Ottův slovník naučný/Analogie

Ottův slovník naučný
Analogický pravopis	Analogie	Analogie zkušenosti

Údaje o textu
Titulek:	Analogie
Autor:	Josef Durdík, Hynek Soldát, Emanuel Kovář, Jiří Tilšer, František Kropsbauer
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha: J. Otto, 1889. S. 237–240. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Analogie

Analogie (řec. ἀναλογία): obdoba, podobnost, srovnání; úměra, srovnalost; stejnoměrnost, zařízenost dle pravidel. 1) V logickém ohledu značívá se slovem tím závěr ze stejnosti několika znakův dvou pojmů na stejnost některého dalšího znaku, čili prostěji řečeno: předměty, které shodují se v několika vlastnostech, budou se shodovati i v jiných. Na příklad: Planeta Mars má mnoho podobného s naší zemí; otáčení kolem osy (den) jest skoro stejně dlouhé; znamenáme tam vzduch, větry, vodu, mraky, led, střídání ročních počasí, tři různá pásma (chladné, mírné a teplé), i soudíme obdobou (per analogiam) z toho všeho, že Mars jest také obydlen jako země. Obdoba to jest, když srovnáváme organismus a stát, někdy až do podrobností (obchod ve společnosti lidské jest prý asi co oběh krve v těle zvířecím), nebo mluvu s organismem, – když celý život člověka se dnem nebo s rokem, mladost jeho s jitrem nebo s jarem sestavujeme, když životní vývoj jednotlivce za krátké opakování vývoje celého kmene pokládáme (biogenetický zákon); vězíť a. v každém podobenství, v komparaci, ano v každém metaforickém obraze, v allegorii a vůbec v každém závěru, jejž činíváme ze shody mezi věcmi na shodu ještě úplnější. Patrně závěr takový vede jen ku pravděpodobnosti a sluje obdoba neúplná (analogia incompleta) čili pravděpodobná (analogia probabilis), náležející v logice pod totéž záhlaví jako indukce (v. t.). V myšlénkových výkonech všedního života i v naukách všech jí stále užíváme, ač přesněji mluvíce ji od pouhé podobnosti lišíme. Netřeba šíře vykládati, že a., jako nás vodívá po stopě pravdy a některou stránku věci vhodně objasňuje, rovněž dává vznik větám křivým, nedostatečně zdůvodněným (vyčerpání a utloukání obdoby, »každé srovnání belhá«), tak že stupně jistoty její jsou velice různé, a že mnohá a. bývá příčinou rozporův i hádek, když lidé pustíce s pozoru pravou povahu její větám jí sestrojeným přisuzují nutnost a všeobecnost, absolutní nevývratnou jistotu. Sem směřují ony rozmanité námitky i výstrahy proti analogickému závěru činěné; i dlužno obdoby užívati obezřele a její povahu stále na zřeteli míti. Čím více znakův oběma srovnaným pojmům jest společno, a čím závažnější oni znakové jsou, tím více pravdě se podobá, že i v dalším, posud záhadném se shodnou, čili pravděpodobnost (důkaznost) obdoby stoupá ve složeném poměru k oněm dvěma zřetelům. Konečně a. dává úplnou jistotu v tom případě, když vztah obou znakův srovnaných (známého i záhadného) k příslušným jejich pojmům jest docela stejný a tak jednoduchý, že jej možno prohlédnouti a přesně vyjádřiti; tu vlastně sestrojujeme dříve všeobecnou větu, z níž další závěr činíme (deduktivně), ač ji výslovně tu ani neuvádíme. Tato obdoba pak jest přesná (analogia exacta); v mathematice zejména se jí přehojné užívá, čímž zjednávají znamenitou úsporu v počítání i v dokazování. Příkladů netřeba zvláště uváděti. — V jiných odborech scházívá však právě ona jednoduchost a určitost vztahů, pročež tam obdoba na pravděpodobnosti přestává. Zevrubněji o poměru obdoby k indukci i k dedukci jednati zde nelze; věc sama však není tak záhadná, za jakou ji některé pokusy vyličují. Souzení dle obdoby záhy se vtíralo v pozornost myslitelův; Aristoteles ji uvádí, avšak užívá pro ni slova παράδειγμα, kdežto slovo ἀναλογία klade za úměru mathematickou (proporci). Ostatně vyvinuly se v některých naukách ještě zvláštní způsoby, kterak se obdoba provádí, i rozličné odstíny významu, pro něž slovo a. se klade, podlé povahy látky naučné, — tak v mathematice, v mluvozpyté, v právnictvi, v historii, u výkladě písem svatých a j. Víz o tom hesla příslušná, pokud obdoby se dotýkají podrobněji. O a-ii jedná každá obšírnější učebnice logiky, i zvláštní monografie o ní na světlo vydány jsou (na př. J. Hoppe, »Die Analogie« 1873), a konečně znamenití myslitelé příležitostně ve svých spisech povahu a. vykládají. Dd.

