Volha (Volga), největší řeka ruská a vůbec evropská, vyvěrá v bažinaté lesnaté planině Valdajské pahorkatiny (nad pramenem Jordánem zbudována jest neveliká kaplička) u vesničky Volgino Verchovje (Volgoverchovje) v ostaškovském új. tverské gub. (na 57° 15′ s. š. a 32° 30′ v. d. od G.), teče jezery Bolšoj (Veliký) a Malyj Verchit, Stěrž, Ovselug, Pëno, Volgo a přijavši Seližarovku stává se splavnou pro menší lodi. Tok její jest dosti klikatý. Až pod Zubcov teče na jv., pak obrací se k sv., od Mology vrací se v původní směr, od Niž. Novgorodu po Kazaň teče takořka přímo na východ, od Kazaně po Caricyn, nehledíme-li na veliké ohbí Samarské, celkem skoro na jih a od Caricyna až k ústí svému do Kaspického moře (u Astrachaně na 45° 43′ s. š. a 47° 36′ v. d.) opět směrem jihovýchodním. Nejsevernější bod jejího toku dotýká se 58° 13′ s. š. Nejvýchodnějším bodem toku jest levý břeh V-hy v Samarském ohbí (Samarskaja luka) 48° 12′ v. d. Pramen volžský jest 228 m n. m.; poněkud níže pod Saratovem V. vstupuje v Aralsko-kaspickou proláklinu (u Saratova samotného jest ještě 2 m n. m.), tak že absol. výška hladiny u Caricyna měří již jen — 15, u Astrachaně — 20 m. Činí tudíž rozdíl výšky pramene a ústí 248 m. Uváží-li se, že V. jest 3458 verst (à 1·067 km) dlouhá, viděti z toho, že na 1 verstu připadá průměrný spád 0·71 dm. Podle povahy toku možno u V-hy dobře rozeznati horní, střední a dolní tok. Horní od pramene až k ústí ř. Tverci (137 m n. m.) charakterisován jest jezerným rázem řeky, rychlejším spádem (10 palců [à 2·54 cm] na jednu verstu) a konečně tím, že řečiště protínají často řady valounů, čímž vznikají prahy (jest jich asi 40). Větších poboček tu ještě není. Tok střední sahá od ústí Tverci do Caricyna a možno jej rozděliti na dvě části: vyšší, kde řeka teče celkem k východu, totiž od ústí Tverci do ústí Kamy, a nižší, kde řeka celkem na jih se béře, od ústí Kamy do Caricyna. Vyšší od nižšího podstatně se liší hojností a mohutností poboček. Ústíť do onoho největší pobočky volžské, jako jsou: s leva Mologa, Šeksna, Kostroma, Unža, Vetluga, Kama, s prava Kotorosl, Oka, Sura a Svijaga. Největší význam má z poboček Kama, sbližující V-hu se Severním mořem a řekami zauralskými, a Oka, jež spojuje V-hu s nejprůmyslnějšími a nejhustěji zalidněnými ruskými guberniemi. V nižším přijímá V. pouze menší řeky: Samaru, Irgis a Jeruslan a s prava značnějších poboček vůbec nemá. Spád řeky ve středním toku jest třikrát i čtyřikrát menší než v horním a tudíž i rychlost proudu menší. Prahů v této části V-hy vůbec není, za to hojně menších mělčin, perekatů (t. j. rozsáhlých mělčin) a ostrovů rozdělujících řeku na četná ramena. V dolním konečně toku (od Caricyna do ústí) jest spád řečiště celkem 5 m a tím rychlost proudu ještě menší. Vody, následkem takořka úplného nedostatku poboček (pod Caricynem vtéká do V-hy jen Sarpa) a silného vypařování v suchém a horkém vzduchu přikaspických solončákových stepí, jest také méně; řeka rozvětvuje se tu na četná ramena (největší s vlastní V-hou souběžný jest nad Caricynem se oddělující Achtuba), mezi nimiž