Ottův slovník naučný/Vyšehrad

Ottův slovník naučný
Vyšehořovice	Vyšehrad	Výšek

Údaje o textu
Titulek:	Vyšehrad
Autor:	Josef Teige, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 64–67. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Vyšehrad
Související články ve Wikipedii: Visegrád, Višegrad

Vyšehrad: 1) V., býv. králov. sídelní hrad a město (nikoli horní město, nýbrž město hory V. nebo na hoře V-ě), spojený od r. 1884 s obcí Pražskou jako její VI. čtvrť, leží na jižním konci Prahy na pravém břehu Vltavy a zaujímá plochu 0,46 km² se 145 domy a 6500 obyv. Skládá se ze dvou částí, z hory a z podhradí při potoku Botiči, který tvoří severní hranici. V této čtvrti jest farní úřad, dvě obecné školy, dva školní útulky, jesle, konvikt učitelský, podací poštovní a telegrafní úřad, hovorna telefonu, přístaviště a stanice paroplavební. Kdežto dříve město hlavně stávalo na hoře, jest rozložena tato čtvrť městská nyní povýtečně dole u Botiče, ač vykazuje jen tyto ulice: Vratislavovu, kde č. 31 jest býv. radnice, nyní útulek pro školní mládež a konvikt (domem jest průchod na horu), č. 1 staré děkanství, kde bydlili děkani vyšehradští od XVIII. stol., č. 66 chudobinec sv. Vojtěcha založený prob. Rufferem r. 1865, č. 65—3 škola. V Neklanově ulici č. 63 jest chlap. i dívčí obec. škola a v Libušině, která vede podél řeky až pod skálu a nyní prodloužena tunnelem dohotoveným r. 1905 (30 m dl. a 9 m šir.) až do Podola, jsou domy nyní buď již zbořeny nebo budou záhy, aby utvořeno bylo místo pro nábřeží.

