| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Zambezi |
| Autor: |
neuveden |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 416–417. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD anon 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Zambezi |
Zambezi (tolik co »řeka«), po Nílu, Kongu a Nigiru největší veletok africký, plynoucí do Indického okeánu. Prameny své sbírá pod 11° 33′ j. š. a 24° 51′ v. d. na území portugalské Angoly nedaleko hranic Konžského státu a spěje hlavním svým pramenem Libou-Liambeyem k j., pak k jv. Na 13° j. š. vstupuje oběma břehy na půdu britského území. Teprv po toku as 200 km dlouhém vtéká do něho s leva Kabompo (Kapombo), Livingstonem původně za hlavní zdrojnici Z. pokládané. Okolní kraj jest jednotvárná plošina ve výši 1200—1000 m, v době dešťů zalitá nekonečnými močály. Proto tu také není určitých přítoků. Z nich vyniká pouze nedlouho po vtoku Kabompa s pravé strany do Z. vpadající Lumbvebunga. Na 16° 45′ j. š. počíná se první řada slapů krásnými vodopády Gonyskými, za nimiž následuje na dalších 120 km hojnost peřejů. U posledních Kalima-Molilo Z. tvoří levým břehem hranici Něm. Jihozápad. Afriky až ke Kazulunze nebo k ústí Čobe (Kuanda), které však jen občas dodává vodu do Z. V těchto místech Z. obrací se do svého hlavního směru na východ. Nedlouho po svém ohbí řítí se ku předu světoznámými vodopády Viktoriinými, u domorodců Mosiutunga n. Mosivatunga (»hřmící dým«) nazývanými. První název dal jim Livingstone, jenž je po prvé navštívil v list. 1855 a také popsal. Druhé obšírné vylíčení podal nám Holub. Z. úží tu své koryto, původně 1808 m široké, v úzký proud bouřící s výše 119 m do strašlivé klikaté rokle 44—100 m úzké, nad níž vznáší se stále oblak vodního prachu. Tato okolnost však také zaviňuje, že pohled na vodopády Viktoriiny není tak úchvatný jako na Niagaru v otevřeném údolí proudící. Příčina vodopádů jest táhlý čedičový hřbet, jenž vzdoruje vodním spoustám a podle Pencka od ledové doby pouze 6 km nazpět ustoupil. Nad vodopády přechází nyní velikolepým mostem železniční trať středoafrická (Buluwayo-Kalomo); pro pohodlí návštěvníků vznikl zde zároveň hôtel. I na praktické zužitkování vodní síly stále se pomýšlí. Minuvši Viktoriiny vodopády řeka proudí sice i ještě dále úzkým a zajisté velmi hlubokým korytem, ale přece místy splavným. Od ústí Guaye obrací se směrem sev.-vých., v němž setrvá až ke vtoku mocně pobočky Kafue. Tato odvodňuje rozsáhlou, 1000—1200 m vysokou lesnatou plošinu k Sev. Rhodesii příslušející. Druhý neméně mocný přítok jest Loangva, rovněž s pravé strany plynoucí, která ve svém středním toku protékala patrně rozsáhlým jezerem. Pobočky s jižní strany, stékající s plošiny matabelské a mašonské jsou nepoměrně menší, ba za doby sucha ani ve svých mělkých, pískem vyplněných řečištích vody vůbec nemívají. Nejdůležitější jsou Sanyati a Hanyani, která se vlévá již na půdě Portugal. Východ. Afriky nedaleko od Zumba (265 m). Vodopády a peřeje Z. počínají se opět množiti, neboť řece jest ještě proraziti okrajem vnitroafrické plošiny. Jsou to jmenovitě proudy Kebra-basa, kde Z. stáčí se definitivně k jv. Po 60 km řeka stihne osady Tete (163 m), kde počíná se dolní tok. Proud šíří se na 1200 m, přibírá s leva důležitou Širé, přicházející z jez. Njasa. Tato splavností svou, vyjímaje střední čásť prahy prostoupenou, tvoří významnou kommunikační linii do Střední Afriky. Brzo za ústím Širé Z. počíná tvořiti delta asi 8000 km2 veliké, které pro hojnost moskitův a malarii je téměř vůbec neobydlitelné. Největší čásť vod zambezských ubírá se k moři jižním hrdlem Koamou, která však není splavna. Lodi mohou se dostati, ač také s námahou, hrdlem Čindé dále do vnitrozemí, kdežto dříve používalo se pobřežní říčky Kvakvy u Kvilimane ústící, potom přešlo se k Vicente do hlavního proudu Z. a plulo se až k Tete; avšak měkké břehy Kvakvy skýtají naději, že řeka tato stane se brzo součástkou zambezské delty. Délka toku Z. odhaduje se na 2660 km a poříčí až na 1,430.000 km2. Lodím je Z. přístupno až k Tete, ba r. 1890 podařilo se Portugalcům dostati se s dělovou lodicí až k Zumbu. — Výzkum Z. pokračoval pomalu; jakkoli ústí jeho známo bylo již Vascovi da Gama, přece Portugalci pronikli pouze k Zumbu. Horní tok prozkoumal po prvé teprve r. 1854—55 Livingstone, potom 1875 a 1884 Holub, 1878—79 Serpa Pinto, Capello a Ivens, 1899 Gibbons a Harding, 1899—1900 Lemsire a lodím přístupnější Čindé projeto bylo po prvé Rankinem r. 1889. — Srv. literaturu u Holuba a Livingstona, dále: Mohr, Nach den Victoriafällen des Zambesi (Lip., 1875, 2 sv.); Müller, Land und Leute zwischen Zambesi und Limpopo (Giess., 1896); Coillard, Sur le Haut-Zambèze (Pař., 1898).
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Zambezi