Ottův slovník naučný/Věrná ruka

Ottův slovník naučný
Vernansal	Věrná ruka	Verne

Údaje o textu
Titulek:	Věrná ruka
Autor:	Josef Teige
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 582. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Věrná ruka jest v právě staročeském závazek přejatý na víru, že určité povinnosti bude dosti učiněno. Provedení svěřeno bylo tedy v moc poctivého člověka a podle toho obrazu označováno i splnění jako otevření ruky věrné (srv. »v. r. vždy má bez súduov otevřena býti«. Archiv Český VII, 662, srv. i tamtéž X, 630). Byl-li i prostý depositář jmenován věrnou rukou (srv. právní přísloví u Rybičky: v. r. nic neztratí), mínil se přece obyčejně tímto jménem rukojmě v listinách dlužních (Půh. I, 253 »že jej otec náš věrnú rukú v listě učinil«, srv. i Knihu Tovač. kap. 188), v zápisech věna (Arch. Č. I, 144) a hlavně poručník statku testátorova (Brikcí k. 66: těm, jimž jest k vieře poručeno). Stávalo se jmenovitě v XIV.–XVI. stol., že testátor statek svůj svěřil neb zcela i odkázal důvěrníkům svým, kteří pak podle vůle testátorem písemně neb ústně projevené se statkem po smrti testátorově naložili. Při tom ovšem zodpovědní byli sice i úřadu poručenskému i dědicům, testátor však mohl zodpovědnost tuto zcela vyloučiti (latinsky zvali se commissarii bonorum). O účastenství věrných ruk jako u německých salmannů při převodu vlastnictví k nemovitostem není v právě staročeském nic známo. JTe.