Ottův slovník naučný/Utin

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Utin
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 260. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Související články ve Wikipedii:
Утин (rozcestník), popř. Утин, Евгений Исаакович (oboje rusky)

Utin: 1) Boris Isaakovič, právník ruský (* 1832 — † 1872). Vystudovav na jurjevské universitě, stal se professorem historie positivních zákonodárstev na univ. v Petrohradě. R. 1861 v době studentských bouří opustil zároveň s K. D. Kavelinem, V. D. Spasowiczem, M. M. Stasjulevičem a A. N. Pypinem universitu. V posledních letech svého života byl členem petrohr. okružného soudu a petrohradského soudního dvora. Napsal: Ueber die Ehrenverletzung nach russischem Recht; O mirovoj justiciji i samoupravleniji v Angliji (»Sovremennik«, 1860); Očerk istoričeskago obrazovanija suda prisjažnych v Angliji (»Russkij Věstnik«, 1860); Suděbnaja reforma (»Otěč. Zapiski«, 1862); Gosudarstvennyj byt Angliji (t., 1862); Světskoje zakonodatěljstvo i cerkovj s XVII. věka (»Věstník Jevropy«, 1868, č. 7); Političeskaja satira vo Franciji (t., 1868, č. 2 a 4, podepsáno V. O.); Istočniki kresťjanskoj reformy (t., 1870. č. 11, s týmž podpisem); Ispravitěljnyja koloniji (t., 1871, č. 5); Iz suděbnago mira (t., 1872 č. 2, s týmž podpisem). Společně s Lazarevským U. vydal Chrestomatii z oboru dějin ruského práva.

2) U. Jevgenij Isakovič, publicista rus., bratr před. (* 1843 v Petrohradě — † 1894 na svém statku ve volyň. gub.), studoval práva a r. 1861 byl nějakou dobu vězněn pro účastenství ve studentském hnutí. Ukončiv studia, pobyl ve Francii a Itálii připravuje se k povolaní advokáta. Od r. 1866 byl až do své smrti stálým spolupracovníkem »Věstnika Jevropy« a od r. 1870 měl již vynikající postavení mezi petrohrad. advokáty, slynul výmluvností, svědomitostí a živým temperamentem. R. 1872 měl souboj s Zochovským, pro nějž byl vězněn 6 měsíců. Jako publicista zabýval se nejvíce republikánským obrozením Francie a jmenovitě Gambettou, s nímž pak osobně se seznámil. Za rus.-tur. války r. 1877 byl v Bulharsku a z korrespondencí jeho vznikla znamenitá kniha Pisma iz Bolgariji (o sobě Petr., 1879). Sborník jeho statí objevil se po jeho smrti Iz litěratury i žizni (t., 1896, 2 d.). Vedle toho vyšla o sobě jeho studie Vilgelm I. i Bismark (t., 1892), kdežto jeho listy o Francii nemohly svého času býti vydány o sobě pro příliš vřelý tón v době, kdy Rusko nebylo ještě spojencem republiky. Srv. nekrolog K. K. Arseňjeva ve »Věst. Jevropy« (1894).