Vzhledem k okolnosti, že první zpráva o V-ě nalézá se (snad) teprve na denárech Boleslava II. (Fiala, str. 24), soudí se nyní, že založení hradu sluší asi přičísti teprve Boleslavu I., kdy se stal asi též sídlem župním. R. 1003 Boleslav Chrabrý marně obléhal hrad. Odtud knížata střídavě sídlila buď zde neb na hradě Pražském. Více zde dlíval Vladislav I. (1109—25) a Soběslav I. (1125 až 1140), kteří oba budovami hrad vyzdobili. Od r. 1249 zůstal hrad opuštěný a r. 1322 král Jan daroval dvůr královský děkanu zdejšímu. Kapitola starala se o zalidnění hory a tak vznikla na předhradí (ale ještě stále na hoře) obec, městečko s náměstím a rychtou pod správou kapitolní (1327). Karel IV. dal horu též znovu opevniti zdmi a baštami a obnovil zámek královský a úřad purkrabský. Při Botiči stála do XV. stol. ves Psáry, náležející kostelu vyšehradskému. Nejvážnější pohroma stihla hrad na počátku bouře husitské. Dne 25. říj. 1420 Pražané s Žižkou přepadli posádku a zmocnili se V-u, který odevzdali královně Žofii a nejv. purkrabí Čeňku z Vartemberka. Velitelem posádky byl Jan Šembera z Boskovic; dne 31. kv. přijel sem i Sigmund s chotí a papežským legátem Ferdinandem, načež po několika dnech odtáhl na Žebrák. Dne 15. září Pražané oblehli hrad, vykopali příkop široký od Pankráce k Podolí a k Vltavě a opevnili jej zásekami, aby přerušili spojení s jihem, druhý příkop vedl od Pankráce dolů k Botiči a podél potoka k řece. Na ostrově pod V-em zřídili dvě dřevěné věže, přepiali řetězy přes řeku a z vorů zřídili most z Podskalí do Podola. Hlady donucen Šembera dne 28. t. m. přivolil k smlouvě, »nebudeme-li do čtvrtka nyní nejprv přišlého a ten den celý rytířskou mocí zřetelně a podáním hojným retováni…, tedy slibujem ihned v pátek nazejtří v hodinu patnáctou hradu, jenž slove V., postoupiti a jej v moc jejich dáti«. Sigmund přišel 31. října na Vltavotýn a zmeškal lhůtu. Po bitvě na Pankráci vydán V. vítězům. Hned odpoledne vyrojil se sem obecní lid z Prahy, obořil se na kostely, bořil a kazil je a druhého dne dali se také v boření domů kněžských, pobořili zdi hradské na straně severní, konečně udeřili na staroslavný palác, tak že zůstaly jen smutné ssutiny. Při tom každý bral, co mohl. Pamětníci připomínali sobě, že takový nával lidí kořisti chtivých zde byl jako za milostivého léta 1393. Po r. 1437 něco bylo spraveno a bydlil zde purkrabí; byli zde Jan Zajimač z Kunštátu (1452), Čeněk z Klinštejna (1479), Jan z Roupova (1485), Beneš z Kolovrat (1495), Bohuslav z Újezdce (1496—1507), Ladislav ze Šternberka (1520—21), Václav Bezdružický z Kolovrat (1521—36). I kanovníci se vrátili a zde živořili. Městečko se počalo znovu zřizovati za Ladislava. Ještě za krále Jiřího vedl správu jedině královský purkrabí. Za purkrabství Jana Zajimače z Kunštátu zřízen zde úřad rychtářský, později (1476) též purkmistrský s konšely, jichž počet z osmi zvýšen byl na dvanáct, jako v jiných městech královských (1503). Za příčinou osídlení vyhlášeno r. 1452, že budou rozdávána místa všem, kdo by zde stavěli, s osvobozením od berní. Nová osada zaujímala hlavně východní polovici hory. Na náměstí, které bylo u brány Vyšehradské, stál blíž východního kraje skály farní kostel sv. Jana Stětí, kde sloužilo se podle řádu podobojí; blíže kostela byla louže, kde ženy právaly, a nedaleko odtud při zdi městské masné krámy. Zde asi stála též rychta. Doleji v rynku pod kostelem stál dům, který r. 1507 obec koupila za radnici. Ouvozem šlo se pak odtud k bráně Jerusalemské. Šestnácté století jest doba největší svobody obce, která jí stále brániti musila proti kapitole i proti purkrabímu. Jmenovitě Václav z Kolovrat pokoušel se uvaliti na obec nová břemena (z výčepu piva), i byl mu proto úřad ten odňat a na krátký čas odevzdán hejtmanu hradu Pražského Delfínovi z Haugvic. Rozhodné bylo pro další vývoj obce a v její neprospěch, že 16. čna 1529 Ferdinand I. ustanovil, aby správa hradu odevzdána byla proboštovi Jiříkovi z Jelče, který nebyl stavu duchovního, po němž nastoupil Petr Bechyně z Lažan, rovněž stavu světského (1534). Proboštovi Kašparu Arseniovi z Radbuzy podařilo se přiměti r. 1609 obec ke slibu poddanskému. R. 1620 koupili sice Novoměstští od stavů »statek probošta, děkana i vší kapituly, město hory V-u s pivovarem, mlýnem Fabianovským, s ostrovem pod horou«, ale musili to vrátiti. Potom byly zde hradby poněkud opraveny. Proměněním hradu v citadellu r. 1653 obec přenesena byla definitivně dolů do bývalých Psár a nahoře zbyla jen stavení vojenská a kapitolní. Opevnění vedl Josef Priami svob. pán z Roveratu. Hradby v XVII. a XVIII. stol. vzniklé, tvořící s ostatními kolem Prahy jeden celek, opatřeny jsou baštami: č. 33 nad Přemyslovkou (sv. Pavla), č. 34 nad Nuselskou ulicí Lumírovou (sv. Rocha), č. 35 před branou Leopoldovou (lépe než Francouzskou) proti Podolu (sv. Anežky), č. 36 na skále nad Vltavou (sv. Lidmily), č. 37 sv. Linharta a proti Podskalí č. 38 (sv. Josefa). V nárožních hradbách jsou k Podolu a k Nuslím výpady; v hradbách k severu a k východu kazamáty a ve skále sklepy, v nichž býval chován prach. Nyní zrušena jest zde citadella a obec Pražská hodlá s ponecháním hradeb zříditi zde nádherný národní park.

