Ottův slovník naučný/z Harrachu

Ottův slovník naučný
Harrachsthal	z Harrachu	Harrán

Údaje o textu
Titulek:	z Harrachu
Autor:	Martin Kolář, Hynek Kollmann František Xaver Jiřík, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 904–909. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Harrachové

z Harrachu (dříve z Harachu), hraběcí rod v Čechách a v Rakousku osedlý, jenž pochází od vladycké rodiny Harachéřů z Harachu z již. Čech, kde původiště vladyk těchto, vesnička Harachy, nedaleko Rožmberka v okr. kaplickém se nalézá. Jednoho rodu s Harachéři byli Hřebenářové ze Hřebene, Hřebenářové z Harachu, vladykové ze Zvíkovce, z Petrovic, ze Slavkova, z Rovného, z Čekova, ze Štěkře a z Mezipotočí, užívajíce všichni erbu dnešních hrabat H-chů: na červeném poli koule žluté, třemi péry pštrosími posázené, na helmě pak dvou trub, jejichž boky pěti péry pštrosími jsou posázeny a v jejichž otvorech po jednom péru takovém se spatřuje. První zvěst o Harachéřich sahá do r. 1272, kdy pan Beneš z Horach a jeho bratří Jan a Jan Bohuslav svědčí bratřím Jindřichovi a Vítkovi z Rožmberka v listu, kterým klášteru Vyšebrodskému dali patronát kostela v Rakousích. Jiných tré bratří žilo v l. 1291—1325: Albera, Budilov a Jakub, kteří též Elblinus, Busko a Jaklinus z Horach roku 1300 se jmenují a ve službách rožmberských často se připomínají. Albera byl maršálkem hradu Rožmberského a zůstavil po sobě 4 syny; Budilov nebo Buzek, Alberův bratr, psal se od r. 1305 obyčejně ze Slavkova a měl také 4 syny; o Jakubovi z H. není známo, že potomků zanechal. Potomci jmenovaných vladyk zůstali v Čechách, kdežto jiných tré bratří, Dětřich Beneš, Buzek a Bohuněk, do Hor. Rakous se obrátilo. Albery z H. synové byli: Oldřich, šafař nebo správce v Rožmberce (1317), Werner ze Štěkře (1336), Jan z Čekova (1346) a Beneš z Komařic (1346). Kdo byli jejich potomci a po jakých sídlech svá jména měli, nevíme. Po Buzkovi Slavkovském zůstali synové Vilém ze Slavkova († 1375), Buzek. farář ve Svinech a v Třeboni († 1394), Přibík nebo Přiblín z Petrovic (1376) a Nedamír ze Zvíkova (1369). Přibík měl syny Bohuslava (1414) a Viléma (1414) a dceru Bolku, provdanou za Hroznatu z Domanic; Nedamíra Zvíkovského syn byl Ješek (1369—1405), který měl syna Bohuňka (1405), a konečně Vilém ze Slavkova měl syna Jana z Mezipotočí († 1412). Buzek Harachéř z Rovného byl purkrabím na Krumlově r. 1422—25. Války husitské přežili z Harachéřů v Čechách Hřebenáři ze Hřebene také Hřebenáři z Harrachu řečení. Praotec jejich Jan ze Hřebene prodal r. 1439 nivu jednu Jankovi, sladovníku z Velešína, a měl syny Oldřicha (1472) a Markvarta († již 1472). Oldřich neměl žádných dítek a odkázal statek Doubíčko dítkám bratrovým, Janu, Markvartovi, Příbě, Zdeně a Dorotě. Třetí syn Janův byl snad Přibík Hřebenář, jenž zemřel před r. 1497. Jan držel Hřeben r. 1473, postoupiv Doubíčko bratrovi a sestrám, ale později ho opět nabyl a jmenuje se naposled r. 1495. Purkraboval ve službách Rožmberských na tvrzi Tiché r. 1483—86, ale hleděl si více lovu, pročež s úřadu po 3 létech složen byl. Syn jeho Markvart připomíná se r. 1518. Zůstavil po sobě 4 syny, Lipolta, Purkarta, Markvarta a čtvrtého neznámého jména, po němž zůstali sirotci Jan a Václav (1545). Markvartovi synové drželi společně Mostky, dvůr a ves Hřeben, Záhorku, Hodonice, Dsky a Zubčice, kromě toho měli Hůrku s částmi Strážkovic a Doudleb, kteréžto zboží prodali r. 1543 Ctiborovi z Drachova a rozdělili se asi r. 1547. Purkart a Lipolt neměli dětí, Markvart měl dva syny, Markvarta a Jana. Markvart