Ottův slovník naučný/Chudinství

Ottův slovník naučný
Chudinské zákony	Chudinství	Chudíř

Údaje o textu
Titulek:	Chudinství
Autor:	Albín Bráf
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 430. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Chudoba
Související články ve Wikipedii: Sociální politika, Sociální potřebnost

Chudinství. Pojem a ohraničení oboru. Ch-m nazývá se veškerost výkonů věnovaných pomocné péči o chudé, t. j. o lidi takové, kteří nemají prostředků dostačujících k nutné obživě, pokud tu není osob na základě zvláštního soukromoprávního poměru k jejich podpoře povinných, jako jsou na př. rodiče naproti dětem nebo naopak. V těchto mezích může pak býti řeč jen o dvojím druhu chudých, totiž o takových, kteří nejsou způsobilí nutnou výživu vlastním výdělkem si zjednati, a pak o těch, kteří sice k tomu mají způsobilost, ale nikoliv též skutečnou možnost. Podle rozdílnosti subjektu, od něhož pomoc vychází, dělíme ch. na veřejné a soukromé. Veřejným ch-m jest všecka ta pomocná péče o chudé, kterou vykonávají orgány správy veřejné jako takové, soukromým jest pak ve smyslu nyní platném všecka péče, která nevychází od někoho, kdo by ji jako článek a orgán veřejné správy vykonával. V tomto smyslu za našich časů i všeliká péče o chudé, kterou poskytují orgánové církevní, spadá pod hlediště ch. soukromého. Pojem ch. zde vyložený sluší ohraničiti na dvě různé strany. Především naskytují se u jednotlivců často úkazy poměrného nedostatku, které jim vadí žíti podle svého stavu nebo zjednati si jistou vyšší míru vzdělání a t. p., čemuž po případě také se odpomáhá rozličnými veřejnými nebo soukromými podporovacími zařízeními, jako na př. studijními a jinými nadacemi. Tyto druhy pomoci pod pojem ch. nespadají; jeho obor začíná teprve tam, kde nastává nedostatek nutné obživy. Ale ovšem dají se v této příčině vzhledem k praxi vytknouti pevné hranice jen pro ch. veřejné; v soukromém ch. obor dobročinnosti posléze řečené s chudinskou namnoze splývá. Ještě rozhodnější jest rozdíl mezi ch-m a dělnickou otázkou. Při této neběží o pomoc lidem, kteří by postrádali nutných prostředků obživných, nýbrž o řadu potřeb a požadavků celé společenské třídy, jejíž příslušníci, nevládnouce hmotnými prostředky výrobními (kapitálem), odkázáni jsou na opatření obživy úplatným přenecháváním své síly pracovní jiným. Opatření zákonná vztahující se k této třídě a k jejím příslušníkům jako takový mohou ovšem m. j. míti i ten účel, aby tito příslušníci do stavu chudoby neupadli, když pozbudou právě výdělkové příležitosti nebo schopnosti. Stává se to pojišťováním dělnickým, dočasnou povinností zaměstnatele k zaopatření čeledína onemocnělého a p. Také může i vzhledem k těm, kdož se ještě nalézají v poměru dělnickém (avšak též maloživnostenském a pod.), nastati nutnost chudinské podpory, nemohou-li pro skutečnou nedostatečnost mzdy v některých směrech nutné potřeby býti opatřeny, jako se na př. děje bezplatným poskytováním dohledu, výživy i oděvu dětem osob takových v jeslích a opatrovnách dětských. Kromě toho platí pak dále nepopiratelná skutečnost, že zrovna ve výrobních poměrech novověkých valně jest rozmnoženo nebezpečí, že dělník následkem přechodně nepříznivých poměrův odbytových nebo výrobních krisí přijde o příležitost výživnou a, není-li následkům toho odpomoženo jinými způsoby (pojištěním, zprostředkováním práce), klesne do řad chudiny. Ale takový osud nehrozí pouze dělníkovi, nýbrž í příslušníkům jiných tříd výrobních, na př. malým živnostníkům. Jest tedy obor ch. a obor dělnické otázky svou věcnou podstatou samou přesně ohraničen. Podle povahy poskytované pomoci