Ottův slovník naučný/Varro

Ottův slovník naučný
Varrentrapp	Varro	Varsovie

Údaje o textu
Titulek:	Varro
Autor:	Robert Novák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 428–429. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Varro

Varro: 1) V. M. Terentius Reatinus, největší polyhistor římsky (* 116 př. Kr. v Reate, městě sabinském, z rodu rytířského — † 27 př. Kr.). Učiteli jeho jmenují se učený grammatik L. Aelius Stilo a filosof Antiochos Askalonský. Záhy oddal se vědeckým studiím a činnosti literární, v níž setrval po celý svůj život. Spolu však nezanedbával ani práce politické jak v míru tak i ve válce a byl tu především stoupencem Pompejovým. Z úřadů státních zastával tribunát, kurulskou aedilitu a praeturu. R. 67 byl legátem Pompejovým ve válce s námořskými loupežníky, roku pak 49 měl velení jako legát jeho v Hispanii, musil však Caesarovi se vzdáti, když tento u Ilerdy nad Afraniem a Petrejem zvítězil. Ač i potom přidržel se Pompeja, došel později u Caesara milosti a vrátil se r. 46 do Říma, kdež měl se státi správcem veřejné knihovny řecké a latinské, kterou Caesar hodlal založiti. Jakkoliv potom vzdaloval se činnosti veřejné, přece byl jako bývalý Pompejan od Antonia r. 43 proskribován, avšak Fufiem Calenem šťastně při životě zachován. Statků svých a z části i knihovny tehdy pozbyl. Od Oktaviána došel milosti, načež žil bez příkoří pracím svým vědeckým a literárním až do konce života svého. Zemřel, dosáhnuv bezmála 90 let věku. V. jest muž poctivý, lpící na starém mravu římském (mos maiorum), soudu střízlivého, píle neúmorné. Jeho učenost zahrnovala v sobě všechna téměř odvětví tehdejšího vědění řeckého a římského. Co do plodnosti literární nevyrovnává se mu žádný Říman a jen málokteří Řekové mohou se mu rovnati po stránce té. Podle vlastního údaje svého sepsal do 78. roku věku svého 490 knih. Všechna však díla jeho, jednak prosou, jednak i veršem psaná, obsahu buď theoretického nebo praktického, činila mnohem více, totiž přes 600 knih. Na základě katalogu sv. Jeronyma, vypočítávajícího z veliké části díla jeho, a na základě zpráv jiných stanovil v nové době Bedř. Ritschl (srv. Opuscula jeho III, 419 a 524) 74 děl jeho v 620 knihách. Z této rozsáhlé pozůstalosti literární zachovaly se nám úplně tři knihy o rolnictví (Rerum rusticarum libri III), kde v dialogické formě jednak podle vlastní zkušenosti, jednak podle starších pramenů věci sem příslušné V. vykládá. Dále došla nás značná čásť z grammatického jeho spisu De lingua latina, kde soustavně na základě stoikův a grammatikův alexandrijských probírána byla mluvnice jazyka latinského (etymologie, flexe a syntaxe); zachovány nám totiž knihy 5—10, ale ovšem v podobě dosti chatrné. K tomuto obšírnému dílu — čitaloť 25 knih — připojovala se řada drobnějších spisů grammatických, jako De sermone latino (5 knih), De similitudine verborum (3 kn.), De antiquitate litterarum. De origine linguae latinae (3 kn.); srv. Willmanns De M. Terentii V-nis Reatini libris grammaticis (Berl., 1864). Jiná řada prací jeho týkala se literárně historických otázek, zejména poesie dramatické. Náležejí sem spisy: De poematis (3 kn.); De poetis; De originibus scaenicis (3 kn.); De comoediis Plautinis, Quaestionum Plautinarum lib. V, De compositione saturarum, De bibliothecis (3 kn.). Zvláště důležity byly práce jeho týkající se starověku římského. Těžištěm jejich jest obsáhlý spis, jímž dávná doba římská neobyčejného objasněni došla, Antiquitates rerum humanarum et divinarum (Starožitnosti věcí lidských a božských, 41 kn.). Zde veškeren politický, soukromý a náboženský život Římanův od nejstarších dob počínajíc došel výkladu. Památného díla toho pozdější spisovatelé, jako zvláště sv. Augustin ve spise »De civitate dei«, hojně užívali. Prvních 25 knih jednalo o věcech lidských, 16 o věcech božských, t. j. starožitnostech sakrálních. Jako doplňky k objemnému dílu tomuto přistupovaly některé monografie, jako: De familiis Troianis, kde jednáno o římských rodinách, jež odvozovaly původ svůj od jednotlivých bohatýrů trojských; Tribuum liber, Rerum urbanarum libri III, De gente populi Romani, De vita populi Romani, Aetia (t j. o původu různých zvyků a obyčejů římských). Rázu ryze historického byly spisy: Annalium libri tres; Legationum libri tres; De Pompeio libri tres; De vita sua libri tres. Obsah filosoficko-historický mělo 76 knih Logistoricon. Bylyť tu články fílosofícko-historické o thematech zájmu všeobecného, na př. o výchově, zdrávi, bohopoctě, osudu, pošetilosti, dějepise a j., z nichž každý měl dvojí titul, vytýkající osobu v stati takové vynikající aneb i snad jednající a věc, jež byla tam vykládána, jako Catus de liberis educandis, Curio de deorum cultu, Marius de fortuna, Orestes de insania, Sisenna de historia a p. Jakýmsi biografickým dílem obrázkovým bylo patnáct knih Imaginum (neb Hebdomadum) kde mimo prosaický text životopisný obsaženo bylo 700 obrazů či 100 hebdomad jich, obrazů celebrit římských a řeckých (na př. králů, vojevůdců, básníků, prosaiků, umělců a pod.). Každý z obrazů těch provázen metrickým elogiem. Encyclopaedickým dílem bylo devět knih Disciplinarum, v němž veškerá krásná umění (artes liberales), totiž grammatika, dialektika, rhétorika, geometrie, arithmetika, astrologie, musika, medicina a architektura (středověké trivium a quadrivium) přehledného výkladu došla. Z oboru práva bylo patnácte knih de iure civili. Také v oboru básnickém V. byl činný. Napsalť 150 knih satir menippských, směsice to z verše a prosy, čtyři pak knihy satir obyčejných. Viz Satira, str. 678. Kromě toho připomíná se šest knih Pseudotragoedií a deset knih drobnějších, jak se zdá, básní (Poematum lib. X). Až na některé zlomky není nic z posledních plodů těchto zachováno. Srv. K. L. Roth, Das Leben des V. (Basilej, 1857); G. Boissier, La vie et les ouvrages de V. (Pař., 1861); Ritschl, Die Schriftstellerei des M. T. V. (»Rh. Mus.«, 6. sv., 1848). RN.

