Ottův slovník naučný/Dědičnost

Ottův slovník naučný
Dědičné úřady	Dědičnost	Dědičný pacht

Údaje o textu
Titulek:	Dědičnost
Autor:	Vilém Kurz, Karel Chudoba, Ladislav Burket
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 143–145. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Dědičnost

Dědičnost (hereditas) jest vlastnost (funkce) živé hmoty ústrojné (protoplasmatu), že se při rozmnožování na mláděti vybavuje nejen tvar a složení, nýbrž i výkon tvora starého. Vybavování toto děje se u potomků v témž sledu a postupu, v němž se dotyčné vlastnosti vyvíjely u rodičů (d. souvěká); rovněž se vyvinují všechny údy a částky na témže místě a v témže počtu jako u starých (d. soumístná). Každá odchylka od tohoto pravidla pokládá se za zvrhlost neboli zrůdnost.

Starší názory přírodovědecké (Cuvier) hlásaly úplnou totožnost všech jednotníků téhož druhu dopouštějíce odrozování jen měrou velmi obmezenou a popírajíce naprosto možnost, že by se tvořiti mohly nové druhy hromaděním a stupňováním odrozovacích znakův. Darwinem byl tento dogmatický předsudek na základě hlubokých studií a bedlivých pokusů vyvrácen (viz Darwinova nauka). Pečlivým pozorováním snadno se přesvědčíme, že potomci týchž rodičů nikoli nejsou shodni, nýbrž toliko podobni svým rodičům i vespolek mezi sebou. Vybavuje se totiž jen čásť znaků velmi věrně a stále; jiné pak znaky bývají měnivy, často až do značné míry. Právem tudíž přirovnati lze d. k paměti. Věrnost paměti (stálost dědičná) jeví se tu tím větší, čím staršími jsou dotyčné znaky, čím déle se tudíž při tomto druhu na mláďatech opakovaly, a čím dříve v průběhu vývoje se objevují. Proto právě embryonální znaky vybavují se nejvěrněji a sledem nejpřesnějším; kdežto všechny znaky pozdější, jevící se teprve na tvoru dospívajícím, podléhají z pravidla četným vlivům zevnějším, začasté jimi bývajíce i nemálo pozměňovány (znaky měnivé, dědičná nestálost). Z téže příčiny zachovávají vnitřní znaky (anatomické) mnohem lépe svoji původnost nežli znaky vnější (morfologické), jak se o tom přesvědčujeme naukou o homologiích a analogiích zvířecích i rostlinných. Znaky, jež některý nedávný předek si teprve byl osvojil (znaky mladé), dědí se mnohem nesnadněji a podléhají mnohem větší měnivosti nežli znaky fylogeneticky starší. Mladší znaky objevují se proto též u věku mnohem pozdějším (obyčejně postembryonálním), pročež na ně má také mohutný vliv každé činidlo vnější (světlo, teplo, vlhko, potrava, výchova atd), jak o tom svědčí též možnost akklimatace. Vedle těchto znaků dědičných bývají u jednotlivců také znaky neděditelné, obyčejně tím jednotlivcem teprve osvojené (nahodilé zmrzačení). Zvláštním zjevem při d-i jest sdruženost neb výlučnost některých znaků; takovými jsou např. znaky pohlavní (prvotní a druhotní). Tak u jelenů parohy a hříva na krku, bojovnost i síla tělesná, u laně zase plachost a nedostatek hřívy i parohův a p. Zvláště nápadně jeví se tato okolnost u některých obojáků (laterální hermafroditismus), při nichž pohlavní žlázy vyvinuty bývají na každé straně jinak; u těch každá polovice těla již jeví též jiný ráz zevnější: jedna strana jest samcem, druhá samicí, což bývá zvláště nápadno na př. u roháče a j. Avšak i při jiných znacích jeví se nápadná sdruženost; tak bývají u lidí sdruženy modré oči s plavými vlasy a jemnou pletí; vlasy a zuby bývají zase nezřídka v poměru vylučovacím, — tak u lidí s vlasatou tváří a srstnatým tělem bývá chrup velmi nedokonale vyvinut. Zvláštní pozornosti zasluhují konečně takové znaky, které se při potomcích vůbec ani nevybavují; ty zoveme utajenými. Při pohlavním rozplozování utajují se na př. v každém exempláři pohlavní znaky jednoho z rodičův, ale nicméně se přece přenášejí, byť se třeba v několikáté teprve generaci vybavily. U včel na př. pochází trubec (sameček) z neoplozeného vajíčka, a přece se v něm vybavují znaky samčí po dědovi, jelikož otce nemá; podobně děje se pravidlem při rodozměně. Při plemenění domácích zvířat užívá se z pravidla samců (býků, kohoutův), a přece se jimi přenášejí i vynikající vlastnosti samic, na př. dojnic a kvočen. — Vybaví li se utajená vlastnost některého dávného předka, na př. trojkopytného koně, zoveme tento zjev atavismem (v. t.).

