Ottův slovník naučný/Vývoj

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vývoj
Autor: Emanuel Rádl
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 80-82. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Vývoj

Vývoj v biologii jest řada proměn rozvinutá v čase a dějící se na jedincích nebo jejich skupinách, které povstaly jedny z druhých plozením. O v-i jedná se sice také v jiných vědách, ale nikde nemá toho významu jako v biologii. Neboť jest všeobecnou vlastností organismů (nejjednodušší snad vyjímaje), že vznikajíce nepovstávají hotovi, nýbrž procházejí proměnami, při kterých tělo jejich po stupních se tvoří (v. embryonální); tak člověk, než dospěje, prochází stavy vajíčka, zárodku, dítěte. Za druhé má celý organický svět své dějiny, počav na zemi formami jednoduššími a pokrabovav v dokonalejší a dokonalejší (v. fylogenetický). Pojem v-e má v biologii smysl několikerý; vedle významu označeného horní definici užívá se ho také ve smysle slov »přechod« (na př. od obojživelníků k plazům), »rozlišení« (differenciace), ba často se zaměňuje také s významem slova »dějiny«; obyčejně se slovem v. spojuje se také myšlenka »pokroku«, ačkoli může v biologii v. znamenat i »odkrok« (degenerace, regressivní v.). O v-i psal už Aristotelés, jehož embryologické názory jsou nejfilosofičtější z jeho úvah biologických; představoval si, že organismus začínaje (embryonální) v. jest čímsi všeobecným, v němž definitivní vlastnosti jsou obsaženy jako možnosti (δύναμις, potentia), které v-em se uskutečňuji. Nové názory o v-i bytostí začaly v době, kdy působil Leibniz, který sám přispěl mnoho k jejich rozkvětu úvahami o v-i monady. Tehdejší »evolucionisté« (jak si sami říkali, anebo »praeformisté«, jak my jim říkáme, abychom si je nemátli s moderními evolucionisty) věřili, že na počátku bylo vše stvořeno a nic nového již nevzniká, nýbrž vše se jen rozvíjí; jako prý růže již je celá v poupěti a v semeni růže již zase celá rostlina, tak prý jest už ve vajíčku lidském celý člověk a v. záleží jen v tom, že tento malinký človíček roste; důsledně učili, že již v první ženě byli obsaženi všichni lidé, jedno pokolení ve druhém jako škatulka ve škatulce. Naproti těmto »ovistům« dokazovali druzí »animalkulisté«, že člověk jest ve spermatozou a vůbec v mužích. Toto mínění, k němuž se hlásili nejlepší odborníci z konce XVII. a počátku XVIII. stol. proměňovalo se ve 2. pol. XVIII. stol. v mínění vývojové, t. zv. epigenetické, založené C. F. v. Wolffem (1759), podle něhož zárodek (vajíčko) jest nerozlišen a nové ústroje se z něho v-em teprve tvoří. Začátkem XIX. stol. opanovalo toto míněni; aby vyložili, jak z nerozlišeného začátku povstávají ústroje a úkony tak složité, jaké vidíme na dospělém organismu, věřili tito epigenetikové v životní sílu, která hmotu přetvořuje a formuje. Když v 2. pol. XIX stol. opadla víra v životní sílu, obnovena byla zase theorie praeformační, ale v nové podobě: v jádře vajíčka a spermatozoa jsou tělíska zvaná chromosomy a tato tělíska jsou prý nosiči vlastností živočichových, které tam jsou zavinutě obsaženy; při pohlavním spojení některé chromosomy otcovy i matčiny seskupí se v oplozeném vajíčku a podle toho, které to jsou, dědí potomek vlastnosti v nich obsažené po rodičích. Od dob Darwinových až do nejnovější doby bylo vysloveno mnoho theorií, které podobají se této; zvl. A. Weismann rozváděl daleko myšlenky praeformace takto pochopené. Jiného způsobu praeformační theorie jsou, které učí, že vajíčko obsahuje v různých svých částech základy pro různé části těla, tak že, kdybychom z vajíčka čásť vzali, vznikne živočich kusý (W. His, W. Roux). V nejnovější době znova energicky potírá všechny praeformační theorie a uplatňuje staré Aristotelovo mínění H. Driesch.