nabyl r. 1557 vsi Chodče a s bratrem Janem tak se rozdělil, že mu pustil Mostky a Dsky, sám si ponechav Hřeben s příslušenstvím. Nemaje synův, odkázal († 1565) svůj statek manželce a čtyřem dcerám, z nichž tři do rodu Kořenských z Terešova se provdaly. Jan na Mostkách dopisoval si s Harrachy rakouskými o příbuzenství, byl třikráte ženat a teprve se třetí manželkou měl syna Jana Markvarta, který po smrti otcově r. 1610 usadil se na Deskách a prodal Mostek r. 1627. Synové jeho Lambert František a Dětřich opustili rodný svůj kraj na jihu českém a Lambert dostal se skrze manželku svou Lidmilu Johanku Lukaveckou z Lukavic na Zaječice u Chrudimě. Oblíbiv si státní službu, byl v l. 1661—1664 purkrabím král. pražského hradu, r. 1664 purkrabím kraje hradeckého, r. 1671 zemským podkomořím, 1682 nejv. písařem král Českého a r. 1684 přísedícím většího soudu zemského, král. radou a místodržícím. Když r. 1696 zemřel, zanechal dva syny, Jana Jáchyma a Ferdinanda Markvarta, kteří r. 1703 do stavu panského povýšeni byli, r. 1705 do stavu svobodných pánů a 1706 do stavu hrabat král. Českého. Jan Jáchym, c. k. komoří a setník, držel Kaliště a Viklantice na Čáslavsku a zemřel dne 30. čna 1732 bez mužských potomků v Nové Cerekvi; bratr jeho Ferd. Markvart, pán na Kyšperce a Orlici, c. k. komoří a rytíř svatováclavský, umřel bezdětek 22. ún. 1725. Příbuzní erbem a jménem těchto vymřelých hrabat z H. v Čechách jsou svobodní pánové z Horochu v Haliči, jichžto předek Matěj Kazimír z Horochu od cís. Leopolda II. za svobodného pána povýšen byl dne 15. ún. 1791. Harrachové v Rakousích pocházejí, jak svrchu praveno, ode tří bratří, Dětřicha Beneše, Buzka a Bohuňka, a všichni tři připomínají se již r. 1309, kdy Dětřich od Siegharda z Greimenšteina koupil jeho podíl na léně Grasbecku. R. 1320 byli Buzek a Dětřich pospolu soudci zemskými v Riedmarce a Buzek sám v l. 1323—26. Dětřich koupil s Bohuňkem od Eberharda z Wallsee vesnice Stittung, Eibenstein, Vierhof, Freudenthal, Schwarzenach a statek »am Holz« r. 1330. Dětřicha Beneše synové, Dětřich Beneš (manželka Alžběta z Humbrechtsriedu), Buzek a Kraft, nabyli nových ještě statků: Kraft ve farnosti neumarktské a waldburské, k nimžto držel léna od pánů z Rožmberka ve farnosti reichenthalské ještě r. 1379, Buzek Königschlag ve farnosti schenkenfeldenské r. 1348. O potomcích těchto tří bratří nevíme. Bohuněk, Dětřicha Beneše I. z Harrachu bratr, zemřel r. 1339, zůstaviv syny: Pavla, Beneše řečeného z Rožmberka, Bernharta a Bonuňka. Beneš nazýval se dle majetku svého v městě Rožmberce z Rožmberka a držel k němu též Kvasov v Čechách a Liebenthal, léno Rožmberské v Rakousích, r. 1377 bylo obojí již od Vyšebrodského kláštera koupeno. Témuž klášteru prodal Bernhart 7 1/2 lánu v Reichenthalu r. 1357 a byl r. 1375 již nebožtíkem; bratr jeho Bohuněk žil ještě r. 1396. Ze všech těchto čtyř bratří zdá se, že jediný Beneš potomky měl: Jana, Bernarda a Buzka, kteří oba poslední jako otec jejich z Rožmberka se nazývali r. 1379. Jan byl ve službách příbuzného svého Pavla z Harrachu, biskupa frisinského, jehož hradu Konradsheimu proti vojsku vév. rak. Rudolfa IV. hájil. Od pánů z Rožmberka měl Ober- a Unter-Schwandt a jiné ještě statky v Rakousích jako léno r. 1379 a držel též tvrz Piberstein r. 1371, kteréhož roku též zemským sudím Riedmarky nebo Cáhlavského panství byl. R. 1395 byl již mrtev. Synu jeho Jiřímu téhož roku vydali Cáhlavští pečeť otcovu, kterou strýc jeho Albrecht z Harrachu jim byl uschovati dal. Bratří Janovi, Bernard a Buzek, drželi ves Hochhausen