dělí se ch. 1. na ústavové a volné dle toho, poskytuje-li se určitý způsob pomoci buď opatřením ve zvláštních k tomu věnovaných ústavech (chudobincích, pracovnách, nemocnicích, chorobincích, sirotčincích a j.) nebo ponecháním chudého v jeho vlastní domácnosti; 2. na opatření naturální nebo peněžní dle toho, záleží-li pomoc poskytovaná v přímých prostředcích spotřebních (bytu, oděvu, stravě, lécích) nebo v penězích; v ústavové správě poskytuje se z pravidla pomoc zcela nebo převahou naturálně, ale i při volné objevují se formy naturální, jako zejména ve starém, dosud zvláště v alpských zemích velmi rozšířeném způsobu t. zv. středy či střídy, t. j. střídavého opatření osoby chudé pořadem v rozličných domácnostech v obci; 3. na chudinské podpory bez povinnosti podporovaného chudého k jistému výkonu pracovnímu anebo s podmínkou, že takový výkon podstoupí (ku př. uložený výkon pracovní za nocleh a stravu v t. zv. naturální stravovně); konečně může 4. pomoc poskytovaná zahrnovati buď opatření úplné, což z pravidla bývá jen při ch. ústavovém, nebo jen částečné (příspěvek k výživě), což obojí zase může býti buď trvalé nebo přechodné. Z toho vyplývá již veliká bohatost kombinací, když ještě zvláště v účet vezmeme skutečnost, že se aspoň v novověkých státech vesměs, byť i měrou rozdílnou, o výkony chudinské děli péče veřejná a soukromá (viz Almužna) a ve veřejné různá správní tělesa (obce, okresy, země). Pro soukromé i veřejné ch. jest nejtěžším úkolem poznati vždy správně dosah potřeby a nalézti nejpřiměřenější způsob pomoci, aby nebyla ani nedostatečnou ani přílišnou a vůbec ne demoralisující. (Srv. níže o ch. středověkém, pak o angl. soustavě příplatkové.)

Dějiny základních ideí o ch. a vznik ch. veřejného. Ani základní odůvodnění soukromých i veřejných podpor chudinských, ani organisace jich udílení nebyly po všecky věky stejny. Zvláště pak s vývojem novověké vědy národohospodářské souvisí některé velmi odchylné povšechné theorie v ch. veřejném. V theokratickém zřízení židovském uskutečněna byla zásada t. zv. práva na existenci, později zase až ve francouzské revoluci dočasně hlásaná. Míra a způsob almuženské povinnosti dle stavu jmění byly dopodrobna předepsány (zejm. paběrkové a t. zv. ouvratní právo chudých ve žních, pocestní almužna atd.). V klassickém státě řeckém a římském jsou veřejné podpory vlastně institucí politickou; majíť za účel poskytnouti zchudlému občanu tolik, aby mohl své politické povinnosti vykonávati. Křesťanství vrátilo chudinské podpoře podklad náboženský, zbavilo ji závaznosti právní, ale tím důrazněji vytklo pro ni ráz mravní povinnosti a bohumilé zásluhy. Dějiny nejstarších obcí křesťanských oplývají dojemnými obrazy dobročinné vroucnosti prvých vyznavačů Kristových. Byla mocnější, než aby byla vůbec cítěna potřeba nějaké podrobnější organisace. Když později v církvi státem již uznané a mocně se šířící množila se zbožná věnování, ustálilo se právní pravidlo děliti důchody církevní na tři, někde na čtyři části, z nichž jedna byla podílem chudých. Více než tisíc let spočívalo všecko ch. vzdělaného světa na křesťanském základě náboženském a církev byla v něm hlavním zdrojem a prostředkovatelem dobročinnosti. Ale často při tom požadavky racionálního udílení podpor musily ustoupiti horlivé touze po zásluhách dobročinnosti. I hemžilo se kolem sídel církevních hodnostářů a klášterů hejny demoralisovaného žebráctva. Vedle církevní péče vyvinula se znenáhla v městech i péče cechů o zchudlé příslušníky; ale kde tato pomoc nestačovala, kde dále vrchnosti svou povinnost k poddaným zchudlým neplnily, všude aspoň výpomocně nastupovala církev.

