Ottův slovník naučný/Vasiljev

Ottův slovník naučný
Vasiljčikov	Vasiljev	Vasiljevskij

Údaje o textu
Titulek:	Vasiljev
Autor:	neznámý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 443–445. Dostupné online
Licence:	PD anon 70

Vasiljev: 1) V. Michajil Nikolajevič, viceadmirál rus. (* 1796 — † 1847 v Kronštadtě), vynikl r. 1799 při dobytí Korfu a r. 1812 i 1813 při dobyti Gdanska. R. 1819 poslán byl v čele lodí »Otkrytije« a »Blagonaměrennyj« k výzkumu průlivu Behringova, z kteréžto výpravy vrátil se r. 1822 nedostihnuv sice hlavního účelu, ale zjistiv a prozkoumav značnou čásť amerického a asijského břehu, o čemž vydal několik pojednání: Zaměčanija o Novoj južnoj Vallijskoj zemlě {Petr.,lS2S)) Protěst na mičmana Chromčenko i morechoda Etolina, po povodu pripisyvajemago jimi otkrytija ostrova Nunivaka a j. Srv. Vospominanija podčiněnnago o viceadmiralě M. N. V-ě (t., 1847); Ivašincov, Rus. krugosvětnyja putěšestvija (t., 1850).

2) V. Vasilij Pavlovič, orientalista rus. (* 1818 v Niž. Novgorodě — † 1906). Studoval na universitě kazaňské v 1. 1834—37, obíraje se hlavně východními jazyky, r. 1840 vydal se s ruskou duchovní missií do Pekingu, kde ztrávil 9 roků, studuje jazyky čínský, tibetský, sanskrtský, mongolský i manďžuský a zároveň jejich literatury, v Evropě tehdy téměř neznámé, podle původních pramenů. Vrátiv se do vlasti jmenován byl r. 1851 professorem čínské a mandžuské slovesnosti na universitě kazaňské a od té doby počíná se učená jeho činnost literární. K jazyku a literatuře čínské odnášejí se jeho spisy: Maňčžursko-russkij slovarj (1866); Analiz kitajskich i eroglifov (1866); Kitajskaja chrestomatija (1868, 3 d.); Grafičeskaja sistema kitajskich ijeroglifov. Opyt pervago kitajsko-russkago slovarja (1867); Priměčanija na tretij vypusk kitajskoj chrestomatiji. Perevod i tolkovanija Šiczina (1882); Priměčanija na vtoroj vypusk kitaj. chrest. Perevod i tolk. Luňjuj'ja (1884); Analiz kitajskich ijeroglifov. Č. 2. Elementy kitajskoj pisjmennosti (1884); Očerki istoriji kitajskoj litěratury (1888). Většina těchto spisů vyšla v 2. doplněném vydání. Mimo to V. napsal celou řadu pojednání o zeměpise východní Asie, vydal velikou mapu zemí čínských čínským jazykem a sestavil historickou mapu Číny za 12 rozličných dynastií; dále pojednání historická: Istorija i drevnosti vostočnoj časti Sredněj Azii s X. po XIII. v. (1861); Svěděnija o maňčžurach vo vremena dinastij Juan i Min (1861); Russko-kitajskije traktaty (1861); O dviženiji magometanstva v Kitajé (1867); konečn2 pojednáni o náboženství: Buddizm, jego dogmaty, istorija i litěratura; Religija vostoka: konfucianstvo, buddizm i laocizm a j. Kromě spisův a pojednání svrchu uvedených V. napsal mnoho zajímavých článků do časopisů, jako: O dalajlamech v Tibetě; Vzpomínky z Pekingu; Rusko a Střední Asie; Čínská poselstva do Ruska a j.