povstává množství ostrovů, za jarní veliké vody úplně zatopovaných. Celá tato dolní čásť V-hy jest ohromným, 581 verst dlouhým deltem, jež pod Astrachaní značně se rozšíří (na 200 verst). Toto vlastní delta má množství (více než 80) ramen, jimiž veletok vlévá se do Kaspického moře. Z ramen delty největší jsou Buzan, Balda, Kutum, Carev, Tizaň, Stará Volga a Bachtěmir. Význačným rysem dolního toku Volžina jest časté a značné měnění řečiště. V. stále podmílá a ničí své staré ostrovy a břehy a razí si cestu novou. Na dlouhé své cestě protéká desíti guberniemi, a to tverskou, moskevskou (jen po hranici), jaroslavskou, kostromskou, nižněnovgorodskou, kazanskou, simbirskou, saratovskou a astrachanskou, prvních pět nazývá se hořejší, ostatní dolejší gubernie. Na březích Volžiných leží více než tisíc osad (42 města, z nichž 8 gubernských). Všech poboček Volžiných jest kol 300. Celková délka řek, jezer a průplavů náležejících k bassinu V-hy podle výpočtů z r. 1903 jest 45.973 verst, z čehož 30.112 verst (t. j. 38% všech vodních cest ruských) jest splavno (z toho jen pro pltě 7059 verst, pro parníky 10.947 verst). Poříčí V-hy zaujímá asi 1,282.000 čtv. verst, na kterémž prostranství prostírají se 23 gubernie a bydlí asi 45 mill. lidí. Ohromnou svou délkou a velikostí poříčí V. jaksi spojuje všechny čtyři říčné oblasti evrop. Ruska. Náležíť zajisté celým svým horním tokem k oblasti říčních jezer (»ozerno-rěčnaja oblasť«), středním tokem a pravými svými pobočkami protéká oblast charakterisovanou úžlabinami (»ovražno-rěčnaja obl.«), levé přítoky náležejí podle zvláštností svých k řekám severním a jižní její tok konečně probíhá po jihovýchodní oblasti vysychajících řek a slaných jezer. Sítí umělých vodních cest V. spojena je s mořem Baltickým (vodní system vyšněvolocký, tichvinský, mariinský) a s Bílým (system vévody virtemberského). Úmysl spojiti V-hu s Donem (u Caricyna) se neuskutečnil, za to vystavěna tam železnice spojující Caricyn s Kalačem na Donu. Jako u jiných velikých řek, tak i u V-hy dobře možno pozorovati rozdíl břehův, ač ne v celém toku stejně. Pravý jest vysoký (patrno to zejména od ústí Oky), levý nízký. Onen sluje u Rusů »nagornyj«, tento »lugovoj« (luhový, lučinatý). Největší výše dosahuje v samarském ohbí pravý břeh Žigulevskými horami, jež jsou zároveň přírodně nejkrásnějším krajem v poříčí V-hy. Příkrý břeh V. ustavičně podmílá. Z materiálu do řeky padajícího tvoří se pak uprostřed řeky četné ostrovy a mělčiny. V dnešní době velmi trpí podmíláním město Vasil-Sursk při ústí Sury do V-hy. Veliké škody V. nadělala v Nižním Novgorodě (r. 1596 spadla do řeky značná čásť strmého břehu i s pečerským klášterem). U Saratova sesypáním Sokolové hory V. uhnula se od Saratova do nízkého břehu. Na mnohých místech V. teče dvěma rameny, prvé širší a hlubší, jímž jezdí lodi, sluje V. (též Korennaja V., t. j. původní V.), druhé užší a mělké Voložka. Šířka řeky velmi jest nestejna. U Rževa asi 130, u Tveře 215, u Kostromy až 600, u Saratova skoro 5000 m. Hlavní rámě u Astrachaně má téměř 2000 m šířky. Zamrznutí a uvolnění řeky