První počátky veřejné světské organisace ch. počínají se od XV. stol. v městech. Ráz četných předpisův té doby je policejní. Obracejíť se proti žebrotě přespříliš bující stanovíce zejména, kterým osobám dovoleno jest žebrati (jako na př. starým nebo neduživým chudým domácím), a uvalujíce na žebrotu neoprávněnou tresty. Tu a tam také již v těch dobách i před tím vyslovena zásada o povinnosti obce k podpoře svých chudých. Ale největší význam pro přechod chudinské správy církevní na organisovanou správu světskou měla reformace. Když totiž v zemích, kde ona zvítězila, jmění církevní, zároveň hlavní dosavadní pramen chudinských podpor, bylo konfiskováno, musila se světská správa dřívějšího úkolu církve ujmouti. Nejrannější a nejvýznačnější jest tento převrat v Anglii, kde již od r. 1536 zákonodárství začíná podrobovati ch. obecným státním předpisům, jež od časů královny Alžběty nabývají forem ustálených ve spojení se správou farnostní. V Německu byla zatím péče o chudé přisouzena světským obcím i vzbudila všude snahu kruh příslušníkův obecních, na něž ta povinnost se obmezovala, jak možná uzavříti. Tím sice pojem příslušnosti (domovského práva) ostřeji se vyvinul, ale zároveň stíženo stěhování a usazování. I stěžování sňatků soustavou vrchnostenského konsensu souviselo s pohnutkami chudinskými. Tuláctví a žebrota se za takových poměrů nad míru množily. Přes tento během doby namnoze již uskutečněný přechod ch. církevního na správu veřejnou zůstal, pokud jde o vnitřní oprávněnost ch. veřejného, rozhodným povšechný názor o povinnosti křesťanské. Teprve racionalisticky osnované politické theorie století XVIII. přetrhly tisíciletý svazek idee chudinské s duchem náboženském. Především již Montesquieu (v »Duchu zákonů«, 1. vyd. 1748) formuloval »právo na existenci«, dle kteréhož stát »povinen jest všem svým občanům zabezpečiti obživu, potravu, přiměřený oděv a takový způsob života, který zdraví neohrožuje«. Revoluce francouzská snažila se pak tuto myšlénku uskutečniti davši jí výraz i v samých ústavách z r. 1791 a 1793. Také přeceňování hojného obyvatelstva oblíbené té doby ještě vlivem t. zv. merkantilistické nauky mělo na tehdejší názory o ch. účinek; dle W. Pitta (1796) jsou chudinské podpory veřejné »odměnou za služby těch, kdož stát obohatili občany«. Při tom se v oné době vůbec ještě nečiní správný rozdíl mezi chudým jako takovým a mezi dělníkem nemajetným; o obojích mluví se povšechně jako o chudých nebo »pracujících chudých«.

Obrat v názorech právě vylíčených způsobila mladá věda národohospodářská (Turgot, Adam Smith) a to ve spojení se svou naukou o mzdě. Dle této přírůstek a úbyt obyvatelstva jeví účinek na zvýšení nebo snížení mzdy a tak i na větší nebo menší možnost dostatečné obživy se všemi ostatními následky. Mravní důsledek tohoto stanoviska vyslovil pak Malthus ve své theorii populační (1. vyd. 1798), která — žádajíc na jednotlivci k výživě rodiny ještě nezpůsobilém mravní (pohlavní) zdrželivost — vyslovila neúprosný princip, že nikdo nemá práva na existenci, kdo si ji prací a vlastním výdělkem nevykoupí. Malthus pokládá individuální chudobu za následek individuálních vin, t j. lehkovážnosti rozplemeňovací. V ch. veřejném vidí jen prostředek k této lehkovážnosti svádějící a proto se vyslovuje zásadně proti všemu ch. veřejnému. Současné zlořády ve veřejném ch. anglickém ho arci v úsudcích takových nemálo podporovaly. Bylo ostatně učení to v plném souhlasu s naukami t. zv. individualistické (liberální) školy národohospodářské, ale nebylo správné, neboť chudoba nepovstává pouze z individuálných vin a to zvláště v dobách vysoce vyspělé výroby a kommunikace, spletitých poměrů výdělkových a vražedných zápasů konkurrenčních. Nicméně důsledky Malthusova učení dlouho ještě se udržovaly v t. zv. policejním názoru o ch. veř., dle kterého veřejná správa opatřuje chudé tím, co je nezbytno, pouze z příčin prospěchových, aby totiž vzepřením se jejich nebyl ohrožen veřejný pořádek. V jednostranné souvislosti s otázkami mzdy objevuje se učení o ch. veř. konečně ještě u J. G. Hoffmanna (1842). Dle něho intellektuální a mravní nedostatečnost tříd pracujících přivádí je v poručenství tříd vyšších, kteréž převezmou za ně náklad na vydržování obce i státu a tudíž i náklad spojený s vychováním dětí, s ošetřením nemocných, výživou věkem sešlých atd., což však není darem, neboť tento způsob částečného vydržování dělnictva na náklad zámožnějších tříd jest podmíněn placením mzdy mnohem nižší, nežli