Ottův slovník naučný/Vyšívání

Ottův slovník naučný
Vyšinkov	Vyšívání	Výška

Údaje o textu
Titulek:	Vyšívání
Autor:	Gabriela Pfeiferová
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. s. 68-71. Dostupné online.
Licence:	PD old 100
Heslo ve Wikipedii: Vyšívání

Tato stránka potřebuje rozšířit.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně rozšíříte.
Důvod nebo poznámka: obrázky

Vyšívání jest zdobení hladkých obyčejně jednobarevných tkanin, pletiv, koží, blan a p. různě seřazenými stehy. Jest téměř tak staré jako tkaní a má za účel přerušiti jednotvárnost prostých výrobků textilních. Z toho jde, že vyšívati se mají jen a jedině látky bez vetkaných vzorů; jen vyjimkou připoušti se zesilování kontur stehy přesně k nim přiléhajícími neb uzounkými stuhami. V. nacházíme ve všech dobách i u všech národů; jako jiné umělecké výrobky má podle toho svůj ráz i sloh. Podle materiálu a způsobu provádění lze veškeré přerozmanité druhy v. seřaditi v tyto skupiny; 1. V. na počítaných vláknech tkanin. 2. V. bez ohledu na počet vláken. 3. V. námětkové. 4. V. zlatem. 5. V. perlami, bůzkami, peřím a p.

1. V. na počítaných vláknech tkanin vyvinulo se nejprve na tkaninách lněných, režných, hrubých. Pravidelné křižování útku a osnovy tvořící malé čtverečky dalo vznik stehu křížkovému, jehož hlavní druhy jsou: a) Křížek dvojlícový, jehož obě strany tvoří pravidelné křížky. Pracuje se takto: Šikmý steh vrchní přes dvě niti; šikmý steh zpodní v opačném směru. Řada stehů končí vrchním stehem. Teď pracuje se zpět, a to půl stehu zpodního, totiž přes jednu niť, v témž směru jako vrchní; půl stehu vrchního kolmo na poslední vrchní; šikmý steh zpodní, jenž protíná zpodní z předešlé řady, šikmý vrchní atd. Takto vzniká vždy jeden křížek na líc, jeden na rub; mezi nimi jest mezera jednoho křížku; pak udělá se vždy mezi dva křížky šikmý steh a čtvrtou řadou stehů řada křížků se dodělá. Má-li se zaměniti směr řad, pomáhá si dělnice polovičnými stehy přes jednu niť, jež se pak na celý křížek doplňují (vyobr. č. 4732.). b) Křížek čtvercový tvoří na líc křížky, na rub čtverce. Provedení: Zpodní steh kolmý shora dolů; vrchní šikmý ku pravé straně vzhůru; zpodní vodorovný od pravé k levé; od levé k pravé; zpodní vodorovný od pravé k levé; svrchní šikmý ku pravé vzhůru, zpodní svislý shora dolů. Tento křížek má tři stehy svrchní, je tedy zvláště plný (vyobr. č. 4733.). c) Křížek benátský je dvojlícový a mimo to je každý křížek čtvercem obšitý. Provedeni: Svislý steh svrchní zdola nahoru, šikmý steh zpodní od levé k pravé dolů, vodorovný svrchní k levé, šikmý zpodní v pravo vzhůru, šikmý svrchní týmž směrem dolů, vodorovný zpodní k pravé straně. Na rub jsou křížky a zpodní vodorovná čára, na líc jsou svislé, šikmé a vodorovné stehy. Řada končí vodorovným zpodním stehem. Když se pracuje zpět, udělá se vždy svrchní šikmý steh k levé straně, zpodní svislý dolů. Řada vodorovných stehů nahoře scházejících doplní se stehem liniovým (viz Holbeinova technika), však toliko při první řadé křížků. Každá následující řada doplňuje se řadou předchozí (vyobr. č. 4734.). d) Slovanský křížek vrkůčkový, též pletencový nebo copový má všecky zpodní stehy kolmé; vrchní šikmé ku pravé straně mají dvojnásob. délku stehů k levé straně. Provedení: Zvodní steh svislý shora dolů; šikmý přes dvě niti k levé straně vzhůru; svislý dolů; šikmý přes čtyři niti ku pravé straně vzhůru a to tak, že od zapíchnutí prvého šikmého stehu počítáme ve vodorovném směru čtyři niti, svislý zpodní dolů; šikmý svrchní v levo vzhůru přes dvě niti, svislý zpodní dolů atd. Všecky tyto druhy křížku se pojívají se stehem liniovým, čímž nabývají vzory veliké rozmanitosti. Mají-li práce na počítaných vláknech řaditi se ku pracím umělým, třeba jest, aby obě strany práce, líc i rub, byly prováděny stehem pravidelným a zašívaní niti aby se dělo velmi čistě, by ho nebylo ani znáti. Sem patří dále prolamování (v. t.), pak stahování, když totiž pravidelně se střídajícími stehy vlákna řídké tkaniny se stahuji (zdrhuji); dále protahování, když tkaniny řídké protahují se buď stejnobarevnými neb odchylně zbarvenými vlákny, nebo vetkané, vpletené, vháčkované a p. vzory v konturách se zesilují (viz Síťovaní). V. kobercové (tapisserie) provádí se na zvlástě silných tkaninách, na džutě, canevasu (stramínu), kongressu a p. Kromě křížků obyčejných jsou tu ještě přemnohé druhy stehů, jako perlový, dvojítý, kobercový, smyrenský, řecký křížek atd. Ač V. kobercové dostáva obyčejně podšívku z jiné látky, tak že není viděti rubu, přece i zde nutno dbáti pravidelnosti zpodních stehů, neboť na ní záleží úhlednost svrchních stehů.

