Ottův slovník naučný/Akademické gymnasium

Ottův slovník naučný
Akademická legie	Akademické gymnasium	Akademický

Údaje o textu
Titulek:	Akademické gymnasium
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 567–569. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Akademické gymnázium Štěpánská

Akademické gymnasium jest historický název takového ústavu středního, který byl k universitě (akademii) připojen, a jehožto studujícím, jakmile do tříd humanitních postoupili, immatrikulací v album universitní dostávalo se občanství akademického. V Rakousku toto právo pominulo r. 1848, a pojmenování samo pak bylo ponecháno toliko čtyřem gymnasiím na rozdíl místní; jsou to: A. g. na Starém městě v Praze, ve Vídni, ve Lvově (rusínské) a v Pešti.

A. g. na Starém městě v Praze, nejstarší mezi ústavy toho jména v Rakousku, založeno bylo r. 1556 řádem jesuitským, od Ferdinanda I. do Prahy povolaným, v místech pozdější kolleje klementinské. Začátky jeho byly skrovničké a nesnadné, hlavně pro nepřízeň a podezření obyvatelstva nekatolického; ale znenáhla mizely obtíže a přátel přibývalo, tak že již r. 1565 měl ústav patero tříd latinských, dvě vyšší neboli krasomluvné (poetica, rhetorica), a tři nižší neboli grammatické (principia, grammatica, syntaxis). K četnější návštěvě škol u veliké míře přispívaly vychovavací ústavy při kolleji zařizované a bohatě podporované, totiž konvikt šlechtický (1556), alumnát pro chudé žáky (1559) a seminář chovanců papežských; vydatně působila i dobrá kázeň, jež se strany představenstva mezi učitelstvem a se strany učitelstva zase mezi žactvem byla dodržována. Avšak největší pověsti nové školy dosáhly okázalými slavnostmi, jež pořádali jesuité se svými žáky, jednak v úpravě veřejných deklamací (od r. 1559) a koncertací čili závodů (1563), jednak též ve způsobu příhodných výstav církevních a zejména her divadelních, latinských (1558) i českých (1567), v Praze po tu dobu nevídaných. Tím získána byla nemalá čásť i rodin pod obojí, a v čase poměrně krátkém ústav honositi se mohl skutečným návalem žactva; čítaloť se na něm r. 1583 již okolo 400 a r. 1598 okolo 600 gymnasistův. – První učitelé na školách tehdejších vesměs pocházeli z cizozemska, hlavně ze Flander a z Italie. Neznalost jazyka českého a neustálené poměry způsobovaly na začátku značné obtíže, jež toliko neunavnou horlivostí jednotlivců mohly býti překonávány; záhy však dostalo se řádu statečných pomocníků z rozených Čechův, a pak již rozkvétání škol ničím nebylo zdržováno. – Konečné a trvalé úpravy dostalo se a-mu g-iu teprve roku 1600, když péčí proslulého gen. jesuitského Klaudia Acquavivy (1543–1615) byla vydána učební osnova pro školy řádové (Ratio et institutio studiorum societatis Jesu). Patero tříd ve dvou odděleních ponecháno i s obvyklými názvy, ale ústav odloučen od studií filosofických a podřízen zvláštnímu představenému. praefektovi (praefectus studiorum), jejž provinciál dosazoval. K třídě první podlé potřeby smělo býti připojováno ještě oddělení přípravné (classis infima parvulorum, či zkrátka parva, též rudimenta), tak že gymn. z pravidla bývalo o šesti třídách. Jazykem učebním a zároveň hlavním předmětem výcviku školního zůstala i nyní latina, jako bývala hned od začátku; řečtině vykázáno místo vedlejší. Jazyka českého užíváno jen za prostředek dorozumění při začátečnících anebo pro zvýšení lesku při zvláštních příležitostech; větší poněkud péče dostávalo se mu teprve po roce 1763, když Filip hrabě z Kolovrat, nejvyšší purkrabí pražský, vydal dekret, jímžto čeština pro důležitost v úřadech a právech za předmět učby školské byla stanovena. Zeměpis, dějepis, počty a přírodopis docházely povšimnutí jen potud, pokud při latině o nich zmínka se děla. Jinak hlavní snaha nesla se k probouzení živého citu náboženského a k docílení určitých forem vnějšího vzdělání, vycvičenou pamětí dosažitelných. Tento směr a způsob vyučovací podržel ve hlavní podstatě zákonitou platnost až do zrušení řádu jesuitského r. 1773; a. g. jím zvláště získalo, neboť neustále trvajíc při kmenovém kollegiu pražském pro velikou důležitost opatřováno bylo vždy učitelstvem vynikajícím. Proto též za nastalé protireformace, kdy většina latinských škol do rukou jesuitův přecházela, mohlo býti pokládáno za vzor, dle něhož by se nové ústavy zřizovaly: tak stalo se na př. v Jičíně r. 1623, na Malé straně v Praze r. 1628, v Chebě roku 1629, na Novém městě pražském roku 1633, v Hradci Králové r. 1634, v Litoměřicích roku 1650, v Klatovech r. 1661 a j.