by jinak bylo nutno, následkem čehož prý i cena všech výrobků jest levnější. Jest tudíž podpora chudinská dle toho názoru pouze doplatkem jistých jaksi legálně zadržených částí mzdy, které se z pouhých důvodů prospěchových teprv, když vzejde potřeba, v podobě chudinských podpor dělníkovi dodatečně poskytují, poněvadž mu jich pro jeho neprozíravost a lehkovážnost vždy bezprostředně a ihned svěřiti nelze. Tento výklad nenaznačuje ani správně faktický stav, poněvadž chudinská péče toliko na přislušnictvo dělnické třídy není obmezena, tím méně pak stačí výklad ten jako odůvodnění ch. veřejného. Jest to požadavek nejen právnímu citu našemu hovící, nýbrž přímo z našich řádů společenských vyplývající, aby dělník obdržel svou mzdu celou tak, aby nestačila jen k nákladu na běžnou obživu, nýbrž i na zabezpečení všech pomocí v nemoci, stáří, při předčasném úmrtí živitele atd. Není-li dosti prozíravým a mravně statečným, aby příslušné částky mzdy pro ty účely (nebo pro příslušné pojištění) nastřádal, přivede jej k tomu stát organisací dělnického pojišťování. Tedy zrovna ty obory veř. ch., na které by se výklad Hoffmannův zevně hodil, usiluje naše doba převésti na formy dělnického pojišťování, a jen dokud ten převod (nezbytně arci nenáhlý) není proveden, zůstává v dotčených oborech ch. veř. v dočasné platnosti jako forma sice věcně závadná i mravně pochybná, ale nutná z příčin sociálních, t. j. na vůli a vině jednotlivce nezávislých, nýbrž celkovým stavem a řádem společenským daných. Tak našlo si odůvodnění sociální cestu do nauky o ch. veř. a ono pro ch. nové doby jest zvláště význačným, neboť při naznačené již spletitosti výdělečných poměrů více než kdy jindy váhy nabývají sociální příčiny bídy a hmotného úpadku jednotlivců. Původ sociálního pojímání lze ovšem stopovati také již u spisovatelů XVIII. stol. toho směru, jejž pěstoval J. J. Rousseau. Vedle sociálního hlediště má arci a bude povždy míti i nábožensko-humanitní zřetel svou velkou úlohu v ch., zvláště jest neskonale plodným jako pružina dobročinnosti soukromé. Sociální hlediště není s ním v odporu, nýbrž jest duchu jeho zcela přiměřeno. Stanovisko policejní naproti tomu nemůže míti platnosti jako zásadní odůvodnění veřejného ch., ale má význam jako direktiva určující hranice veřejné chudinské pomoci; neboť tato, nemá-li míti účinky demoralisující, musí zůstati v mezích nutných podmínek obživy a to tím rozhodněji, když jde o osoby k výdělku způsobilé.

Novověké ch. veřejné. Nejdůležitější momenty, jež na váhu padají v novověkých státech co do úpravy ch. veř., jsou následovní: 1. Rozsah, jakým povinnost veřejné správy vůbec k pomocné péči o chudé jest právem stanovena, a to a) co do jednotlivých příčin, které pomoc činí žádoucí. b) co do objemu, v jakém správa veřejná jest zavázána věnovati své prostředky na ty které směry chudinské pomoci. Když na př. v Itálii povinnost obce v oboru ch. jest obmezena toliko na bezplatné opatření lékařské pomoci chudým a na částečnou náhradu nákladů nalezineckých, provinciím pak uložena jest pouze péče o opatření chudých choromyslných, ale ostatně, není-li možno umístiti chudého v nějakém ústavě, nebo nevystačuje-li chudinská péče dobrovolná, dopuštěno jest vydávati chudým k výdělku nezpůsobilým pasy žebrotní — tedy jest z přikladu toho viděti, kterak jest tam v obojím udaném směru rozsah povinných úkolů ch. veřejného ohraničen. Pokud jde o otázku pod lit. b uvedenou, liší se zásada t. zv. povinnosti neobmezené od povinnosti pouze fakultativné dle toho, je-li příslušný orgán správy veřejné (na př. obec, okres) v tom kterém směru zavázán opatřiti prostředky pomocné vůbec v mezích potřeby nebo jenom potud, pokud postačují zvláštní zdroje příjmů pro ten účel určené (jako na př. až na určité výjimky v obecném ch. francouzském). 2. Rozdělení břemen ch. veř. na rozličné články správy veřejné. Jednak přikazuje se totiž opatřeni určitých kategorií chudých výhradně určitým orgánům pro jejich obvody, jak bylo v italském příkladě pověděno o chudých choromyslných, jednak rozvrhuje se někdy též náklad na opatření téže kategorie chudých vypadající mezi užší a širší obvody správy chudinské (jako na př. nyní u nás při okresních chorobincích mezi obec domovskou, okres a zemi). Celkem zde platí pravidlo, že ty větve ch. veř., které vyžadují rozsáhlejších zařízení odborných (nemocnice, sirotčinec a t. p.), přináležejí širším obvodům, protože tyto jsou v příčině finanční nosnější. Na více nebo méně stejnoměrné rozdělení břemen má však též veliký účinek 3. sama skutečnost, na kterou zákon víže osobní nárok na pomoc chudinskou v příčině místní. Zde panuje důležitý rozdíl mezi soustavou domovského práva a pouhého t. zv. bydliště podpůrního. (Srv. čl. Bydliště str. 997 a čl. Domovské právo str. 820.) 