Přeskočit na obsah

Ottův slovník naučný/Ususfructus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Ususfructus
Autor: Josef Vančura
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 253. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Ususfructus [úzusfrùktus], lat., právo požívací, jest osobní služebnost záležející v právě užívati věci, bráti její výtěžky, ne však měniti její podstatu. Poživatel (usufructuarius, fructuarius) má právo na detenci věci a na rozdíl od usuáře náleží mu též veškeré fructus naturales i civiles, jež podle určení věci a podle pravidel řádného hospodářství těženy byly za trvání jeho práva; vlastnictví plodů nabývá percepcí, fructus civiles dělí se mezi něho a vlastníka pro rata temporis. Vzhledem k tomuto obsáhlému právu poživatelovu neposkytuje věc po dobu u-tu vlastníkovi téměř žádného užitku, a bývá proto jeho právo vlastnické označováno jako nuda proprietas; podle práva římského náležely mu pouze takové výtěžky věci, jež nebyly fructus ve sm. techn., jako děti otrokyně a polovice pokladu nalezeného v pozemku. Smrtí poživatelovou zaniká však omezení to samo sebou, ježto u. jako osobní služebnost na dědice osoby oprávněné nepřechází. Poživatel jest povinen věc v dobrém stavu udržovati, opravy věcí, budov, svým nákladem prováděti, stádo na původní počet doplňovati, věc po skončeném u-tu proprietáři vrátiti, a jest mu práv ze všeliké třeba jen lehkou neopatrnosti způsobené škody. Zásady tyto přijal v celku i rak. obč. zák. v §§ 511–519. K zajištění těchto povinností musil usufruktuář v právě římském plniti proprietáři zvláštní cautionem usufructuariam, a pokud nebyla tato zřízena, měl vlastník právo zadržovati mu věc, po případě její vrácení vymáhati rei vindicatione. Zvláštnosti u-tu bylo, že na rozdíl od jiných služebností mohl býti zřízen i pro parte indivisa, a byl aspoň co do svého výkonu zcizitelným. Z pojmu jeho plyne dále, že předmětem jeho mohla býti jen věc nespotřebovatelná; avšak již za principátu byla zvláštním senatusconsultem uznána platnost i takových legátů, jimiž zřizoval se u. k věcem spotřebovatelným, hlavně pak k penězům. Poměr tento nazván byl quasiususfruktem a konstruován byl tak, že oprávněnému převedeno bylo k věcem toho druhu právo vlastnické, zároveň však uložen mu byl cautione quasiusufructuaria zajištěný obligační závazek, že stejnou kvantitu věci opět po uplynuti příslušné doby vydá. S pravým u-tem měla tato instituce společný účel. Zjednati totiž jisté osobě hospodářský výtěžek určité hodnoty majetkové. Stejná myšlenka byla pak provedena i vzhledem k pohledávkám (u. nominis); fruktuáři přiznáno bylo tu právo nejen úroky vybírati a pro sebe podržeti, ale i pohledávku samu vymáhati s tím účinkem, že k předmětu pohledávky nabyl pak podle jeho vlastnosti buď pravého práva požívacího nebo quasiususfruktu. I právo rakouské uznává tyto zvláštní druhy u-tu, ustanovuje však o právu požívacím k pohledávce, že poživatel má jen právo na úrok, ne též právo na vymáhání kapitálu (§ 510 rak. obč. z.). – Důsledně připouštělo právo římské i u. celého majetku a jeho aliquotního dílu, jejž pak sluší posuzovati jako souhrn u-tů a quasiususfruktů k jednotlivým částem jeho; při tom arci právo poživatelovo vztahovalo se jenom na výnos plynoucí z čistého jmění, po srážce dluhů na něm váznoucích. J.V.