Hradby starého V-u před r. 1653 stály celkem na témž místě jako nynější. Zeď počínala se u královského zámku na západ od budovy nynější zbrojnice, šla směrem severním až nad obecní dům (býv. radnici), kdež zřízena byla bašta, potom obloukem k severu otevřeným nad nynější Přemyslovkou sestupovala po skále k Botiči, kde vázala se se zdí novoměstskou, od Přemyslovky pak vedla jihovýchodně, pak jižně k veliké bráně proti Pankráci a odtud k jihovýchodnímu rohu král. zámku. Zdí opevněna byla hora již r. 1109.

Rozdělen byl pak hrad vlastní (castrum) příkopem od ostatního vrchu (příhradí). Hrad knížecí skládal se asi z kamenného domu s hrubým zdivem o přízemku a jednom poschodí. Již r. 1119 silná vichřice prolomila palác od jihu k severu. Z toho možno souditi, že stavení paláce bylo podlouhlé, delšími stranami obrácené k jihu a severu a že jižní zeď stála na kraji výšiny proti Podolí, tak že palác svým čelem obrácen byl k severu proti kostelu sv. Petra. Tedy v místech nynější zbrojnice a odtud na jih. V paláci byla i pokladní komora, v níž na věčnou památku chovány byly střevíce lykové Přemyslovy (Kosmas I, 7). Jinak zde byl jistě byt pro purkrabího a vězení. Na rozsáhlém nádvoří stálo r. 1130 asi tři tisíce mužů. Zde byla na dvoře též kaple sv. Jana Ev. se hřbitůvkem, kterou podle listiny z r. 1264 prý posvětil sv. Vojtěch. R. 1258 Přemysl II. daroval ji kanovníku Bartoloměji, kterému zželelo se truchlivého stavu jejího, dal ji obnoviti a přenesl sem svaté ostatky z kaple zlíchovské sv. Štěpána, čímž změněno bylo jméno kaple (sv. Štěpána a sv. Gereona). V bouři husitské byla rozbořena. Vacek však pronesl pozoruhodnou domněnku, že tato kaple jest identická s kaplí sv. Martina. Hrad byl přístupný se dvou stran, s východu a severu, kde vyházeny byly příkopy a později vyzdvižena zeď. Snad proti kostelu sv. Klimenta (při domku č. 14) byla brána hradní, tedy asi uprostřed východní zdi hradní. Příhradí (oppidum) bylo zastaveno domky, které tvořily ulice. Sem vztahují se slova kněžny Wilburgy: »Nikde lépe se neobohatíš, nikde nezvelebíš jako v podhradí Pražském a v ulici Vyšehradské. Tam jsou Židé zlatem a stříbrem hojně oplývající, tam z různých národů kupci nejbohatší, tam mincéři nejzámožnější, tam tržiště, na kterém kořisť hojná, ba přehojná.« Květ příhradí jako místa trhového značen jest stavbami chrámů. Na sklonku X. stol. Boleslav II. dal zde zbudovati kostelík sv. Jana Ev., v prostřed stol. XI. stavěn jest chám (farní?) sv. Klimenta a Vavřince, jehož severní částka zachovala se v kanovnickém domě č. p. 14 a kde obročníkem býval knížecí kaplan. Vacek pronesl další domněnku, že kostel tento původně chystán byl jako chrám kollegiátní a tudíž stavěn asi r. 1073, načež, když se ukázalo, že není dosti prostranný pro sbor kanovníků, aneb když Vratislav II., zakladatel kapitoly, stav se králem, chtěl viděti dílo své velkolepější, že snad bylo teprv přikročeno ke stavbě kostela sv. Petra v místě jeho posavadním. V čase panování knížete Vratislava II. (1061—93) V. byl v největším svém květu. Když biskup Jaromír r. 1072 byl suspendován s úřadu, Vratislav užil té chvíle k založení exemptní kollegiátní kapitoly. Co se vypravuje o svěcení základního kamene ke kostelu sv. Petra, že přítomen byl kardinál-biskup tuskulský a že kníže Vratislav vynesl na ramenou dvanácte košů hlíny, jest pohádka později povstalá ze zprávy o založení basiliky sv. Petra v Římě. Byla pak to budova trojlodní s kryptou pod chorem; poboční lodi měly na východních koncích též polokruhové apsidy a na západním průčelí věže; hlavní loď jistě byla kryta rovným stropem a poboční křížovou klenbou. Stál pak kostel na městišti nynějšího kostela a zbyla z něho i čásť zdiva s románským oknem, které se objevilo na jihozápadní straně poboční stěny při poslední obnově; nebylo vysoké. Syn zakladatelův Soběslav I. chrám opravil a vyzdobil štědře, nahradil jmenovitě střechu šindelovou taškami, přistavěl k domu kanovnickému prostorný ambit, v kostele položil novou dlažbu z hlazeného kamení upravil nádherněji strop střední lodi a obě poboční nově dal sklenouti, po stěnách namalovati výjevy ze Starého i Nového zákona, na strop zavěsiti dal veliký lustr z ryzího zlata a stříbra. Když r. 1249 kostel vyhořel, byl znovu opraven. Tehda jmenuje se v něm 8 oltářů, za Karla IV. 32. Ještě za Václava IV. bylo zde stavěno, čímž kostel proměněn v gotický. Z této doby pocházejí fresky r. 1884 objevené (»Pam. arch.« XIV, 3). V XV. věku opravy dály se jen nedostatečně a r. 1503 sřítil se jeden pilíř a strhl s sebou čásť klenby. V l. 1723—29 děkan J. Ditrich z Lilienthalu dal svatyni přestavěti v moderním slohu a od r. 1885 za V. Štulce a nyní Karlacha dokončena oprava způsobem vkusným. Chrám byl zvětšen, ozdoben 2 věžemi 60 m vysokými, okolí odkopávkou sníženo. V průčelí jsou sochy Krista a obou apoštolů od Zalešáka, pod nimi obrazy mosaikové od Krisana, polychromii vnitřku provedl Fr. Urban a v presbyteři Jobst. Ukazují se zde jako památky obraz P. Marie, někdy prý majetek Karla IV. a Rudolfa II., a t. zv. kamenná rakev sv. Longina, která jest sice z doby románské, ale zpracována byla v Čechách.