neděje se přirozeně všude v stejné době. Uvolňovati V. začne se v horním a dolním toku příbližně v stejné době, t. j. v polovici března (rus. kalendáře), v středním toku o týden později. Zamrzání počíná v horním toku okolo polovice listopadu a postupuje k ústí, jež zamrzne na počátku prosince. Zamrzání i uvolnění V-hy doprovázeno jest ledochodem, v středním toku delším než v horním a dolním. Podzimní ledochod trvá déle (až i 8 neděl) než jarní (2—3 neděle). Nezamrzlá jest V. 7 až 81/2 měsíce, ale následkem ledochodu možna navigace pouze 61/3 měsíce. Po odchodu jarního ledu rozlévá se řeka (vesennoje polovoďje); největší výše dosahuje hladina (4 až 12 m nad normálem, podle množství sněhu) ke konci máje nebo na počátku června. Tehdy V. zatopí celé své údolí, zejména levý luhový břeh. Letní deště a lijáky mají však zcela nepatrné vlévání na zvýšení hladiny. V. jest splavná skoro na celém svém toku, pro lodi od stavidla pod jezerem Volgo (80 verst od pramene) zřízeného, jímž zadržují se spousty jarních vod, aby pak v létě vpouštěním jich do řečiště hladina vodní se zvýšila. Účinky patrny jsou ovšem pouze asi k Rybinsku. Celkem plují lodi po Volze v délce 3344 verst, parníky od města Rževa (3211 verst). Hlubina jízdní dráhy (farvateru) jest velmi nestejná. Do Rybinska mohou plouti jen lodi s ponorem 0·6 m. Pod Rybinskem hloubka dosahuje 4–10 m, místy i 24 m, na perekatech někdy jenom 0·76 m. Zvláštní znamení na břehu řek i na řece samé umístěná ukazují lodím cestu. Mořské lodi hlubokého ponoru nemohou vplouti až k Astrachani, nýbrž přistávají na dvanáctistopové rejdě, hlavně však na devítistopové rejdě u ostrova Birjučja Kosa zvaného. Obě rejdy, jež podle hloubky moře dostaly jméno, skládají se z četných pevně zakotvených lodí, u nichž říčné i mořské lodi zakotvují, aby naložily, složily neb přeložily náklad. Zátok (»zatonů«) a míst pro přezimování lodí zřízených jest po Volze 128, přístavů 264. Loděnic pro stavbu obyčejných lodí jest v celém poříčí volžském 456, na Volze samé 70. Průměrně staví se ročně okolo 4000 lodí v ceně 31/2 mill. rublů (na Volze 400 lodí v ceně 800.000 rublův). Lodi jsou rozmanitého typu, největší jsou »běljany« (nesoucí až 350.000 pudů). Parníky budují se v 96 závodech, z nichž 59 je na Volze. V těchto vystaví se ročně průměrem 50 parníků v ceně 21/2 mill. rublův. Mezi osobními parníky jsou zajímavé typy amerických parníků kolových s koly na kormě. Plavba po Volze jest velmi čilá. V dnešní době veliký vliv mají tu rozmanité paroplavební společnosti. Z nich nejstarší jest »Parochodnoje obščestvo po Volgě« (zal. 1843), »Kavkaz a Merkurij« (zal. 1849), »Samolet« (1853), »Naděžda« a j. První parník spuštěn byl na V-hu r. 1815. Ale vlastní paroplavba rozvíjí se teprve od r. 1843. Parolodi volžské vytápějí se naftou. Osobní parníky jsou velmi pohodlně zařízeny, namnoze elektricky osvětleny a laciny. To vše vedle toho, že V. jest pro celé šíré kraje jediným prostředkem dopravním, neobyčejně přispělo k ohromnému rozvoji dopravy cestujících. Podle dat z r. 1890 bylo na vodách V-hy a jejích poboček obyčejných