| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
de Comines |
| Autor: |
Hynek Kollmann |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. S. 547-548. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
de Comines [komín] Philippe de la Clite, sieur d’Argenton, státník a historik franc. (* 1445 v Cominesu — † 1509 v Argentoně). Pocházel ze šlechtického rodu flanderského. Dokonav studia, vstoupil r. 1464 do družiny Karla Smělého, tehdy hraběte Charolaiského. Když Karel nastoupil u vévodství Burgundském, de C. stal se komorníkem a předním jeho rádcem. V Péronně, kdež Karel střetl se se zajatým králem franc., Ludvíkem XI., C. dovedl umírniti prudkost vévodovu i zprostředkoval (1468) mír mezi ním a jeho zajatcem. Roku 1472 přešel náhle beze zřejmé příčiny do služeb Ludvíkových. Zahrnut byl hodnostmi a statky (knížectví Talmont, panství Argenton a j.) i poctěn neobmezenou důvěrou krále jinak nedůvěřivého. Nejdůležitější úkoly vnitřní správy i politiky zahraniční bývaly jemu svěřovány. Veškera politika francouzská za Ludvíka XI. od r. 1476 jest dílem jeho. Po smrti Ludvíkově (1483) C. pozbyl velmi záhy vlivu. Anna de Beaujeu, vladařka za nezletilého bratra svého, Karla VIII., vypudila ho ode dvora, poněvadž podporoval panovačné choutky vévody Ludvíka Orléánského, pozdějšího krále Ludvíka XII. A když C. pokračoval na dráze nastoupené, byl zatčen (1486), a dlouho vězněn. Teprve Karel VIII. povolal ho zase ke dvoru a ukládal mu nejvážnější jednání státní. C. projednával již r. 1493 mír v Senlis a na výpravě do Neapole provázel krále (1494). Poslán byv z cesty jako vyslanec do Benátek, C. v čas oznámil králi zřizování ligy čelící proti Francii a zachránil ho tím před záhubou. I po ústupu Karlově z Italie C. měl podíl na jednání diplomatickém. Ale rozmrzen některými nezdary i lhostejností Karlovou, uchýlil se v soukromí a zůstal vzdálen dvoru také za Ludvíka XII. Meškaje na zámku Argentonu, dokončil své paměti o vládě Ludvíka XI. a Karla VIII. počaté již v r. 1488. — C. byl největší státník své doby. V politice hověl zásadám chytrosti, ne morálky. Šlo mu především o zdar. Kateřina Medicejská vyslovila se oněm: »Nadělal více kacířů v politice, nežli Luther v náboženství.« I politickou činností svou i v memoirech svých C. bojoval jako mladší vrstevník jeho Macchiavelli pro neobmezenou moc panovničí. Paměti jeho, psané slohem jednoduchým a přece duchaplně, jsou nejpřednějším pramenem pro dějiny posledních desítiletí středověku (1464-83 a 1494—98). Vypravování C-ovo jest chladné, klidné, pragmatické; C. správně pozoroval příčiny, bystře posuzoval činy, předvídal všeho důsledky. Jakkoli pak prozírá z paměti jeho obdiv pro Ludvíka XI., nelze viniti ho z nedostatku pravdymilovnosti. O sobě mluví málo a suše. — Paměti jeho (Cronique et hystoire faicte et composée par messile Philippe de C.), obsahující prvních 6 knih (do r. 1483), vyšly r. 1524, ostatní dvě knihy, zahrnující dějiny válek Karla VIII. r. 1528 (Croniques du roy Charles huytiesme) obé v Paříži. Celek vydán častěji, nejlépe od Lenglet-Dufresnoy (Londýn a Paříž, 1747, 4 svaz.), od slč Dupontovy (Paříž, 1840—47, 3 sv.) a od R. Chantelauze (tamže, 1881). Osobnost C-ovu velmi dobře zachytil W. Scott v románu »Quentin Durward«. — Srv. C. Benoist, Les lettres de Ph. de C. aux archives de Florence (Lyon, 1863); Benj. Fillon, Documents inédits sur Ph. de C. (v Revue des prov. de l’Ouest, 1856); E. Ch. Varenberch, Mémoire sur Ph. de C. (Brussel, 1864); Kervyn de Lettenhove, Lettres et négociations de Philippe de C. (t., 1867); O. Nitzsch, Leben und Schriften Philipps de C. (Bielefeld, 1868); W. Arnold, Die ethisch-politischen Grundanschauungen des Ph. von C. (Drážďany, 1872—18731; Timpe, Phil, de C. (Lubek, 1879); Chantelauze, Ph. de C. d’après des documents inédits et des publications récentes (v Correspondantu 1880 a 1881). Koll.
PD old 70