Kostel sv. Martina, jediný pozůstatek ze starého V-u z doby románské, jmenuje se v listinách teprve r. 1396, kdy se praví, že Diviš z Kršovic povinen byl sem platiti poplatek; r. 1420 uvádí se mezi 14 svatyněmi, které zde pobořeny byly. V den sv. Bonifáce zapálil hrom věži, až krov spadl a podlahy tři shořely, a vyšlehl pak vrchem klenby kostela sv. Martina, který při té příležitosti »pohanským« se nazývá. Často chován byl v něm střelný prach. R. 1719 byl obnoven a asi r. 1750 opravena byla lucerna rotundy. Po zrušení kostela bylo zde vojenské skladiště a až do r. 1848 dílna na náboje. Od r. 1850 byl pronajímán jako byt, až kapitola r. 1875 jej za 500 zl. koupila. Důkladnou opravu, jakož i výzdobu vnitřní provésti dal vlastním nákladem kanovník Frant. Kočí. — Architektura a naprostá jednoduchost ukazuji na veliké stáří kaple. Skládá se z okrouhlé lodi a apsidy, sestrojené z nadpolovičního polokruhu. Do rotundy v průměru 6,50 m vcházelo se jednoduchým portálkem se strany západní, tak že nyní při obnově způsobený vchod jest nový. Světlo přichází třemi okny s ostěním vně i uvnitř vybočujícím. Apsida v prodlouženém polokruhu má délku 2,20 m, šířka 1,65 m; byla původně osvětlena třemi okny, z nichž prostřední při obnově se zazdilo. Zdivo v lodi jest 0,97 m, v apsidě 0,95 m silné. Rotunda (vysoká 8,25 m) sklenuta jest bání, apsida (vysoká 5,47 m) polobání. Lucerna římsou zakončená pokryta jest nízkou jehlancovou stříškou. Kostel zbudován jest z bělohorské opuky ve vrstvách pravidelně kladených.

