| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Verhaeren |
| Autor: |
František Xaver Šalda |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 574–575. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
| Související: |
Autor:Émile Verhaeren |
 Heslo ve Wikipedii: Émile Verhaeren |
Verhaeren [-hárn] Émile, slavný básník franc.-belg. (* 21. květ. 1855 v Saint-Amandu u Antverp), prožil dětství v zemi mlh, vod a luk, na březích Šeldy; studoval v Brusselu, Gentu a Louvainu práva; záhy zralý pracoval již v jinošství vážně literárně a na universitě vydával umělecko-literární listy zastavované akad. úřady. Krátkou dobu provozoval pak praxi advokátní v Brusselu, načež se oddal úplně literární tvorbě; veliká a významná byla účast jeho v literární a umělecké revoluci, která v osmdesátých letech horečně zachvátila Belgii, živořící dotud v chudokrevném a mdlobném epigonství ze starých vyssátých literárních šablon; byl ze zakladatelů předního orgánu tohoto hnutí, „La jeune Belgique“, a jako kritik výtvarný probojoval řadu moderních mistrů impressionistických a symbolických (spadají sem mimo jiné dvě brošury Joseph Heymans a Fernand Khnopff). Básnický debut jeho, Les Flamandes (1883) ukazuje jej již mistrem reliéfního a vervního verše, syceného všemi tučnými šťávami vlamské rasy i země; ale i pessimistický realismus, místy churavě misanthropický, hlásí se ke slovu. Umělecké velikosti v inspiraci i v podivně nádherné notě dostupuje v Les moines (1886), řadě velikolepých visí staré feudální kultury, zapadlého středověku Flanderska, barbarsky nádherných a grandiósně nesených; korrektní parnassistický verš uvolňuje se tu již místy pod žárem osobního zření, pod napětím bolestně osobní citovosti; cesta k pozdějšímu „vers libre“, jehož jest V. beze sporu ve francouzské poesii moderní tvůrcem a nejumělečtějším vládcem, řízenému jediné vnitřním rhythmem a fluktuací představ a citů básníkových, jest tu již nastoupena a básník ji později logicky domýšlí do posledních důsledkův. Tři následující sbírky básnické, Les soirs (1887), Les débâcles (1890) a Les flambeaux noirs (1891), tvoří podivuhodnou trilogii lyriky vnitřní, lyriky sestupující hluboko do churavé, rozvrácené bytosti moderního člověka, a sledující tam práci zoufalství, hrůzy a nemoci, vlákno po vláknu, nerv po nervu, až do temnot šílenství a rozkladu — lyriky horečně temné, paroxystické, někdy tonoucí snad ve tmách beztvarosti, ale jindy úžasně jasnovidné, uhadující seřetězení tajemných sil a příčin, vyslovující zdánlivě nevyslovitelné. Zde v těchto psychicko-fysiologických „terres vierges“, kde básník, bez předchůdců a tradice, tvoří si všecky nástroje výrazové i orgány stilové, jest „vers libre“ umělecká forma a umělecká nutnost sama. Pozdější knihy znamenaji vykoupení z bolestné křeče těchto tři hlubokých sbírek tím, že básník dovedl objektivisovati svoji hluboce osobní visi a prodloužiti, promítnouti ji v život krajiny, legendy, historie, kosmu: horečná vise a tragický pathos básníkův projíždí všemi moři i pláněmi světa současného i legendárně historického a vnucuje pod jho své vášnivé osobnosti všecky živly přirodní a kulturní, podrobuje si je ve svůj svět a přetvořuje je v nositele a spolupracovníky svého stilu. Ten jest ve tvorbě V-ově význam sbírek Aux bords de la route (1891), Les apparus dans mes chemins (1891) a Les campagnes hallucinées (1893). Současně vstupuje do jeho díla i nový živel, složitější a záhadnější živlů prostě přírodních nebo mrtvých živlů historických, živel dnes ještě embryonálný, ale předurčený již za podstatnou složku budoucnosti: dav, jeho život pittoreskní i tajemný — a s ním otázky morální a sociální. V. ovšem zůstává i tu celým a plným básníkem, králem samostatné říše: nepodrobuje se jim, nýbrž využívá jen jejich emočního, pittoreskního charakteru pro svoje dílo: rozšiřuje je tím i do sfér duchové dynamiky, dobrodružství a výbojů duchových, jako v starších knihách svojich žil ve sféře výbojů hmotných. Týmž časem i výraz jeho básnický, vždycky nový, spájející odlehlé představy a pracujíci novými associacemi a proto horečně temný a výbušně dravý, a při tom ovšem přirozeně někdy i násilný, vyrovnává se v uzrálou silu a zákonnou krásu při vší reliefní plnosti, vášnivosti a charakternosti proudící neztenčeně i jeho dílem nynějším. Náležejí sem Les villages illusoires (1895); Les villes tentaculaires (1896); Les Aubes (1898); Les visages de la vie (1899); Les petites légendes (1901) a Les forces tumultueuses (1902). Neobyčejným kouzlem jasných, světlých ostrovů v dravém a temném toku jeho díla působí dvě knihy Les heures claires (1896) a Les heures d’après midi (1905), lyrika intimní a erótická veliké duševní jemnosti a něhy, jak k ní se může dopracovati jen veliká síla. Zvláštní zmínky zasluhují i dvě jeho dramata veršová pravidelné, zákonně průhledné a čisté komposice, každým řádkem velce myšlená, přísná v tragické své neúchylnosti: Le cloître (1900) a Philippe II (1901), a znamenitá výtvarně-kritická monografie Rembrandt (v „Les grands artistes“ u Laurensa). Srv. Albert Mockel, Émile V. (Paříž, 1895); Remy de Gourmont, Le livre des masques (t., 1896); t., Promenades littéraires (t., 1902); Johannes Schlaf, Émile V. ve sbírce „Die Dichtung“ (Berlín, 1906). Šld.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Émile Verhaeren