u Haslachu jako léno od pánů z Rožmberka r. 1379 a Buzek, také Buško Haracher řečený, měl od nich Melhut. Bernardovi postoupil Petr II. z Harrachu statku v Malém-Zellu na řece Velká Mühl řečené r. 1390 a jiných ještě zboží Harachovských v území Haslašském dostal od Bernarda Oldřich z Eppingu jako léno 1405. Bernarda. tohoto erb zachoval se v knize bratrstva sv. Kryštofa na Arlberce z r. 1400 a nese první buvolí rohy okrášlené pštrosími péry. Bernard byl prý též radou Albrechta V., vévody rakouského, a zemřel ve vysokém věku r. 1433. Kromě těchto Harrachů v Rakousích jmenuje se ještě Štěpán z Harrachu, blízký příbuzný Krafta z Harrachu, r. 1365, a bratří Markvart a Racek z Harrachu, kteří čásť vesnice Stiftung r. 1397 Janovi Cinišpanovi prodali. Rakouská větev hrabat z Harrachu odvozuje svůj počátek od svrchu připomenutého Bernarda z Harrachu († 1433), jehož však otcem někteří genealogové Oldřicha († 1401) jinak neznámého býti praví. Dva synové Bernardovi, Jan z první manželky Doroty z Völkra a Leonhard z druhé manželky Voršily Krumpachové, stali se předky dvou větví. Jan založil větev z Harrachů zu Goggitsch jmenovaných, která již r. 1547 Leopoldem z Harrachu vymřela a Leonhard větev posud kvetoucí v Dolních Rakousích a v Čechách. Leonhard byl zemským hejtmanem korutanským a nesl při pohřbu císaře Albrechta II. helmy hrabství Pfyrtu a Kyburku a svědčí v základním listu karmelitanského kláštera Voitsberského ve Štýrsku r. 1443. Vnuk jeho Leonhard III. byl radou a nejv. kancléřem cís. Ferdinanda I. a koupil r. 1524 panství Rohrau v Dolních Rakousích od své báby Voršily z Pallantu († 1527). Syn jeho stejného jména, kterého měl s Barborou z Gleinitz, stal se rytířem řádu zlatého rouna a byl císařů Maximiliana II. a Rudolfa II. nejv. komořím. R. 1552 dne 4. led. byl s celým rodem Harrachovským do stavu říšských svobodných pánů povýšen, kteréž povýšení nabylo r. 1566 platnosti pro všechny dědičné země rakouské. R. 1559 dosáhl nově zřízeného dědičného úřadu zemského podkoního v arcivévodství Rakousích pod Enží, 1577 přijat jest do panského stavu království Českého a zemřel r. 1590, byv ženat se svob. paní Barborou z Windischgrätzu. Vnuk jeho Karel svob. p. z Harrachu, pán na Rohravě, Pürchensteině, Stauffu, Brucku na Litavě a Aschachu, rytíř řádu zlatého rouna, státní a konferenční ministr cís. Ferdinanda II., obdržel v l. 1624—25 velký palatinát, právo mince raziti a byl r. 1627 za říšského hraběte povýšen, jeho pak panství Rohravske stalo se říš. hrabstvím a přivtěleno švábskému kollegiu říš. hrabat. Byl též nejv. podkoním arcivév. Rakouského pod Enží jako jeho předek a zemřel r. 1628, zplodiv s manželkou Marií Alžbětou svob. p. ze Schrattenbachu devět dítek. Z těch byla Marie Terezie druhou manželkou Albrechta hrab. Valdšteina, vévody Fridlandského, a M. Maximiliána manželkou Adama Erdmana hr. Trčky z Lípy; Arnošt Vojtěch byl kardinálem a arcibiskupem pražským (viz doleji), Leonhard VII. a Ota Bedřich stali se předky dvou haluzí, starší rohravské a mladší jilemnické. Leonhard VII. hr z Harrachu na Rohravě, Stauflu a Aschachu, c. k. komoří, tajný rada a nejv. maršálek dvorský, pojal za manž. M. Františku kněžnu z Eggenberka a zemřel 1645. Po něm následovali Leonhard Oldřich † 1694 (manželka Marie Markéta hr. z Oettinku); Arnošt Antonín † 1718 (1. manž. Konstancie hr. z Herbersteina, 2. manž. Marie Josefa hr. z Gilleis) a Karel Antonín, c. k. komoří, tajný rada, nejv. hofmistr a zemský lovčí † 1758 (manž. Marie Kateřina hr. z Buquoi). Z dítek Karlových byla M. Renata († 