Zcela blízko odtud stojí čtverhraná kaple P. Marie ve hradbách vystavěná r. 1760 za děkanství Berghauerova. Severně pak stál kostel farní Stětí sv. Jana ze XIV. stol., který při stavbě nyn. hradeb byl stržen. V domě č. 14 zachovaly se stopy kaple sv. Vavřince. Kaple nachází se v prvním patře a má půdorys čtverhranu 3,55 m dlouhého a 3,33 m širokého, který k východu zakončen jest apsidou 1,25 m hlubokou. Jest sklenuta křížovou klenbou z lomeného kamene ve výši 3,99 m; apsida jest o 0,33 m nižší. Pod kaplí jest sklepení téhož rozvrhu oddělené od vrchní stavby novodobou klenbou; směrem západním táhne se rovná zeď se dvěma příporami, zbytek to větší budovy, která rozkládala se na jižní straně domu, kde se nyní nachází zahrada. Zde stávala románská basilika o třech lodích, rozvržených čtvero páry pravoúhlých pilířů; trojlodí jest sestrojeno ze dvou velikých čtverců ve střední lodi a z dvojnásobného počtu polovičních čtverců v lodích pobočních. Trojlodí jest 9,94 m dlouhé a 11,70 m široké; z této šířky připadá na střední loď 5,20 m, na jižní loď 2,40 m, na severní 2,14 m, na každý z obou pilířů 0,96 m. Z trojlodí vybočuje na obě strany křížová loď v šířce 13,90 m, poboční čtverce nemají šířky stejné, jižní jest 3,50 m a severní 3,24 m široký; délka křížové lodi směrem východním jest však stejná a má 3,70 m. Oba poboční čtverce zakončují se polokruhovými apsidami, mezi nimiž vybočuje k východu chor 3,30 m dlouhý, který se končí polokruhovou apsidou s ústupkem 2,01 m hlubokou. Pod chorem, který byl pouze o dva stupně vyvýšen nad podlahou lodi, nebyla krypta. Kostel neměl také věží a byl i s apsidou 20,87 m dlouhý. Pilíře západního trojlodí jsou pravoúhlé a mají na stranách čelících ke stěnám pobočních lodí přípory, z nich přepínaly se příčné pásy od pilířů ke stěnám pobočních lodí. Pilíře směrem východním po délce kostela spojené polokruhovými oblouky tvořily arkády; mohutnější jsou pilíře křížového čtverce. Bylo v obou pobočních lodích po čtveru klenbových čtverců vyplněných křížovou klenbou, tak jako oba poboční čtverce křížové lodi. Střední loď měla dřevěný strop. Podlaha vydlážděna byla ozdobnými dlaždičkami. Stavba pochází asi z 1. čtvrti XII. stol. Řekli jsme, že Vacek pokládá ji za kostel sv. Klementa a Vavřince.