Zrušením řádu jesuitského r. 1773 nadešla gymnasiu doba mnohonásobných proměn. Dle nové osnovy z r. 1775 odstraněna přípravka a ponecháno toliko pět tříd, dvě humanitní (nižší: rhetorika, vyšší: poesie) a tři grammatické, každá s jedním professorem pro všecky předměty. Výcvik v latině položen opět za hlavní účel, ale ve spojení s němčinou, kdežto před tím i češtiny bylo používáno; náboženství učilo se jako dříve, dějepisu, zeměpisu, mathematice a přírodopisu jen v hodinách vedlejších. Řečtina prohlášena za předmět volný a přeložena do tříd humanitních; měla při gymnasiu zvláštního professora, jenž vyučoval zároveň humanisty ostatních ústavů pražských. V třídách grammatických postupovali professoři se žáky, avšak ve třídách humanitních místa se neměnila. K vrchnímu dozoru nad správou gymn. ustanoven byl od státu zvláštní direktor (učený Slezan Kar. Hyn. Seibt), jemužto praefekt povinen byl předkládati v určitých lhůtách zevrubné referáty o všem, co na ústavě se konalo. Sbor učitelský skládal se na začátku ze samých členů bývalého řádu jesuitského; praefektem byl Jan Jiránek, v poesii Frant. ryt. Schönfeld, v rhetorice Ign. Cornova, pro řečtinu Jos. Hebenstreit ze Streitenfeldu, ve třídách grammatických Jindř. Trottmann, Tadeáš Wolrab, Josef Langmayer a Jan Noblitz. Ze stavu světského prvním professorem stal se r. 1788 Jos. Dan. Lumbe, z Chomútova do Prahy povolaný; po něm záhy přicházeli jiní, tak že již r. 1798 z jesuitů jediný Wolrab na gymn. zbýval. – Za vlády císaře Josefa II. soustava vyučovací nedoznala větší proměny; pouze řečtina pojata mezi předměty povinné a prohlášen nový řád disciplinární, týkající se i žákův i professorů (1783); novotou bylo také zavedení platu školního (1784), by se nával do studií zamezoval. Roku 1783 rozhodnutím císařským rozkázáno, že oba ústavy z dosavadních síní v Klementině mají se přestěhovati do bývalého semináře jesuitského u sv. Václava (nynější něm. technika v Husově třídě) a tam přednášky zahájiti. Bezděčné toto ubytování trvalo až do r. 1805, kdy dřívější síně školám zase vráceny byly; ke službám božím chodívali studující tenkrát do památné kaple Betlemské, a když tato r. 1785 zamčena byla, do chrámu sv. Jiljí. Za Leopolda II. direktorát byl zrušen a vyučovací správa svěřena studijnímu konsessu, do kteréhož i sbory professorské směly si voliti zvláštního zástupce čili repraesentanta (1791); přihlíželo se pilně i k činnosti literární u jednotlivcův a konány přípravy k povznesení celého stavu. Ale brzká smrť mocnářova na delší dobu vše zastavila. – R. 1802 zrušen byl neoblíbený konsess studijní a dřívější direktorát obnoven; pak následovala nová osnova vyučovací, odborná čili podlé předmětův (1805) a celá řada jiných důležitých výnosů (1808), podlé kterých a. g. jsouc ústavem při universitě, obdrželo zase šestero bývalých tříd (nejvyšší: rhetorika) a značnější výhody hmotné v příčině služného. Professorů dle nového zřízení, od r. 1808 v život vešlého, bylo mimo praefekta Tad. Wolraba na ústavě sedm. – Avšak soustava odborná netěšila se z dlouhého trvání; bylať již koncem r. 1819 nahrazena někdejší soustavou třídní, činící z gymnasia vlastně jen školu pro latinu, s řečtinou již ve třetí třídě, ale za to bez přírodopisu, fysiky a geometrie. Tento řád pak zůstal bez podstatnějších proměn v platnosti až do r. 1849. Počet professorů řídil se dle tříd, jej pro náboženství byl již od r. 1804 ustanoven zvláštní katecheta; od r. 1812 býval sboru přidělován adjunkt, jednak pro získání praktické zkušenosti, jednak pro supplování v nahodilých případech. Důležitou novotou bylo od roku 1828 zřizování škol pobočných, poněvadž dle zákona ve třídě nesmělo býti více žáků než 80; professorům v pobočných třídách vyučujícím žactvo samo platilo. – Jazyk český po celou tu dobu v žalostném podruží trval; roku 1803 dovoleno bylo sice spisovateli K. Ign. Thamovi, že smí na a-m g-iu třikráte v týdnu za plat češtině vyučovati, ale věc již na počátcích usnula. Mnohem větší naděje vzbuzoval zákon ze dne 23. srpna r. 1816 (opětovaný 3. října 1834), dle něhož na gymnasiích v místech pouze českých, aneb kde spolu rození Čechové se nacházejí, praefektové a professoři v jazyku českém zběhlí měli býti ustanovováni a žáci v českých překladech a písemnostech cvičeni; ale ani tu nebyl výsledek skvělý, poněvadž dle dvorského nařízení z roku 1821 vyučování ono smělo se díti jen mimořádně a v hodinách vedlejších. Nicméně uvedený zákon v dějinách a-ho g-ia zůstává vysoce památným, poněvadž nesmrtelnému Jungmannovi našemu, jenž od r. 1815 na ústavě působil, zavdal podnět nejen k důraznému vystupování ve prospěch češtiny, nýbrž i k sepsání Slovesnosti, jedné z prvních vědeckých knih v literatuře domácí tohoto věku.

