Ottův slovník naučný/Wellington Arthur Wellesley

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Wellington
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 182–183. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu

Wellington (u͡elingt’n) Arthur Wellesley, kníže z Waterloo, vojevůdce a politik angl. (* 1. květ. 1769 v Dangau-Castle v hrabství meathském jako třetí syn hraběte z Morningtonu — † 14. říj. 1852 na zámku Walmer Castle u Doveru). Absolvovav franc. vojenskou školu v Angers, vstoupil do anglického vojska jako praporčík. R. 1793 stal se podplukovníkem, bojoval proti Francouzům v Hollandsku a vyznamenav se v několika srážkách (zvláště u Boxtonu r. 1794), povýšen byl r. 1796 na plukovníka. T. r. odebral se se svým plukem do Indie, kde starší jeho bratr Richard Wellesley (v. t) byl generálním guvernérem. Osvědčiv velikou zdatnost v bojích proti domorodcům (jmenovitě r. 1799 ve válce s nebezpečným Tippu Sáibem), stal se generálmajorem. R. 1805 vrátil se do Anglie, zvolen byl v městečku Rye za poslance, načež přijal úřad státního sekretáře pro Irsko. R. 1807 W. účastnil se válečné výpravy do Dánska. Vyznamenav se i v této válce, byl v dub. 1808 povýšen na generallieutnanta a postaven v čelo vojska, které Anglie vyslala na pomoc Portugalcům a Španělům, zoufale vzdorujícím okkupaci armády Napoleonovy. W. přistal v srpnu 1808 v zátoce Mondegoské a vytlačil po vítězných bitvách u Rolici (17. srp.) a Vimeiry (21. srp.) francouzské vojsko téměř z celého Portugalska. Brzy potom byl odvolán, ale jen na krátko. V dub. r. 1809 velitelství bylo mu navráceno, na bojišti pak nastal nový, příznivý obrat. W. překvapil generála Soulta u Oporta, způsobil mu porážku a vypudil jej z Portugalska. Potom obrátil se na jih, vtrhl do Španěl a porazil v dvoudenní bitvě u Talavery (27. a 28. čce) armádu španělského krále Josefa, bratra Napoleonova. Než přece později nucen byl ustoupiti do Portugalska, tam však zaujav pevné postavení u Torres Vedras hájil se šťastně proti franc gen. Massénovi. R. 1811 zahájil opět offensivu; dobyv řady menších úspěchů, porazil v bitvě u Salamanky maršálka Marmonta a zmocnil se 13. srp. r. 1812 Madridu. V odměnu za tyto skutky jmenoval anglický princ-regent W-a markýzem z W-u a parlament odhlasoval mu peněžitý dar 100.000 liber. sterl. Brzy však potom W. nucen byl znovu ustoupiti k portugalským hranicím. R. 1813, když Napoleon částečně svá vojska ze Španěl nucen byl odvolati na jiná bojiště, W. znovu vtrhl do Španěl, tlačil seslabenou franc. armádu na sever a způsobil jí 21. čna úplnou porážku u Vittorie. Toto vítězství zjednalo W-ovi hodnost polního maršálka a titul markýze z Vittorie (kterýžto titul byl mu udělen od vlády portugalské). Za Pyreneje vypuzená franc. armáda pokusila se pod vedením generála Soulta o nový vpád do Španěl, W. však zvítězil znovu u Orthez (27. ún. 1814), načež stíhal poražené na půdu francouzskou a zmocnil se města Toulouse. Další operace W-ovy zastavila zpráva, že spojenci dobyli Paříže a učinili vládě Napoleonově konec. W. vrátiv se přes Španělsko a Portugalsko do Anglie přijat byl s okázalými ovacemi a obdržel roční pensi 10.000 liber. sterl. V srpnu t. r. poslán byl jako mimořádný vyslanec do Paříže, aby zastupoval Anglii při jednání o mír. V únoru pak r. 1815 W. odebral se do Vídně, kde na kongressu velmocí zastupoval nepřítomného lorda Castlereagha. Když došla zpráva o návratu Napoleonově s Elby, W. odešel do Belgie, kde přejal velení nad spojenou armádou anglicko-holland.-hannoverskou. Dne 18. čna v krvavé bitvě u Waterloo (v. t.) s přispěním pruského maršálka Blüchera učinil konec »stodennímu« císařství Napoleonovu, vtrhl společně s Blücherem do Paříže a dosadil opět na trůn Ludvíka XVIII. Za vítězství u Waterloo W. obdržel od krále nizozemského titul knížete z Waterloo, anglický pak parlament ustanovil mu odměnu 200.000 liber sterl. Krom toho vyznamenán byl téměř ode všech evropských mocnářů řády a drahocennými dary. Když pak spojenci usnesli se v nepokojné Francii zanechati armádu, W. ustanoven byl vrchním velitelem této armády okkupační. Na kongresse však v Cáchách (1818) sám navrhl, aby okkupace Francie byla zrušena, což se vskutku ještě téhož roku stalo. Navrátiv se do vlasti W. jmenován byl velmistrem dělostřelectva a v říj. r. 1819 guvernérem v Plymouthu. R. 1822 byl mezi plnomocníky, kteří zastupovali Anglii na kongresse ve Veroně. Když r. 1827 zemřel vévoda z Yorku, W. jmenován byl vrchním velitelem veškerého anglického vojska — Po pádu ministerstva Goderichova W., dosavadní vůdce opposice v parlamentě, vzal na sebe úlohu sestaviti nový kabinet, v němž vyhradil si místo lorda pokladu. Konservatívnímu směru jeho vlády učinila konec červencová revoluce franc. v Paříži, jejímž vlivem dostali se k veslu Whigové. R. 1834 stal se opět členem torystického ministerstva Peelova, jsa ministrem věcí zahraničních, byl však nucen odstoupiti při otevření parlamentu r. 1835. Když pak r. 1841 Peel opět nové torystické ministerstvo utvořil, W. měl účast v jeho vládě, ale bez určitého odboru. Brzy potom uchýlil se do ústraní. Časem bylo zapomenuto na reakcionářské, nepopulární jeho skutky, kterých se dopustil jako politik a ministr, tak že, když u vysokém věku zemřel, byl mu vystrojen pohřeb vpravdě královský. Pohřben byl v basilice sv. Petra a Pavla v Londýně. W. nebyl žádný genius ani ve válečnictví ani v politice, měl však všechny vlastnosti dobrého generála: železnou vůli, energii, rozvahu a cit povinnosti. Z manželství jeho s dcerou lorda Longforda vzešly 2 synové: Arthur Richard, vévoda z W-u (* 1807 — † 1884) a lord Charles Wellesley (* 1808 — † 1858). Vojenské depeše W-ovy vydal Gurwood Despatches of field-marshal the Dulne of W. (Londýn 1834—39, 13 sv.); výbor z nich učinil Wood (1903). Dodatky k depeším, jakož i jinou W-ovu korrespondenci uveřejnil W-ův starší syn Richard pod názvem Supplementary despatches, correspondence and memoranda (Lond., 1858—72, 15 sv.). Z přečetných monografií o W-ovi jsou nejlepší Maxwellova (1. vyd. Lond., 1839—41, 3 sv., 7 vyd. 1882), Brialmontova (Brussel, 3 sv.), Robertsova (1895 3 sv.), Henry Maxwella (1899, 2 sv.).