4. Organisace chudinské služby samé. Tu padá na váhu zejména, dá-li se zjistiti potřeba pomoci dle jednodušších zevních znaků (nemoc, choromyslnost, siroba), nebo jen podrobným pečlivým vniknutím a ustavičným bezprostředným sledováním poměrů osobních. Ve směru posléz uvedeném neběžívá pouze o spolehlivé vyšetření potřeby podpůrné, když vzejde a pokud trvá, nýbrž často též o dozor na samo správné upotřebení, na př. vzhledem k pěstounům, kterým se svěřuje ošetřování sirotků nebo nalezenců. Z toho již vysvítá, jak značnou měrou závisí zdar některých větví ch. na tom, aby k jejich obstarání byl po ruce dostatečný počet osob pro věc zaujatých, k pečlivému vykonávání ochotných a také zkušených. V těch oborech pak se veř. ch. aspoň pro určité výkony neobejde bez obětovné pomoci soukromé, takže oddaná obětovnost (altruismus) nemá místa jen ve hmotných věnováních a osobních výkonech (často ještě nad hmotné důležitějších) ch. soukromého, nýbrž i v samém ch. veřejném (srov. níže o zařízeních elberfeldských). Ona může i nedokonalosti zákonné vyvážiti, kdežto naopak tam, kde jí není, sebe dokonalejší zákony chudinské zůstanou mrtvými literami.

První soustavnou úpravu ch. veř. v Anglii zavedl na částečném podkladě předpisů předchozích zákon královny Alžběty z r. 1601. Péče o chudé jest úkolem farnosti, v níž chudý nabyl příslušnosti. Této nabývá se tříletým pobytem. Farnostní správa mohla však osoby, jež by dle pravděpodobnosti mohly padnouti jejímu ch. na obtíž, před uplynutím 3 roků policejně vyhostiti. Chudí k práci způsobilí a děti rodičů k výživě jejich nezpůsobilých musí býti zaměstnány u soukromých zaméstnatelů (děti v učení u mistrů), nechtějí-li pracovati, mají býti dáni do pracovny. Správu chudinskou vedou 2—4 dozorci chudinští od mírových soudců jmenovaní. Náklady uhrazují se daní chudinskou, kterouž nesou majetníci jmění nemovitého podle poměru svých důchodů z něho. Pozdější zákony zabývaly se upravením práva k policejnímu odstranění (1682: do 40 dnů od přistěhování, později do 40 dnů od úřadně nabyté vědomosti o přistěhování, avšak dle zákona z r. 1785 pouze, když dotčený během těchto 40 dnů vskutku chudinské podpory se dovolávati musel). Během stol. XVIII. nastaly zlořády stále výhradnějším poskytováním peněžních podpor a vrcholily v tak zv. allowance-systemu, t. j. více méně mechanickém povolování příplatků, když mzda žadatelů nedosahovala jisté míry, takže náklady chudinské rychle vzrůstaly do obrovských rozměrů, ovšem na veliký prospěch vzmáhajícího se průmyslu. Konečná náprava stala se po některých přípravných pokusech chudinským zákonem z r. 1834, jehož hlavni kusy jsou tyto: 1. Zřízen ústřední chudinský úřad státní, který r. 1871 splynul s vrchním úřadem pro místní samosprávu (local governement board) a jest oprávněn vydávati všeobecná pravidla pro opatřování chudých, pro zřizování a správu pracoven a vychování chudých dětí. 2. Dobrovolně nebo po případě z nařízení právě řečeného úřadu může se slučovati více farností v chudinský okres č. unii (poor-law-union) za účelem spojení chudinské správy a zřízení pracovny. 3. Správa unie má představenstvo složené ze soudců mírových (srv. čl. V. Britannie) a ze členů zvolených. 4. Chudí mají z pravidla býti opatřeni v pracovnách (odděleni dle pohlaví). Kdo odmítne vstoupiti do pracovny, pozbývá nároku na podporu a obtěžuje-li žebrotou, může býti uvězněn. Prvotně nesla každá farnost náklady za své chudé a poměrný příspěvek ke všeobecným správním výlohám pracovny, unie jen za osoby potulné, nalezence a za takové, kteří následkem pětiletého pobytu nemohou již býti z okresu vyhoštěni. Od r. 1865 nesou unie všecky náklady; vyhostiti někoho není již dovoleno po pobytu jednoročním. Převedení správy chudinské na obvody širší, finančně nosnější, odstranilo sice některé dřívější nedokonalosti, ale předpis, že opatření chudých má se státi z pravidla v pracovně, se neosvědčil, zejména naproti živlům slušnějším, i muselo se od tuhého jeho provádění namnoze upustiti. Dosud však má počet chudých opatřených v ústavech převahu nad těmi, kdož jsou na volnosti. Širší obvody angl. samosprávy, hrabství, mají dle zákona pouze povinnost opatřiti chudé choromyslné.