1788) provdána za Antonína knížete z Melzi d’Erile, granda španělského, M. Josefa Alžběta († 1777) za Ant. Adama hr. Grundmanna z Falkenberku a M. Anna († 1790) za Václava Jana hr. ze Sinzendorfu na Ernstbrunně. Hrabě Alois Arnošt († 1800) byl zemským komturem Německého řádu bailie rakouské, c. k. komořím, tajným radou a GFML.; Ferdinand Jan z Harrachu († 1796), rytíř řádu Johannitů, c. k. komoří, tajný rada, GFML. a vrchní lieutenant těles. stráže arcierní; Frant. Antonín z Harrachu († 1768), c. k komoří, měl s manž. Antonií z Falkenhainu syny Karla, Aloisa a Františka. Karel († 1831) byl nejv. dědičným podkoním v Rakousích pod Enží i nad Enží, c. k. komořím, správcem dvorní hudby a stavovským deputovaným v Dol. Rakousích. Z dvojího manželství svého s Františkou hr. Kinskou ovd. hr. Sinzendorfovou a Ludmilou hr. Meraviglia-Crivellovou měl 7 dcer a 2 syny: Antonína hr. z Harrachu na Rohravě, Zelkingu a Matzleinsdorfu, dědič. podkoního a c. k. rytmistra v 3. hul. pluku († 1886), a Aloisa, nadporučíka v 6. hus. pluku krále virtemb., jenž před bratrem již zemřel. Ze sester těchto obou zemřelých bratří byly r. 1891 Ludmila a Xaverina svobodny, Karolina, provd. za Alex. hr. z Heussenstammu na Heissensteině a Gräfenhausenu, ovdověla r. 1860, kteréhož roku též manžel čtvrté sestry Karel sv. p. z Gräbe zemřel. Bratří hraběte Karla z Harrachu, Alois a František, zemřeli též bez potomků: Alois byl rytířem řádu Něm. a zem komturem bailie rakouské, c. k. komořím, tajným radou a GFML., František byl rytířem řádu johannitů, c. k. komořím a majorem ve vojště. Se svou manželkou M. Annou Girardovou neměl než dvě dcery, a tak se stalo, že smrtí připomenutého hr. Antonína z Harrachu sešla úplně haluz rohravská a statky její spadly na mladší haluz jilemnickou. V čele pošlosti této jest Ota Bedřich hr. z Harrachu, c. k. komoří, tajný rada, GFML. a plukovník pěšího pluku, † 1648 (m. Lavinia hr. z Gonzaga-Novellary). Vévoda Fridlandský, švakr jeho, prodal mu r. 1634 panství Brannou a Lomnici jako léna fridlandská, k nimžto syn jeho Ferdinand Bonaventura (1706), rytíř řádu zlatého rouna, cís. Leopolda I. nejv. hofmistr, státní a konferenční ministr, Jilemnici r. 1701 přikoupil; r. 1684 dosáhl narovnáním od starší haluze hrabat z Harrachu hrabství Brucku na Lítavě, Stauffu a Aschachu v Rakousích a nabyl r. 1700 panství Cáhlavského S manželkou svou Johankou hr. z Lamberka měl syna Aloisa Tomáše, rytíře řádu zl. rouna, dolnorakouského zemského maršálka, místokrále v Neapoli (1728—33) a státního a konfer. ministra († 1742). První jeho manželkou byla Barbora hr. ze Šternberka, druhou Anna Cecilie hr. z Thannhausen a třetí M. Arnoštka hr. z Dietrichsteina, skrze kterou dostaly se jeho rodu panství a statky Šluknov, Velké Březno a Horní Markvartice v Čechách a Janovice na Moravě. Jeho bratr Jan Josef Filip († 1764) proslavil se ve válce turecké a stal se r. 1723 FM. a r. 1739 presidentem dvorské vojenské rady. Syn Aloisův Bedřich Gervas († 1749) byl ryt. řádu zl. rouna, státním a konfer. ministrem a nejv. kancléřem českým. Manželkou jeho byla M. Eleonora kněžna z Lichtenšteina († 1757). Bratr Bedřichův Ferdinand Bonaventura († 1778) byl ryt. řádu zl. rouna a v l. 1747—50 gubernátorem milánským. Syn Bedřichův Arnošt Quido († 1783) byl c. k. komořím a tajným radou a měl s manželkou svou M. Josefou kněžnou Dietrichsteinovou 6 dítek. Bratr Arnoštův František (1781) byl rytířem řádu Marie Terezie, c. k. komořím, tajným radou. FML. a vojenským velitelem v Lombardsku. Arnošt měl dvě dcery, Marii Josefu († 