Ottův slovník naučný/Zápas

Ottův slovník naučný
Zápara	Zápas	Zapateado

Údaje o textu
Titulek:	Zápas
Autor:	Josef Scheiner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 436. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Zápas

Zápas jest snaha o přemožení soka. Jest výrazem bojovného ducha, výronem životní síly, kterým člověk se snaží nabýti převahy nad jinými, používaje k tomu vlastních tělesných sil i zbraní. V užším slova smysle jest z. úpol, v němž se utkávají prostá tělesná síla i zručnost. Z prvotního, instinktivného rvaní vyvíjí se u všech národů cvikem jistá dovednost v z-e, vynalézají se rozmanité umělé chvaty, ba i celé soustavy, z. stává se i vydatným cvikem tělesným a oblíbeným předmětem závodů. Tak již ve starém Egyptě, Indii, Číně a j. vyučováno umělému z-u, v Řecku pak vypěstováno dokonalé umělé zápasnictví, jež tvořilo podstatnou čásť výchovy tělesné a vrchol veřejných závodů (srv. Agón). Z. tu rozeznáván dvojí a to přímý aneb ležmo. V dobách ušlechtilého mravu hellénského dbáno v z-e slušnosti a úhlednosti, v čemž zejména škola athénská veliké těšila se slávě, později připuštěny i surové útoky, škrcení, ohýbání prstů, až v dobách athletiky (srv. Athlét) z. zvrhl se v surové rvaní, k němuž se užívalo i pěstí, ba dokonce i smrtících zbraní, na př. řemenů železnými hřeby pobitých. Nejzdárnější zápasníky vysílaly Sparta a Théby a z. uveden byl v 18. olympiadě na posvátnou půdu Olympie. Z nejslavnějších zápasníků dlužno vzpomenouti Milóna z Krotónu a Chilóna z Patry. K z-u přistupovali soupeři nazí, natřeni olejem a pískem posypáni. Později připravovali se k z-u tuhou životosprávou aneb snažili se nemírným jídlem dosíci veliké váhy tělesné. K závodům v pověstných římských hrách tímto způsobem odchovávány celé legie zápasníků, kteří napotom podstupovati musili i boj s dravou zvěří a ve stech vystupovali na půdu cirku svádějíce tu z-y v různých způsobech. Také u jiných národů tvoří z. oblíbený předmět cviků a závodů lidových jako ohlas bojovné povahy jejích a leckde, jako ve Švýcarsku, až posud všeobecně jest pěstován. Z. přijat i v moderní výchově tělesné za předmět výcviku vzhledem k vydatnému jeho účinku na vypěstění souměrného těla, nabytí síly, zručnosti a odvahy. K z-u přistupuje se ze základního postavení t. zv. střehu a sokové snaží se různými chvaty, jako tlakem, nárazem nazad, přítrhem, přehýbáním přes nohu, podrážením, podtrhnutím, zdvíháním, přetočením neb přemecením poraziti druh druha. Podle všeobecné zvyklosti pokládá se sok za přemoženého, dotkne-li se oběma lopatkami půdy a jest tam přidržen. Útoku čelí se úbranou, jež záleží v odvratu, úchopu, odporu proti tahu nebo tlaku, v úniku paží a nohou, ve výmyku a odchvatu. Pravidla z-u jsou různá, zejména pokud připouští uchopení nohou, jako ve Švýcarsku, kdežto v Německu a Francii uchopení nohou se nepřipouští. Ve Švýcarsku používá se k z-u také krátkých kalhot, za něž zápasníci se uchvacují (Schwingen). Veliké zručnosti v z-e dosáhli Japanci používajíce při něm vedle známých chvatů i různých způsobů násilných: přetlaků, stisků, vykrucování údů a pod. (jiu jitsu). Srv. dr. Scheiner, Dějiny cvičení tělesných v starém věku (Praha, 1891); dr. Tyrš. Základy tělocviku; A. Očenášek, Zápas (t., 1899). Schnr.

Z-y býčí viz Býčí zápasy.

Z-y kohoutí viz Kohoutí zápasy.

Z. smrtelný viz Agonie.