Podle převládání znaků různé d-i rozeznati lze druhy stálé a měnivé; onino spíše hynou, než by se vnějším změnám přizpůsobily, tito pak snadno se mění podle podnebí, potravy nebo jiných okolností. Při těchto setkáváme se s množstvím odrůd, ano i s přechody druhovými a rodovými: to jsou tvorové progressivní, kdežto druhy stále velmi snadno hynou (druhy regressivní) a vymírají. V soustavě mezi oběma jest značný rozdíl: čeledi měnivých (přizpůsobivých) tvorů obsahují četné druhy, hojnými přechody vespolek spojené (hlodavci, pěvci, hmyz, rostliny růžokvěté, křížaté aj.), kdežto čeledi stálých tvorů složeny bývají z druhů nečetných a velmi různých, patrně již vymírajících (chudozubci, nečitelné, kapradiny, plavuně a j.). Kz.

D. jest skutečný zjev, pozorovaný denně v rostlinstvu a zvířeně, u lidí vzdělaných i nevzdělaných, a to nejen v rodině, nýbrž i u celých kmenů, že tělesné a výše i duševní zvláštnosti předků vyskytají se opět měrou menší nebo větší u potomků.

O d-i mluví se již ve Védách a Avestě. V zákonodárných knihách Manuových čteme, že původně stvořeny byly čtyři typy lidí dle čtyř tříd a že vlastnosti otcovy na syny přecházejí. Také učení o hříchu dědičném uznává d. přiznáním, že dědí se kromě dobrých vlastností i nepravosti. Jeť tedy známost d-i prastará.

Že d. jeví se v rostlinstvu, jež rozmnožujeme sazenicemi a očky, nelze se diviti: nový člen jest zde vlastně bezprostředním pokračováním starého: záhadnější jest již věc při plodech povstalých z oplození semenného, kdy mužské a ženské buničky pohlavní, ač jsou také jen pokračováním rodičů, v nový zárodek splývají — zvláště u člověka, kdy d. individuálních vlastnosti otcových nebo matčiných bývá někdy na čas utajena, tak že na př. vlastností otcových u dcery sice neshledáme, za to však najdeme je u synů jejích, a naopak, kdežto přirozeně mají synové podobati se spíše otci a dcery matce. Opakem a tedy jaksi protějškem obrazu d-i jest proměnlivost. Jsoutě nestejnost potomků mezi sebou a odchylky od rodičů, jež postupem života ještě se stupňují, ústrojné přírodě touž měrou nutny, jako podobnosti. A jako d., jež mnohdy pranepatrné tělesné i duševní zvláštnůstky: bradavky, posuňky, řeč, chůzi, zvyky a obyčeje až k nerozeznání u potomků uchovává, představuje nám sílu zachovávající (d. konservativní), tak proměnlivost jeví se silou tvůrčí, způsobující, že nevyskytuje se ani u nejnižších rostlin a zvířat úplná stejnost, a dodávající světu pestrosti. D. uchovává nám druhy a plemena ať rostlin, zvířat nebo lidí hlavně tím, že mísí se pohlavně pouze jedinci téhož druhu nebo plemene, kdežto křížením a zušlechťováním kříženců vznikají odrůdy nové.

Pokud zachovává nám d. dobré tělesné zdraví a duševní vlohy, dlouhý věk, vědecké a umělecké talenty po celé generace, dotud jeví nám svou líc — ona má však také svůj rub: a tím jsou choroby dědičné a dědičná náchylnost k onemocnění.

Choroby dědičné jsou tělesné i duševní, chorobné náklonnosti a j. — Nejčelnějšími z nich jsou choroby celkové, jež po dlouhou dobu ústrojí rodičů tížily, jako příjice a následky svými, křivice, bolesti čivní (křeče) a j. Dědičná disposice k určitým chorobám bývá ovšem největší tam, kde oba rodičové chorobou tou trpěli, pročež také sňatky mezi krevními příbuznými, jest-li podezření nějakého celkového onemocnění, nelze schváliti. Při tom však se pozoruje, že u dalších potomků dědičná náklonnost k onemocnění může se seslabiti. Rovněž tak jest známo, že mnohé rodiny a kmeny jsou dědičně od nemocí chráněny, což ovšem asi především přičísti dlužno způsobu jejich života, jakož i tomu, že chorobnému jedu navykli. Tak vzdorují černoši žluté zimnici, kočující Kirgizové krtičnatosti a tuberkulose atd. Avšak i nápadné nepravidelnosti mohou se děditi: tak známy jsou rodiny se šesti prsty, se srstí po těle a p., u nichž nepravidelnost ta do pátého kolena, ba i dále se dědila, až pak zcela zašla. — Z pokusů Brown-Sequardových, jež s morčaty konal, viděti jest, že dědí se i umělé zmrzačení, kteréžto dědičnosti však vyššími třídami živočišstva stále ubývá, kdežto jinak z pravidla dědívá se jen zmrzačení povstalé dlouhotrvajícím chřadnutím.