Bouřlivým rokem 1848 a. g. prudčeji bylo zachváceno než jiné ústavy, ježto studující mládež se staršími posluchači filosofie v Klementině neustále se stýkajíc hned od začátku byla účastna výkonů rozbujnělé svobody. Krvavé letnice tomuto ruchu náhlý konec učinily, ale zároveň staly se mezníkem dosavadní způsob učební zastavujícím; bylať již dne 18. září 1848 čeština pro a. g. vyhlášena za předmět povinný a spolu za jazyk vyučovací v náboženství, dějepise a přírodopise. Současně nařízeno postupné sloučení ročníků filosofických s třídami humanitními, schváleno vyučování utrakvistické při žácích češtiny neznalých a konečně dne 16. září roku 1849 vydána nová osnova organisační, rozeznávající gymnasium nižší a vyšší s učbou dle předmětův a se zkouškou dospělosti v osmé třídě. Představeným ústavu s názvem ředitele učiněn byl Václav Kl. Klicpera, dosavadní professor humanitní, a vrchní dozor nad gymnasiem svěřen školnímu radovi Řehoři Zeithammrovi. Akademické právo immatrikulační gymnasistům odňato. – Další závažný pokrok stal se minist. výn. ze dne 13. září 1850, jímž a. g. prohlášeno za české a stanoveno, že mimo jazyky klassické, v nichž od třetí třídy počínaje má býti cvičba utrakvistická, pak mimo němčinu vůbec a ten neb onen předmět na vyšším gymnasiu, vyučovacím jazykem jest čeština; ale působením reakce již dne 3. října r. 1853 výnos tento byl zrušen nařízením, že mimo náboženství a češtinu vůbec ještě jen řečtině na nižším gymnasiu po česku smí se vyučovati. Podnět k opatření tomu zavdal čilý ruch vlastenecký, jenž již dříve ve vyšších třídách gymnasijních se jevil a ministerským odborním radou J. Kleemannem, do Prahy na inspekci poslaným, za škodný a zhoubný byl vylíčen. Nejhůře za to bylo pykati sboru professorskému, neboť ředitel Klicpera a prof. J. Jungmann byli dáni do pense, dr. Fr. Čupr ze služby propuštěn, Václ. Svoboda, pozdější školní rada, do Prešpurka, Jos. Pečírka do Jindř. Hradce a J. Ott na Malou stranu přesazeni. Od té doby a. g. podrželo zevnější natvářku německou až do konce školního roku 1861; tu teprve na základě říjnového diplomu (1860) a patentův únorových (1861) rozhodnuto, že na nižším gymnasiu veskrz, na vyšším pak při češtině a náboženství má býti vyučování české, při němčině a propaedeutice německé, a v ostatních předmětech utrakvistické. R. 1862 na místo bývalého ředitele Jos. Hoffmanna, češtiny neznalého, dosazen na gymnasium upřímný Čech, výborný paedagog Jan Nečásek, a r. 1867 zmizely konečně i zbytky utrakvismu ze síní učebních. – Převeliký nával žactva v létech tehdejších, zejména 1868 (870 žáků), 1869 (843) a 1870 (728), způsoboval mnoho nesnází stran umístění a původem byl tří nových ústavů pražských, buď postupně (1872) neb o několika třídách najednou (1874, 1881) otvíraných. Tím sice ulevilo se poněkud kmenovému gymnasiu, ale přece návštěva zůstala a zůstává neustále tak značna, že zřizování četných tříd pobočních nezbytnou jeví se nutností. Od r. 1883 nalézá se a. g. v najatém činžovním domě na Nábřeží, odevzdavši své bývalé učebny v Klementině, kdež 304 roky bylo potrvalo, českému oddělení Karlo-Ferdinandské university.

