommisse (1884); Miaskowski, Das Erbrechtund die Grundeigenthumsvertheilung im Deutschen Reich, Abth. II. (1884); hr. Bothmer, Die Reform des adeligen Erbrechts (1888); O. Gierke, Fideikommisse v Handwörterbuch der Staatswiss. III. sv. (Jena, 1892); Brunner, Familienfideikom. v Holtzendorflově Rechtslexicon (3. vyd. 1880). -dlc.