Ottův slovník naučný/Verš

Ottův slovník naučný
Versus	Verš	Veršok

Údaje o textu
Titulek:	Verš
Autor:	Jan Ladislav Čapek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 594. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Verš (z lat. versus) v časomíře jest skupina nejméně dvou, nejvíce asi osmi stop jednoduchých, která v poesii pouze recitované samostatně se vyskytuje a obyčejně na jeden řádek psána bývá. V tomto smysle odpovídá jednak řec. slovu μέτρον (metrum, rozměr), pokud toto nepřesahuje rozměru dvou kól, jednak znamená totéž, co řec. στίχος (řádek). Rhythmicky vzato jest v. obyčejně perioda obsahující dvě kóla, ale může býti též pouhé kólon. V. v obou případech má na konci právo a volnost periody, musí totiž končiti se plným slovem a dovolen jest tam hiat (průzev) a slabika obojetná (⏓). Jako metra mohou i v. býti úplné (akatalektické) i neúplné (katalektické), sestupné n. vzestupné; podle stop, z nichž jsou složeny, daktylské, iambické, trochejské, anapaestské atd.; podle způsobu složení prosté, složené a smíšené. — Pokud tyto skupiny byly součástí strof a systémů zpívaných a hudbou doprovázených, neměly podle staré theorie názvu v-ů, nýbrž zůstávaly pouze kóly a periodami. Čím více poesie časem od hudby se uvolňovala, tím více bylo v-ů. Básníci pozdější skládali totiž své strofy k pouhému recitování a čtení, ne již ke zpívání, a užívali stichicky (v řadách v. za v-em) i takových kól a period, které stávaly dříve pouze ve svazku strofickém. A název v. v nejvlastnějším slova smysle náleží právě těm metrům, které se vyskytují ve strofách ke čtení určených (j. na př. v. sapfický menši) anebo v řádcích nepřetržitě za sebou (j. na př. hexameter daktylský v eposu a iambický trimeter v dramatickém dialogu). Proto i pozdější theoretikové mnohem více jmen různých v-ův uvádějí než starší. Nejdůležitější z časoměrných v-ův antických jsou: hexameter daktylský, iambický trimeter akatalektický (iambický senar), iambický tetrameter akatalektický (octonar) i katalektický (septenar), trochejský tetrameter akatalektický (troch. octonar) a katalektický (troch. septenar), dimeter, trimeter a tetrameter bakcheiský a krétský, dimeter, trimeter a tetrameter anapaestský, akatalektický a katalektický (anapaestský octonar a septenar). Z v-ů, které nalézáme ve strofách lyrických jako součástky jejich, jsou nejdůležitější: v. alkmánský, asklepiadský větší i menší, adónský (dimeter daktilský katalektický), glykoneus, sapfický větší i menší, choliamb. Zvláštní jest staroitalský přízvučný v. saturnský.

V moderní metrice založené na prosodii přízvučné, v. znamená též řadu rhythmickou, obsahující nejméně dvě, nejvíce asi osm stop. I zde v. píše se obyčejně na jeden řádek a proto slovo řádek znamená někdy tolik, co v. Kde se vyskýtají v-e zdánlivě jednostopé, jsou vlastně hyperkatalektická dvoustopí. Více než osm stop obyčejně ve v-i nebývá, protože by takový v. nebylo možno ani napsati na jeden řádek, ani vysloviti jedním dechem. — I v-e přízvučné rozeznáváme jednak podle počtu stop na dvoustopé, trojstopé až osmistopé, podle druhu stop na trochejské, iambické, daktylské a anapaestské; podle počátku na vzestupné (začínají-li se slabikou nepřízvučnou, j. iamby a anapaesty) a sestupné (začínají-li se slabikou přízvučnou, j. trocheje a daktyly); podle konce na úplné (akatalektické) a neúplné (katalektické). — Počet jejich jest podle toho značný, ale neurčitý, protože stále se mění, ježto některé v-e zanikají, jiné se tvoří. Ve v-i moderním velikou důležitost má rým, assonance a alliterace, někdy rozhodují o jeho jakosti i různé obligátní caesury n. diairese. Určité jméno mají z v-ů přízvučných jen málokteré, jež u národů některých v poesii lidové původ majíce aneb od slavných básníků byvše vynalezeny do literatury světové přešly a určitou formu zachovávají. Z těch uvedeny buďtež: blanc vers, alexandrin, desítislabičný epický v. slovanský, čtyřstopý trochej romancí španělských.

V mluvě obecné v. znamená někdy totéž, co strofa. — V citátech z bible v. znamená část hlavy (kapitoly) tolik, co jinde paragraf. JČp.