Ottův slovník naučný/Zodpovědnost

Ottův slovník naučný
Zodl	Zodpovědnost	Zodyń

Údaje o textu
Titulek:	Zodpovědnost
Autor:	Josef Prušák, Miloslav Stieber
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. s. 662–663. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Zodpovědnost (vina). Úsudky éthické obsahují cenění činů lidských. Cenění to předpokládá jednak potřebu, pocit k cenění nabádající (pohnutka úsudku éthického), jednak jisté měřítko, podle něhož cenění lze prováděti. Pohnutkou úsudku éthického je pocit povinnosti, spravedlnosti, měřítkem zákon mravní. Dobrý je čin jenž zákonu odpovídá, špatný, jenž mu odporuje. Čin lidský není však zjevem osamoceným, nýbrž jako projev vůle je v těsné souvislosti s osobností, charakterem jednajícího. Co přirozenějšího, než to, že hodnotný úsudek o činu přenáší se na vůli, resp. na charakter jednajícího, že nejen čin, ale i pachatel jeho se označuje jako dobrý neb špatný. Úsudek ten je zcela oprávněný předpokládajíc: 1. vztah kausální mezi činností volni a výsledkem, 2. vztah kvalitativní mezi vůli a charakterem jednajícího (příčetnost pachatelovu). Přenáší-li se hodnota činu na pachatele, tedy se pachateli čin přičítá, pachatel činí se za čin odpovědným. Čin dobrý přičítá se k zásluze, čin špatný k vině. Velikost zásluhy i viny určena je sociálností resp. antisociálností činu. Čím antisociálnéjší je čin, tím větší jest i vina toho, jenž svojí činnosti volní jej přičinil. Čin je tím antisociálnější (vina budiž tím větší), čím antisociálnějši je vůle (pohnutka) i výsledek, a čím intensivnější je vztah mezi nimi (srv. Dolus a Vina). Prušák.

Z. úředníků za činy v úřadě může býti druhu trojího, disciplinární, trestní a civilněprávní. O disciplinární rozhodují disciplinární předpisy (v. t.), o trestní předpisy trestního zákona a o civilněprávní zvláštní předpisy, o ni platné. Dosavad stanoví se v rakouském zákonodárství tato zodpovědnost pouze pro úředníky soudní (z. z 12. čce 1872 č. 112 ř. z.) a ministry, kteří státním soudem vinnými byli uznáni (§ 24 z. z 25. čce 1867 č. 101 ř. z.). Jinak podle dv. dekretu ze 14. bř. 1806 č. 758 sb. z. s. nemohou úředníci pro škody, které někomu způsobí zlým vedením úřadu, žalováni býti od stran na soudech. Toliko administrativní cesta stížnosti je vyhrazena. Státní zákl. zákon o moci výkonné z 21. pros. 1867 č. 145 ř. z. přislíbil v čl. 12. vydání tohoto zákona. Dosavad však k němu nedošlo. Potřebou jeho zabýval se r. 1904 i I. český právnický sjezd. Doporučil však vydání zákona o ručení státním za úřednické poklesky. Jsouť úředníci orgány státními. Jejich činy, ať týkají se soukromoprávní sféry státní nebo úkolů vládních, jsou vlastními činy státu. Stát je tudíž za každé provinění úředníka civilněprávně zodpověděn jako za své provinění vlastní. K tomuto výsledku jde obecný vývoj otázky. Počíná však teprve v novověku. I doba dřívější chrání sice lid proti přehmatům úředníkův, ale lenní povaha úřadu, který i na dědice přechází, odpoutává skorem úřad od státní moci. Nemůže tudíž státní moc, ale držitel samostatného úřadu činěn býti za své poklesky v úřadě zodpovědným. Doba recepce římského práva není z-i statní mnoho přízniva. Úředníci pokládají se za zástupce státu, a provinění zástupcovo nemůže býti přičítáno zastoupenému. V době novější chtějí republikánské ústavy chrániti lid proti zneužití moci úřednické. Z. úředníků, zejména ministrů, má trestní zahrocení proti jejich osobě. Od začátku XIX. stoK hájí se z. státní již v literatuře, a některé státy své zákonodárství podle toho zařizují. Německý občanský zákoník neodhodlal se ještě k důslednému provedení otázky. Za poklesky úředniků v soukromoprávní sféře státní uložil ručení státu, za poklesky při výkonu funkcí státních činí však zodpovědnými úředníky. Ponechal však v platnosti jiné předpisy práva zemského o tomto ručení.

Rakouské právo má zvláštní předpisy o ručení státním za přehmaty úředníků při neoprávněném zabavení tiskopisů, neoprávněném zatčení nebo prodloužení vazby, nespravedlivém trestním odsouzení a provinění úředníků soudních. Při provinění úředníků soudních může totiž zvláštní žalobou zv. syndikátní žalováno býti jak na provinivšího se úředníka, tak na stát nebo na oba z nedílné z-i (viz Řízení, str. 842 b). M. St.