Ottův slovník naučný/Veslování

Ottův slovník naučný
Veslaři	Veslování	Vesmír

Údaje o textu
Titulek:	Veslování
Autor:	Josef Scheiner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 612–613. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Veslování

Veslování (angl. rowing, fr. ramer, tirer l’aviron, it. vogare, něm. Rudern). Jakmile člověk naučil se stavěti plavidla vorovitá neb vyhloubal kmen tvaru člunů, přesvědčil se brzo, že ve hlubší vodě, kde odstrkovati sochorem není možno, stačí poháněti loď pohybem dřevěné páky, která čím širší na svém konci do vody sahajícím, tím mocněji pohání plavidlo. Tak z větve, sochoru nebo prkénka povstala prvá vesla a pravidelný výkon v., který měl vzrůstající kulturou lidstva veliký vliv na tvar lodi a dopravu po vodě, vliv zajisté starší, než plachtění, neboť dříve lidé znali v. a pak teprve plachtění. Jak asi vypadala loď i veslo a výkon v. u nejstarších kmenů lidských, toho i dnes příklad máme u národů primitivních, divochů, kočovníků a rybářských kmenů nesčetných ostrovů, jezer a řek mimo oblasti moderní kulturou proniknuté. Mnozí Asijci, Američané, Afričané, Australané i obyvatelé Balkánského poloostrova a jižního Ruska používají posud za lodice částečně kmenů vydlabaných a mají vesla tvarů podobných s lopatkou srdcovitou, trojhranou neb vejčitou, a veslují jimi stojíce nebo sedíce obyčejně čelem vpřed držíce jedno veslo oběma rukama, nebo čelem vzad s veslem založeným o kolík neb vidlici zapuštěné ve kraji (čili bortu, bordu) lodice. I při moderním v. zachovaly se různé způsoby v. do dnešního dne. Eskimáci, Aleuti, Čukčové, Kamčadalové, Indiáni atd. veslují ve svých rybářských a loveckých člunech (kajaky, kanoe atd.) čelem vpřed o jednom neb o dvou i více mužích vesly o jedné lopatce neb i dvou lopatkách (angl. paddle, veslo dvojité). Ve Středozemním moři rybáři veslují posud čelem vpřed, ač používají ramen (angl. outriggers, fr. portous, it. braciali, něm. Ausleger) a havlinek čili vidlic pro veslo (it. mascheta), velmi důvtipného již způsobu vyučití páky. Nejznámější způsob v. čelem vpřed jest způsob v. benátského (vogara alla veneziana) v gondolách, pak v. v kanoi dvojitým veslem (angl. paddling, fr. ramer à la pagaye). I v Čechách způsob tento býval asi znám, neboť na hrobkách pánů z Veitmile vidíme ve znaku veslaře veslujícího v lodici tvaru kajaku s »padlem« v ruce. Zvláštní, též velmi starý způsob v., zejména rybářů ruských a na mnoha jiných místech světa (zvláště ve přístavech) jest rychlé kroucení vesla založeného v zádi (čili heku) lodi buď ve vrubu nebo havlince a ženoucí loď ku předu asi jako ocas ryby nebo šroub lodní Resselův. Toto v. po způsobě ryby zavdalo Čechu Resselovi podnět k vynálezu šroubu lodního. V. sedě pomocí vrubu v okraji lodi, havlinky čili vidlice, a havlinky na rameni visutém, dovolujícím stavěti úzkou loď a poskytujícím velikou páku veslaři, přivodilo úplnou změnu v lodích, jejich stavbě, velikosti a tím i rychlosti. Největší lodi ramenné s havlinkami měli Foiničané a ve zdokonalené formě Římané a později Benátčané. Jejich triremes o několika poschodích, ve vodě úzké, nad vodou široké, dovolovaly upotřebiti vesel mnoho sáhů dlouhých a poháněných každé 4—6 muži. »Galery« Benátčanův a jiných mocí námořních byly jen zdokonaleným tvarem starých lodí »ramenných«.

Vynálezem anglickým jest pohyblivé sedátko lodní (angl. sliding-seet^{[red 1]}) opatřené žlábkem, nyní na ložiskách kuličkových, dříve pouze na kolejích běžícím a dovolující veslaři jíti dále do předu i do zadu a tak prodloužiti délku rázu vesla ve vodě.

Dějiny veslařství jsou zajisté stejně staré jako lidstvo a v nejstarších pověstech, záznamech atd. lidstva jest loď a v. uváděno jako věc obyčejná, známá a nutná. Nejstarší listiny i knihy české skýtají slovní (viz »Orbis Pictus« J. A. Komenského) i věcný materiál o v. i lodích. Za Karla IV. máme již říční a dopravní řád pro lodi veslované z Čes. Budějovic až do Prahy i dále (sůl, zboží atd.). Většího významu nabyla loď veslovaná v Čechách teprve v dobách novějších, kdy vedle starých rybářských a převoznických lodí v době poslední přímo vlivem styků polabských s Hamburkem, později též s Anglií dopraveny do Čech lodi sloužící zábavě i tělocviku. Zejména to byly hamburské »jolly«, které již kolem r. 1840 v Praze slouží zábavě. Praha stála velmi brzo v popředí veslařského ruchu a uvádějí se na př. »lodní kolby«, »veslové turnaje« při různých slavnostech, korunovacích atd. R. 1845 byly veřejné veslařské závody v místech dnešní vojenské plovárny v Praze. R. 1860 trvají v Praze již pravidelná mužstva veslařská, cvičící ve 2-, 4-, 6- i 12veslicích v. výletní, pro zábavu, závody a pod. Veslařských spolků v Čechách přibývalo a vznikly vedle Prahy veslařské kluby v Roudnici, Mělníce, Lounech, Beřkovicích, Písku atd., z nichž mnohé opět zanikly atd. Dnes jest české veslařství sdruženo v »Ústřední jednotě veslařské z Čech«, která pořádá ročně veslařské závody mezinárodní v Praze. Někteří z českých veslařů vynikli i v cizině, zejména J. L. Kober, zakladatel »Blesku«, který vesloval se svou čtyrkou první z Prahy do Hamburka, pak mistři veslaři, z nichž někteří vítězně uhájili českých barev i v daleké cizině v mezinárodních soutěžích a povznesli jméno českých veslařů. ∆

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Zřejmě omyl či překlep, anglický výraz je „seat“.