1783), provdanou za Františka Josefa hrab. Vlčka, a Marii Terezii, dámu šlechtického ústavu v Essenu († 1821) -a kromě nich 4 syny. Jan Arnošt († 1829), ryt. řádu zl. rouna, c. k. komoří a říšský dvorní rada, vystoupil r. 1792 ze státní služby a věnoval se správě svých panství. Za jeho državy povzneslo se plátenictví v Janovicích, Jilemnici a Šluknově a sklářství v Jilemnici a na Novém Světě. Přál též umění a přírodopisu a jeho choť s Herderem a jeho manželkou si dopisovala. Bratr Jana Arnošta Arnošt Kryštof († 1838), c. k. komoří, měl se svou manželkou M. Terezií z Dietrichsteina a Proskova syna Františka Antonína, c k. komořího, tajného radu a ryt. řádu zl. rouna, který po bezdětném majorátním pánu Janu Arnoštovi fideikommissní panství Harrachovská zdědil a Annu kněžnu z Lobkovic za manželku pojal. Třetí bratr Jana Arnošta byl Karel Borom (viz doleji). Čtvrtý bratr byl Ferdinand Josef († 1841), c. k. komoří a major, jenž byl dvakráte ženat, poprvé s Johankou Kristinou Rajskou z Dubnice, podruhé s Marií Annou Sauermannovou. Ze dvojího manželství toho pošly dvě děti: Augusta, kněžna Lehnická a hraběnka Hohenzollernská, byla morganatickou manželkou krále prus. Bedřicha Viléma III. (1824—40); Karel Filip hr. z Harrachu, pán na Rosnochanech v pruském Slezsku, bývalý c. k. setník, dvakráte se oženil, s Marií Terezií hr. Sedlnickou z Choltic a s Isabellou svob. paní z Pfisterů. S první manželkou měl syna Ferdinanda Bedřich a Viléma (viz doleji), který se stal pánem na Tiefhartmannsdorfu s Račínem ve Slezsku a pojal za manž. Helenu hr. z Pourtales, ze kterého manželství 4 dcery a 2 synové pošli: Alžběta, Majdaléna, Eleonora, Frant. Karolina a Jan Albrecht i zemřelý záhy Oldřich. Z druhého manželství Karla hr. z Harrachu zůstali dva synové Leopold a Arnošt. Arnošt nabyl statku Malého Krichenu ve Slezsku, byl secondlieutenantem pruským a oženil se s Adélou z Jeny z domu Nettelbecků. Dva synové, Leopold a Manfred, a tři dcery, Irmgard, Freda a Gerda. žili r. 1891 z toho manželství. Majorátní pán fideikommissu Harrachovského v Čechách a v Rakousích hr. František Antonín zvelebil panství svá jak po stránce hospodářské tak průmyslové a jsa milovníkem památek historických, sebral z hradů a zámků svých podobizny předků, které umístil v krásné nově vystavěné síni předků v zámku Brucku na Lítavě, kde též archiv rodinný spořádati dal. U Nechanic na panství Sadovském vystavěl krásný zámek Hrádek ve slohu normanském a památkami umění středověkého hojně jej vyzdobil, ve Branné pak u Jilemnice rodinnou hrobku rom. slohu, ve které první r. 1886 pochován byl. Smrti jeho kromě vdovy oplakávali dva synové, Jan Nep. František a Alfred Karel. Mladší Alfred (*1831), pán na Aschavě v Hor. Rakousích a na Janovicích na Moravě, c. k. komoří a rytmistr m. sl., pojal za manželku Annu kn. z Lobkovic, s nížto zplodil syna Františka a tři dcery: Leopoldinu, Ludoviku a Marianu. Hlavou osvícených hrabat z Harrachu jest starší bratr Jan Nep. Frant. hr. z Harrachu (* 1828), z jehož prvního manželství s Marií Markétou kněž. z Lobkovic zůstali 4 dcery a dva synové: Anna Marie, čestná dáma c. k. šlechtického ústavu světského pro dámy Mariiny školy v Brně, Gabriela Terezie, Marie Terezie a Markéta Karolina, dále synové: Karel Frant. a Ota Jan Nep., c. a k. komoří a lieutenant v záloze; s druhou chotí svou Marií Terezií, kněžnou Thurn-Taxisovou, má hr. Jan z H. syna Arnošta Františka. Viz ještě doleji. (Vítanou pomůckou pro starší dobu hr. z H. byl mi článek Dra Klimesche Die ältesten Sitze der Haracher.) Klř.