lodí 5928 o nosnosti 207.258 tisíc pudů v ceně 20 mill. rub., parníků 1015 o nosnosti 4932 tisíc pudů v ceně 47 mill. rub. V l. 1891—1901 průměrně přibylo ročně 89 parních a 1438 obyčejných lodí. V téže době naloženo bylo průměrně ročně 62.452 lodí (náklad 561.565 tis. pudů) a 113.868 vorů (náklad 237.616 tis. pudův). Udaná cena naloženého zboží činí ročně (zase průměrem) 207 mill. rub. Lodi plovoucí po bassinu V-hy tvoří 50%, vory 52%, váha nákladu 51%, cena 57% říčních lodí, vorů, váhy a ceny nákladů všeho evrop. Ruska. Na Volze samotné jeví se r. 1901 dopravní ruch takto. Z přístavů volžských vypraveny 59.094 lodi a 29.642 vory o nákladu 566.893 tisíc pudů v ceně 269 mill. rub. a do přístavů přijelo 55.753 lodí a 82.772 vory s nákladem 688.191 tisíc pudů v ceně 218 mill. rublův. Podle druhu zboží vypraveno z přístavů 271.145, dopraveno do nich 253.562 tisíc pudů nafty, kerosinu a jiných naftových produktů, vypr. 58.829, dopr. 210.317 t. p. dříví a lesního materiálu, vypr. 103.695, dopr. 85.451 t. p. obilí, vypr. 18.099, dopr. 21.549 t. p. soli, vypr. 19.131, dopr. 17.687 t. p. ryb, vypr. 2496, dopr. 12.059 t. p. litiny, železa, plechu, oceli (vše nezpracovaný materiál), vypr. 93.498, dopr. 87.566 t. p. jiných nákladův. Úhrnem vypraveno 566.893, dopraveno 688.191 tisíc pudů. Hlavnější stanice vývozní a přívozní jsou Tver (28 mill. pudů; dříví), Rybinsk (68 mill. p.; obilí, naftové produkty), Jaroslav (82 mill. p.; nafta, lesní materiál a obilí), Kiněšma (33 mill. p.; nafta a les. mat.), Nižní Novgorod (125 mill. p.; nafta, obilí, kovy, lesní mat., sůl, ryby), Kazaň (45 mill. p.; obilí, les. mat., nafta, ryby), Samara (59 mill. p.; obilí, les. mat., nafta), Saratov (82 mill. p.; obilí, nafta, les. mat., sůl, ryby), Caricyn (96 mill. p.; nafta, les. mat., ryby, obilí), Vladimirovka (14 mill. p.; sůl), Astrachaň (367 mill. p.; nafta, dříví, ryby, sůl, obilí). Všeobecně možno říci, že proti vodě dopravuje se hlavně obilí a nafta, po vodě rozmanité výrobky fabrické a dříví. Po železnici z přístavů volžských vyvezeno v témž 1901 roku 280 mill. pudů zboží; nejdůležitější vývozní stanice jsou Niž. Novgorod (56 mill. p.), Caricyn (54 mill. p.), Saratov (33 mill. p.), Rybinsk (39 mill. p.), Jaroslav (33 mill. p.), Kiněšma (17 mill. p.), Batraki (16 mill. pudů). Během doby vyvinula se na Volze i zvláštní stálá místní obchodní střediska; jsou to tatáž místa, která výše jako stanice vývozní a převozní uvedena; k nim připojiti sluší ještě Ržev, Romanov-Borisoglěbsk, Kostromu, Jurjevec, Pučež, Goroděc, Lyskovo, Kozmoděmjansk, Simbirsk, Syzraň, Balakovo, Volsk, Baronsk, Pokrovskou Slobodu, Kamyšin, Nikolajevskou Slob., Dubovku, Sareptu. Kromě toho, následkem různých výhodných podmínek a částečně i historickým vývojem, vznikla občasná obchodní střediska — jarmarky. Světového významu nabyl jarmark v Nižním Novgorodě. Poříčí volžské má i zvláštní typ dělníků: jsou to známí burláci. Veliký význam má na Volze rybářství. Náležíť V. k nejrybnatějším řekám světa. Po řemeslnicku provozuje se rybaření od Simbirska dolů. Nejčetnějši rybářské