2. V. bez ohledu na počet vláken jest buď pouhé konturování napodobující kresbu, nebo V. ploché (národní), plné (francouzské), prolamované (anglické, Madeira, španělské) nebo malba jehlou. a) V. ploché (národní) jest řazení stehů buď ve směru od kontury k ose jako u lístků, jablíček a pod. nebo u menších tvarů od jedné strany kontury ke druhé. Má býti též na obou stranách stejně přesně prováděno, jako vidíme na pracích perských, arabských a též na pěkných pracích slovanských. Poněvadž se často provádí na tkaninách o silných vláknech, bývají středy květů, srdíček a jiných tvarů vyplňovány stehy o počítaných nitích. Úponky, stonky, tyčinky provádějí se stehem stonkovým, řečeným obrácený štep, též stehem tamborovým (řetízkem), jejž dovedná dělnice provádí háčkem místo jehlou; k tomu ještě bývají lemy ozdobené různými zvláštními stehy. b) V. plné či francouzské rozeznává se od plochého v. tím, že se lístek, květ nebo jiný tvar nejprve podle kontury přesně předními stehy protáhne, pak se celá plocha hustě kladenými stehy podkládá, načež se teprv výšivka provede. Podkládání způsobí, že v. jeví se jako práce vypouklá. Sem náleží též vyšívání jmen (vyobrazení č. 4735.). c) Vyšívání anglické, též Madeira nebo španělské zvané, záleží v obšívání kruhů, lístků a p., jež byly dříve z tkaniny vystřiženy (vyobr. č. 4736.). d) Malba jehlou jest vrchol v. vůbec. Jak jméno samo značí, snaží se tu umělkyně kladením stehů věrně napodobiti světlo i stíny jakož i tvary své předlohy. Čím jemnější materiál, tím spíše dojde svého cíle. Podkládání výšivek pojem malby sám sebou vylučuje (vyobr. č. 4737.).

3. V. námětkové či applikace záleží ve vystřihování různých tvarů, jež se na látku, na níž se pracuje, nejprve jemným lepidlem nalepí a pak, aby se ostřižené kraje netřepily, podle účelu předmětu buď obšijí ozdobnými stehy aneb okonturují stužkami nebo šňůrkami. V. námětkové na tylu, síťované půdě a vůbec na látkách pracích musí se okonturovati hustě kladenými stehy kroužkovacími, aby se netřepilo.

4. V. zlatem děje se podle rozmanité úpravy materiálu různě. Tak pracuje se na př. zlatou nití buďto jako při v. plochém nebo anglickém, anebo, aby se ušetřilo drahého materiálu, klade se zlatá niť od jedné strany kontury ke druhé a pak zpět, a na kontuře se připevní malým, téměř neviditelným stehem zlatožlutým hedvábím. Tak zvaný bouillon či cantille jest jemný, zlacený drát trubkovitě zkroucený, buď lesklý nebo mdlý neb i vzorkovaný. Podle kresby nastříhá si dělnice delší a kratší kousky, jež provlékne hedvábnou nití a pak je přišívá. Tvary určené k v. zlatem podkládají se často tuhým papírem; avšak na skvostná roucha, záclony a vůbec předměty, jež mají splývati ve volných záhybech, volí se k podkládání plátno několikrát na sebe položené anebo se podkládá vlnou. Zlaté cetky přišívají se hedvábnou nití, na niž se navlékne malý kousek bouillonu.