2) A. (v mathematice), název úměry zejména geometrické, u řeckých mathematiků, hlavně u Eukleida. — Nyní užívá se pojmenování toho pro úplnou podobnost nebo souhlasnost ve tvaru poměrů nebo rovnic z veličin k sobě slušejících. Důležity pro sférickou trigonometrii jsou a. Neperovy (z r. 1614), jimiž vyjadřuje se vztah mezi pěti částmi (3 úhly a 2 stranami, nebo 2 úhly a 3 stranami) sfér. trojúhelníka. Jsouť tyto čtyři (nazýváme-li úhly sfér. trojúhelníku α, β, γ, strany a, b, c):

(1) $tg{\frac {1}{2}}(\alpha +\beta )={\frac {cos{\frac {1}{2}}(a-b)}{cos{\frac {1}{2}}(a+b)}}cot{\frac {1}{2}}\gamma$,

(2) $tg{\frac {1}{2}}(\alpha -\beta )={\frac {sin{\frac {1}{2}}(a-b)}{sin{\frac {1}{2}}(a+b)}}cot{\frac {1}{2}}\gamma$,

(3) $tg{\frac {1}{2}}(a+b)={\frac {cos{\frac {1}{2}}(\alpha -\beta )}{cos{\frac {1}{2}}(\alpha +\beta )}}tg{\frac {1}{2}}c$,

(4) $tg{\frac {1}{2}}(a-b)={\frac {sin{\frac {1}{2}}(\alpha -\beta )}{sin{\frac {1}{2}}(\alpha +\beta )}}tg{\frac {1}{2}}c$.

Vztah mezi všemi stranami a úhly sférického trojúhelníka vyjadřuje se rovnicemi Gaussovými, jimž tolikéž a. říkají. Avšak o tři léta dříve než Gauss uveřejnil a. tyto Delambre (1808) a brzy po něm Mollweide. Jsou tyto čtyři:

(1) $sin{\frac {1}{2}}(\alpha +\beta )cos{\frac {1}{2}}c=cos{\frac {1}{2}}(a-b)cos{\frac {1}{2}}\gamma$,

(2) $sin{\frac {1}{2}}(\alpha -\beta )sin{\frac {1}{2}}c=sin{\frac {1}{2}}(a-b)cos{\frac {1}{2}}\gamma$,

(3) $cos{\frac {1}{2}}(\alpha +\beta )cos{\frac {1}{2}}c=cos{\frac {1}{2}}(a+b)sin{\frac {1}{2}}\gamma$,

(4) $cos{\frac {1}{2}}(\alpha -\beta )sin{\frac {1}{2}}c=sin{\frac {1}{2}}(a+b)sin{\frac {1}{2}}\gamma$.

Z rovnic těchto bezprostředně lze odvoditi svrchu napsané a. Neperovy, jak po sobě jsou, dělí-li se Gaussovy a. (1) a (3), (2) a (4), (4) a (3), (2) a (1). St.

