| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Vespasianus |
| Autor: |
Justin Václav Prášek |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 614–615. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Vespasianus |
Vespasianus Titus Flavius, císař římský (* 17. list. 9 po Kr. z rodiny municipální v Reatě, kdež byl otec jeho nájemcem daní — † 23. čna 79 po Kr.) a zakladatel dynastie Flaviovců (69 – 96 po Kr.), vyznamenal se za císaře Nerona r. 67 jako vojevůdce v Britannii, kdež pokořil vzpouru domorodců, začež obdržel správu Judaey jako samostatné provincie, od Syrie oddělené, s velitelstvím vojenským proti povstalým Židům. Maje posily, V. vrhl se nejprve na Galilaeu, kdež velel židovský vojevůdce Josef, později jménem Josefa Flavia (v. t.) známý dějepisec, vzal ještě téhož roku hrdinsky bráněnou Iotapatu a zmocnil se Iopy, čímž Židům přerušil spojení s mořem. Tím byl ohrožen již sám Jerusalem, ale V. chtěl nejprve udusiti odpor na venkově a pak teprve vrci se na hl. město osamotnělé, proto oblehl a vzal z poč. r. 68 Jericho. Když došla zpráva o smrti Neronově, V. ustal ve válčení, očekávaje další rozkazy z Říma. Mezitím vojsko na Dunaji, nespokojeno jsouc s císařem Vitelliem, hledalo styků s vojskem v Syrii rozloženým, i zamýšleli velitelé provolati za císaře G. Licinia Muciana, prokonsula syrského, když pak tento odmítl, prohlásili V-na, který potají hleděl si získati stoupence. Nasvědčujíť tomu mnohé tendenčně vymýšlené věštby, zvláště Josefova v Caesarei pronesená, která učinila ze zajatého židovského vojevůdce domácího přítele a velebitele Flaviovců. Zajistiv si blahovůli Parthů, V. táhl do Egypta, aby měl v rukou svých dovoz obilí do Říma a Italie. Vojsko syrské, jemuž velel G. Licinius Mucianus, táhlo zatím skrze Malou Asii do Italie a cestou spojilo se s vojskem dunajským, které mezitím obsadilo průsmyky východoalpské, loďstvo pak mělo zameziti dovoz obilí do Italie a tak vyvolati vzpouru v Římě. V rozhodné chvíli odpadlo loďstvo a příklad jeho následoval Vitelliův vojevůdce Caecina. V krvavé bitvě u Betriaka vojsko Vitelliovo poraženo, načež prohlásily se pro V-na i země západní. Toliko vojsko v Římě stálo ještě při Vitelliovi. Městský praefekt Flavius Sabinus, bratr V-nův, pokoušeje se mezi odpůrci prostředkovati, od vojínů zavražděn, při čemž v zuřivém boji lehlo Capitolium popelem. Teprve když přitáhl vojevůdce V-nův Antonius Primus, vzat Vitelliův tábor útokem (69 po Kr.). Došed obecného uznání, V. svěřil ukončení války židovské staršímu svému synu Titovi (v. t. 2). Proti zbývajícím odpůrcům jednal V. šetrně a veškeru péči věnoval zásobování Říma, hladu již blízkého, a upokojení krajin dolnorýnských, kdež byli povstali Batavové, jejichž král Julius Civilis mněl se býti za dobré své služby od Vitellia odstrčeným, a vyzvali Gally i Germany k boji proti Římanům. Když nastoupil V., čásť rýnského vojska odepřela jemu poslušnost, načež mnozí Gallové přidali se k Batavům a čásť vojska římského je následovala. Povstalci prohlásili samostatnou říši Gallskou a zahubili římské posádky. V. vypravil vojsko po pádu Vitelliově uvolněné, jehož veliteli Q. Petiliu Cerialiovi podařilo se zpronevěřené legie od povstalcův odvrátiti a Gally k poslušenství přivésti. Civilis bránil se houževnatě ve vlasti své, již Rýnem zatopil, až i Batavové poddati se přinuceni. Tím zjednán pokoj ve vší říši a V. mohl péči svou věnovati rozháraným poměrům vnitřním. Jsa oddán přísné kázni a vynikaje duchem jasným, obral si za vzor vládu Augustovu a uznal snesení senátu (lex de imperio V-ni), kterým vymezena pravomoc obou rozhodujících činitelův, ale bedlivě čelil všem pokusům po obmezení moci své a proti přání senátorův obsazoval vyšší úřady jezdci i propuštěnci. Názvu imperator V. jal se užívati trvale, čímž spravovali se i jeho nástupci; tak císařství počalo bráti na se ráz vojenský. Konsulát ve významě svém podlomen, když místo ročních konsulův ustanovováni konsulové na dva až čtyři měsíce a tím dána císaři příležitost vysokou hodností dařiti větší měrou muže sobě oddané. Italové a provinciálové přijímáni hojně mezi patricie. Naproti tomu odstraněny pře pro urážku císařovu. Sbor praetoriánů reorganisován a císařův syn Titus jmenován jeho praetektem; legie rýnské, které účastnily se povstání, byly zrušeny, posádky dunajské, zvláště u Carnunta, zesíleny a pevný tábor Vindobona založen; správa provincií svěřena mužům způsobilým a počestným, některé područí státy, zejména Kommagéné, přímo k říši připojeny, obyvatelstvu hispanskému uděleno právo latinské. Hrozivé pokusy Parthů na Eufrátě šťastně odvrátil syrský prokonsul, pozdější císař M. Ulpius Traianus. Aby finance byly uspořádány, V. podnikl nový census a tak získal prostředky k obnově vojenských a opevňovacích staveb, Neronem zanedbaných, avšak i k velikolepým novostavbám, jako Flavijský amfitheátr, obnova Capitolia a chrámu Jovova, chrámy Míru, Saturna, Cerery v Římě, v podstatných ještě částech zachované. Jakkoli soudobé dějepisectví, po výtce patricii zastoupené, V-novi výtky činilo, zvláště pak spořivost jeho za lakotu prohlašovalo, vidí přece potomci v císaři tomto jednoho z nejznamenitějších panovníků římských. Pšk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Vespasianus