Ve Francii zůstalo těžiště ch. až do revoluce v zařízeních církevních a soukromě dobročinných; mezi těmi zejména hospitály (pro nemocné a choré) měly značné rozšířeni. Avšak nedostatky i zlořády vzešlé byly příčinou, že již od XIII. stol. stát obecnými předpisy a dozorem zasahoval do chudinských záležitostí, ač bez zvláštní účinnosti. Za Ludvíka XIV. povstaly kromě veliké pracovny pro žebráky a tuláky v Paříži i jiné po kraji. Jměním konfiskovaných protestantských nadací a ústavů, jakož i saekularisoných kongregací katolických byl majetek hospitálů rozmnožen. Velikého významu nabyly mezi ústavy dobročinnými i nalezince, kamž prvotně dodávány děti anonymně (pomocí t. zv. otáčidel zevně umístěných). V revoluci konfiskováno jmění hospitálů a ustanoveno (ústavou z r. 1791), že má býti zřízen velký národní ústav pro podporu chudých k práci neschopných a k vychování dětí opuštěných i sirotků. Příliš centralisticky pojatý plán ten se naprosto nepovedl a r. 1796 obnoveny direktoriem hospitály a podřízeny veřejným orgánům. K vydržování svých domácích chudých měla každá obec zříditi chudinský ústav (bureau de bienfaisance), avšak povinna jest k podpoře toliko, pokud stačí prostředky tomu ústavu přikázané. Přes tu míru není dosud pro obec závazku k podpoře. V udaných mezích má nárok na podporu obecní ten, kdo tu má podporné bydliště, kteréhož z pravidla se nabývá pobytem jednoročním (u čeledína dvouletým), dále pak bez ohledu na dobu pobytu už každý sedmdesátiletý, nemocný nebo následkem práce invalidní i každý vojín válku prodělavší, nalézají-li se okamžité ve stavu nouze. Závazným bez obmezení jest toliko pro departementy opatření chudých choromyslných a pak péče o jisté kategorie dětí, které spadají pod pojem enfants assistés, kamž náležejí chudí sirotci, děti nalezincům odevzdané, děti opuštěné a konečné děti ku převzetí do nalezince způsobilé, ponechají-li si je vlastní matky v ošetřování. Mezery a nedostatky zákona jsou více než vyváženy horlivou a mnohostrannou a namnoze výborně organisovanou dobročinností soukromou, ovšem i průměrné skrovnější počet chudých usnadňuje intensivnost ch.

Základy k organisaci ch. nyní v Německu platné položeny byly již pruskými zařízeními, jež počínají se vyvinovati od konce XVII. stol. a zejména v »Landrechtu« a v zákonech z r. 1842 a 1855 našly postupné zdokonalení. Tak již ve starším tom právu byly vyvinuty instituce podporného bydliště, pak místních a zemských svazků chudinských, jež tvoří stěžejné body říšského zákona ze dne 6. července 1870 platného po vší říši (vyjmouc Bavory, jež mají svůj zvláštní systém domovský, a Elsasy-Lotrinsko. kde zatím zůstalo při soustavě francouzské). O zásadách nabývání a pozbývání bydliště podporného dle toho zákona viz čl. Bydliště, str. 998. Co do obvodů správy chudinské liší zákon ten místní svazky chudinské Ortsavmenverbände), zemské svazky chudinské (Landarmenverbände) a státy spolkové (netvoří-li, jakož u menších veskrz platí, celé území státní jediný zemský svazek chudinský). Místní svazek tvoří jediná obec nebo více obcí k tomu cíli sloučených, hranice zemských svazků chud. v Prusku kryjí se z pravidla s hranicemi jednotlivých provincií, vyjímajíc vládni okresy hessko-nassavský, wiesbadenský a kasselský a města Berlín, Vratislav, Královec a Frankfurt n. M., jež tvoří vždy o sobě samostatný zemský svazek chudinský. K poskytování chudinské pomoci na prvním místě je povinen chud. svazek místní a to, s právem regressu, i vzhledem k chudým, již tam podporného bydliště nemají, upadnou-li tam náhle v nouzi. Zemské svazky chudinské jsou dle dotčeného říš. zákona zavázány k podpoře těch, kteří podporného bydliště nemají; prováděcí zákony jednotlivých zemí přidaly jim úkoly další, jako výpomoc městům ve příčině chudinských břemen přetíženým, zřizování pracoven pro tuláky, opatření chorých, choromyslnych, hluchoněmých, slepců a j. Ve třetí řadě nastupují státy spolkové podporou cizinců i z ciziny převzatých tuzemců, nemají-li podporného bydliště; subsidiárně pomáhají