Zap Karel František, biřm. jm. Vladislav, spis. čes. (* 8. led. 1812 v Praze — † 1. led. 1871 v Benešově). Již za studií gymnasijních u piaristů na Novém městě přilnul k dějepisu a zeměpisu, jednak čítaje spisy toho oboru z otcovy knihovny a jednak všímaje si starých památek, jimiž Praha tolik jest bohata. Tento zájem historicko-archaeologický záhy přivedl Z-a, vychovávaného potud německy, k českým dějinám a jimi k národnímu vědomí a k vlastenectví. Pilně se učil česky, čítal české knihy, účastnil se studentských kroužků, horujících pro čes. řeč, literaturu, národnost. Osobní seznámení s Jungmannem, Preslem, Hankou, Čelakovským, Palackým a j. buditeli za studií universitních rozněcovalo Z-a vlastence tím mocněji, takže záhy již rozhodl se jíti jejich cestou a pracovati pro národ, jmenovitě na poli literárním. Již r. 1832 objevuje se ve »Večerním Vyražení« první liter. drobnost Z-ova, popsání městečka Postupic, za níž následovaly hojné zeměpisné a místopisné příspěvky ve »Květech« a zvláště ve »Světozoru« red. P. J. Šafaříkem, dále větší samostatné Popsání král. hlav. města Prahy pro cizince i domácí, s plánem a dvěma pohledy na město (1835) a překlad části velikého zeměpisného díla Adriana Balbiho, jednající o mocnářství Rakouském (1837). Nových významných podnětů dostalo se vlastenecké a literární činnosti Z-ově, když po tříleté praxi při účetní kanceláři pro důchody z tabáku a kolků r. 1836 přesazen za akcessistu k účetní kanceláří do Lvova. Nasycen jíž z pražského ovzduší slovanskými sympathiemi Z. užil 8letého pobytu v Haliči k pečlivému, všestranému studiu tamních Polákův i Rusů, jejich dějin, života, mravů, literatury, k šíření známosti o slovan. východě v Čechách a zároveň k navazování slovan. vzájemnosti mezi Čechy i Poláky a Rusy. Listy (srv. »ČČM.«, 1893, 183 sl.) i liter. činnost Z-ova z té doby jsou toho výmluvným dokladem: významný překlad Gogolova »Tarasa Bulby« (»Květy«, 1839; oprav. vydání knižné v Gogolových Zábavných spisech 1846; k překládání Gogola pro své »Zrcadlo« Z. povzbuzoval i Havlíčka), četné liter. a kultur. zprávy z Haliče v »Květech«, »Vlastimilu« a »Čes. Včele«, obšírnější články v »ČČM.« (O duchovním a básnickém životě lidu polského, 1840; Zorian Doluha Chodakowski 1842; Přehled současné literatury polské, 1844, jenž vyšel i v chorv. překladě v »Kole« a něm. v Jordanových »Jahrbücher für slav. Literatur«; Přehled znamenitějších děl polských z konce r. 1842 a za rok 1843, 1845) a zvláště významný spis Zrcadlo života ve vých. Evropě (1843—44, po druhé 1863), jehož prvé dva díly obsahují výbor pol. a rus. povídek a obrazů z národního a společenského života lidu polského, díl třetí pak Cesty a procházky po Halické zemi. Pražskými dozvuky prací těchto jsou překlady povídek »Kupadlo« od S. V. Grozy a »Plivník« od M. Kuleše (v Malého Bibl. zábav. čtení, 1845); »Koliština i stepi« od M. Grabowského (1851), dále drobnější přelož. povídky chorvat., rus. a pol. v »Poutníku« a posléze články: Připomínky ze Lvova (v »ČČM.«, 1845); Eliška kněžnička z Ostrohu (t., 1852; přel. polsky v Bibl. Varšavské) a Královny Anna Česko-Uherská a Anna Polsko-Litevská, poslední Jagelonky (v »Památkách« 1856). V těchto snahách Z. r. 1841 získal nadšeného spolupracovníka. Na jedné úřední cestě seznámil se r. 1838 v Zabłotowě s rodinou polského šlechtice Jana Wiśniowského erbu Prus, v níž slovanství učinilo jej hned vítaným hostem. V domácí dceři Honoratě Z. nalezl nejen nadšenou posluchačku svých výkladův o Čechách, ale brzo také choť a pomocnici ve snahách o sblížení českopolské. Přese všecko své slovanství, jemuž v Haliči otevřelo se tak zajímavé pole ke studiu, a přes četné přátelé polské a rusínské (Zubrického, J. Holovackého, Ad. Junoszu Rościszewského a j.), Z. nepřestal toužiti po své vlasti a jmen. po Praze. R. 1845 splněna tato touha přesazením Z-ovým ke státní účtárně pražské. V Praze Z. zároveň se vrátil ke svým oblíbeným studiím a pracím zeměpisným, místopisným a archaeologicko-historickým. Ještě r. 1845 vydal Pomněnky na Prahu (vyd. česky a něm., s plánem a rytinami), tři léta po tom Průvodce po Praze (něm. přelož. Ludvíkem z Rittersberka), pořídil čes. nomenklaturu ke Krečmarovým mapám 16 krajů čes. (1846), vzdělal po přání »Matice České« obšírný Všeobecný zeměpis (1846—51, 2 d., nákl. Matice; srv. »Květy«, 1846, str. 459, kde činěny dílu četné výtky), psal