stanice jsou pod Astrachaní, kdež chytá se ročně na 100.000 vyz, přes 300.000 jesetrů, 11/2 mill. sevrjug (Acipenser stellatus) a ohromné množství stěrledí, kaprů, candátů, sumců. Ryby nižších druhů jsou potravou lidu, lepší syrové i v různé úpravě, podobně jako jikra (kaviár) se prodávají. — V. slula za starodávna Rha (u Ptolemaia Ῥᾶ). U arabských spisovatelův známa jest pode jménem Itil, což značí »řeka«, pod týmž jménem znají V-hu i prameny byzantské. V středověku sluje též Atel, Itel, Etel. Původ dnešního jména není znám. Někteří spojují název V-hy se jménem Bolgarů, jiní vidí v něm finský kořen, znamenající »svatý«. V. byla ode vždy důležitou cestou, jež spojovala vých. Evropu s Asií. Celé poříčí její bylo původně v rukou cizinců. Ruská kolonisace počala od horního toku, kde Slované vytlačili rozmanitá plemena finská. Od století XI. vznikají v horním Povolží ruská města Jaroslav, Kostroma, Jurjevec, Nižní Novgorod (1221). Ve středním toku kvetla veliká říše Bolgarů. Vpád Tatarův, kteří podrobili starší tu usedlé kmeny, zastavil téměř na tři století postup Rusů. Teprve po dobytí Kazaně (1552) a Astrachaně (1557) a po zničení tamních panství tatarských postupuje ruský živel dále po střední a jižní Volze. Již r. 1586 založena Samara a vznikají další města. Nově získaný kraj stává se také útočištěm rozkolnikův a selského lidu, který prchal sem z vnitřního Ruska, když příliš jej počalo tísniti krěpostné právo. V XVII. stol. vznikly kolonie maloruské a na konci XVIII. stol. německé. Kolonisací touto vznikl onen pestrý národopisný obraz, jejž poskytuje poříčí V-hy počnouc téměř už od Nižního Novgorodu. (V guberniích volžských žije Rusů asi 72%, Meščerů, Baškirců, Kirgízů, Tatarů asi 16%, Mordvinů, Čuvašů, Čeremisů 7%, mongolských Kalmyků 1%, Armenů, Židů, Němcův a j. 4%. Podle náboženství je pravosl. 74%, rozkolníků 5%, muham. 16%, buddhistův a pohanů 1%, ostatních 4%.) Přistěhovalci zabývali se rolnictvím a témuž zaměstnání oddali se i zbytkové původního a staršího obyvatelstva, Finové a Tataři a j. Povolží bylo také jevištěm rozmanitých bouří, jež v své době značně otřásly říší Ruskou. Tu vzniklo spiknutí (bunt) Stěnky Razina (1671), Pugačeva (1774) a j. Důležitá úloha, jakou V. ode vždy hrála v historii ruské a zejména v hospodářském životě ruského člověka (nehledíc už ani na přirozené vlastnosti její: délku, šířku, ohromnost jejího poříčí atd.), způsobila, že lid věnoval jí svou pozornost, opěvuje ji mnoha písněmi (»volžské písně«) a nazývaje ji »matičkou« (matuška) a »živitelkou« (kormilica) svojí. Přírodní krásy V-hy a Povolží nadchly i nejednoho spisovatele a malíře, že zvěčnili ji v dílech svých. Podrobnější zprávy o Volze i literaturu (asi do r. 1891) obsahuje článek Volga v známém ruském encykl. slovníku (Enciklopedičeskij slovar) Brockhause a Jefrona. Novější hojné podrobnosti jsou v I. a VI. díle »Ruska« (Rossija) P. P. Semenova, kdež i literatura. Četně zpráv najdeme v rozmanitých »Průvodcích« po Volze (Vinogradova, Děmjanova, Moskviče a j.). Pp.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Volha