3) V. Josif Vasiljevič, duchovní spis. rus. (* 1821 v jeleckém új. orlovské gub. — † 1881), vzdělal se v petrohrad. akademii duchovní a byl poslán do Paříže k vyslaneckému chrámu za účelem propagandy názorů rus. církve mezi katolíky. V Paříži vydal mnoho překladů (v 1. 1858—67), seznamujících západ s duchem a obřady církve pravoslavné, a vydával čas. »L'union chrétienne«, v němž otiskl mnoho statí, z nichž pozornosti všeobecné těšily se Pisma k nantskomu jepiskopu Žakme (Petr., 1861) a Pismo k istoriku Gizo. Jeho přičiněním postaven v Paříži velkolepý pravosl. chrám a vzbuzen ruch starokatolický. Později byl předsedou osvětového komitétu při petrohrad. synodě a přičinil se nemálo o ženské duchov. školy.

4) V. Michajil Nikolajevič, malíř rus. (* 1826 v Bolchově orlovské gub. — † 1900), vzdělal se v petrohrad. akademii a za hranicemi, načež věnoval se hlavně malbě církevní. Vyniká přesností kresby, slohovosti a příjemným koloritem. Z jeho prací uvádějí se hlavně 14 proroků v pařížském pravoslavném chrámě, chrámové malby v Sevastopole, Narození P. Marie v žitomirské kathedrále atd.

5) V. Vladimir Ivanovič, proslulý basista rus. (* 1828 v Narvě), vzdělával se v duchov. škole a r. 1852 počal se učiti zpěvu. Debutoval v Terstu a v l. 1858—82 byl před-ním členem petrohrad. opery. Vládl neobyčejně plným hlasem příjemného zabarvení a repertoir jeho obsahoval 130 operních partií domácích i cizích. Byl též z prvních zakladatelů podpůrné pokladny petrohrad. divadel.

6) V. Pavel Vasiljevič, komik rus. (8 1832 — † 1879), vzdělal se v moskev. divadelní škole, ale teprve r. 1860 dostihl značného úspěchu a hrál pak na hlavních scénách rus. v repertoiru Ostrovského. Hra jeho vynikala vášnivosti, ale prosta byla effektů.

7) Fedor Aleksandrovič, malíř rus. (* 1850 — † 1873, sloužil v mladých letech při poště, ale oblíbil si v prázdných chvích kreslení, pak vstoupil do kreslířské školy a r. 1870 s Rěpinem a Makarovem podnikl cestu po Volze, načež proslul obrazy Obleva; Zimní krajina a Pohled i Volhy, Nastudiv se, nucen byl žíti na Krymu, kde namaloval Močál a Pohled z Krymu. K nejlepším pracím jeho počítají se vedle zmíněných: Blížící se bouře; Poledne; Před bouří; Zima; Mokrá louka a j. Náležel k nejnadanějším rus. krajinářům, vynikaje harmonií barev a poesií.

8) V. Afanasij Vasiljevič, slavista rus. (* 1851), sloužil při železniční kontrole stát. drah a byl horlivým členem petrohrad. slov. spolku. Vydal mimo několik práv. spisů hojně brošur o Slovanech a slovan. otázce, jako: Joann Gus; sborník básní Slavjaně (Petr., 1876) a j. Psal pilně do »Rus. Věstníku«, »Slavjan. Izvěstij« a pod. Jest stoupencem prvotního slavjanofilství a hlasatelem přesvědčení o možnosti sloučení státní myšlenky rus. s ideami pokroku.

9) V. Aleksandr Vasiljevič, mathematik rus. (* 1853 v Kazani), vzdělal se na universitě petrohrad. a stal se profes. na universitě kazaňské. Pobyl také nějakou dobu v Berlíně a v Paříži. Hlavní jeho práce jsou: Těorija otdělenija korněj (Kazaň, l884); Ob otděleniji korněj sovokupnych uravněnij (t., 1874, dissertace); Ob osobennych rěšenijach v svjazi s novymi vzgljadami na zadaču intěgrirovanija differencialjnych uravněnij pervago porjadka (1878); Rolj profes. Vejerštrassa v fovremennom razvitiji matěmatiki (t., 1885); Iz istoriji i filosofiji poňatija o cělom položitěljnom čislě (t., 1891) a mn. j. Byl také činným v zemstvu a přičinil se o povzneseni škol v kazaň. kraji.