R. 1130 uvádí se kaple sv. Maří Magd. v blízkosti kostela právě popsaného a při ambitě kapitolního kostela kaple Božího Těla z r. 1328 a sv. Petra. Zvláštní zmínky zasluhují nepatrné zbytky brány Táborské (Špička) z doby Karlovy. Tato brána na jižní straně a na nejvyšším místě hory vyčnívala třemi stranami z hradebních zdí k účinnějšímu hájení. Zde spojovaly se cesty z Tábora přes Pankrác a vozová příkrá z Podola. Z brány zachovalo se jen přízemní zdivo do výše as 5½ m po levé straně, jde-li se z pevnosti. Hrany a obruby vrat jsou z pískovce, ostatní zdivo z břidlice nalámané zde na místě. Brána mívala ještě dvě patra. První obsahovalo na straně vnitřní 9 střílen, z nichž 3 prostřední umístěné nad vraty byly větší. Druhé patro tvořilo podsebití roubené sloupky, do nichž zasazeny byly šikmé opory (paždíky), a křížovým zábradlím. Podsebití obíhalo kolem do kola a bylo kryto. Na osmi rozích brány byly osmihrané štíhlé vížky, devátá vypínala se uprostřed na hřebeně nad zevními vraty. Hlavní osa brány byla šikmá a dvakrát lomená a bylo možno bránu zavírati napřed i vzadu vraty. Před vnitřními vraty vyčnívá z ostění silný železný hřeb s uchem, na který věšeli řetěz, jímž mohla býti brána zatažena. V letech 1687 se branou již neprojíždělo, r. 1700 bylo i první poschodí rozbouráno a v padesátých letech XIX. stol. zničena byla i pravá přízemní polovice.

Severně od kostela sv. Petra nachází se nové proboštství (z r. 1873 podle plánu Jos. Niklesa) s gotickou arkýřovou kapli sv. Klementa; před budovou stojí socha sv. Václava, která dříve bývala na Václav. nám. na kašně (do r. 1879). Při kostele pak rozkládá se slavný hřbitov s arkádami a Slavínem (podle plánu Wiehlova nákladem obchodníka Petra Fischera), který ozdoben jest sochami Jos. Maudra. Zde odpočívají Zeyer a Tomek, v arkádách jmenovitě Rieger a Dvořák, v rovině Hanka, Hálek, Brauner, Krolmus, Neruda, Smetana, Jablonský, Purkyně, Levý, Bož. Němcová, Vinařický atd. Vedle hřbitova stála do r. 1903 zvonice vystavěná r. 1679 na místě dřívější vyšší věže z doby Karlovy. V nedalekém děkanství (č. 100) chová se vzácný archiv a knihovna. Nad skalou strmící kus zdi (t. zv. Libušina lázeň) jest nedokonaná stavba z let asi 1550—1600, kudy voda vážila se nahoru. Brána na straně severní zřízena r. 1830, když zazděna byla branka sv. Leopolda. O starém stavu V-u zachovány jsou obrazy (vydané v »Čas. přátel star. čes.« XI, str. 27—31), z nichž obraz z r. 1564, Sadelerův z r. 1606, Folperta z Alten-Allenu poskytují důležitý materiál, kdežto ostatní jsou bez ceny. V dolejším V-ě u Botiče nalézal se špitál P. Marie a sv. Alžběty (č. 49), který však náležel Novoměstským. Farní kostel, kaple sv. Markéty (1373) a jiná sv. Hippolyta zmizely v bouři husitské. U špitálu stály masné krámy. — Původní erb (vyobr. č. 4731.): v červeném štítě dva stříbrné skřížené klíče dole zlatou šňůrou svázané. Erb novější ze stol. XIX. viz přílohu při čl. Praha. Vedle spisů při čl. Praha uvedených srv. i Glückselig, Geschichten und Alterthümer der böhm. Burg und Felsenstadt W. (1853); Ruffer, Historie Vyšehradská (1861); Popelka-Bilianová, Pověsti Vyšehradské (1905) a četná pojednání v »Pam. arch.« a »Čas. přátel star. čes.«; E. Herold, Malebné cesty po Praze (Praha, 1885, 2. vyd. 1893). JTe.

2) V. (maď. Visegrád, něm. Plintenburg), městys v Uhrách nad Dunajem v župě pešťské, okr. Pomáz; 1508 obyv., z nichž 957 něm., 534 maď. (1900). Zříceniny starého zámku, ve kterém králové uherští pro jeho krásnou polohu zhusta sídlívali, zejména Matiáš Korvin. Ve věži zv. Šalomounově král uherský Ladislav I. věznil (r. 1081—83) svého odbojného bratrance Šalomouna.

3) V., m. v Bosně, viz Višegrad.