3) A. u starořeckých grammatiků značila protivu anomalie. Zjevy, jako na př. že χελώνη (želva) značí též samečka, přiměly Chrysippa k prohlášení, že je mezi myšlením a rozumem lidským a mezi řečí neshoda čili anomalie. Jiní proti němu hlásali, že je mezi obojím shoda čili a., že stejné kategorie pojmové (logické) vyjadřují se stejnými tvary hláskovými. A tak vznikl spor pro jazykozpyt důležitý mezi analogisty a anomalisty, který trval po 3 století, a jehož sám Caesar se súčastnil spisem De analogia. Spor tento byl s počátku vlastně sporem filosofickým a teprve časem stal se sporem grammatickým, při čemž slova a. a anomalie dostala jiný význam. A-ii zastávala škola alexandrijská, v jejím čele Aristarchos, anomalii škola pergamská, škola stoiků, z níž hlavně Kratés z Mallu napsal spis περὶ ἀνωμαλίας proti Aristarchovi. Celý spor byl velmi plodný, neboť na jedné straně sbíraly se nepravidelnosti, odchylky od pravidla, aby se dokázalo, že v jazyce nevládnou vlastně žádné zákony, na druhé zase se uvažovalo a hledalo pravidlo a vysvětlení i pro tyto odchylky. Toto ovšem zřídka se podařilo, ale statistika jevů jazykových zůstala cenným plodem tohoto sporu na vždy. Analogisté hlavně přičiněním Apollónia Dyskola a Héródiánovým zůstali vítězi, jimiž uhájena byla zásada, že jazyk jest ovládán pevnými zákony, a že v něm panuje pravidelnost. V novějším jazykozpytě má a. opět jiný význam a značí buď upravení tvarů podlé jiných tvarů významem příbuzných nebo upravení významu podlé jiného významu tvarem příbuzných slov. Na př. stbul. kmeni kuręt odpovídá v češ. kmen kuřat, který buď má zůstati, buď přehláskou se měniti v kuřet, když následuje samohláska podnebná. V staré češtině v skutku se říkalo: kuřata, kuřat atd., a lokál plur. kuřětech; ale v nové češtině za kmen kuřēt v lok. plur. máme kmen kuřat (kuřat-ech) podlé kmene v ostatních pádech plurálu. Jak z tohoto jednoduchého příkladu a. vysvítá, odstraňují se jí nesrovnalosti, které by vznikly bezohledným prováděním hláskoslovných zákonů. Změny hláskoslovné se křižují s a-ií, odporují si a vzájemně vyrovnávají, čím by jedna strana jazyku škodila. Nejjednodušší příklad a. jest, že dovedu slova dříve mně neznámá, jakmile je uslyším, hned skloňovati a časovati – podlé vzorů mně známých. Jazykozpyt však všímá si hlavně těch druhův a., jimiž jazyk se mění. Příbuzenství pojmu (významu) bývá základem spodobení slova po stránce kmenotvorné: slova téhož významu splývají kontaminací; na př. z angl. republican a prohibitionist povstalo prohiblican. Když slova téže pojmové kategorie nabývají téže kmenotvorné přípony, jest to s psychologického stanoviska stejný process; na př. podlé hosti-cus jest belli-cus, podlé spasi-tel jest pomoc-itel. Podlé dexter jest v pozdní latině senexter. Jiný druh jest však vyrovnání ve kmenech téhož slova, jako jest v lok. plur. kuřat-ech. Další druh jest formální stejnost (ve flexi) u slov stejné kategorie; sem patří, že abstraktum νεανία ve významu »mladík« dostalo mužský rod a flexi jmen mužských: νεανίας. Kollektivum »bratří« majíc význam plur. od slova »bratr« dostalo i flexi plurálu. Příbuznost funkce mívá za následek podobu (nebo i stejnost) tvaru. Předložka lat. cum má ve slovanštině střídnici ѕъn před samohláskami a před j, jinde ѕъ; říkalo se tedy: ѕъ bogomъ, ale ѕъňimъ (= sъn jimъ), a-ií pak i:za boga, ale za ňego (místo: za jeho). Z pravidla příbuznost funkce vede k a-íi úměrné: had: syn = gen. sing. hada: x, x = syna. Mimoděk totiž soudíme na základě praemiss, jež mají úměrnou formu, když uniformujeme skloňováni i časování. Tato uniformace dvojitě se provádí: buď různá slova téže funkce dostávají týž tvar (had – syn, hada – syna atd.), buď různé funkce téhož slova dostávají týž tvar (synovi byl původně dativ, nyní též lokál). Někdy příbuznost zvuku vede k a-ii; bývá základem příbuznosti významu: původní po-vraz přesmyknutím dalo provaz, jejž vědomí lidu pojí se slovesem »váz-ati«. Někdy se nepřipojí zvuku jen určitý význam, ale dá se mu i funkce. Ve slovanštině byly složeniny, jako: Hosti-vař, Vladi-mír, jichž první čásť byla jmenný i-kmen; ale povědomí spojilo se s imperativy sloves (vladi od slovesa vlásti) a pak tvořila se napořád ve slovanštině složená slova s imperativem v první části. Jindy se a-ií ustálí určitý význam; v češtině jména na -stvo (měšťanstvo) a na -ství (měšťanství) měla původně stejný význam; ale neutra na -í mají většinou význam abstraktní, a tak u jmen na -ství se podobný význam ustálil a jménům na -stvo připadnul význam kollektivní. Jazyk podlé různých tvarů rozlišil i význam (differencování významu). Této činnosti jazykové se říká oekonomie jazyková. Někteří uznávají též čistě zvukovou a-ii a jí vysvětlují na př. v ἐφελκυστικόν v řečtině. Srv. W. D. Whitney, Language and the study of language (1867) a téhož Life and growth of language (1875); H. Merguet, Über den Einflusz der Analogie u. Differenzierung auf die Gestaltungen der Sprachformen (1876); H. Osthoff, Das physiolog. u. psycholog. Moment in der sprachlichen Formenbildung (1879); H. Paul, Principien der Sprachgeschichte (1886); H. Ziemer, Junggrammat. Streifzüge auf dem Gebiete der Syntax (1882); F. Masing, Lautgesetz u. Analogie (1883); V. Henry, Etude sur l’analogie (1883); B. I. Wheeler, Analogy (1887); E. Kovář, O škole mladogrammatické (1885). Kř.