Z rodu tohoto zvláště vynikli:

1) Arnošt Vojtěch hr. z H., arcibiskup pražský, první primas král. Českého, kardinál církve římské (* 4. list. 1598 ve Vídni, † 25. říj. 1667 t.), syn hr. Karla z H., jednoho z nejdůvěrnějších rádců cís. Ferdinanda II. Prvního vzdělání nabyl na kollejích jesuitských v Krumlově a Jindř. Hradci. Dospívaje vyvolil si stav kněžský, odebral se do Říma a dokonal studia svá na tamější kolleji německé řízené jesuity. Ještě za studií papež Řehoř XV. jmenoval ho svým komorníkem, později tajemníkem a ještě za pobytu v Římě kapitula kostela pražského po smrti arcibiskupa Lohelia zvolila ho 9. list. 1622 za arcipastýře království Českého. Přes mladistvý věk byl od Řehoře XV. potvrzen, ale posvěcení došel teprve za papeže Urbana VIII. (2. dub. 1624). Těžká úloha naň čekala a štěstí, že tak důležitého úřadu dostalo se muži tak mladému, tak energickému a takové dobré vůle! Stěží byl by kdo jiný dovedl tak vpraviti se v obtížné, ba příliš těžké povinnosti jak nahoru, tak dolů. Byloť mladému arcibiskupu zápasiti nejen s nechutí lidu proti učení církve katolické, nýbrž i s odporem katol. šlechty samé, která přes veškeru hlásanou příchylnost svou k Římu jen tuze nerada pouštěla z rukou svých zachvácené statky církevní, ba bylo mu nejednou čeliti samému císaři. Když mladý biskup ujal se správy své rozsáhlé arcidiecese, veliké dílo, jehož cílem bylo pokatoličiti celé Čechy, jedva bylo započalo. Podjímaje se jeho, Arnošt Vojtěch nejprve hleděl zevrubně poznati stav věcí po veškerém království a když opatřil si, Čeho potřeboval, v souhlase s římskou kongregací pro šíření víry katolické (Congregatio de propaganda iide) předložil r. 1626 cís. dvoru vídeňskému podrobný návrh katolické reformace. A koncem téhož roku, jsa již kardinálem, odebral se sám do Vídně, aby návrhy své obhájil před protivníky jejich při dvoře císařském. Šlo při tom o tyto hlavní kusy: 1. aby zřízení zemské král. Českého přivedeno bylo ve shodu se zákony církevními, 2. aby dána byla duchovenstvu náhrada za statky rozebrané jemu za dob předešlých, 3. aby zřízena byla v Čechách čtyři nová biskupství, 4. aby byl ustaven seminář bohoslovecký podřízený přímo arcibiskupovi a 5. aby vyhubeno bylo ze země kacířství, nikoli však kacíři. Jest pak hodno paměti, že kardinál z H. upíral světské moci právo říditi reformaci katolickou a prohlašuje ji za dílo apoštolské, vylučoval veškeré hrubé násilí návrhů svých arci neprosadil jedním rázem, ani nedovedl zabrániti hromadnému vypovídání jinověrcův, ale tolik jisto, že reformace katol. od r. 1627 vedla si mírněji než v dobách předešlých a dodělala se výsledků velmi utěšených, ostatní pak požadavky arcibiskupovy také ponenáhlu docházely vyplnění. Náhrady za odcizené statky dostalo se duchovenstu památnou smlouvou, kterou on a nuncius papežský ve Vídni, kard. Palloto, sjednali 8. bř. 1630 se zástupci císařskými; smlouvou tou zařízena byla t. zv. pokladna solní, t. j. vláda zavázala se vypláceti ve prospěch duchovenstva každoročně na věčné časy jisté procento výtěžku solního obchodu. Správcem pokladny této stal se sám arcibiskup, který výnos této daně obracel hl. k založení nových biskupství, i podařilo se mu, že ještě za jeho života zřízeno bylo biskupství litoměřické a královéhradecké. Seminář bylo mu zříditi z prostředků vlastních, ale zároveň povedlo se mu pohnouti opaty řádů praemonstratského a cisterciáckého, že též oni zřídili semináře pro své řádové kleriky. Pohříchu dostal se pro semináře tyto a pro otázku university pražské do dlouhého sporu s řádem Tovaryšstva Ježíšova, ba i s cis. Ferdinandem II. a Ferdinandem III. Ve sporu tom A. V. z H. uhájil i semináře i důstojenství kancléře při spojené universitě Karlo-Ferdinandově, ač za doby té doznal tolik příkoří, že již obíral se myšlénkou sříci se arcibiskupství svého. Mnoho překážek a nesnází způsobila jemu také válka třicítiletá a na samém sklonku její při přepadu Malé Strany a Hradčan od Švédů (1648) padl do zajetí jejich, z něhož bylo mu vykoupiti se sumou 50.00 tolarů, která později byla snížena. Teprv od míru Vestfálského mohl klidněji spravovati arcidiécési svou. Ve správě té vedl si vzorně: žádná práce nezdála se mu malicherná, žádná věc nebyla mu lhostejná. Při velikém nedostatku kněžstva dbal pečlivě dobré kázně; soudil spravedlivě, trestal laskavě i přísně, vedle potřeby. Za zlepšením dozoru nad faráři rozdělil celé království na okresní vikariáty, jimž postavil v čelo vikáře okres {{:Stránka:{{{2}}}}}ní, 8 nimiž udržoval pravidelné styky t. zv. výnosy synodálními. Vážil si řeholníků, jimiž, aspoň poněkud nahrazoval nedostatek duchovenstva světského. Nové uvedl do Čech řád milosrdných bratří, Piaristy, Hyberny, Pavlány. Pauliny (Barnabity) a j., z řádů pak ženských Uršulinky a bosé karmelitky. Neobyčejné zásluhy H-chovy o povznesení náboženství katol. v Čechách odměněny byly od císaře i papeže přiznáním jemu titulu primasa král. Českého (1627) a na konci života jeho udělením biskupství tridentského (1666). Kardinál A. V. z H. působil také mimo Čechy. R. 1637 cís. Ferdinand III. svěřil jemu poslání politické k pap. Urbanovi VIII. za sjednáním míru, ale pokus ten neměl zdaru. R. 1644 kardinál jel znovu do Říma po smrti Urbana VIII. k volbě nového papeže a dovedl toho, že zvolen byl kard. Pamfili (pap. Innocenc X.), přítel rodu Habsburského. Podobně zásluhy si získal o volbu papežů Alexandra VII (1655) a Klementa IX. (1667), jehožto zvolení, jsa tehdy nejstarším kardinálem, sám ohlásil lidu římskému. Na papeži tom vyžádal si bullu, kterou stanovena jest bezpečnost archivu arcibiskupského. Podobně, jako účastnil se voleb tří papežů, kard. A. V. z H. korunoval v Praze korunou svatováclavskou tři krále české: Ferdinanda III. a IV. i Leopolda I. — Byl postavy štíhlé, tváře výrazné, vlasů černých; měl krátce přistřižený vous na horním rtu a bradě; byl srdce nad míru dobrého, příslovečně štědrý, nad míru zbožný a života bezúhonného. Ač cizinec, osvojil si jazyk český, aby mohl kázati po česku, ale oblibu si zachoval pro řeč italskou. — Srv. Fr. Krásl, Arnošt hr. H. (Praha, 1886). Koll.