Širšího zájmu než tyto embryologické theorie došla mínění, která se zabývají v-em skupin živočišných (druhů, rodů atd.). Tato mínění, která možno jedním slovem označiti jako fylogenetická, začala se koncem XVIII. stol., ale vyvrcholila teprv r. 1859 naukou Darwinovou (v. t.). Fylogenetické theorie učí, že dnešní živé tvorstvo a tvorstva předešlých epoch geologických, která od dnešního liší se tím více, čím jsou od něho vzdálenější, jsou spolu geneticky spojena, tak že každá dnešní organická forma (člověk, kůň, topol) měla v předešlých dobách geologických předchůdce, z něhož nepřetržitou řadou plození, proměnivši se, povstala; věří-li se při tom, že jedna forma vznikla jen z jednoho praotce, mluví se o v-i monofyletickém, kdežto polyfyletické theorie připouštějí, že táž forma mohla vzniknouti na různých místech z různých prarodičů (člověk na př. v Asii a Americe, nebo rostlinstvo z několika prarostlin). O způsobě, kterým se udál tento přerod forem, jest ohromná literatura a mnoho odchylných mínění. Uvedu z nich jen nejhlavnější. Ch. Darwin učil, že dnešní druhy povstaly plynulými (nebo skoro plynulými) přechody z druhů dřívějších většinou tím, že v určitých případech nebyla všechna individua stejně přizpůsobena v boji o život, který stále zuří; ta, která měla individuální odchylky příznivé, zůstala a množila se a poněvadž prý individuální proměnlivost jest neobmezena, že stále zůstávala zvířata lépe přizpůsobená a mizela ostatní. Průběhem millionů let hromadily se individuální odchylky v odchylky plemenné, druhové, rodové, řádové atd. To jest myšlenka přirozeného výběru: všechno tvorstvo živé vzniklo prý z několika málo zárodků mechanickým způsobem za milliony let pomalými proměnami. Darwinova myšlenka, že organický svět tvoří jakoby strom, jehož konečnými větvemi jest dnešní tvorstvo, rychle se ujala; v biologii jí dopomohl k uznáni zvláště německý biolog E. Haeckel, který ji šířil s nadšením neznajícím mezí a podával ji čtenářstvu jako první pokus o filosofické pojetí organického tvorstva, mající prý přednost filosofičnosti před vědou Linnéovou a Cuvierovou a přednost exaktnosti před německou naturfilosofií tehdy právě upadající. Všem oborům biologickým dáván smysl vývojový: systematice dán ten filosofický podklad, že formy systematicky vyšší jsou fylogeneticky mladší, že formy podobné jsou pokrevně příbuzné, t. j. mají společného předka; morfologii dán výklad, že homologické orgány povstaly zděděním od předků tyto orgány majících, analogické že vznikly přizpůsobením různých orgánů ke stejným životním podmínkám (E. Haeckel, C. Gegenbaur). Embryologie upravena byla pro tuto theorii (E. Haecklem) tak, že prý v. embryonální jest stručným opakováním v-e fylogenetického atd. Avšak vývojová theorie nezůstala obmezena na biologii, nýbrž byla přenášena odtud do jiných věd: filosofie, sociologie, éthiky, jazykozpytu, národopisu (racové theorie), ba i na astronomii a chemii. Ve všech těchto vědách kladen požadavek po vývojovém výkladě zjevů; t. j. všude se stala ta otázka hlavní, který zjev byl dříve a který z něho povstal. Poněvadž pak biologie byla klassickým oborem, ve kterém se řešily otázky vývojové, stala se vzorem a jakousi oporou ostatních věd, tak že i vzdálené obory, jako éthika, právnictví (kriminalistika) a j. hledaly v ni odůvodnění svých pojmů (H. Spencer, Lombroso). Darwin přispěl k tomu sám, uživ své theorie také na výklad mravních a společenských názorů lidských; více však ještě působil jeho starší spolubojovník pro vývojovou filosofii H. Spencer, který jí užil zvláště v psychologii, éthice, sociologii a paedagogice. Darwinova theorie přirozeného výběru mnohé neuspokojila a proto rostly vývojové theorie, které jeho mínění opravovaly a doplňovaly. Tak vznikly dva směry: neodarwinismus, v čele s A. Weismannem, který dokazuje, že pouze přirozený výběr, jenž zachovává odchylky vznikající z (nahodilých) vnitřních příčin (vrozené), jest činitelem způsobujícím v., a neolamarckismus, který nabývá v poslední době mnoha přívržencův a který od předešlého liší se tím, že dokazuje, že vlastnosti za živobytí jedincova (cvikem, neužíváním, působením tepla, světla atd.) nabyté jsou dědičné a způsobují v. Jméno má tento směr od Lamarcka (v. t.), který v prvních letech XIX. stol. podal fantastickou theorii o vzniku druhů, v níž dědičnost nabytých vlastností má také svůj význam. Jiné theorie vývojové vůbec nepočítají s ponenáhlými přechody druhů, dokazujíce, že jeden druh může za zvláštních (neznámých) podmínek proměniti se skokem ve formu (odrůdu, druh) jinou; dnes jmenují změny ty mutacemi. Takovou domněnku hájil r. 1864 proti Darwinovi A. Kölliker a v nové době zjednali jí velikého uznání botanikové S. Koršinský a H. de Vries; zvláště Vriesovi podařilo se pozorováním zjistiti opravdový vznik takovýchto nových forem. Konečně možno uvésti vývojové názory, podle nichž v živé hmotě jest jakýsi pud (ať už metafysicky založený a životní síle blízký, anebo vysvětlitelný ze zákonů fysikálně-chemických), který ji nutí bráti na sebe nové a nové formy, asi tak jako zárodek má v sobě schopnost procházeti řadou proměn, aby se vyvinul v dospělý tvar. V takto založený fylogenetický vývoj věřil ze starších C. E. v. Baer, z novějších C. v. Nägeli, G. Eimer, J. Reinke, filosof Ed. v. Hartmann a někteří z novolamarckovců.