10) V. Aleksandr Aleksandrovič, historik rus. (* 1867 v Petrohradě). Absolvovav první klassické gymnasium v Petrohradě vstoupil na orientální fakultu petrohradské university. Avšak již po roce přestoupil na fakultu historicko-filogickou, kdež dokončil r. 1892 svá studia, obíraje se zároveň studiem arabštiny. Vyhlédnut byv od fakulty za docenta, ponechán byl ve svazku universitním a zabýval se speciálně studiem byzantské historie, pod vedením professorů V. G. Vasiljevského a svob. p. V. R. Rozena. V l. 1892—97 a pak od 1900—04 V. přednášel staré jazyky a historii na prvním klassickém gymnasiu petrohradském. Aby se připravil k magisterské dissertaci, dlel v l. 1897—1900 na studiích zvláště v Paříži, Londýně, Oxfordě a v Berlíně, ztráviv mimo to i rok na Východě, hlavně v Cařihradě a Makedonii, kde společně s B. V. Farmakovským prováděl vykopávky Ruského archaeol. ústavu v Cařihradě. Navrátiv se ze studijních cest předložil r. 1901 magist. dissertaci a jmenován soukr. docentem na univ. petrohradské. Ale již r. 1902 byl poslán na Sinai za příčinou studii rukopisů křesťanského historika arabského Agapia Manbidžského. Předloživ doktorskou dissertaci v říj. 1902 poslán byl do Florencie, aby studoval i zde rukopisy téhož Agapia. V lednu 1904 jmenován řádným professorem university jurjevské. R. 1905 jako delegát této university účastnil se kongressu orientalistů v Alžíru a r. 1906 v Austrálii jubilea university melbournské. Z jeho důležitých učených spisů sluší uvésti: Vopros o slavjanskom proischožděniji Justiniana (»Vizant. Vremennik« I., 1894, 469—492); O grečeskich cerkovnych pěsnopěnijach (t. III., 1896, 582—633); Slavjaně v Greciji (t. V., 1898, 404—438 a 626—670); Grečeskij tekst žitija 42 amorijskich mučenikov (»Zap. Imp. Akad. Nauk po ist.-fil. otd.« VIII., ser. III., 1898); Vizantija i araby pri impermtorě Feofilě (»Viz. Vrem.«, VI, 1899, 380—447); Vizantijsko-arabskija otnošenija v carstvovanije Michajila III. (»Žurn. Min. Nar. Prov.« č. 329, 1899); Žitije Filareta Milostivago (»Izv. Konstantinop. Archeolog. Instituta«, 1900); Vizantija i araby. Političeskija otnošenija Vizantiji i arabov za vremja amorijskoj dinastiji (magisterská dissertace, Petr., 1900); Vremja žizni Romana Sladkopěvca (»Viz. Vrem.« VIII., 1901, 435—478); Vizantija i araby. Političeskija otnošenija Vizantiji i arabov za vremja Makedonskoj dinastiji (doktorská dissertace, Petr., 1902); Pojězdka na Sinaj v 1902 godu (»Soobščenija Imp. Pravosl. Palest. Obšč. za 1904«, sv. XV., seš. 3); Arabskij Sinaksar o bolgarskom pochodě Imp. Nikifora I. (»Novyj Sbornik statěj po slavjanověděniju, sostavl. učenikami Lamanskago«, 1905); Christianskij arabskij istorik Agapij Manbidžskij (»Viz. Vrem.« XI., 1904, 574—587); Proischoždenije imp. Vasilija Makedonjanina (t., XII., 1906, 148—166).