Co se náchylnosti k onemocnění týče, dokládá Darwin ze svých pozorování u zvířat, že náchylnost ta, vypukla li u některého rodiče před dospělostí pohlavní, na obě pohlaví přejíti může, kdežto, vypukla-li i po dospělostí pohlavní, více prý platí témuž pohlaví a že často dědí se na jisté doby životní. K chorobám, jež před vyspělostí pohlavní propukají, a jež pak obě pohlaví dědí, patří především krtičnatost. Posunčina, padoucnice, jež vyvinují se mezi 10. až 20 rokem, přecházejí též rády na obě pohlaví, tak jako hostec kloubní, jenž přicházívá mezi desátým a patnáctým rokem. Nepravidelnosti, jako šestiprstí, dědila v rodině jihoarabských Fadliův obě pohlaví, ruští a barmští kosmatci bylí též vždy mužského i ženského pohlaví. Zajímavým zjevem d-i jest, že mnohé i nepatrné zvláštnosti fysiologické a pathologické objeví se ne hned po narození, nýbrž teprve v jistém věku, kdy se i u předků poprvé vyskytly. — Zjev ten souvisí patrně asi s rozvojem pohlavním právě tak, jako vídáme u ptactva. Že sameček vybarvuje se zcela teprve v době vyspělosti, nebo jako samci jiných zvířat dostávají teprve v době té parohy a jiné okrasy. — Že dále i choroby rodiči získané, způsobené zevními poměry, podnebím, špatným obydlím, nedostatečnou výživou, těžkým zaměstnáním, přecházeti mohou na děti, jest známo; tak blednice, vole a j., avšak d. zde jest pouze zdánlivá a mizí po čase, jestli rodiče poměry své změnili.

Na d-i nově získaných vlastností zakládá se možnost zušlechťovati rostliny a zvířata. Tím totiž, že páří se samci a samice, u nichž jeví se největší proměnlivost týmž směrem, dědí se nejen jistý stupeň proměnlivosti, nýbrž i snaha proměnlivosti další tak, že pěstitelé mohou vypěstiti určité odrůdy takřka na zakázku. Zde tedy nastupuje jakási d. pokračující čili hromadící, z níž dovedeme si vysvětliti bohatost domácích našich zvířat a rostlin, ať již k užitku nebo k ozdobě a zábavě, a tím také sama příroda bezděčným výběrem pohlavním dosáhla přemnohých nových tvarů.

Co se příčin d-i týče, vyskytly se rozličné nauky, při čemž zajímavo jest, že nauka nejstarší jest spolu nejnovější, že totiž semeno z celého těla se odměšuje a tělesnou silou oživuje; símě každé části těla plodí pak opět touž část (Demokrit), a že oboje pohlaví ku stavbě nového organismu stejně přispívají (Hippokratés). Jest patrno, že dědí-li se i nové získané zvláštnosti všech částí těla ústrojného, musí při tom vždy působiti celková konstituce rodičů v jakost plodu, z čehož vysvítá oprávněnost nauky Darwinovy o pangenesi, dle níž všecky části bytosti ústrojné přispívají hmotně ke šťávám plodícím, jež pak kupí se v ústroje rozplozovaci, ať již jsou to očka, výtrusy, semena nebo vajíčka. Závisí tudíž d. vždy na lučebných, morfologických a biologických silách buniček klíčivých, jež se při oplozování spojují, tak že vždy stav, v jakém jsou rodiče při plození, rozhoduje o jakosti plodu. — Jiní, jimž nauka ta zdála se příliš materiální, soudí s Heringem, že d. jest jakýsi druh paměti hmoty, z níž ústrojný zárodek po zákoně biogenetickém vždy týmž způsobem se rozvinuje jako jeho předci i s ústrojnými jejich změnami, jež poslední z nich získali, i zde sílí se prý paměť ta častějším opakováním.