zemským svazkům. Spory mezi svazky chudinskými různých spolkových států v nejvyšší stolici rozsuzuje spolkový úřad pro záležitosti domovské (Bundesamt für Heimatswesen). Náklady chudinské, pokud nestačí důchody dobročinných ústavů a nadací pro zvláštní účely nevyhrazených, hradí se v místních svazcích chudinských namnoze ze zvláštních chudinských pokladen, které berou své důchody buď z obecních příjmů nebo oprávněny jsou vybírati zvláštní dávky chudinské; jinde zase není zvláštních chud. pokladen a plynou potřebné důchody na podporu chudých přímo z obecních důchodů. Chudý musí býti podporován bez ohledu na to, stačí-li vynrazcné pro ten úkol příjmy čili nic; ale on sám právní cestou nárok svůj vymáhati nemůže, toliko pořadem správních úřadů. V praktických zařízeních městské správy chudinské vyniklo město Elberfeld, jehož zařízení r. 1852 zavcderiá došla mnohého následování pod jménem soustavy elberfeldské. Vyznamenává se tím, že pod vrchním řízením městské deputace chudinské rozdělen jest celý obvod města na okresy, každý okres rozpadá se na »kvartýry«; pro každý kvartýr ustanoven jest správce chudinský (dobrovolný, čestný úřad), který má na starosti nejvýše 4 roainy chudé, takže může dopodrobna v jejich poměry vniknouti a je v patrnosti udržovati.

V zemích rakouských potrvalo rozhodující postavení ch. církevního, zejména v městech, až do konce XVIII. stol. Skrovná státní působnost od XVI. až hluboko do XVIII. st. je povahy policejní. Obrat ve směru positivní úpravy opíral se o vzor vytvořený v Čechách hrabětem Janem Buquoyem, kterýž r. 1779 na svých panstvích zařídil t. zv. ústav chudinský, zvaný později též »Spolkem lásky k bližnímu«. Každé jeho panství bylo totiž rozděleno dle farních obcí v chudinské okrsky; řízení jejich měl farář se zvoleným otcem chudinským a účetním. Farář měl pečovati o sbírky, z jejichž výsledků s chudinským otcem prováděl podělování pod dozorem vrchnostenským. Z podnětu a vzoru toho vyšla pravidla direktivná Josefa II. (16. dubna 1781), ve kterých přihlíženo též ke zřízením pro mládež opuštěnou (nalezince, porodnice, sirotčince), pro nemajetné nemocné (nemocnice) a pro choré k výdělku nezpůsobilé. Vůbec v nich naléhá se na rozvoj správy ústavové, zejména zřizování chudobinců. Podle předpisů direktiv byly do konce r. 1787 ve všech tehdejších slovanskoněmeckých zemích zavedeny farní chudinské ústavy, které pak v zemích těch zůstaly základem ch. veřejného až do vydání domovského zákona z r. 1863. Příjmy farních ústavů chudinských byly i pozdějšími předpisy regulovány. Náležely sem, kromě sbírek zvláštních i kostelních, odkazy a zákonný intestátní podíl z pozůstalosti po katol. duchovních světských, procenta z výtěžku dobrovolných dražeb a peněžité pokuty. Základní předpisy nové organisace zavedeny pak zákonem domovským z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z., který v §§ 22.-32. předepsal zároveň všeobecné zásady chudinské správy. Na tom podkladě potom (ač ne ve všech zemích) vydány byly chudinské zákony zemské. V obou Rakousích, Korutanech a Krajině byly zároveň výslovně zrušeny dosavadní chudinské ústavy farní, jejichž jmění přešlo na obce, kdežto zem. z. v Čechách, Solnohradsku, Štýrsku, Vorarlberku a Dalmácii sice ch. veřejné upraveno, aniž zároveň farní ústavy chudinské formálně zrušeny. Někdejší veřejnými předpisy upravené příjmy jejich připadly arci obecním pokladnám chudinským. Ve Slezsku provedeno zrušení bez nové positivné úpravy, v ostatních zemích vůbec k zákonům zvláštním nedošlo, takže tam základem platného práva chudinského jest pouze říš. zák. domovský, po případě ustanovení obecního zřízení, farní ústavy chudinské nebo (na jihu) starobylá bratrstva a kongregace chudinské trvají tam dále a obce nastupují jen výpomocně v případě nedostatečnosti těchto institucí. Předpisy domovského zákona byly konečně zák. z 5 pros. 1896 č. 222 ř. z. po dlouholetém naléhavém usilování částečně změněny. Kdežto totiž dle zák. z r. 1863 právo domovské kromě narození, sňatku a veřejného úřadu