2) Karel hr. z H., lékař (* 1761 ve Vídni, † 1829 t.). Věnoval se službě státní a působil jako guberniální rada v Praze, při tom však studoval vědy přírodní a jmenovitě lékařství, jsa v tom povzbuzován styky s vynikajícími učenci soudobými. Aby se věnoval zcela úkolům dobročinným, vstoupil do řádu Johannitů a obíral se tu studiemi lékařskými tak horlivě, že r. 1803 byl povýšen na doktora, později pak stal se primárním lékařem v nemocnici Alžbětinek. V povolání lékařském věnoval se hlavně chudým, zajatým, raněným a vězňům, vůbec všem trpícím; a osvědčil se jmenovité ve válečných dobách r. 1805—09 jako obětavý lidumil. Veškeré svoje jmění odkázal se svolením velmistrovým dobročinným ústavům vídeňským. Jsa nadán neobyčejnou pamětí, soustředil v sobě soudobé lékařské vědomosti plných 40 let, literárně však nebyl činným, ježto pro rozsáhlé působení praktické nezbývalo mu k tomu náležitého času. Přeložil toliko některé z básní Háfizových a pak spis J. M. Gooda: Ueber die Krankheiten der Gefängnisse u. Krankenhäuser (Vid., 1798). red.

3) Jan hrabě z H. (* 2. list. 1828). Vychováni jeho řídili hlavně J. Er. Wocel, dr. Vend. Grünwald a bibliotekář Jar. Vrťátko. R. 1849 vstoupil z H. do cis. armády, aby se súčastnil bojů proti uherským povstalcům, a jako adjutant provázel gener. zbrojmistra knížete Jos. Lobkovice do Petrohradu, kam tento byl poslán žádat cara Mikuláše jménem císařovým za pomoc proti Uhrům. Při této příležitostí vyznamenán byl z H. ryt. řádem sv. Anny. R. 1856 kvitoval z H. jako rytmistr husarského pluku čís. 11 prince Alexandra Virtemberského a převzal zakoupený velkostatek Konárovický u Kolína do své správy. Zde počal rozvinovati veřejnou činnost povzbuzováním rolnictva k pokroku zemědělskému. Sám stál v čele hospodářského spolku kolínského, pak kraj. spolku čáslavského, potom i královéhradeckého, podporoval výstavy spolků těchto a r. 1863 založil s J. B. Lamblem rolnickou Školu ve Stěžerách. Již v útlém mládí jevil lásku k národu českému a k Slovanstvu, kterou po celý svůj život neohroženě vyznával, ač za to i mnohé nepřízní doznává. Tak bylo mu složiti předsednictví sboru pro vystavění Národ, divadla, jemuž věnoval sám i nasbíral mnoho příspěvků. K povzbuzení České opery vypsal značné ceny, kterými poctěny byly také zpěvohry od Šebora a Smetany. Své tehdejší politické vyznání složil v brožuře Spása Rakouska r. 1862. Později také vydal přehled dějin českých, který se osvědčil jako dobrá pomůcka v našich školách. Jako kurátor »Matice České« podporoval dle sil svých literaturu českou; jeho pomocí vydal K. J. Erben druhou svou sbírku národních písní a jeho podporou byl také udržován matičný Časopis přírodovědecký »Živa« po několik let. Velké jsou i jeho zásluhy o vnitřní upravení nového far. kostela sv. Cyrilla a Methoděje v Karlině; jeho úsilím a obětavosti podařilo se sebrati značnou summu k jeho dovršení a rodina hraběcí věnovala kazatelnu, velmi cenné dílo domácích umělců.