Professorův, kteří po zrušení řádu jesuitského naa-m g-iu působili a nejen v úřadě učitelském, nýbrž 1 v oboru literatury čestnou si získali paměť, jest počet velice vážný. Mimo nesmrtelného Josefa Jungmanna (1815–1844) tuto připomenuti buďtež Ign. Cornova (1773 až 1784), Math. Majober (1803–13), Fr. J. Svoboda (1813–50), Jos. Chmela (1842–47), V. Kl. Klicpera (1846–53), Josef Franta Šumavský (1849–50), Václav Štulc (1849–60), Josef Pečírka (1849–53), Fr. Šohaj (1850–78), Ign. Axamit (1851–85), Václav Svoboda (1851–53), Václ. Zelený (1852–63), Ant. Hansgirg (1852 až 1873), Jos. Balda (1853–61), Al. Kobliska (1854–82), Václ. Zikmund (1858–73), Pavel Jehlička (1863–75), Vojt. Neumann (1863–80), Jan Lepař (1864–70), Em. Týn (1865–70), Jos. Durdík (1867–71), Jindř. Niederle (1868 až 1875), Fr. Velišský (1868–83), Fr. Kott (1868–85), Václ. Vojáček (1870–85), Fr. Vaněk (1871–84), Ed. Novotný (1873–76), a J. B. Miltner (1884–87). Správu gymnasia vedli praefekti: Jan Jiránek (1758–86), Jos. Langmayer (1786–95), Tad. Wolrab (1795–1815), Fr. Petritsch (1815–34), Jos. Jungmann (1834 až 1844), a Ant. Dittrich (1844–49); ředitelové: Václ. Kl. Klicpera (1850–53), Jos. Paděra (1853–56), Jos. Hofmann (1857–61), Jan Nečásek (1862–66), Tom. Bílek (1867–73), Mat. Kavka (1873–83) a Jos. Baudiš (od roku 1884). Prozatímními správci ústavu byli Dom. Kratochvíle (1849–50) a Václ. Zikmund (1866 až 1867).