Nehledě ani k tomu, že vývojové theorie fylogenetické vzbudily v 2. pol. XIX. stol. převeliké myšlenkové hnuti vůbec, jest význam jejich v oboru biologie samé velmi veliký: myšlenka, že všechno živé tvorstvo geneticky souvisí, o jejíž správnosti sotva bude lze pochybovat, jest sama velikolepým poznatkem a novým dokladem pro jednotu přírody, člověka v ni pojímaje; do biologie přinesla ona myšlenka plno nových otázek: po smysle kategorií systematických (druhu, rodu atd.), po vlivě způsobu života na stavbu těla a naopak, otázky dědičnosti se všemi důsledky pro praxi lékařskou a sociologickou, otázky po minulosti a budoucnosti lidstva, víru v pokrok přírody, nové otřesení víry v nezvratnost zákonův atd. Také všeobecná biologie jest výsledkem snah evolucionistických. Méně dobré následky vývojového směru byly, nehledě ani k přečetným krajnostem, že vzniknuv na půdě materialistické, příliš přál tomuto směru na úkor jiných a že pokládaje sebe za vrchol biologického a vůbec světového názoru, pozbyl porozumění pro dobré jinak směry starší. (Srv. i čl. Darwinismus, Lamarck, Weismann, Embryologie, Fylogenie, Soustava, str. 734 sl. atp.).

Z nepřehledné literatury buďtež uvedeny: spisy Darwinovy, zvl. Origin of Species (1. vyd. 1859); E. Haeckel, Natürliche Schöpfungsgeschichte (10. vyd. Berl., 1902); A. Weismann, Vorträge üb. die Deszendenztheorie (2. vyd. Jena, 1904); H. de Vries, Die Mutationstheorie (Lip., 1901); L. Plate, Ueber die Bedeutung des Darwinschen Selektionsprinzip und Probleme der Artbildung (2. vyd. Lip., 1903); J. P. Lotsy, Vorlesungen über Deszendenztheorien I. (Jena, 1906). — Proti evolučním theoriím: A. Fleischmann, Die Deszendenztheorie (Lip., 1901). Srv. se stanoviska katolického: E. Wasmann, Die moderne Biologie u. die Entwickelungstheorie (Freiburgi. Br., 1904). — Česká: Čelakovský L., Rozpravy o Darwinově theorii o v-i rostlinstva (Praha, 1895); E. Babák, O theorii vývojové (Brno, 1904); Vejdovský F., Zoologie všeobecná i soustavná. I. (Praha, 1898).

ER.