mohlo býti nabyto pouze výslovným přijetím ve svazek domovský, kteréž bylo zcela na vůli dáno obci, ustanovuje zákon nový, že nemůže býti přijeti to odepřeno tomu rakouskému občanu státnímu, který po dosažení zletilosti po deset let nepřetržitě v obci se zdržoval, právo žádati za přijetí nepřísluší pak pouze jemu samému, nýbrž i dosavadní jeho obci domovské. Nerozhodne-li obec o přijetí to žádaná do šesti měsíců od podané žádosti, přejde právo k rozhodnutí na politický úřad. Hlavní zásady, na kterých v Čechách dle zákona chudinského z 3. pros. 1868 č. 59 z. z. spočívá na ten čas ch. veř., jsou následovní: 1. ch. náleží k t. zv. vlastní neboli samostatné působnosti obce (politické); k podpoře chudinské povinna jest obec domovská, pokud není osob povinných z důvodů soukromoprávních. 2. Objem povinnosti dle § 24. až 26. zahrnuje pouze nutnou výživu a opatření v nemoci, u dětí vztahuje se též na jejich vychování. Osoby k práci způsobilé mohou býti k práci přidrženy. Na určitý způsob podpor nikdo nemá práva; nárok na podporu provésti lze jen cestou stížnosti na vyšší úřad správní (samosprávní). 3. I nepříslušnikům povinna jest obec poskytnouti podporu v případech okamžité nouze neb onemocnění, arci s právem postihu naproti obci domovské nebo osobám soukromoprávně zavázaným. 4. Nestači-li prostředky obecní, má výpomocně nastoupiti okres a dále po případě země. Soustavné formální provedení v posléz udané příčině se nestalo, ale fakticky na základě jednotlivých zákonů a sněmem usnesených statutův přešla dost značná čásť nákladů chudinských na zemi, zejména 1. zapravováni ošetřovací taxy za chudé nemocné ve veř. nemocnicích, 2. opatření chudých choromyslných v zemských ústavech, taktéž 3. i chudých dětí nemanželských v porodnici narozených (t. zv. nalezenců) až do konce 6. roku stáří a rovněž 4. chudých matek nemanželských při slehnutí v zemské porodnici; 5. částečně i náklad za opatření chorých v t. zv. chorobincích podle regulativu sněmovního zřízených a spravovaných. — Správu ch. místního vede v malých obcích zpravidla správa obecní sama. V městech zřízeny jsou však tu a tam zvláštní ústavy chudinské se zvláštní správou, jež se skládá ze členů obecní správy a ze zvláštních, k pomoci chudinské správě přibraných osob (chudinských otců), kterým přiděleny bývají určité užší obvody. Ze zvláštních příjmů chudinské správy místní jmenovati jest kromě těch pramenů, které již ze starého zřízení farnostních ústavů chudmských na obecní ch. přešly, ještě přijímací taxy za udělení práva domovského, jejichž vybírání může i dle nového zák. domovského býti zemským zákonem povoleno, avšak nesmí býti taxa domovská těm ukládána, kteří následkem 10letého pobytu ve svazek domovský přijati býti musí. Celkem je i v pokročilých zemích rak. chudinská správa ještě značně nedokonalá, a to zejména na venkově, čehož jen částečnou příčinou byly vady domovského zákona. Novější dobou zavedla některá města soustavu elberfeldskou, zejména Trutnov, Liberec, Karlovy Vary, Varnsdorf, Bílina, Plzeň, Víd. Nové Město, Salcpurk a Opava. K pokusům reformovým před změnou domovského zákona odhodlaly se jen dvě země: Dolní Rakousy a Štýrsko. D. Rak. zákonem svým z r. 1885 (jehož platnost se na Vídeň nevztahuje) zbavily domovské obce povinnosti pečovati o takové chudé, kteří již přes 10 let byli z nich vzdáleni; opatření těchto chudých převzala země (zemští chudí). Náklad zemský sice vzrostl, ale skutečné zdokonalení zřízení chudinských nedocíleno; zákon z 13. října 1893 pak dovršil emancipaci ch. od obcí, zřídiv k tomu konci zvláštní okresy chudinské, na něž správu chudinskou z obcí vůbec přenesl. Nejnověji pak Štýrsko velmi pečlivě připraveným zemským zákonem upravilo podrobněji opatřování chudých nejen ve příčině organisační, nýbrž i co do způsobu opatření samých. — Podrobnější statistika chudinská provedena byla v Čechách a zvláště soustavně ve Štýrsku. Literatura o ch. vůbec a veřejném zvláště jest příliš obsáhlá, aby jen nejčelnější díla mohla býti v přehledu vyčerpána. Bf.