Ottův slovník naučný/Vašatý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vašatý
Autor: neznámý
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 453–454. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Související: Autor:Jan Vašatý

Vašatý Jan, politik čes. (* 10. srp. 1836 ve Skrovnici u Kostelce n. Orl. — † 6. září 1898 na Kr. Vinohradech). Vystudovav práva a povýšen byv r. 1863 na doktora v Praze, věnoval se advokacii a r. 1870 otevřel svou kancelář v Praze. V. byl první z advokátů, který skládal advokátní přísahu česky. Jako stoupenec Jana Skrejšovského náležel k nejhorlivějším členům »Českého klubu«. V letech 1878—89 zastupoval jako člen strany staročeské na sněmu království Českého městskou skupinu lanškrounsko-kosteleckou a potom venkovské obce volebního okresu sušického a na radě říšské od r. 1889 venkovskou skupinu obcí volebního okresu píseckého. Po pádu Skrejšovského stal se předsedou družstva »Politik«. Byl také členem ředitelstva »Hypoteční banky«. R. 1891 vzdal se advokacie a přesídlil se na Kr. Vinohrady. Jméno V-tého jako politika úzce souvisí s dějinami strany staročeské a národní strany svobodomyslné. Jako předseda tiskařského a vydavatelského družstva čím dále tím více odchyloval se od strany staročeské, až koncem let osmdesátých přešel ke straně mladočeské, jíž však pro své radikální smýšlení stal se brzy nepohodlným. Jsa výborným znalcem otázky jazykové, žádal naprostý respekt pro jazyk český i u nejvyšších úřadů, stíhal každé porušení jazykové rovnoprávnosti s bezohlednou energií a vytrvalostí. Dokladem toho jsou jeho boje, řeči a dotazy ve vídeňském parlamentě a na sněmě království Českého. K vládám vídeňským neměl nikdy důvěry a zastupuje v původním společném klubu poslanců českých na radě říšské směr rozhodnější, byl s Edv. Grégrem, Englem a hr. Václavem Kounicem z klubu vyloučen. Vyloučení toto mělo však za následek posílení strany mladočeské. Nejvýznačnější pro V-tého byla doba tak zv. »punktací«, proti nimž postavil se ve věci i v taktice na stanovisko nejkrajnější. Spis jeho Pravda o vyrovnání, týkající se punktací, vydán byl r. 1890 nákladem Klubu nár. strany svobodomyslné. Pokládá-li se zmařeni punktaci za veliký úspěch české věci, tu má V. zásluhy veliké. V otázce jazykové důležité jsou práce V-tého: O povinnosti soudů užívati jazyka českého jako vnitřního jazyka úředního (»Právník«, r. XXIII.); Zákonná rovnost jazyka českého s německým v zemích koruny České (Pr., 1884), též něm. pod tit. Die gesetzliche Gleichheit der böhmischen und der deutschen Sprache in den Ländern der Krone Böhmens (Praha, 1886); Otázka provedení rovnosti českého jazyka ku konci zasedání rady říšské r. 1896 (Praha, 1896) a konečně stať Potřebuje-li čl. 19. z. z. stát. ze dne 21. pros. 1867 č. 142 ř. z. předpisů prováděcích? (»Právník«, XXXVI., též separ. 1897), v níž V. prohlašuje všechna nová nařízeni i nové zákony za zbytečné, háje postačitelnost § 19 zákl. zákonů stát. V. jako rozhodný Čech a Slovan netajil se nikdy svými sympathiemi k Rusku; byl nesmiřitelným odpůrcem trojspolku a nadšeným horlitelem pro allianci s Ruskem. Památná jest jeho řeč z 18. dub. 1888, kde pravil: »Rakousko musí pokládati přimknuti se k Rusku za správnou cestu, by si pojistilo svou budoucnost«. Myšlenky této hájil na schůzích, v parlamentě i v delegacích. Z četných jeho řečí buďtež uvedeny zvláště: Reč pronesená na radě říšské dne 11. pros. 1891 (Praha, 1892, 2. vyd. nákl. spolku »Sladkovský«) a Řeč při rozpočtové debatě v poslanecké sněmovně dne 15. a 16. února 1893 (Politické besedy Beaufortovy, seš. 12.). V. náležel k oněm zjevům, které přes své nepopiratelné vady snesou i kritiku nejostřejší; ve styku se zevním světem byl drsný, nesnášelivý, smýšleni a cítění radikálního. Ve vídeň. parlamentě počínal zpravidla svou řeč česky a pokračoval německy. V. byl též dobrý právník, praktik i theoretik. Přispíval i do »Právníka«.