Ať však vysvětlujeme si věc tak aneb onak, přicházíme vždy k přesvědčení, že d. jest biologický zábyv stále se opakující, jehož vždy přibývá tím, že v každé generaci opakuje se u jedince nejen to přijaté, nýbrž že přidává se vždy též něco z vlastního jeho života, čímž majetek potomků jaksi stále roste. — Přírůstek tento jeví se nejen zdokonalením těla, ale i mohutněním mozku. Pudy zvířecí dědičné vysvětliti lze si aspoň pouze takovouto tělesnou pamětí, jež stává se druhou přirozeností častým opakováním. Podobně má se věc i s jistou zručností lidskou, jež byvši pracně získána, pak hravě se koná a na potomky snadno přechází. Z názoru tohoto můžeme si také snadno vysvětliti, proč vyskytá se u potomků často zvrhlost neb upomínka na staré předky. Má-li totiž každá bytost postupně projíti všemi stavy předků, může z překážky nějaké zastaviti se na stupni druhém nebo třetím, čímž povstává podobnost potomka ne s otcem, ale s dědem nebo i dřívějším předkem, dědičnost zpětná, atavismus.

Srovnej: Darwin, Variation under domestication; Piorry, De l'hérédité dans les maladies; Ribot, L'hérédité psychologique; Büchner, Die Macht der Vererbung; Weismann, Über die Vererbung; Bollinger, Über Vererbung von Krankheiten; Hering, Über das Gedächtnis als eine allgem. Function der organisierten Materie; Lordat, Les lois de l'hérédité sontelles les mêmes chez les bêtes et chez l'homme; Petit, Essais sur les maladies héréditaires. Ch.

D. v chovu zvířectva. Dle Ribota jest d. biologický zákon, jímž veškeré živoucí bytosti jsou nakloněny ve svých potomcích se opakovati, jsou vlastnosti, které se dědí s takovou jistotou, že jejich změnu nebo mizení dlužno pokládati za nepravidelnost nebo nemoc. Sem náležejí ty vlastnosti, které podmiňují charakteristiku druhu zvířecího. Vlastnosti, které pravidelně a nezávisle na vnějších poměrech, zejména na způsobu chovu zvířat se dědí a ponejvíce se jeví v osteologických, tvaroslovných zvláštnostech plemen, lze považovati za přímo, bezprostředně zděděné. Konečně jsou vlastnosti, které podléhají patrně vnějším účinkům, zvláště působení chovu a hlídání zvířat, tak že velmi nejistě se dědí a nezřídka úplně mizejí. Tuto nejistotu d-i těchto fysiologických vlastností, na př. dojivosti, lze vysvětliti tím, že se dědí zárodky jejich, které za jistých vnějších poměrů trvají utajeny, za jiných však dokonale se vyvíjejí. Celkem dlužno d. vlastností rodičů a prarodičů pokládati za pravidlo, nedědění jich za výjimku, která se vysvětluje tím, že jinak mocná dědivost bývá překonána nepříznivými poměry životními. Naše ovce ztrácejí na př. v tropických krajinách svou vlnu, krávy rázu hollandského, vychovaného v mírném, vlhkém podnebí, ochabují v teplém a suchém podnebí značně ve své znamenité dojivosti a p. Vlastnosti našich domácích zvířat se tedy dědí, dokud trvají poměry životní, za kterých vznikly nebo se vyvíjely. Změna těchto má v zápětí nejistotu d-i. Děditi se mohou nejen vlastnosti již od předků zděděné, nýbrž také vlastnosti od zvířat samotných nově nabyté a mezi těmi i choroby nebo zárodky těchto. Nezřídka se stává, že ze zvířat spářených jedno přenáší vlastnosti své s větší jistotou na potomky než druhé. Zvláštní tuto způsobilost, která zjištěna byla zejména u některých plemenníků, nazval Settegast dědičnou mocí individuální (Individualpotenz). Týž badatel má za to, že obě pohlaví přenášejí vlastnosti své stejnou měrou na potomky, v nichž pak souladně splývají, a sice tak, že mládě představuje střed vlastností rodičů, nebo že dědí buď zevnějšek neb útvar vnitřních ústrojů či jen jednotlivé části těla po otci nebo po matce. Vyskytnou-li se u zvířat vlastnosti, kterých u rodičů jejich neshledáváme a jichž také sama nenabyla, jimiž však prarodiče jejich se vyznačovali, slově zjev tento zvrhnutím zpětným čili atavismem. Často zplozují na př. zvířata stejné barvy potomky barvy jiné, kterou se vyznačoval některý předek jejich. Zvrhnutí zpětné se může vztahovati na dvě, tři a více pokolení, ano někdy i na celá století a tisíciletí. Koně, u nichž se objevují (jako se někdy stává) na některé nebo na všech okončinách tři prsty místo jednoho, zvrhli se po svých trojprstých předcích, jejichž zbytky odpočívají v horním miocénu nebo v dolním pliocénu. Bkt.