2) V. Publius Terentius, básník řím. (* 82 — † 37 př. Kr.). Pocházel z Ataku, obce v narbonské Gallii, odkud zove se Atacinus. Složil epickou báseň Bellum Seguanicum, v níž, jak se podobá, slavil boje Caesarovy v Gallii proti Sequanům, dále přeložil na latinu epos alexandrijského básníka Apollónia Rhodského (III. stol. př. Kr.) Argonautica, kdež jedná se o plavbě Argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno a návratu jich s Medeou do vlasti. I jinak nemálo působila v něj alexandrijská poesie. Tak napsal v hexametrech podle vzoru alexandrijského (snad podle Alexandra z Efesu) zeměpisnou báseň Chorografii, kteréž i Plinius starší užil, a báseň o povětří, Ephemeris, v niž následoval Aratovy básně Διοσημεῖαι, Z Ovidia (Trist. 2, 439) a Propertia (III 34, 85) vidíme, že skládal i erótické elegie, jež týkaly se, jak se zdá, jeho milenky Leukadie. Že psal i satiry, dovídáme se z Horatiových Satir I 10, 46. Verše V-novy byly velmi uhlazené a správné, celkem náleží V. vedle Catulla a Lukretia k nejznamenitějším zjevům básnickým své doby. Srv. Wüllner, De P. Terentii V-nis vita et scriptis (Münster, 1829). Zlomky sebrány v Baehrensových Fragm. poët. latinorum, str. 332. RN.