Ottův slovník naučný/Abbás (šáh)

Ottův slovník naučný
Abbás	Abbás (šáh)	Abbás Mírzá

Údaje o textu
Titulek:	Abbás
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 24–25. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Abbás I. Veliký
Související články ve Wikipedii: Abbás II.

Abbás: 1) A. I. Veliký (* 1558 – † 1628), sedmý šáh z perské dynastie Súfijův, náleží k nejslav. panovníkům orientálským. Byl nejmladší syn šáha Muhammeda Chudábenda, jenž jej již v útlém mládí ustanovil správcem provincie chorásánské. Vychovatelem a rádcem jeho byl muršid Kulíchán, jenž použiv zmatků za slabé vlády otce A-ova odebral se s princem do střední Persie, zmocnil se Kazvínu a prohlásil A-a r. 1586 samovládcem, zatím co otec jeho byl zaměstnán utišováním vzpoury na jihu. Usmrtiv oba starší bratry a nechtěje podléhati vlivu svého ministra dal popraviti i tohoto, načež potlačil i vzpouru palácové gardy (kurudžijův). Hned na to přesídlil se z Kazvínu do Ispahánu, jejž učinil hl. městem. Upevniv svou vládu obrátil se proti nepřátelům, kteří Persii se všech stran ohrožovali a jí provincie odnímali. Poraziv r. 1597 Uzbeky, jejichž chán Abdulláh byl se zmocnil m. Herátu a části Chorásánu, dobyl opět města toho, kdežto jeho vojevůdcové na jihu pokořili Láristán i ostrovy v zálivu perském a na severu dobyli Gílánu a Mázenderánu, načež A. rozšířil svou vládu dobytím Kandáháru i v Afgánistáně. Nyní teprv počal zamýšlenou válku s Turky. Válče s nimi šťastně skoro až do konce života svého, odňal jim r. 1601 Azerbeidžán, čásť Armenie a Georgie, odrážel až do r. 1613 každoroční skoro útoky turecké na Eriván a Tebríz a přinutil r. 1613 georgijská král. Kachetinsko a Kartalinii uznati nadvládu perskou. Rovněž Gruzii zavázal smlouvou, aby měla panovníky domácí, ale muhammedánské, též aby následník trůnu až do nastoupení svého dlel u dvoru šáhova. Sláva jeho byla na sev. tak rozšířena, že i rus. města Astrachaň a Kazaň r. 1611 hodlala se mu poddati. Ovšem vítězství nad Turky nebyla tak zásluhou A-a, jenž nebyl ani vojevůdcem ani osobně chrabrým, jako spíše výsledkem zlepšené kázně a reorganisace armády perské, kterou provedli dva Angličané, bratří Sherleyové. Války s Turkem protáhly se až do r. 1618, kdy sultán Osmán II. po velkých porážkách učinil mír, jejž však Porta porušila již r. 1622 vpádem do Persie. Válka vzplanula opět, ale Turci vedli ji tak nešťastně, že A. dobyl Mosúlu a r. 1623 i Bagdádu, tak že říše jeho, když byl pomocí anglickou již r. 1621 zničil portug. kolonii na ostr. Ormuzu v zálivu perském, sáhala až k řece Indu. Po 42leté vládě †27. ledna 1628 v Kazvínu, ustanoviv nástupcem vnuka svého Súfi-mírzu (vládl do r. 1642), poněvadž syna svého sám byl zahubil. A. požíval za hranicemi veliké úcty; na jeho dvoře sídlila poselstva rozličných evropských i asijských panovníků. Evropanům byl nakloněn velice, hledě jich získati proti Turecku a chtěje zvelebiti obchodní spojení Persie s Evropou. Ke křesťanům byl snášelivý, méně nakloněn byl pársům a židům, sunnity pronásledoval krutě. Jakkoli snažil se ustáliti pořádek v ohromné své říši, přece již za nástupců klesala Persie opět se své výše politické. Povahou byl pravý despota asijský, brzy krutý, brzy laskavý. Jsa milovníkem staveb okrášlil Ispahán mnohými paláci, zahradami, průplavy atd. – 2) A. II., pravnuk před., zvaný »Kúčik« (malý), 9. šáh z rodu Súfijů (* 1632 – † 1666), jediný syn šáha Súfija. Nastoupiv r. 1642 na trůn ponechal vládu svým rádcům. Byl poněkud mírnější povahy než jeho předchůdcové, přál cizincům, zvláště Evropanům a měl ve službách mnoho franc. umělcův a řemeslníkův.