5. V. perlami vyžaduje vzorů zvláště pro tento druh práce upravených; druží se často k v. zlatem. V. bůzkami (šmelcem) bylo miniaturní napodobení mosaiky; provádělo se dílem na tkaninách o silných vláknech nebo na papíře na způsob tkaniny upraveném. Bůzky našívaly se jemnou hedvábnou nití stehem perlovým t. j. šikmým, podle velikosti bůzky přes jednu nebo přes dvě mezery půdice. Mimo to napodobilo se také bůzkami vyšívání ploché, ba i malba jehlou! Aztekové američtí byli mistry u v. peřím, jež má své zvláštní techniky, tak jako v. brky a slamou, rybími šupinami a jiným materiálem.

Kdo chce v-m uměle tvořiti, ať dbá, aby 1. volená technika byla přiměřena a) materiálu. Čím skvostnější materiál, tím umělejší technika. V. o počítaných nitích budiž užito jen tam, kde je opravdu můžeme počítati, tedy nikoli na př. některý druh křížků na sukno nebo hedvábí; b) účelu předmětu. Na veliké předměty, záclony, koberce, určené k tomu, aby do dálky dekorativně působily, krásný, ale větší vzor a snadnou techníku; na malé předměty drobnější vzor a jemné provedení. 2. Aby volené barvy nejen mezi sebou, ale i s okolím, do něhož se v. dostane, souhlasily. V. národní na př. prováděné živými barvami hodí se dobře k půdě mírně nažloutlé (nebílená bavlna) nebo režné; na čistě bílé půdě působí neklidně, barva se příliš oku vtírá na úkor tvaru. Ložní a oděvní prádlo, jež při čištění musí se vyvařovati, budiž zdobeno výhradně bílým vyšíváním. Barevné záclony z těžkých látek hodí se dobře na dveře (portiery); okny má vnikati vzduch i světlo, tam jsou na místě záclony lehké, krajkové, bílé nebo nažloutlé (crême, drape), jež na slunci nevyblednou a pokoj nezatemní. 3. Nejdůležitější však jest pěkná kresba, přiměřena účelu předmětu nejen tvarem, ale i slohem; pro gotický chrám nehodí se koberec se vzorem renaissančním ap.

Nejstarší známí pěstitelé v. jsou Číňané, Indové a Egypťané; Assyrové připojili k přímočarnému egyptskému ornamentu postavy zvířat i lidí; byli učiteli Řeků, od nichž naučili se v. Římané, nazývajíce v. frygickou prací. Ve středověku byly kláštery, mužské i ženské, dílnami pro práce textilní vůbec, tudy i pro vyšívání: ale v XI. stol. Arabové ve svých uměleckých dílnách daleko je předstihli. Nejvzácnější památkou v. v naší říši jsou roucha burgundská v umělecko-průmyslovém museu ve Vídni. V XVI. a XVII. stol., tedy v době největšího lesku dvorů španělského a francouzského, dostalo se v. netušeného rozkvětu; tou dobou také intensivněji pronikla známost Asie a jejích výrobků; Indie, Persie a Čína skýtaly nových a nových motivů. Stol. XVIII. je doba úpadku, XIX. v 1. pol. doba zvrhlého vkusu. Druhá pol. XIX. stol. však znamená pro v. dobu vzkříšení; tu po prvé oceňovány práce lidové, sbírány a ukládány, pak ve školách průmyslových často šťastně napodobovány. Ve Vídni ředitelka školy pro umělecké vyšívání Emilie Bachová ukazala, jak lze šťastně staré vzory a techniky znova vzkřísiti, v Praze později Fr. Schmoranz, ředitel c. k. uměl.-průmysl. školy, pracoval týmž směrem.

Literatura: Srbová-Lužická, Škola ruč. prací, díl VII.; Jan Koula, Výbor nár. v. z česk. prům. musea Náprstkových; t., V. lidu slovenského; Ter. Nováková, Kroj lidový a nár. v.; Madl. Wanklová, Moravské ornamenty; Ondřej Piš, Sbírka předloh mor. ornamentu; J. Šíma, Slovanské Vyšívání; t. Slovácké v.; P. B. Socháň, Vzory slovenského nár. v.; Ant. Walterová, Nár. v. lidu morav.; Lay Srećko, Ornamenti jugoslavenske domaće i umjetne obrtnosti; W. V. Stassoff (Stasov), L'ornement national russe; P. J. Šachovskaja, Uzory starinago šitija v Rossiji; Thérčse de Dillmout, Encyklopädie der weibl. Handarbeiten; t., Album de broderies au point de croix; Emilie Bach, Muster stilvoller Handarbeiten; G. Hirth, Album für Frauenarbeit; Louise Schinerer, Lehrgänge für Weissstikkerei; Drahan, Stickmuster; t., Original-Stückmuster der Renaissance; Ant. Šolta, Památky starobylého v. na rouchách kostelních; dr. Bock, Liturgische Gewänder der k. k. Schatzkammer. GP.