hojné drobnosti zeměpisné, národopisné a p. do obrázkového časopisu »Poutníka«, jejž v l. 1846—47 redigoval. Bouřlivý rok 1848 a Slovanský sjezd, při němž i Z. měl účast jako tajemník pořádacího výboru a spolu s V. Štulcem jako prostředník mezi sekcí čes. a polsko-rusínskou, zastavil na čas liter. práce Z-ovy. Vrátil se k nim vsak již r. 1849. V době, kdy jazyk čes. vstupoval opět do školy — Z. stal se tehdy suppl. učitelem češtiny na novoměst. gymnasiu a po 11 letech učitelem dějepisu a zeměpisu na čes. reálce —, věnoval se hlavně spisování čes. učebnic. R. 1849 vydal nákladem výboru pro vydávání čes. gymnas. knih Zeměpis Čech, Moravy a Slezska a Základy všeobecného zeměpisu, o něco později celou řadu čes. i něm. knih zeměpisných pro školy nižší i střední, z nichž Kratičký zeměpis Čech, Moravy a Slezska dočkal se do r. 1869 14 vydání, a přispěl k pořízení »Příručního školního atlasu« od V. Merklasa (1853, pomocí »Matice Čes.«). I čes. zpracování humor. spisu jesuity Jak. Pontana »Vojna v gramatice« spadá v tuto dobu (1853). Vedle toho Z. nezapomínal na oblíbené studie archaeologické. Psal do »Lumíra«, horlivě se účastnil prací a snah archaeolog. sboru musejního a r. 1854 převzal redakci orgánu jeho, »Památek archaeologických a místopisných«, jež staly se novou vzpruhou jeho vědecké a liter. činnosti. Za třinácte let redigování jich Z. vyvinul významnou činnost, směřující zejména k probuzení zájmu a šetrnosti k památkám našeho umění a historie, jmenovitě pražským. Svědčí o tom zejména jeho články tam uveřejněné: Zachování starožitných památek, především stavitelských (1854); Týnský farní chrám v Praze (1854); Pražský hlavní chrám sv. Víta (1858); Chrám sv. Jiří (1862); Svatováclavská kaple a korunní komora na hradě Pražském (1869); Kaple sv. Kříže a sv. Kateřiny na Karlštejně (1858); Biskupský hlavní chrám sv. Ducha v Hradci Králové (1859); Hlavní chrám sv. Bartoloměje v Kolíně (1860); Děkanský chrám v Táboře (1863) a j. S toutéž horlivostí Z. šířil zájem, pochopení a známost starých památek, jmen. uměleckých, také jinde: po smrti F. B. Mikovce vzal na sebe r. 1862 dokončení obrázkového díla »Starožitnosti a památky země České« (čes. a něm. 3 vydání); napsal čes., něm. i franc. text k 25 ocelorytinám předních pražských památek historických a uměleckých (1864); přispíval hojnými články z historie umění čes. — také z oboru pol. dějin i literatury a čes. místopisu — do Kobrova Naučného Slovníku (přehled dějin výtvarných umění v Čechách, jenž r. 1863 vyšel o sobě v něm. překladě; popis Prahy, jež r. 1868 o sobě vydán s litograf. plánem, a j.); od r. 1859 byl členem a pak i starostou uměl. odboru »Jednoty svatovítské«, agituje i mimo ni pro obnovu a dokončení chrámu sv. Víta, na př. v »Památkách« (Pražský hlavní chrám sv. Víta, jeho nynější stav a potřeba, aby se již ruka lidská přiložila k jeho dostavění, 1858), ve »Světozoru« (1867) a j. Vedle drobných článkův a monograf. spisů vyrostlo z této lásky k minulosti české, ale také z vědomí veliké národně výchovné moci dějepisu veliké dílo Českomoravská kronika (od r. 1862 s illustracemi Petra Meixnera, J. Scheiwla, A. Königa a j. čes. umělců; zvlášť vydáno Vypsání husitské války, po druhé přepracováno 1892, a Dějiny panování Karla IV. 1893), největší a zároveň nejpopulárnější práce Z-ova, jíž zjednal si trvalé zásluhy o zpopularisování dějin českých v nejširších vrstvách národa, ač dovedl ji pouze do r. 1526; po smrti Z-ově pokračovali v díle J. Kořán (díl IV. a V.), pak J. Svátek, A. Rezek a J. V. Prášek. Za tyto zásluhy národně-slovanské, literární i vědecké dostalo se Z-ovi již za života různých vyznamenání: členství několika věd. spolků, jmen. archaeologických (Král. čes. společnosti nauk, Učené společnosti krakovské, carsko-ruské archaeolog. kommisse a archaeolog. musea ve Vilně, carsko-ruského archaeolog. spolku v Moskvě a j.), mandátu do sněmu čes. za Jílové, Vyšehrad, Černý Kostelec a Benešov (1861) a j. Životopis Z-ův napsal J. F. Nowakowski v almanachu »Noworocznik dla Polek« (1863, spolu s životopisem jeho choti Honoraty Zapové), dále »Světozor«, 1867, »Květy«, 1870, »Národ. Listy«, 1871 a j. Dopisy Z-ovy K. J. Erbenovi vyšly ve »Slov. sbor.« 1883; jeden list Z-ův Jak. Holovackému otiskl Ivan Sozaňski v 72. sv. »Zápisků věd. spol. Ševčenkovy«.
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Karel Vladislav Zap