Když byla v Čechách zavedena okresní zastupitelstva, byl hrabě z H. zvolen r. 1865 jednohlasně za prvního okr. starostu v Nechanicích. Později byl ještě mnohým spolkům postaven v Čelo; tak r. 1868 jako předseda » Slovanské Besedě « ve Vídni, r. 1869 jako předseda hosp. jednoty kraje táborského, české hedvábnické jednoty; byl předsedou českého spolku pro vývoz a přívoz v Praze, později předsedou banky »Slavie« atd. R. 1870 zvolen od českých voličů venkovských obcí okresu jilemnického, rokytnického, vrchlabského a vysockčho jednohlasně do sněmu. Již před tím staral se o. politické záležitosti a súčastnil se všech tehdejších politických akcí národa českého. Tak byl spulučinným již při vyjednávání ministra hrab. Potockého s předáky Českými, i v době Hohenwartově dalo ss v jeho domě v Praze vyjednáváni mezi náčelníky státoprávní opposice a ministrem Scháfflem. Jan hr. z H. pokládal vždy za svou úlohu vyrovnávati protivy a odklizovati překážky, jež neznalost nebo cizí zlovůle během času nakupila, dole i nahoře, smíru mezi říší a národem českým. V těžké době podal za tím účelem také osobně císaři pánu pamětní spis. V politice pomáhal všemožné, aby národ český vyhledával smiř s říší, poněvadž jej pro obě strany shledával prospěšným, ba nutným; proto také své doby se zasazoval, aby probral se národ náš z trpné {{:Stránka:{{{2}}}}} oppnsice k plodné činnosti, i přijal mandát poslanecký do snčmu i do Říšské rady, jakmile se národní strana v Čechách odhodlala obeslati opět oba zákonodárné sbory. Na Říšské radě zastupoval venkovské obce okr. královéhradeckéhojaroměřského až do r. 1884, kdy po smrti svého otce povolán byl jako člen dědičný do panské sněmovny. Tam ujímal se hlavně Čechů vídeňských a české školy spolku Komenského ve Favoritech.

Z nejpřednějších zásluh Jana hr. z H. jest, že první postihl důležitost českého a slovanského živlu ve Vídni a že se stal jeho ochráncem a předákem. Své náhledy uveřejnil v rozpravě o Češích vídeňských v »Osvětě«. Na školu Komenského ve Vídni sbíral příspěvky a konečně umožnil stavbu Školy ve Favoritech půjčkou 10.000 zl. a jinou pomocí. Od mnoha let poukazoval jak před arcibiskupy vídeňskými tak před nuncii papežskými na zanedbávání Čechů víd. v ohledu náboženském a přivedl nejvyšší kruhy k uznání, že je ve Vídni potřebí České bohoslužby. K němu utíkají se Čechové vídeňští a jejich spolky ve všech potřebách a mají ho z části i svým protektorem (Komenský, spolek Methodějský, Pokrok atd.) Palác harrachovský na Freiungu i statek Prugg n. L. jsou jako české ostrovy v německých krajinách; v paláci na Freiungu konaly se mnohé závažné porady o potřebách Čechů vídeňských a národu Českého vůbec.

Po smrti svého otce r. 1884 zdědil hr. Jan z H. fideikommissní statky své rodiny: Jilemnici, Brannou a Žďár, Sadovou se Stěžery a Puchlovicemi v Čechách, velkostatek Prugg v D. Rakousích a Parendorf a Neudorf v Uhrách. R. 1872 prodal velkostatek Konárovice, r. 1879 koupil velkostatek Přim, r. 1884 od svého Svakra hraběte Philippa Stauffenberka velko statek Zinkový a r. I886 velkostatek Libčany. Po smrti své první choti r. 1870 převzal i velkostatek Zelč s Planou, Malšicemi a Dražicemi a sukcedoval po smrti posledního potomka starší hraběcí Harrachovské linie 22. září r. 1886 do prvního majorátu rodinného, do hrabstvi rohravského. R. 1896 stal se rytířem řádu zlatého rouna.

4) Ferdinand Bedřich Vilém hr. z H., malíř krajin a histor. genrů (* 1832 v Rosnochanech v prus. Slezsku). Cvičil se v malířství ve Výmaru a žije nyní v Berlíně. Na obrazech jeho tvoří obyčejně hist. genre s krajinářským pozadím jednotný celek, v němž obojí jest rovnomocné. Maloval: Jindřich Ptáčník; Císař Maximilián na Martinské stěné; Skotská rodina rybářská; Zajetí Luthera (museum ve Vratislavi). Účastenství v něm.-franc. válce poskytlo mu látku k obrazům: Přední stráže na Mont Valérien; List Napoleonův králi Vilémovi po bitvě u Sedanu; Moltke před Paříží (1876). Provedl i obrazy biblické: Obět Abrahamova; Zvěstováni pastýřům; Pilát ukazuje Krista lidu; Zapřeni Petrovo; Pokušení Kristovo; Návrat i Jerusalema (1887); podobiznu ministra Varnbülera a j. J-k.