4) Ve hmotném právu trestním, jak v římském tak i v německém uznávala se možnost použití a. původně beze všeho obmezení, a ještě hrdelní řád Karla V. k ní odkazuje. Teprve v XVIII. století, a to v souvislosti s tehdejšími názory o povaze trestu a se státoprávní theorií o dělení moci ve státě, vyvinulo se jakožto reakce proti soudcovské libovůli učení, že hmotný zákon trestní jest úplný, že vypočítává zcela přesně činy trestní a že tudíž jest vyloučena a. o tom, zda skutek nějaký má býti pokládán za trestný, a jaký trest sluší uložiti na skutek trestný — nullum crimen, nulla poena sine lege. Zásada ta přešla i v zákony tr. a udržela se až podnes (čl. IV. vyhl. pat. k rak. tr. z. §. 32.; čl. 4. code pén., §. 2. něm. tr. z. ř.; §. 2. rak. osnovy z r. 1881). Ačkoli pak v novější době v theorii ozývá se odpor proti zásadě uvedené, nelze neuznati, že vyloučení a. v uvedeném rozsahu jest v zájmu bezpečnosti právní. V každém jiném směru však lze a. užiti k doplnění mezer trest. práva hmotného i formálného. JT.

A. v právu má význam velmi značný, neboť a. jest z nejdůležitějších pomůcek, jimiž vyplňovati sluší zdánlivé mezery v zákonodárství. A. užívajíce řídíme se zásadou, že předpisu zákonního o případu výslovné v zákoně rozhodnutém sluší též užiti ve případech zcela podobných, o kterých však zákon se nezmiňuje (a. zákona, obdoba v užším smyslu slova). Nebo, není-li podobného ustanovení v zákoně, přihlížíme k zásadám stěžejným, na kterých celek zákona jest zbudován, užívajíce těchto na případ zákonem nerozhodnutý (a. práva, obdoba v širším smyslu). Občanský zákonník rak. zná ještě třetí druh a., obdobu přirozených zásad právních (§. 7. tamtéž); tím rozuměti jest »právo přirozené«, jež vládlo v theorii v čas kodifikace občanského zákonníka (tak Randa, Unger, Pfaff; kdežto Stubenrauch míní tím zásady, na nichž spočívá celý systém práva rakouského). O a-ii jako zvláštním druhu výkladu zákona platí všeobecná pravidla vykládací; lze tedy obdobu připustiti pouze tehdy, je-li zřejmo, že by zákonodárce nebyl jinak rozhodl případ, kdyby mu byl na mysli tanul. (To seznáme nejlépe z motivů, pohnutek, z nichž příslušný zákon byl vydán, a jež bývají sneseny v protokolech zákonodárných kommissí.) Z důvodu toho vyloučena jest a. v ustanoveních výjimečných. Také v příčině jednotlivých druhů předpisů právních jest a. rozličně omezena, a nepatrné pole ponecháno jí, kde se jedná o přesné formy řádu soudního, aniž by však byla zúplna vyloučena; neboť i tu platí zásady ob. zákona, které jsou všeobecné, a předpis §. 437. s. ř. jest dle panující theorie zastaralý a oněmi zásadami zrušený. (Srov. Unger, System des österr. Privatrechtes, I. díl, str. 59. a násl. a Pfaff-Hoffmann, Commentar zum allg. bürgerl. Gesetzbuche §. 6. a 7.) Kr.